Tak, vedle mě v postýlce spinkají ta má štístka a já se konečně dokopala k tomu, abych sesmolila nějakou tu slohovku...
Kdyby mi někdo před rokem řekl, že v tuhle dobu budu přemýšlet jak slohovku napsat, nevěřila bych mu... v koutku duše jsem sice pořád doufala, ale nevěřila... a proto začnu asi netradičně... chci hned ze začátku poděkovat všem super babám, které jsem tady potkala za obrovskou podporu a vůbec prostě za to, že jsou... a z celého vám přeju, abyste se těch svých drobečků dočkaly... a vy, co už je máte nebo čekáte, vám přeju spooooustu štěstí, radosti a zdraví...
A teď už teda k věci... Sekci jsem měla naplánovanou - nutno podotknout, že k mé nevůli  - na 18.11. Alespoň nástup do nemocnice jsem měla až skutečně v den D a nemusela tam trávit noc navíc... Po klasickém přijímacím kolečku mě s manželem poslali do boxu, kde jsem si měla lehnout, dostala jsem kapačku a čekalo se až se uvolní sál... ještě jsem se nestačila ani uvelebit a už přišla sestra a že jdeme na věc... připadala jsem si spíš jak "Alenka v říši divů"... nějak jsem nic moc nevnímala... svléknout, lehnout na stůl, kapačka, tlak atd. atd... první dorazila anestezioložka - známá tvář z přechozího pohovoru... to bylo příjemné, zvlášť, když i ona si mě pamatovala... a šlo se na píchání epidurálu... všem, které by to mohlo čekat, musím napsat, že to zas taková hrůza fakt není... možná jsem měla štěstí, ale fakt se to v pohodě dalo... jen člověk musí poslouchat a opravdu pořádně vyhrbit hřbet... no jenomže hrbte se, když ve předu máme břicho jak velryba... ale zvládly jsme to a pak už jen chodila sestra a stříkala na mě studenou vodu, aby zjistila, jestli něco cítím nebo ne... a že pan dr. přijde v 9:45... ležela jsem a pozorovala hodiny a přemýšlela co mě vlastně čeká... ta doba než zabral epi utekla strašně rychle... najednou už jsem viděla dr., jak se obléká a vchází na sál... samozřejmě s vtipem jemu vlastním prohazoval něco o tom jak se mám a jestli teda jako fakt jdem na věc... s kyslíkovou maskou na obličeji toho člověk moc nenakecá, ale i tak jsem prohodila něco v tom smyslu, že rozhodně ano... ještě kontroloval co cítím a necítím a už se ke mě otočil a prej jestli můžem říznout... nic jsem necítila, jen takovej zvláštní pocit uvnitř... spíš jsem přemýšlela nad tím, proč tam není manža... načež dr. jak kdyby mi četl myšlenky povídá - kde máme toho tatínka, to nám jako zdrhnul nebo co??? sestro, běžte ho najít... za chvilku už vedla sestra vymóděného manžu a usadila mi ho u hlavy...
Trvalo chvilku a dr. hlásil že už bude vyndavat první mimčo... sestra mě upozornila, že to bude nepříjemné (tahání a škubání), což teda i bylo, ale co by člověk nevydržel... a když se ozval ten řev a dr. povídal, že máme jednu krásnou holku, chtěla jsem ho popohnat ať dělá a vyndá tu druhou... Bereniku sestra odnesla a jelo se dál... to už bylo dost nepříjemné, protože Rozálka byla napříč a dr. se pro ní špatně dostával... ale zvládl to a já uslyšela znovu ten úžasný brekot a hlášení, že druhá holka je na světě... v tu chvíli mi bylo všechno nějak jedno... věděla jsem, že holky jsou v pořádku venku a já už jen čekala až mě "zavřou"... manžela si vyzvedla sestra a brala ho za holkama... a v průběhu šití přišel manžel s jednou a sestra s druhou cácorkou... bylo mi naprosto fuk, že asi něco začínám cítit za bolest na břiše, jen jsem koukala z jedné na druhou... byly taaaaak nádherné...
No pak už jen gratulace od dr., slib, že se staví na JIP a převoz... na chodbě čekala mamka, brácha a Bára... všichni si byli myšky pochovat... ze mě začal pomalu opadat všechen ten stres z neznáma a začínala jsem se těšit až mi holky přinesou alespoň na chviličku ukázat...
Můj pobyt na JIP asi nemá smysl rozepisovat... prostě komplikace nějaké byly, ale doktoři to zvládli skvěle (i když byla chvíle, kdy jsem je spíš proklínala ) a mohla jsem se druhý den odpoledne, po troše přemlouvání, přestěhovat na pokoj i s holkama... a to byl prostě ten nejlepší lék na všechny bolístky...
Tímto bych chtěla poděkovat všem v nemocnici u Apolináře za skvělej přístup skutečně jsem byla mile překvapena... a taky manžovi za to, že to ustál - mmch, když přišel na sál koukal rovnou na díru v mém břiše...