Nechci rejpat, ale občas potkám na silnici experta, kterej evidentně patří k těm, kteří dostali papíry, protože si zaplatili autoškolu. Tak to bohužel chodí. Jízdy vždycky nějak člověk "odskáče", testy udělá... Já jsem třeba v autoškole ani necouvala.
Jezdím od osmnácti denně, to je zhruba sedm let, jezdila jsem i velmi silným autem s 260 koňmi...
Někdo si to osvojí, někdo ne. Pokud je ti to nepříjemné, ve vlastním zájmu bych se na to na tvém místě vykašlala.
Je to jako s hraním na piano nebo vařením. Někdo se to prostě nenaučí nikdy. Řízení auta není jednoduchý a naučit se reagovat v krizovkách je to nejdůležitější. Základní věci by řidič měl dělat automaticky.
Pokud vidíš nějakou šanci v kondičních jízdách, připlať si je.
Auto je zbraň a nevyplatí se sedat za volant bez zkušeností.

A ještě jsem chtěla dodat - pokud nezvládáš na jedničku ovládání auta (řazení, technika jízdy), těžko budeš stíhat předvídat, co udělají na silnici ostatní.
A můžu ti říct, že nebejt letos v létě mých zkušeností (škola smyku, asi troška vlohů a víc jak sto tisíc km bez nehody - za 7 let dobrý si myslim), zřejmě už bych tu nebyla.
Za protijedoucím kamionem, když už jsem se s ním míjela, vystřelil najednou šedivej favorit na předjíždění. Vpravo železný zábradlí těch propustí nebo co to pod tou silnicí je, vlevo kamion, proti mně favorit, kterej se nestíhal vrátit.
Nacpala jsem se mezi něj a zábradlí, pak dostala smyk a lítala po silnici zprava doleva a nazpátek.
Já bez zrcátka, on bez zrcátka, skla ve dveřích a s rozbitou rukou. Prej mě neviděl.
Ne, fakt. Musím jezdit denně, bojím se, ale musím. A musím předvídat.

Jiněnka napsal(a):

Maryt napsal(a):

Ahojky,

zajímalo by mě, za jak dlouho jste se takzvaně" vyjezdili" a začali brát jízdu autem jako příjemný způsob cestování

Já řídím už rok, ne tedy denně, ale jednou týdně určitě, a pořád jsem strašný zmatkář. Navíc musím mít s sebou spolujezdce, který mi "pomáhá" hlídat cestu. Na dálnici nejezdím vůbec. Včera jsem řídila v noci a "lehce" mě znervozňovalo, že nevidím konce silnice a že nemám přehled. Jela jsem prosím průměrnou rychlostí 60-70 km/ hod Provoz moc nebyl, ale myslím, že jsem ostatní řidiče dost štvala

Je to normální? Myslíte, že to řízení časem zvládnu, nebo budu muset jezdit autobusem

Myslím že se to poddá. Pro mě byly v mé řidičské kariéře nejpřínosnější okamžiky, kdy jsem prostě MUSELA jet, i když jsem se bála. Takže třeba projet centrem velkého města ve špičce, nebo dojet pro někoho na letiště do vzdáleného města kde jsem nikdy nebyla a ke všemu v úplně cizí zemi. Když jsem pomalu zvládala tyto -ze začátku těžké- úkoly, zdála se mi pak jízda v běžném provozu jako procházka růžovým sadem a začala jsem si ji vychutnávat. Taky mi dodávaly odvahu pochvaly mého umění od případných spolujezdců :-)
Suma sumárum jsem si řízení začala opravdu užívat cirka po dvou letech pravidelného ježdění cca 3-4x týdně. Dnes je to můj způsob relaxace, miluju když jedu sama, pustím si svoji oblíbenou hudbu, přemýšlím nad vším možným, nemusím s nikým konverzovat a jsem (relativně) volnááááá

Přemýšlíš nad vším možným?
Je to bezpečný?

ADFka2 napsal(a):

Jiněnka napsal(a):

Maryt napsal(a):

Ahojky,

zajímalo by mě, za jak dlouho jste se takzvaně" vyjezdili" a začali brát jízdu autem jako příjemný způsob cestování

Já řídím už rok, ne tedy denně, ale jednou týdně určitě, a pořád jsem strašný zmatkář. Navíc musím mít s sebou spolujezdce, který mi "pomáhá" hlídat cestu. Na dálnici nejezdím vůbec. Včera jsem řídila v noci a "lehce" mě znervozňovalo, že nevidím konce silnice a že nemám přehled. Jela jsem prosím průměrnou rychlostí 60-70 km/ hod Provoz moc nebyl, ale myslím, že jsem ostatní řidiče dost štvala

Je to normální? Myslíte, že to řízení časem zvládnu, nebo budu muset jezdit autobusem

Myslím že se to poddá. Pro mě byly v mé řidičské kariéře nejpřínosnější okamžiky, kdy jsem prostě MUSELA jet, i když jsem se bála. Takže třeba projet centrem velkého města ve špičce, nebo dojet pro někoho na letiště do vzdáleného města kde jsem nikdy nebyla a ke všemu v úplně cizí zemi. Když jsem pomalu zvládala tyto -ze začátku těžké- úkoly, zdála se mi pak jízda v běžném provozu jako procházka růžovým sadem a začala jsem si ji vychutnávat. Taky mi dodávaly odvahu pochvaly mého umění od případných spolujezdců :-)
Suma sumárum jsem si řízení začala opravdu užívat cirka po dvou letech pravidelného ježdění cca 3-4x týdně. Dnes je to můj způsob relaxace, miluju když jedu sama, pustím si svoji oblíbenou hudbu, přemýšlím nad vším možným, nemusím s nikým konverzovat a jsem (relativně) volnááááá

Přemýšlíš nad vším možným?
Je to bezpečný?

Mylím že jo... Když už máš svoje odjeto a nejsi typ který si při jízdě musí v duchu říkat "taak, teď předjedu tu škodovku, takže si podřadíme,...",  zvládá člověk například vnímat tu hrající hudbu a přitom jiná část jeho vědomí, spíš pozornosti sleduje provoz. Je jasné, že jinak to půjde oprostřed Prahy ve 4odpoledne a jinak na prázdné dálnici v neděli brzo ráno.

Problém je v tom, že v budoucnu budu pravděpodobně dojíždět do práce, takže se to nějak naučit musím. V Praze jsem se jezdit naučila, ale mimo Prahu moc nejezdím, takže se prostě bojim.Chápu, že ADFka nemá ráda víkendové řidiče, ale kde se to mám naučit? BI. Možná ty kondiční jízdy, nebo něco takovýho.

Jo a jinak právě to "říkání si co právě dělám" mi pomáhalo v mých řidičských začátcích, hodně jsem se tím uklidňovala. Neměla jsem po ruce žádného řidiče který by jezdil se mnou. Jen jednou za dlouhou dobu jsem navštívila svého dědu a někam ho vezla. Řídil celý život, na vojně a později v práci, a v rodině platil za nejschopnějšího a nejvyježděnějšího řidiče.  Když ten mi v mých začácích řekl "děvčico, dobrá řidička z tebe bude, máš to v krvi po dědovi", pomohlo mi to víc než cokoliv jiného Dnes už je děda po smrti, ale když řídím, říkám si, že na mě děda na cestách dává pozor

Upravil(a) Jiněnka (26. 11. 2008 11:03)

ADFka2 napsal(a):

Maryt, to není o víkendových řidičích - to je o řidičích "namistrovaných slepcích". To ty nejsi. Chtěla jsem jen říct, že pokud člověk není schopen se to naučit - a to se prostě může stát - asi by měl řidičák vrátit. Taky BI. Ochrání nejen sebe, ale i ostatní. No a jestli to chceš zkusit zlomit, tak hlasuju pro kondiční jízdy. Je to nejbezpečnější. Dvoje oči a hlavně dvoje brzdy se můžou hodit.

Chápu. Když jsem opustila autoškolu, Praha byla OK, problém byl kdekoli mimo, kde rychlost stoupla přes padesátku Po tom roce cítím "pokrok" na místech, kde to znám a občas si jízdu i užiju Proto doufám, že se poddá i to ostatní i za cenu kondičních jízd..

Jak se vlastně podle tebe a vás ostatních pozná člověk, který to řízení v krvi nemá? Možná blbá otázka.. Ale já mám ve svém okolí samé každodenní řidiče..

Ahoj, tak ten pravy pripad pro psychologa jsem asi ja! Ridicak jsem dostala v r 2005. Od te doby jsem ridila jednou asi 4km lesni cestou (cela spocena a vynervovana) pak nekolik pokusu meho muze mi osvojit rizeni na prazdnem parkovisti u Ikei - vzdy po 10 min jizdy cca 20km/h jsem volant opustila cela v krecich, zpocena, vyklepana a vynervovana! Na krizovatce, kde jsem mela podradit, zablikat a pak zase radit jsem poustela volant, pred ocima cerno a nechapala jsem naprosto nic. Nechapu jak jsem mohla dostat papiry!!!!
Dnes neridim a nechapu lidi, co se dobrovolne pousteji na silnice a dalnice.

venuše napsal(a):

ADFka2 napsal(a):

Maryt, to není o víkendových řidičích - to je o řidičích "namistrovaných slepcích". To ty nejsi. Chtěla jsem jen říct, že pokud člověk není schopen se to naučit - a to se prostě může stát - asi by měl řidičák vrátit. Taky BI. Ochrání nejen sebe, ale i ostatní. No a jestli to chceš zkusit zlomit, tak hlasuju pro kondiční jízdy. Je to nejbezpečnější. Dvoje oči a hlavně dvoje brzdy se můžou hodit.

Podle mne se to takhle nenauci nikdy, protoze se porad bude spolehat, ze ma nekoho vedle sebe....

Venuše tohle odkejvám taky.....to je přesně můj případ. Řidičák mám 20 let.První 2 roky jsem jezdila se strachem,vedle jezdil můj manžel,protože tenkrát ještě řidičák neměl.Potom jezdil on a já se bála,tak jsem přestala.Po X letech jsme se přestěhovali,já dostala vlastní vozítko,bez kondičních jízd a zvládla jsem to.Sice rok mě trvalo ,než jsem se trochu otrkala,ale teď je to moje nejoblíbenější činnost.Jezdím každej den asi už 4 roky.Jezdím ráda sama,pouštím si hudbu,ale nemusím ,když na mě někdo mluví,protože se tolik nesoustředím.Když jedeme někam s mužem ,do řízení se přímo cpu ,takže většinou jsem za volantem já.Akorát do větších měst,jako je třeba Brno ,Praha ,to je trochu problém,ale dá se postupně zvyknout na všechno.

Moizerne. Mám vodičák, ale nešoférujem a ak boh dá, ani nikdy nebudem nútená.

Ještě bych chtěla k tomu říct,že opravdu tak vystresovanou řidičku jako jsem byla ze začátku já, jste asi ještě neviděli Při mý první jízdě do práce po letech,jsem přehlídla i policajty na silnici.Ještě štěstí ,že mě nestavěli,možná bych teď ještě seděla za to, že jsem je přejela Dcera,která jela se mnou,tím pak bavila všechny okolo...

Maryt napsal(a):

Ahojky,

zajímalo by mě, za jak dlouho jste se takzvaně" vyjezdili" a začali brát jízdu autem jako příjemný způsob cestování

Já řídím už rok, ne tedy denně, ale jednou týdně určitě, a pořád jsem strašný zmatkář. Navíc musím mít s sebou spolujezdce, který mi "pomáhá" hlídat cestu. Na dálnici nejezdím vůbec. Včera jsem řídila v noci a "lehce" mě znervozňovalo, že nevidím konce silnice a že nemám přehled. Jela jsem prosím průměrnou rychlostí 60-70 km/ hod Provoz moc nebyl, ale myslím, že jsem ostatní řidiče dost štvala

Je to normální? Myslíte, že to řízení časem zvládnu, nebo budu muset jezdit autobusem

Určitě to zvládneš. On je hlavně chybná ta tvoje představa, že rok už je UŽ. Rok je TEPRVE. Rok není nic, obzvlášť, když řídíš jen občas.

Poradila bych ti, vzít občas auto a jet sama - naučit se spoléhat jen sama na sebe. I kdybys měla jezdit někde zbůhdarma po vesnicích - prostě, abys s tím autem srostla