Pikola napsal(a):

Jsem s přítelem tři měsíce, ideální stav.. Z jeho strany cítím lehké oťukávání toho, co kdyby jsme to spolu zkusili (nebo cítím blbě). On bydlí v podstatě s mámou, ale co poslouchám, tak se poslední dobou o to bydlení dost hádají..

Já mám ráda svůj klid, ale zárověň bych ho chtěla vidět častěji, tak nevím. Je u mě od pátku vždy až do pondělí, někdy i v týdnu, takže by se toho asi moc enzměnilo.

Jediný zádrhel vidím v tom, že on pracuje doma a musela bych tomu přizpůsobyt asi bydlení... Taky si pracuje kdy a jak chce (i v noci). Já zase pořád někde lítám, takže chodím domů různě, prostě v pět odpoledne nestojím ve dveřích.

Jak jste prolomili tu bariéru "budeme spolu bydlet"? Prostě si jednou přinesl trenky a kartáček a už neodešel?
S ex jsme se tak nějak sestěhovali, jelikož stále bydlel s bývalou, tak jsem mu řekla, že buď já, nebo ona, protože by to neklapalo.. jinýmu jsem to nikdy nenabídla

Normálně " nezkusíme spolu žít " ?

Nevím, asi si hraju po rozvodu na "děsně nezávislou". Neřeším, neotravuju, nevařím

No a dlaší možnost tady taky je, že mi uteče do ciziny sice nevím kdy, ale asi na 50% ano.. Takže se tak trošku bojím vázat..
Už jsme o tom jednou laškovali, on že by nám musel koupit myčku a mikrovlnku a mohl by krmit kočky . Já to tenkrát nějak zakecala a bojím se to vytáhnout...

Upravil(a) Pikola (24. 11. 2008 15:41)

U mně jednou, asi po roce a půl chození, zazvonila moje nynější žena s kufrem a prohlásila: "Budu u tebe bydlet".
Nezmohl jsem se na slůvko odporu...

Jom, to by me taky zajimalo, jak se to dela. V byvalem vztahu jsem se nastehovala cca po pul roce, proste jsem tam mela cim dal vic veci a nakonec jsem proste prestala obcas chodit spat k nasim ted s novym pritelem jsme spolu temer rok, travim u nej vetsinu vikendu, ale jeho byt je na spolecne bydleni moc maly, potrebuje soukromi a u me to taky nejde. zatim netlacim, ale taky pomalu premyslim, jak to navliknout pokud mas moznost mu nabidnout bydleni u sebe, nevidela bych v tom problem

Ono hodně záleží na bytové situaci. Když jsi to ty, kdo má vlastní byt, tak prostě příteli navrhni, jestli se k tobě nechce nastěhovat.
U nás to bylo opačně, manžel měl byt, tak se mě po 3 měsících zeptal, jestli se nastěhuju. Já ještě chvíli odolávala a za další 3 měsíce už jsme bydleli spolu :-)

Pikola napsal(a):

Nevím, asi si hraju po rozvodu na "děsně nezávislou". Neřeším, neotravuju, nevařím

Jestli můžu radit, chvíli u toho vydrž a užij si to - proč se honem zase do něčeho hnát

Takové to "co kdybychom to spolu zkusili", to je podle mě nanic - po tom by měli oba toužit, ne ?

Pokud s ním chceš žít a nemáš pocit, že bys přišla o svobodu a soukromí, tak mu to navrhni. Nemusí to být přeci hned, aspoň uvidí, co chceš Ty a řekne Ti, jak to vidí on. Vylož karty na stůl
U nás to bylo tak, že jsem měla u přítele pořád víc a víc věcí, až řekl, že bych se měla k nim nastěhovat. Ale neřekl kdy, tak jsem ho musela trochu popostrčit a domluvili jsme se na stěhování za další asi tři měsíce. Byl čas si v klidu všechno promyslet a užít si poslední chvíle klidu

Můj ex se jednou poránu protáhl, zívl, zamyslel se a pak řekl: kam dám počítač? To mě teda vyděsilo, protože to byl tehdy ještě student a brigády mu nevoněly.

Zato manžel se mi tak nějak krásně spontánně "přihodil" během pár týdnů. Nejdřív společné víkendy, pak prodloužené víkendy, pak přespání i přes týden, kdy buď přijel on, nebo jsem si pro něj přijela já, no a to už bylo potřeba aby měl u mě pár věcí a pyžamo a už to bylo.
Nutno ovšem dodat, že nám bylo spolu od začátku skvěle a nijak jsme se nemuseli sžívat a nějak to řešit, všechno proběhlo neplánovaně a přirozeně
Jenomže pak přibylo nádobí a neměli jsem kam dát myčku, a tak jsme se po čase přestěhovali společně do většího a do svýho a tak je to dodnes

Já když jsem začala chodit s manželem, tak jsem bydlela v pronajatém bytě, on u rodičů a byt koupil, ale dělal tam ještě dost úprav... No a já tam začala chodit uklízet... bordelu bylo furt všude dost... ale vím, že byl hodně opatrný a trvalo mu dost dlouho, než mě vůbec pozval, abych se tam přišla podívat... ale když už pozval, tak pak už to šlo docela hladce... bral to spíš s rozumem - tedy že stejně spolu musíme zkusit začít žít, abychom zjistili, jestli to má cenu... měl z toho hodně velký strach, protože ještě nikdy s nikým takhle nežil... no musím zaklepat...

Bylo nám spolu hezky, nechtěli jsme bez sebe být ani minutu, tak jsme po týdnu chození začali plánovat společné bydlení    A bydlíme spolu už 3 roky

Oni jsou spíš spolubydlící, každý jede po svém.. já si to spíš nějak nedokážu představit.. asi to fakt nechám být a třeba jen tak lehce nadhodím, co by tomu říkal.