ja som ešte v nemocnici neležala...a tajgr má veľmi pekný obrázok pri svojom príspevku

Hm, já ráda pomáhám tak, aby si druzí dokázali pomoci sami. Třeba jen prostřednictvím vlastního pohledu na věc. A je mi úplně ukradené, jestli si to ten dotyčný přebere, nebo to zahodí. A už vůbec mě nezajímá, jak žije dál.

Ronja napsal(a):

No ano, pomáhám, ale nemám potřebu to troubit do světa. Komu pomohu a jak - to je jen mezi mnou a jím.

Ale ráda roztroubím do světa, jak jiní pomáhají mě Když jsem ležela dva měsíce v nemocnici, z toho prvních 6 týdnů na JIP, střídali se u mě kamarádi jako na běžícím pásu. Nosili mi knížky, polštáře, kytky, muziku, jeden mi nám dokonce přinesl malou TV. Když už mi pak bylo líp a pohybovatelně, děsně jsme se vyblbli, každý den jsem s někým hrála pexeso nebo něco...sestřičky na JIP nechápali, tak veselo tam prý nemívají. Mí přátelé jsou moje zlatíčka , stálo je to strašně moc času, ale díky nim to naoknec bylo spíš jako rekreační pobyt...z legrace říkám, že nikdy potom už jsem své kamarády tak často nevídala

to je hezký

Oxi máš sem to jméno babinetky lupnout, ať si ta kráva trhne ostudu

a zbytek

ja mám rada šteniatka, sú milé, takže to nebola urážka, ale naopak

Anjika napsal(a):

ja mám rada šteniatka, sú milé, takže to nebola urážka, ale naopak

Hmmm, ja som z toho citil povysenost "velkeho blbeho dospelaka".

Ppavlaa, uz sem nechodi ... a jej hanba mojej dcere notebook nevrati. A ani mne doveru v ... U mna je to uboziacka ... pozicala si na par dni aj FABku (tu tiez vratila ) a chcela si pozicat aj na letenku k sestre ...

Upravil(a) Oxi (16. 11. 2008 21:52)

Oxi to naštve..já bych mohla povídat...jak jsem "pomáhala" - ale sama bych se musela stydět, protože u mě to byla fakt pitomost a dobře mi tak, že jsem dopadla jak jsem dopadla. Někdy se to dá odhadnout předem - a někdy nedá. A je škoda kvůli špatné zkušenosti přestat pomáhat úplně...jenom se člověk naučí být opatrný.

Já se taky nepoučila hned napoprvé...vlastně jsem se ještě nepoučila úplně a ani nevím, jestli chci. V tomhle asi ne...radši dvakrát naletím než jednou nepomoct někomu, kdo to opravdu potřeboval. Mě je to na Oxim sympatické

Jojo...tak to budem dva.

lupi, já se z tebe jednou potento, ty sociální vazbo

Já jsem ostatním lidem pomohla nejvíc tím, že jsem řádně vychovala svého potomka, takže je neokrade v tramvaji, ani je nezabije pro pár stovek někde v podchodu. A ze svých  dětí bude jednou vychovávat dál slušné lidi - myslím, že to je dost. Kdyby to tak dělal každý, žádné děcáky by nebyly

Anjika napsal(a):

Čo sa týka tých detí z domovov - v roku 1997 som bola na Vianočnej akcii Úsmev ako dar. Bol tam jeden 18 ročný chlapec z reedukačného ústavu. Bol celkom sympatický a pekný. A veľmi ma zarazili jeho slová, že v polepšovni sa cíti omnoho lepšie ako doma. Žiaľ, takýchto detí a mladých ľudí je medzi nami viacej. :-( A najhoršie je, keď vyjdú z domova a nikoho nemajú a skončia ako bezdomovci. Ja sama nemám na byt, žijem s rodičmi. Ale keby som bola milionárka, určite postavím ubytovňu pre takýchto odchovancov.

Ve 34 letech?
Možná místo pomáhání ostatním, by sis měla pořídit svoje bydlení.

Ano, vždycky jsem byla ochotná pomoci a také pomáhala, co mi síly stačily. Pomocí myslím to, co nabídne člověk sám, když vidí, že druhý potřebuje. Myslím tím darování miminkovských věcí po  dětech, obnošených slušných věcí potřebným, koupi sr¨díčka, kytičky,bílé pastelky  na ulici, dala jsem na gama nůž a co já vím, na co se tak obvykle dávalo, větší péči rodičům, když sourozenec nemá čas či zájem, více péče příbuznému, který zůstal sám a neumí si uvařit, známé po úrazu, v práci jsem udělala více, než ostatní a ani o tom nemluvila, zastavili jsme a svezli člověka s těžkou taškou, kterého jsme znali od vidění, nabídli sousedům výpěstky a nechtěli za to nic....zkrátka...došla jsem jednou až na určitou mez, kdy jsem zjistila, že čím více táhnu, tím více je na mě nakládáno a považuje se to za samozřejmé. A že bohužel pro mě z dotyčných, když to skutečně potřebuju, nehne nikdo prstem. Ne že se nenabídne, ale že nevyhoví žádosti...zřejmě proto, abych nepotřebovala něco pořád. A že já když řeknu, nemůžu, nestihnu NEBO SNAD DOKONCE JSEM UNAVENÁ A NECHCE SE MI, najednou tu jsou  mě narážky, postihy, najednou jsem já ta nejhorší. A tak jsem se zdravě probrala a řekla si...a dost. On je opravdu rozdíl mezi zneužíváním druhého a pomocí bližnímu. Uznávám, že jsou mezi námi nezištní samaritáni, kteří berou sebeobětování....nevdám se a posloužím rodičům....já to mít nemusím...já se bez toho obejdu....jen si to volno vezmi...ač již padám na ústa, odsloužím to....Bane. I téměř svatá trpělivost má své hranice a meze.