|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Když mi bylo čerstvých 17náct a já umírala na metabolické jednotce s 42 kily a lékaři řekli našim, že stačí rýma a já umřu. A pak když jsem viděla brečet svého tátu, chlapa, který když máma byla po mém narození "mimo", tak vzal péči o dvě malé děti sám na sebe. Který překopal své hodnoty, práci, čas a všechno dělal pro nás. A který mi řekl, že když zemřu, že to asi nezvládne.
Pamatuji si to do dnes. Pak se nějak vzala síla a já jsem si řekla, že to zvládnu. Že tu anorexii pokořím.
Pak když jsem kolikrát seděla večer po setmění na dětské psychiatrii v MOtele a měla deprese. Kdy jsem to chtěla zalomit, kdy jsem neviděla východisko. 2x jsem se pokusila o sebevraždu. Lékaři vždy říkali, že je zázrak, že jsem přežila. Že asi někdo nechce, abych ještě odešla, a nemám se už rozuhat.
Pak stav, kdy už mi bylo líp, vrátila jsem se psychiatrie a při jedné z hádek s mámou mi ona řekla "škoda, že jsi neumřela..." To taky vidím dodnes.
STav, kdy mi oznámili, že mám rakovinu.
Ťeď mám práci, žiju sama, pracuji. Zamilovala jsem se několikrát, poznala spoustu super lidí. Mám se dobře, celkem zdravá, peru se jak můžu.
Kočičko, ty tomu ted taky nevěříš,ale ono bude líp.
Život je fakt houpačka. Někdy dřež pr.delí zem, až máš půlky červené,ale pak to zase nabere grády a ty letííííííš a je to paráda.
Držím ti moc palce. I pro toho pejska je nutné žít. Co by bez paničky dělal?
Není tady
A ještě dodatek. Poděkovat musím své kamarádce,kterou jsme nejprve počítala mezi povrchní lidi. Ona jediná mě v těch sračk.ách uměla udržet a neodvrátila se ode mne. Ač byla vždy na té "lepší" strně,než já. Která měla všechno a mohla nademnou ohrnovat nos, tak ona mi podala tu pomocnou ruku. To jí nikdy nezapomenu.
Není tady
Želvička17 napsal(a):
dneska jako by deprese bylo všechno a měl jí snad každej... (ironie)
Ale kdepak. Nejde o nic co by postihovalo lidi jen teď. Podle všech rysů to vypadá, že depresivní jsem měla babičku i matku. Akorát se tomu tak neříkalo, k lékaři se nechodilo. Má babička se pokusila se zabít a naštěstí to dopadlo dobře. Jiná prateta to dokonala.
Upravil(a) lepista (12. 11. 2008 13:58)
Není tady
lepista napsal(a):
Želvička17 napsal(a):
dneska jako by deprese bylo všechno a měl jí snad každej... (ironie)
Ale kdepak. Nejde o nic co by postihovalo lidi jen teď. Podle všech rysů to vypadá, že depresivní jsem měla babičku i matku. Akorát se tomu tak neříkalo, k lékaři se nechodilo. Má babička se pokusila se zabít a naštěstí to dopadlo dobře. Jiná prateta to dokonala.
ufff, tak to je hustý... no koneckonců i moje matka tady parkrát pobyla na místním pavilonu P a babička v Beřkovicích... ta dědičnost je prevít... bojim bojim...
Souhlasím s tím, že dnešní léky hodně pomáhají... ale těm, co říkaj: teda já mám nějakou DEPKU, třeba proto, že jim ujel autobus, tak těm bych tu depresi nechala aspoň jeden den prožít...
Není tady
Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.
Není tady
Klubko napsal(a):
Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.
Jo tak to první, to je fakt svinstvo...
Není tady
Želvička17 napsal(a):
Klubko napsal(a):
Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.
Jo tak to první, to je fakt svinstvo...
Já z toho mám taky dost velký strach, když někdy budu mít mimčo. Ale lékařka mi říkala, že to vůbec nemusí být pravidlem. Geny sice pracují,ale nemusím se dopředu bát.
Není tady
Jo jo, možná to bude trochu mimo, ale zle mi bylo po požití kapek na bolesti.....byly prošlé...už nikdy víc bych to nechtěla zažít. Myslela jsem, že umřu... byla jsem jima přiotrávená....brrr. Od té doby kontroluji záruku na všem!
Není tady
Klubko napsal(a):
Želvička17 napsal(a):
Klubko napsal(a):
Ano Lepisto. Moje mamka měla laktační psychozu. A myslím že děda si doma taky občas rád bouchnul... a vyřval.
Jo tak to první, to je fakt svinstvo...
Já z toho mám taky dost velký strach, když někdy budu mít mimčo. Ale lékařka mi říkala, že to vůbec nemusí být pravidlem. Geny sice pracují,ale nemusím se dopředu bát.
Tak já bych třeba byla příště v mém případě určitě zodpovědnější a dopředu bych se bála a ty antidepresiva preventivně ke konci těhotenství brala... Protože když třeba si otevřeš okno, v ruce držíš řvoucí dítě a napadá Tě, že stačí to dítě z okna vyhodit a máš klid... omlouvám se, že jsem to tahle napsala, sama jsem se překvapila, že jsem to dokázala, protože to tady asi pěkně schytám... no se sebou už jsem si to snad srovnala...
Není tady
Želvičko, neschytáš. Já tě vůbec nesoudím. Jen já byla v roli toho mimi, které mamku vůbec neznalo 3 roky po porodu. Takže celý život jsem se k ní snažila přes to "neprůhledné sklo" dostat. Segra je starší v pohodě. Já se narodila nečekaně, neplánovaně atd.
Je to těžké i pro něj.
Já jsem s pí doktorkou dohodnutá, že je budu brát až dodoby před otěhotněním, pak jen slabou dávku. První tři měsíce těhotenství totálně vynechat. Když to bude o.k. tak celé těhotenství a pak zastavit laktaci a zase nasadit. Aby se to náhodou neopakovalo.
Ještě že mám fakt lékařku, co jí mohu věřit. To je základ. chodím tam už 10 let.
Není tady
Klubko napsal(a):
Želvičko, neschytáš. Já tě vůbec nesoudím. Jen já byla v roli toho mimi, které mamku vůbec neznalo 3 roky po porodu. Takže celý život jsem se k ní snažila přes to "neprůhledné sklo" dostat. Segra je starší v pohodě. Já se narodila nečekaně, neplánovaně atd.
Je to těžké i pro něj.
Já jsem s pí doktorkou dohodnutá, že je budu brát až dodoby před otěhotněním, pak jen slabou dávku. První tři měsíce těhotenství totálně vynechat. Když to bude o.k. tak celé těhotenství a pak zastavit laktaci a zase nasadit. Aby se to náhodou neopakovalo.
Ještě že mám fakt lékařku, co jí mohu věřit. To je základ. chodím tam už 10 let.
tak to je jenom dobře... já je vysadila, hned jak jsem otěhotněla a protože těhotenství bylo naprosto v pohodě a já naprosto v pohodě, tak jsem si myslela, že potom to bude taky v pohodě a že už žádný prášky brát nebudu muset... no a za tejden už jsem tam byla znovu - u cvokařky... a ještě vyfasovala prášky na spaní.. to je taky hrozný, když nemůžeš několik dní za sebou vůbec spát... a teď slavnostně dobírám poslední plato a těším se, až budu konečně "čistá"
Není tady
Pěl let jsem trpěla záchvaty úzkosti, paniky, každý den, několikrát denně. Do toho se přidalo - hned po pár týdnech - pískání v uších. Nemohla jsem spát, každý den i noc byli pro mě utrpením. Nedokázala jsem vydržet sama, nedokázala jsem vydržet s někým, měla jsem pocit, že mi nikdo nemůže pomoct. Ústředním motivem těch let byl strach. Bohužel jsem o tom nedokázala nikomu říct, mí rodiče nejsou "svěřovací", nemáme k sobě tak blízko, a přátelé? Co by s tím udělali! Lékaři říkali, že se s tím nedá nic dělat, psycholožka na mě koukala jako na "chudinko malá, taková mladá..."... vyzkoušela jsem kdeco. A pomohla mi homeopatie. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Ale já se skutečně jednou ráno probudila a z jistila jsem, že už měsíc nemám ani jeden záchvat! Bylo to cca 2 měsíce po návštěvě homeopatky. Už je to pět let, co už to tak není. Občas mám psychické problémy, ale ne v tomto smyslu... A taky mě to mnohé naučilo:-)
Není tady
občas mívám takový zlváštní pocity...vnitřní třas...klepání..a strach že se neco musí stát...ledové ruce...a nepopsatelný pocit že nic nemá cenu .... že se musím roztřístit na tisíc kousíčků.....že stejně všicni umřem...jenže smrtí to vlastně uplně tak nekončí, tak si většinou řeknu když už jsem tady na tomto světě TED...tak si to musím vychutnat...a vždy si s ohromnou silou uvědomím přítomnosti mého milovaného synka...a pak ta vnitřní hrůza pomalu odplouvá....
a vděčím životu že ho mám takový jaký mám....
občas mě to ještě popadá... ale ty pocity už nejsou tak časté..díky babinetu...
Není tady
Teda koukám, kolik nás je zralých na Chocholouška...
Není tady
Želvička17 napsal(a):
Teda koukám, kolik nás je zralých na Chocholouška...
Snad aspoň z tohoto úhlu - totiž že podobné stavy zažilo mnoho z nás (ne-li skutečně úplně každý) - plyne poučení: Nejsme v tom sami, dá se to zvládnout a bude zas líp.
Doporučuju - pokud je někomu hodně zle na duši, nestyďte se jít k doktoru (obvodnímu, nebo rovnou k psychiatrovi) říct si o prášky. Není to žádná ostuda ani cejch. Je to každopádně lepší, než ve slabé chvíli si sáhnout na život. A fakt věřte nám, co už zlými obdobími prošly a mají tu zkušenost z životního nadhledu - BUDE LÍP!
Děkuju vám všem za odpovědi. Je dobré si uvědomit že i ostatní si prošli či prochází různými zatěžkávajícími zkouškami a že to překonali, motivuje mě to k dalšímu boji. Vím že stojí za to žít ale když jsem měla depresivní stavy a uvažovala jsem o sebevraždě jako bych to ani nebyla já, jako bych to ani nemohla ovlivnit. Rodiče i pejsek byli ode mne tak vzdálení. Ty pocity se stále vraceli a já jim nedokázala čelit. Snad už mám toto období za sebou. Deprese je snad trochu zažehnána a teď ještě do boje s tou obsedantní poruchou. A opravdu za sebe říkám že zvířata a příroda dělají divy a umí strašně pomoci. Věřím že překonat ty nejhorší chvíle mi pomohly kromě léků taky každodenní procházky s našima a s pejskama do lesa, výlety do přírody, hlazení milovaného hafíka,.. Jsem ráda že mě naši nutili abych šla s nima ven, abych se jen neutápěla a neseděla doma k čemuž jsem měla tendence. Bojím se že ty depresivní stavy zase přijdou nebo že se mé obsese ještě zhorší ale doufám že to zvládnu a budu na tom v budoucnu líp. Vám všem moc přeju aby těch krušných chvil bylo co nejméně a aby vám je vyvážely chvíle radostné a těm co právě zápasí hodně síly do boje!
Verčo držím ti palce a myslím na tebe, bojuj!
Není tady
Lepisto děkuju za návrhy těch knih. Zkusím si je sehnat a přečíst. Díky
Není tady
křepelka napsal(a):
Děkuju vám všem za odpovědi. Je dobré si uvědomit že i ostatní si prošli či prochází různými zatěžkávajícími zkouškami a že to překonali, motivuje mě to k dalšímu boji. Vím že stojí za to žít ale když jsem měla depresivní stavy a uvažovala jsem o sebevraždě jako bych to ani nebyla já, jako bych to ani nemohla ovlivnit. Rodiče i pejsek byli ode mne tak vzdálení. Ty pocity se stále vraceli a já jim nedokázala čelit. Snad už mám toto období za sebou. Deprese je snad trochu zažehnána a teď ještě do boje s tou obsedantní poruchou. A opravdu za sebe říkám že zvířata a příroda dělají divy a umí strašně pomoci. Věřím že překonat ty nejhorší chvíle mi pomohly kromě léků taky každodenní procházky s našima a s pejskama do lesa, výlety do přírody, hlazení milovaného hafíka,.. Jsem ráda že mě naši nutili abych šla s nima ven, abych se jen neutápěla a neseděla doma k čemuž jsem měla tendence. Bojím se že ty depresivní stavy zase přijdou nebo že se mé obsese ještě zhorší ale doufám že to zvládnu a budu na tom v budoucnu líp. Vám všem moc přeju aby těch krušných chvil bylo co nejméně a aby vám je vyvážely chvíle radostné a těm co právě zápasí hodně síly do boje!
Verčo držím ti palce a myslím na tebe, bojuj!
Křepelko, nechceš zkusit tu homeopatii? Jak jsem psala, mně pomohla úplně zázračně.
Není tady
Definitiv napsal(a):
Tehdy jsem vstávala jen proto abych si večer mohla jít lehnout, v metru jsem důsledně stála přímo uprostřed, aby mě náhodou nenapadlo hupsnout pod přijíždějící vlak.
Jsem si vzpomněla, jezdím do práce vlakem. V období mého "dna" jsem důsledně stávala na druhé straně peronu, než kam přijíždel vlak, protože mě často napadalo skočit tam a za pár vteřin mě už nebude nic bolet.
I po svém pokusu o sebevraždu jsem po návratu do práce ještě několik měsíců mívala chvíle, kdy jsem seděla v kanceláři, říkala si, teď všechno uklidím, zamknu, odevzdám klíč na recepci a půjdu vedle na nádraží, vydám se po koleji naproti přijíždějícímu vlaku. Teď už to udělám pořádně, abych tělo opravdu zničila, aby mě už nemohli vrátit zpět.
Vyjdu doma na balkon v 7. patře a skočím.
Vylezu na Mariánu a za chvilku bude po všem.
Věřím, že každému jednou zase vyjde sluníčko. Jako vyšlo mně.
Skákat tedy jsem odnikud nechtěla, protože jsem nechtěla plašit děti kolem a taky mi vadilo, že bych nebyla moc pěkná v rakvi.
Vzpomínám na své neuvěřitelné, ale skutečné úvahy
Upravil(a) Wiki (14. 11. 2008 13:25)
Není tady
Wiki napsal(a):
Skákat tedy jsem odnikud nechtěla, protože jsem nechtěla plašit děti kolem a taky mi vadilo, že bych nebyla moc pěkná v rakvi.
Vzpomínám na své neuvěřitelné, ale skutečné úvahy
Takhle uvažuje asi docela dost lidí, ale naštěstí ne každý je schopen to dokonat... Vzpomínám na kluka, co po nepodařené maturitě udělal seskok na motorce z Mariánský skály... Brrr... Já když mě někdy napadaly takové myšlenky, tak jsem si říkala, jak by to bylo ještě horší, kdyby se mi to odejití nepodařilo...
Není tady
...mne je teda "hodně zle" už asi dva mesiace, keď sa mi tolálne zrútil svet, zostala som úplne na všetko sama...
Není tady
Emma napsal(a):
...mne je teda "hodně zle" už asi dva mesiace, keď sa mi tolálne zrútil svet, zostala som úplne na všetko sama...
??? 
Není tady
Som sama s dcérkou, dostala som v práci výpoveď, dala som sa na štúdium VŠ, prestal sa so mnou zo dňa na deň rozprávať môj milenec, prišla mi výzva na zaplatenie 232.000Sk za spotrebný úver - mne ako ručiteľovi - dlžník prestal platiť, moja matka ma obvinila, že kde som preflákala vraj tie peniaze a samozrejme pri mne nestála.... a tak ma pozraňovala, že už sa nedokážem ani s ňou stretávať a ani telefonovať a tým pádom sa nestretáva ani s mojou dcérou.
A popri tom si hľadám zamestnanie a stále, nie a nie niečo poriadne nájsť a popri tom všetkom mám už urobené 2 skúšky a v pondelok mám tretiu. ...ale už akosi zo mňa vyprcháva energia, lebo som naozaj na všetko sama. Ok, mám dcérku, len pre ňu musím byť silná...
Není tady
Emma napsal(a):
Som sama s dcérkou, dostala som v práci výpoveď, dala som sa na štúdium VŠ, prestal sa so mnou zo dňa na deň rozprávať môj milenec, prišla mi výzva na zaplatenie 232.000Sk za spotrebný úver - mne ako ručiteľovi - dlžník prestal platiť, moja matka ma obvinila, že kde som preflákala vraj tie peniaze a samozrejme pri mne nestála.... a tak ma pozraňovala, že už sa nedokážem ani s ňou stretávať a ani telefonovať a tým pádom sa nestretáva ani s mojou dcérou.
A popri tom si hľadám zamestnanie a stále, nie a nie niečo poriadne nájsť a popri tom všetkom mám už urobené 2 skúšky a v pondelok mám tretiu. ...ale už akosi zo mňa vyprcháva energia, lebo som naozaj na všetko sama. Ok, mám dcérku, len pre ňu musím byť silná...
Takže dvě (minimálně) supr věci - dcerka a studium VŠ 
Zvládla jsi dvě zkoušky , a máš celý víkend na tu třetí....
S matkou to mám úplně stejně, ale kvůli tomu mi už zle není... Zkus žít sama za sebe, nebrat si ty její útoky, ona má problém.
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.