To proč zda žít mám dost jasno - kdybych mohla nebo měla odvahu, tak to dávno zabalím. Mám stavy kdy je mi hůře, asi 2x jsem si sáhla na ono dno, kdy jsem měla pocit, že dál už to nejde. Nakonec to přejde, přijdou časy, kdy žít není tak hrozné, ale opravdu motivující také ne.

Naprosto chápu tvoji větu:"těším se na to až zas usnu a bude chvíli klid". Já taky. Zkoušela jsem ledacco od koníčků, podnikání, školy atd., dokonce i s úspěchy, ale nenadchne mě to. Každopádně léky ti uleví. A co zjišťuji až teď, pomáhá mi můj pes. Někde tu je můj nedávný můj příspěvek, kde píši, jak pes nepomůže. Nyní jsem si zkusila, že ano. Čas také dost zmůže, člověka to nějak přebolí. I když ty splíny chodí ve vlnách.

Upravil(a) lepista (11. 11. 2008 16:58)

Holčiny, držím vám palce, ať jste jenom lepší
Je mi smutno, když to čtu ... tak jenom popřeju, abyste měly více a více těch hezčích chvilek.
A pejskové? - no paráda

mockrát v životě jsem si přála umřít. neviděla jsem důvod, proč tady být dál. pomohli mi kamarádi, kteří mě tahali nahoru, když já padala dolů.
s tímhle pocitem bojuju pořád. někdy je líp, někdy hůř.

Křepelko drž se... No mně asi bylo zle... no když se manželovi zabil bratr v autě a protože můj muž jezdí hodně autem, hodně lítá, tak jsem se dostala do začarovaného kruhu... Každá služební cesta, to byla hrůza... nemohla jsem pracovat, soustředit se, uklidnit se... došlo to tak daleko, že mě musel prozvánět, i když dojel jenom z domova do práce.. a když zapomněl.. nebo se mu vybil mobil... nastoupil zkrat, zmatky, šílení...  U psycholožky jsem byla dvakrát, ta mě tam tak rozebrala, že už jsem neměla odvahu tam jít znovu.. Antidepresiva hodně pomohla... a pak ještě jednou, těsně po porodu... na to už nechci radši ani myslet...
Jo to co popisuješ, to znám... Co nejvíce pomohlo? Antidepresiva, chápavý, nesmírně trpělivý partner a miminko...

Mikeš napsal(a):

Mně bylo taky hodně zle, když se na mě v průběhu dvou měsíců nakupily problémy v práci, problémy doma, problémy zdravotní i finanční... do toho navíc moje žena odjela (zcela necitlivě) mimo republiku, a já normálně na rovinu uvažoval o sebevraždě... moc mi pomoh můj syn (tehdy mu bylo 12), pak jsem bral pomalu celej rok antidepresiva, a teď už jsem z toho snad chhválabohu, venku...

Mě bylo nejhůř asi před deseti lety. Mám syna s dětskou obrnou, od mala s ním po rehabilitacích, nemocnicích. Když začal chodit do školy, začaly problémy další, v roce 1992 nebyli na tyhle děti v normální škole vítané a učitelky nepřístupné. Tak nějak jsme se prodřeli do šesté třídy, ale to už jako dislektik atd. byl na propadnutí, každodenní hrůza :-) Do toho další operace, naštěstí úspěšná a další úspěch: podařilo se mi najít volné místo v dislektické třídě v jiné škole. Vše se začalo obracet k dobrému a já paradoxně zkolabovala. Napřed to bylo nenápadné: udělalo se mi nevolno a na jedné z kontrol u synova ortopeda jsem omdlela. Přičítala jsem to nízkému tlaku. Pak jsem nemohla v noci spát, ale přes den v práci K.O...a pak přišly hrozné stavy: úzkosti, nepopsatelný strach z NĚČEHO, třasavka a pak ve finále příšerný pocit, že šílím...Měla jsem hroznou chuť někam utíkat, jen běžet, běžet, běžet, nebo skočit ze střechy, jen abych si už ulevila. Zachránila mě ségra, které jsem v noci volala, šílená hrůzou ze sebe, a ze zbytkem zodpovědnosti k synovi, který by zůstal sám.   Dovlekla mě do špitálu, tam si mě nechali a psychiatr mi vysvětlil, že mám panickou poruchu a že tyhle stavy se dostaví třeba i rok po nějakém traumatickém zážitku (dopravní nehoda, pád letadla..)Dostala jsem léky, brala je, pak se mi zdálo že jsem v pohodě, vysadila a přišlo to znova. Tak znova léčba...chodila jsem na kontroly k psychiatrovi a rozebírali jsme, co mě trápí. A mě se zdálo, že vlastně NIC... Vždyť Honza chodil po operaci mnohem líp, v nově škole byl najednou mezi snaživými a oblíbený... Ale měla jsem v sobě asi nashromážděno plno stresu, prý takové velké namotané klubko. Třeba prý i rozvod s Honzovým otcem, který jsem nakonec chtěla já a bylo to vysvobození od výčitek , nebo další partnerské problémy, které přišly pak v dalších vztazích.
Mě zachránila ségra,kamarádka, kterým jsem se mohla vyzpovídávat horem dolem a nešlo jim mé problémy na nervy. A hlavně bych to tenkrát bez léků nezvládla. Pamatuju si pořád dobře, jak jsem nebyla schopná jít ani na nákup, aniž bych se stokrát nepřesvědčila, že mám v kabelce dostatečnou zásobu Neurolu :-)
Dneska už jsem docela v pohodě, musela jsem na sobě v něčem pracovat. Ale stejně mi zůstaly kolísavé nálady, občasné deprese...ale dneska už s nimi umím bojovat.

Mě bylo v životě strašně zle asi 3*, pokaždé to bylo období v řádech několika měsíců. Ale pokaždé to bylo způsobeno vnějšími příčinami (rozvod apod.), nikdy zevnitř - nemocí. Ta zlá údobí jsem překonala pomocí prášků na nervy, chodila jsem k psycholožce a taky jsem věděla, že prostě MUSÍM FUNGOVAT stůj co stůj, už kvůli svým dětem, ale i rodičům, přátelům a všem, které bych strašně zarmoutila, kdybych to sama zabalila.
Tehdy mi vždy situace připadala naprosto beznadějná, neřešitelná. Ale s odstupem několika let vidím, že to byly prostě jen velmi zlá období, ale život šel dál, něco jsem vyřešila vlastním přičiněním, něco se vyřešilo dokonce i "samo" a nyní žiju celkem spokojený život a na zlá údobí vzpomínám jak na zlý sen, který už je za mnou.
Všem vám tady držím strašně moc palce, hlavně věřte, že bude líp, a ono časem fakt bude.

Mně bylo paradoxně nejvíc zle, když jsem měla všechno - děti i manžela, práci, kamarádky. Měla jsem dost vážnou depresi a nechtěla jsem žít. připadalo mi, že život nemá žádný smysl, že by si manžel klidně mohl najít někoho jiného, že děti může vychovávat taky někdo jiný, že jim všem moje existence vlasně ubližuje a líp by jim bylo, kdybych umřela. Do toho jsem byla naprosto ochromená, nebyla jsem schopna vstát z postele, pracovat, normálně žít. Celé dny jsem prospala, chtěla jsem to všechno zaspat. Jednou jsem nemohla usnout a brala si pořád další a další prášky na spaní, až jsem se přiotrávila a manžel mě musel odvézt do nemocnice, aby mi vypumpovali žaludek. Byla to strašná zkušenost, probudila jsem se na lůžku a byla jsem přikurtovaná, bylo to tak ponižující. Manžel mi to nikdy nezapomněl a vytáhl to na mě, když jsme se rozcházeli - že s takovým člověkem, co tohle udělá nemůže žít.
Nakonec mi pomohla antidepresiva, ale až asi pátá nebo šestá. Trvalo to asi 5 let, než jsem našla takové léky, které zabraly. Pak už jsem dalších pět let neměla ani jediný záchvat deprese, a to ani v době, kdy se se mnou manžel rozešel, ani v období kolem rozvodu. Jo, byla jsem strašlivě smutná, ale ten hrozný pocit naprosté ztráty jakéhokoliv smyslu života, naprosté apatie a neschopnosti cokoliv dělat, ten už mě naštěstí nepotkal. Lékařka mi řekla, že bohužel budu muset antidepresiva brát až do konce života. Rozhodně mi to za to stojí.
Tak nebuď smutná, že ti zatím léky nezabírají. Jak říkám, mně to trvalo 5 let, než nějaké zabraly. Chce to hledat a zkoušet a nevzdávat to. Život je krásný, to jen tvoje nemoc způsobuje, že to v současnosti nevidíš. Buď ráda za svého pejska, a choď na psychoterapii. Věřím tomu, že se z toho jednou dostaneš!

toto prožíval a vlastně ještě prožívá můj nejbližší člověk. nejlepší člověk co jsme kdy potkala. kámoška žila tolik let s depresemi, ale na výšce se jí to zhoršilo. kdysi už měla dost vážnou nemoc související s psychikou a neměla nejlepší zkušenosti s doktory, takže to bylo těžký..ale podařilo se mi ji přesvědčit, že by měla brát prášky. šla k psychiatrovi a bylo dobrý, že jí neřekl nic co by ju zničilo ještě víc, jak se to podařilo jedné paní z krizového centra. začala brát dost silný antidepresiva a prý jak sama hodnotí, je t tak o 60 procent lepší. sice jí bývá blbě. ted ještě k tomu začala mít zdravotní problémy. ale už nebývají probdělý noci, kdy jí bráním, aby si něco udělala, kdy mluvila o smrti a o tom, jak jí to tu trápí, že tu nemá nic co by ju drželo. že každý den je pro ní horzný utrpení. a taky chtěla pořád spát, hlavně přes den. ted je sice unavená, ale ne psychicky. je jí třeba smutno, ale lze jí rozptýlit.líp odolává věcem. doufám, že se to nikdy nevrátí. a že to bude časem ještě lepší.

Prvně mi bylo hodně zle, když jsem zjistila manželovu nevěru. Děti byly malé a chtěly, aby s námi zůstal a já ho moc milovala. Chtěla jsem se vším skoncovat a napadlo mě i vzít děti s sebou. Dodnes se za to strašně stydím. Léčila jsem se na psychiatrii a docela brzo jsem se z toho dostala. To jsem ještě nevěděla, že jsou horší věci. V pubertě moje dcera onemocněla schizofrennií. Začalo to tím, že utekla z domova a byla 10 dní nezvěstná a v celostátním pátrání. Našli jí jak žebrá na hlavním nádraží. Pak už se to vezlo. Z učňáku jsme jí vezli do psychiatrické léčebny, druhý den mě nepoznala, léky jí nezabraly. Trvalo to 3 měsíce, než se z toho dostala. V létě dalšího roku přestala brát prášky a v zimě jsem jí vezla znova, nemohli jsme jí tam dostat, byla přesvědčená, že je zdravá, jen my jí chceme ublížit. Paranoidní psychoza. Za 3 měsíce se vrátila, dodělala učňák, všechno vypadalo dobře. Na zimu šla znova. Dobrovolně. Pak se odstěhovala pro neshody s otcem k příteli, ten se s ní napodzim rozešel a už zase jela. Opět 3 měsíce v léčebně. Manžel jí stejně nedal pokoj, stále jí něco vyčítal. Já jsem se s ním nakonec rozvedla. Loňskou zimu prvně nebyla v léčebně. Léky musí brát alespoň pět let, než se může zkusit, jestli se náhodou neuzdravila. Tak má ještě 3 roky před sebou.

Lidi lidi,
to je hrozné, co to tady čtu. Tolik deprese pohromadě.
Co se to děje?
Kdyby alespoň smrt byla vysvobozením, ale není...

Křepelko, (však ty víš...)