Když se rozhlídnu po příbuzenstvu, řekla bych, že ten, kdo neustále skuhrá a stěžuje si, je na tom ještě ucházejícně. Protože ten, komu skutečně něco je, neplýtvá silami, ale šetří si je na důležitější věci. A snaží se, aby si odpočal, nabral síly, aby se zase vrátil do stavu, který mu aspoň vzdáleně bude připomínat dobu před nemocí.

Měla jsem možnost porovnat blízké příbuzné ve stejném věku, kteří byli nesrovnatelní co se týče zdravotního stavu. První drobné nemoci, druhý vážnou. Zatímco ten s vážnou o ní nemluvil, ten s lehčí neušetřil okolí ani s podrobnostmi o pooperační péči a ukázání jizvy všem bylo samozřejmostí...Bylo to jako srovnávání slepáku s operací srdce a pouze slušnost a úcta mi zabránily, abych dala nahlas najevo, že se cítím fakt trapně.

U starých lidí se samozřejmě dobře ví, že jim síly budou jen ubývat, nikoli přibývat, proto je jejich situace horší, než u mladších věkových kategorií. Ne že bych si myslela, že se z toho snaží někteří mazanější vytěžit, ale někdy je to s nimi opravdu neúnosně těžké. Co Ti poradit na maminku? Zkus jí navrhnout, že se budeš stavovat dvakrát týdně, řekněme v úterý a v pátek. S tím, aby Tě čekala a připravila Ti, s čím chce ten den pomoct. Dodržuj ty dny, lítat tam každodenně, to se odděláš. A pokud si maminka nepřestane stěžovat, navrhni jí domov důchodců či pečovatelák. Tam je lékař i sestry k dispozici a Ty přece nemůžeš píchat injekce ani předepisovat prášky, je-li na tom maminka tak vážně, že jí je špatně stále, mohla by také jít na týden do špitálu na komplexní vyšetření.

Uvidíš, jak maminka zbrzdí. Pro ty, kdo si myslí, že je to drsné řešení, dodávám, že je účinné a vyzkoušené.

Tvoje matka cítí, že už ji na světě moc radosti nečeká. Je docela pochopitelné, že ji to štve a drtí. Že se nerozvedla, nediv se. Starší generace byla toho názoru, že od toho má žena zástěru, aby pod ní všechno schovala.Vidím to na švagrových rodičích. Hádají se, ale od sebe nepůjdou, už to prý doklepou. Zcestný názor. Je to o lenosti něco rozhodnout. Že mají mizerné manželství, se o nich ví odjakživa. Dvě děti vychovali, jsou dávno dospělé, tak co. Jenom otravují život druhým. Jejich potomci jsou z nich nešťastní a návštěvu jeden druhému předhazují...půjdeš tam zítra? Ne? Co se dá dělat, snad to přežiju. Ale zato jim uděláš na víkend nákup, ať tam tenhle týden nemusím! Ještě by chybělo, aby se kvůli nim hádali i tihle dva, zatím docela normální lidi...

Nezažila jsem nic podobného, nejsem ani ten správný záchranář, nevím jak bych to řešila. Neuměla bych to , jako moje sestra.Dochovala tchýni i oba naše rodiče, mohla by taky vyprávět. Neuměla si vyhradit čas a prostor pro sebe. Když přišla unavená z práce a toužila se na chvíli zklidnit, už tam byla máti, které bylo smutno.
Mamkka by jistě respektovala  tu půlhodinku či hodinku,kdyby si o ni uměla říct.
Jsem jiná, když jsem unavená, potřebuji klid, kdyby nemohl být po dobrém, asi bych časem bouchla padni komu padni.
Takže F1, jednoduše mamince oznam , kdy přijdeš a kdy si dáš čas sama sobě.
Pokud je soběstačná, neměla bys přebírat všechny práce, ať pracuje pomalinku, zaměstná mysl, bude lépe spát a bude mít méně času na smutnění. Taky bude pohybem udržovat tělo v chodu. Klidně bych  o tom s rodiči promluvila.
Pokud ovšem má podporu v nemohoucnosti a část peněz ti dává za pomoc, pak je to trochu o něčem jiném, ale i tak by to mělo mít nějaká pravidla a hranice. Jinak padneš.
Ta pomoc ze sociálky taky není špatný nápad.

Maminka nemá žádné koníčky?
Já se vidím s dcerami jednou, nejvíc dvakrát ročně, toto je mi úplně proti srsti, takto tlačit lidi kolem sebe do kouta. to nemá s věkem moc společného.