nabi napsal(a):

Ale neni to :"všechno zlé pro něco dobré" taky vlastně pozitivní myšlení? Teď nemyslim hlubší dosah. O tom nepochybuju. Kdybych nezažila, to co jsem zažila, nikdy bych si žádnou duchovně laděnou knihu nepřečetla, sem bych nezavítala, a ani o ten malej krůček k probuzení, co mám za sebou(tedy alespoň to rozhodnutí, že probuzená být chci) nepokročila.
Jde mi spíš o tu okamžitou reakci. Např. mi ukradnou auto, a já se budu sama přesvědčovat, že je to vlastně dobře, protože budu chodit pěšky a budu fit.. Tedy alespoň já bych se opravdu musela do toho nutit, abych v tom viděla dobro. Není lepší přijmout to, že mi ta situace jako taková vadí?

Nabi,
mozna ze pro Tebe bude nejprve nutne si pripustit, ze napriklad kdyz Ti ukradnou auto,prijmout a pripustit si ten vnitrni pocit toho ze Ti to vadi. To nelze popirat a lzive si nalhavat ze Ti to nevadi,kdyz Ti to skutecne vadi.
Dal,az si to pripustis,zacnes rozjimat o tom ze tak jak se stalo, je tvari jiste pritomnosti.  Teprve potom muzes zacit premyslet(rozjimat-meditovat) o tom,proc Ti to vlasne vadi.
A pak si muzes i rict, ze vsechno spatne k necemu dobre. Jako  ze napriklad dobre k tomu, si na sve ceste k probuzeni uvedomit prohru lidske pripoutanosti k veces co patri do materialnoho sveta.(auto) Na ceste k probuzeni neni nutne auto. Neznamena to ze musime zit bez auta ,znamena to ze muzem ale nelpime na nem.  Rozimis me trochu?

Pedro napsal(a):

..... a taky je otázka, jestli my unikáme tomu přítomnému okamžiku, nebo on nám...

dosť dobré.....
tragédia a komédia zároveň
   sa normálne usmievam do toho monitoru   

nabi napsal(a):

Tak tohle už je na mě moc vysoká filozofie:-)

na mě taky

Pedro, přesně tak. To co by mohlo být jednoduchý mi jakoby nejde na hlavu a nechce se mi věřit tomu, že už je to ono, protože to přece bylo tak jednoduchý... ach jo

Mi pomáhá, Nabi, pozorovat obsah hlavy - jakoby POHLEDEM to tam projíždět - říká se tomu myslím práce s POZORNOSTÍ. Dobře to jde, jak známo, se zavřenýma očima. Tomu se potom říká introspekce. Ale každej tomu asi říká nějak jinak - na pojmech nesejde. No ale jde o to si uvědomit svůj přirozený stav - KDO, CO, JE TO JÁ... Neboť, kdo prý zná své já, ten je svoboden... Takže jak se tak v tý hlavě šmejdí tím pohledem, aby se zjistilo, co je, a co není já, tak je jen otázkou času, kdy to začne docházet, žejo, začne se to prociťovat, uvědomovat... A to je to důležité, protože znalosti a poučky, ač geniální a sebemystičtější, jsou tu hlavně pro inspiraci. I tím věděním je třeba se nakonec prokousat k tomu, co je za ním, protože i ono je jen popisem - toho z čeho vzešlo - dá se říct přítomného okamžiku...
Takže odevzdání je vlastně přijetí.

Upravil(a) Pedro (21. 11. 2008 7:46)

V tomto momentálním okamžiku, který bude po odeslání  skoro již minulostí, myslím na Tebe , Hani a na Tvé hafušáky  posílám
Ta projevená láska a přízeň je možná v danou chvíli o fous víc, než  meditace...  Co?

nabi napsal(a):

Hirondel, ale já jsem přesvědčená, že jsem se do toho "hnoje" dostala vlastní vinou - neukázněnou myslí. Ale i tak mám prostě problém přijmout přítomný okamžik. Buď je to jednoduché tak, až je to pro mě nesmírně těžké, nebo nevím. Jako bych si potřebovala všechno zasloužit.. Jako bych nemohla aplikovat, to co je jednoduché..

Milá nabi, přími i vlastní vinu. Možná, že v zápětí vše uvidíš i z druhé strany. Příjmi daný okamžik, jako své vítěztví. Ano, vše si musíme zasloužit. Přeji vše dobré

lupina montana napsal(a):

Nojo vlastně....každý náš příspěvek tady je otiskem právě přítomného okamžiku teda, pokud se nenajde šťoura, který je po sobě několikrát přepisuje

Moje řeč!

Včera jsem viděla film Pokojný bojovník. Předlohou filmu byl životní příběh Dana Millmana. Mně osobně se film líbil moc. Pro sebe jsem si z něj vzalala především uvědomění si toho, že "bych se měla smířit s tím, že ne všechno můžu mít pod svou kontrolou, něco ano, něco prostě ne". Myslím si, že když si tohle člověk uvědomí a zařídí se podle toho (třeba i vzhledem k problémům v práci, v rodině, ve škole, v partnerství...), hodně se mu uleví. Zmizí strach ze selhání. Určitě je pak i větší šance žít život v přítomném okamžiku. Je to strach, který nás ovládá, když se ho člověk zbaví, život dostane jinou dimenzi.

A jako u všeho, základ je nejprve si uvědomit co dělám špatně. Teprve potom, když si to člověk uvědomí, může začít něco měnit. A uvědomí si to pozorováním. Pozorováním svých reakcí: jak usínám, jak jím, jak řídím auto, jak se procházím...? Dělám jen jednu věc nebo tři věci najednou? Dlouhé a detailní pozorovnání, to si myslím, že je záčátek jakékoliv změny. Pak už "jen" odvahu, odhodlání a trpělivost. Život nás zkouší, jestli něco oprvdu změnit chceme, nebo jen tak tlacháme a do větru. Slova vítr odfoukne, ale skutky zůstanou.