Děkuju, nikdy jsem si nemyslela, že bych to dokázala, ale teď bych ho asi zpět vzala, dnes odjel, k nějakému kamarádovi, prý, ale zítra za mnou přijede, chce mně vídat, ale co bude dál nevím, on zatím neví co chce. Nikdy jsem nechtěla být s dítětem sama, to mně mrzí nejvíc

ach jo,
berujo, drž se a věř

přečti si příběh nabuko, tvůj je jako přes kopírák. Přeju dost sil, budeš to potřebovat, mám kamaráda, který se stejně zachoval ke své přítelkyni.....nerozumím mu a ani nikdo z okolí, má jinou žije si svůj život a neřeší nic, jeho holky mi je líto,  plácá se v tom dost. On je spokojený, na dítě platí víc než je běžné/několikanásobně/, byl i u porodu, což nechápu....

Nabuko0 napsal(a):

Beru, držím hodně pěsti.

Neházela bych ale na Tvém místě flintu do žita. Tvůj přítel teď momentálně neví, co chce. Dej mu možnost, aby to zjistil.

Sama se chovej tak, aby to bolelo co nejméně. Pokud možno se obejdi bez hysterických scén (i když v tomto stavu, kdy hormony pracují, je to velice těžké).

Dobře to dopadne, uvidíš. Myslím, že na přítele teď jen dopadla tíha zodpovědnosti a musí se z toho dostat sám. Pokud mu to neznepřijemníš, myslím, že se vrátí.

A za par let zase odejde.Tezko bych verila takovemu cloveku,kdyz dokaze zene ublizit v dobe tehotenstvi.

beruja napsal(a):

jsem v sedmém měsíci těhotenství, s prítelem jsem dva roky a miminko jsme chtěli a plánovali oba. Asi před čtyřmi měsíci jsme začli mít nějaké problémy, nebo spíš jsme spolu přestali dostatečně komunikovat, nikdy jsme se nehádali, jen jako kdyby tím že jsem otěhotněla bylo všemu konec. Na miminko jsme se těšili, přítel mi večer vždy hladil bříško a říkali si  jak se bude jmenovat a co bude až se narodí...  ale vztah mezi námi začal nejak upadat. Vyvrcholilo to dnes, když mi řekl že mi je už pár měsíců nevěrný s holkou, která je už dlouhou dobu jeho kamarádka, znal jí už přede mnou. Prý to začlo náhodou a myslel si že to byl jen úlet, ale opakovalo se to a trvá to dál. Konečně jsme si po dlouhé době pořádně popovídali o našem vztahu a vyjasnili si spoustu věcí, bohužel už dost pozdě. Neseme na tom vinu oba, prostě jsme nemluvili o věcech které byli potřeba. Řekl mi že mně má moc rád, chce mi pomáhat se vším a vídat mně i mimi, až se narodí. Ptala jsem se ho jak to vidí dál s ní a řekl mi že prostě neví, že doufal že to skončí, ale prý to nějak nejde.   Chtěla bych poradit, máte- li někdo podobnou zkušenost, nebo prostě jen znát váš názor. Dekuji

Milá Beruja,
řekla bych, že je jedná o velmi nevyzrálého muže...kdybys ho popsala blíže, třeba jak se běžně choval k ostatním, jestli byl spolehlivý, jinak zodpovědný, milý...
Žádný vztah není krásný a najednou bác - rozchod, vždy tam jsou varovné signály...na to aby muž opustil těhotnou ženu, musí být přinejmenším sobec a sobci myslí především na sebe např. mluví o tom, co chtějí oni nebo o tom jak se ostatní mají chovat k nim, aby sobečci to měli lehčí, zkrátka vše se točí kolem nich.
Je dost divný, že si miminko naplánuje a pak za pár měsíců přestane mít zájem...to svědčí opravdu o citové nevyzrálosti.
Nedělám zde chytrou, ale něco podobného jsem prožila, DOST lidí mě před mým ex varovalo, já jsem byla slepá husa. Dala jsem mu šanci a on mě za tu šanci opustil i s miminkem.

Upravil(a) Natálie (3. 11. 2008 14:12)

beruja napsal(a):

jsem v sedmém měsíci těhotenství, s prítelem jsem dva roky a miminko jsme chtěli a plánovali oba. Asi před čtyřmi měsíci jsme začli mít nějaké problémy, nebo spíš jsme spolu přestali dostatečně komunikovat, nikdy jsme se nehádali, jen jako kdyby tím že jsem otěhotněla bylo všemu konec. Na miminko jsme se těšili, přítel mi večer vždy hladil bříško a říkali si  jak se bude jmenovat a co bude až se narodí...  ale vztah mezi námi začal nejak upadat. Vyvrcholilo to dnes, když mi řekl že mi je už pár měsíců nevěrný s holkou, která je už dlouhou dobu jeho kamarádka, znal jí už přede mnou. Prý to začlo náhodou a myslel si že to byl jen úlet, ale opakovalo se to a trvá to dál. Konečně jsme si po dlouhé době pořádně popovídali o našem vztahu a vyjasnili si spoustu věcí, bohužel už dost pozdě. Neseme na tom vinu oba, prostě jsme nemluvili o věcech které byli potřeba. Řekl mi že mně má moc rád, chce mi pomáhat se vším a vídat mně i mimi, až se narodí. Ptala jsem se ho jak to vidí dál s ní a řekl mi že prostě neví, že doufal že to skončí, ale prý to nějak nejde.   Chtěla bych poradit, máte- li někdo podobnou zkušenost, nebo prostě jen znát váš názor. Dekuji

Jo, nejde to skončit...bere si z vás obou, na co má zrovna náladu..

Wiki napsal(a):

Je pravda, že to nikdy není jen černé nebo bílé. Existují i odstíny...Nemyslím, že je on špatný, ona dobrá a nebo naopak.
Každopádně z toho ( a z tisíců stejných příběhů)plyne, že člověk může spoléhat jen sám na sebe. Toto pro mě nebylo, ale nyní (už x let)je a vždy bude. Litovat můžu jedině toho, že jsem na to přicházelA TAK DLOUHO. Ale je to vývoj každého z nás. Nejde urychlit.
Pokud se mnou spřízněná duše půjde podstatný kus cesty života, je to bonbonek, jakási nadstavba a můžu si toho opravdu považovat a užít si to dokonale. Základnu si však musí vybudovat každý sám. To jsou moje pocity a zkušenosti a  můj možná chabý, ale cítím to tak, - příměr.

Jo, to je krásně zralej pohled zkušené ženy.
Nelze, než se vším souhlasit.

Já si,ale přesto myslím, že když se chlap rozhodne pořídit si dítko, měl by to mít v hlavě už tak nějak srovnaný a ne se na těhotnou ženskou vykašlat.
Ale, svět je všelijakej a rozhodně ne dokolnalej.

K nadstavbě tedy přispěl a užili si snad oba. Jenže pak ho neudržel v kalhotech. I to se stává - bohužel.
Proto mě pořád jen napadá ta pořádná facka - kterou teď dostala Beruja.

Upravil(a) Santala (3. 11. 2008 15:05)

Nabuko0 napsal(a):

Erem, znáš můj příběh, víš, že to nebylo úplně jednoduchý. Mohla bych šmahem odsoudit chlapy obecně a takovéhle obzvlášť. Ale právě to všechno mě naučilo nebýt tak radikální, jako jsem bývala. Není to žádný med zůstat sama s takhle malinkým dítětem. A to se BM snaží alespoň po finanční stránce vůči mě a po citové stránce vůči synovi.

Myslím, že je lepší dát znovu šanci, než pak litovat toho, že jsem žádnou nedala (ať už vyřčeně nebo svým způsobem chování).

Tvuj pribeh znam a jednoduchy si to v zadnem pripade nemela.Ale i tak si myslim,ze pokud muz tohle udela zene v dobe,kdy nosi jeho dite pod srdcem je pro me neodpustitelne.Ja vim o sobe,ze bych mu to cely zivot predhazova takze by ode mne odesel stejne.
Vim,ze u nas ve meste je pani,kdy ji muz byl v obdobi tehotenstvi take neverny se svou spolupracovnici v dobe,kdy jeho zena lezela na udrzeni tehotenstvi v nemocnici.Vedela o tom cela firma.Zustali spolu on vztah ukoncil.Dnes je tomu diteti 17 let a jsou spolu stale..To jeste navic se ta jeho milenka po par letech pristehovala k nim do bytovky k jednomu rozvedenemu.Takze se denne potkavali.

Upravil(a) eremuruss (3. 11. 2008 15:35)

Selima napsal(a):

To ale popiera práve tvoju teóriu, nie? Že to nemôže vyjsť... Môže, ale závisí to od viacerých okolností, od vôle zúčastnených + od niekoľkých ďalších faktorov.

To ano.Taky tu zenu obdivuju,ale pokazde,kdyz ji potkam si na to vzpomenu.

Nabuko
Mohla bych šmahem odsoudit chlapy obecně a takovéhle obzvlášť.

Oni jsou i "jinší chlapi".

Děkuju vám moc za vaše příspěvky a zkušenosti a jak to u nás vypadá? Přítel se vrátil hned druhý den, řekl mi že se mnou chce být, že to ještě zkusíme a uvidíme co bude dál, bohužel neřekl nic o tom že to s ní skončí. Celý týden byl docela dobrý, chodil brzy domů, celý den mi psal sms, večer mně objímal, hladil bříško, ale dál už nic. Já nic nezačínala. Za týden v neděli jsem rozjela debatu o tom, že to mezi náma nějak vázne a on mi řekl, že když si ke mně v posteli lehne, že prostě nic, má mně rád, chce se mnou být, ale prostě sex nejde. Navrhovala jsem různý věci, jako změny a tak, je pravda, že tohle mezi náma vázlo, už dlouhou dobu, proto si myslím, že si našel jinou a on mi řekl, že chlapi to prostě maj jinak, že si neporučí, že tomu musíme dát čas. Tak čekám a čekám. Nevím jestli je to správně, nechci na něj tlačit, ale prostě mám pocit, že to nikam nevede. Strašně ho chci, ale nevím jak dlouho to ještě vydržím, brečím přes den, když je v práci a večer se snažím bejt v pohodě a na něj milá. Vůbec nevím, jestli za ní ještě jezdí, někdy si myslím, že jo. Mají spoustu společných kamarádů, takže se prostě musí vidět. Nevím jestli se ho mám na ní ptát, chtěla bych, ale zároveň se bojím, co mi řekne. Nevím jestli dát mu ultimátum je nějaký řešení, asi ne. takže se prostě nějak nehejbeme dál, o miminku mluvíme pořád, co bude až se narodí a tak, ale o nás nějak ne. Strašně mně to trápí, jsem ráda, že se můžu vypovídat aspoň tady.

beruja napsal(a):

Děkuju vám moc za vaše příspěvky a zkušenosti a jak to u nás vypadá? Přítel se vrátil hned druhý den, řekl mi že se mnou chce být, že to ještě zkusíme a uvidíme co bude dál, bohužel neřekl nic o tom že to s ní skončí. Celý týden byl docela dobrý, chodil brzy domů, celý den mi psal sms, večer mně objímal, hladil bříško, ale dál už nic. Já nic nezačínala. Za týden v neděli jsem rozjela debatu o tom, že to mezi náma nějak vázne a on mi řekl, že když si ke mně v posteli lehne, že prostě nic, má mně rád, chce se mnou být, ale prostě sex nejde. Navrhovala jsem různý věci, jako změny a tak, je pravda, že tohle mezi náma vázlo, už dlouhou dobu, proto si myslím, že si našel jinou a on mi řekl, že chlapi to prostě maj jinak, že si neporučí, že tomu musíme dát čas. Tak čekám a čekám. Nevím jestli je to správně, nechci na něj tlačit, ale prostě mám pocit, že to nikam nevede. Strašně ho chci, ale nevím jak dlouho to ještě vydržím, brečím přes den, když je v práci a večer se snažím bejt v pohodě a na něj milá. Vůbec nevím, jestli za ní ještě jezdí, někdy si myslím, že jo. Mají spoustu společných kamarádů, takže se prostě musí vidět. Nevím jestli se ho mám na ní ptát, chtěla bych, ale zároveň se bojím, co mi řekne. Nevím jestli dát mu ultimátum je nějaký řešení, asi ne. takže se prostě nějak nehejbeme dál, o miminku mluvíme pořád, co bude až se narodí a tak, ale o nás nějak ne. Strašně mně to trápí, jsem ráda, že se můžu vypovídat aspoň tady.

Milá Berujo,
u nás to bylo zhruba stejné, jen mě manžel začal podvádět měsíc před porodem, když jsem ležela na rizikovém v nemocnici. Přišla jsem na to, když malé byly 3 měsíce. Do té doby to yl nejůžasnější táta a manžel (asi pocity viny ). Až jsem na to přišla tak se sesypal, že ji miluje a neví, co má dělat. No klasika, Buridanův osel. Tak se tak rozcházeli, já vždy přišla na to, že to pokračuje.... Potom chtěl čas na přemýšlení, odstěhoval se (až potom mi řekl, že k ní) na 3 týdny. Po třech týdnech se vrátil, že nás moc miluje a nemůže bez nás žít. Jenže doma byl jako tělo bez duše, žádné pohlazení, žádné intimnosti, nic. Prostě byl srdcem u ní. Řekla jsem mu, že takhle dál žít nemůžu, že prostě potřebuju cítit, že mě má někdo rád, že potřebuju, aby mě někdo pohladil, přitulil se ke mě, řekl mi, že mě miluje. Opět to ukončil, opět prý definitivně. 3 týdny byl úžasný, milý, pozorný, nádherné milování, plánoval společnou dovolenou....... bohužel v tom zase lítá......... A to je malé už 9 měsíců a pořád je to ten stejný kolotoč. Když se rozhodnu věřit, že už to konečně bude dobrý, všechno p.o.s.e.r.e. Momentálně taky nevím, co dál. Snad u vás manža dotsal rozum a začne si vážit rodiny a toho, že čekáte miminko. Moc ti to přeju. Drž se holka, držím ti pěstičky.