V 18ti letech, téměř 19ti. Batoh, 2 igelitky. Squat, kolej načerno, podnájem Praha(6 lidí v 4+1), další podnájem (5 lidí v 3+1) Praha, podnájem zpět v mém městě (3 lidi 2+1), potom s jedním přítelem, na chalupě rok se suchým WC a bez koupelny, s druhým přítelem, nyní sama ve svém bytě za 1,300 000 po rekonstrukci na vlastní pěst ,vše za své peníze na úvěr ze stavebního spoření.

Ve 22 do pronájmu, o cca 3 roky později do domu na hypotéku.

hrosanek napsal(a):

Od 18 na koleji a od 20 zcela bez přispění rodičů. Taktéž jsme, když přišly děti dokupovaly byt do OV. Hypotéku mám na dvacet let, ale zase něco, co je moje.

Já mám hypo na 30 let a přítel na 40

Martinko, já bych ho měla taky na 40 kdybych ho koupila ted. Kupovala jsem ho ve 20ti. od 16ti let jsem musela dávat 1000 z brigád na stavební spoření. Takže jsem za  4 roky měla něco našetřeno a oni mi povololili úvěr na byt v té době za 940 000, který jsem částečně poplatila pronájmem. Za 5 let ten 2+1 co šly ceny bytů nahoru prodala.co jsem dlužila ještě Lišce, to jsem vrátila a koupila menší a levnější byt 1+1, takže teď už mám doplatek jen 200 000
ale to všechno za děsných nervů s nájemníky a toužebným pohledem do oken, když jsem šla kolem toho bytu, kdy v něm budu moci bydlet třeba někdy já...

No já kvůli touze po vlastním bydlení, pracovala i během mateřských. Dneska to má velkou výhodu, že nemám problémy s praxí. Na byt kupovaný v dobré době- nový před šesti lety a tudíž levný na dnešní poměry, jsme taky měli štěstí. Musím z něj sice vyplatit ještě manžu, až mi skončí fixace úroku. Pořád to za to stojí, protože je můj.

Od 18 na koleji. Po studiu VŠ s manželem na ubytovně ve 2+kk, já byla na MD s 1 dítětem - placená byla 1 rok při prvním dítěti, pak jsem dělala uklízečku, manžel ještě studoval. Bylo to v letech 1986 - 1988. Nikdy nezapomenu na údiv mé kmotričky - ty s VŠ a uklízečka?
Copak není každá práce důležitá, když ji děláme dobře? Když halt okolnosti nedovolí pracovat v profesi, odpovídající vzdělání, tak dělám něco jiného. Dcerka měla srdeční vadu, nesměla do jeslí ani do školky.
Jiná situace - kdy jsem potkala moudrého člověka, byla v Motole, když jsme přivezli dcerku na operaci srdce. Na mou odpověď, že pracuju jako uklízečka, řeka moudrá paní doktorka - někdy je i taková oběť pro dítě zapotřebí.
Furt lepší být uklízečkou, než někomu viset na krku.
Rodiče nám nepřispěli, sami se měli co otáčet. A proč taky? Byli jsme dospělí.
Teď po tom, co mi život přinesl a odnesl (mimo jiné, když mluvíme o bydlení - náš dům s BM), bydlím ve vlastním 3+1, bez hypotéky.

Upravil(a) majkafa (31. 10. 2008 16:04)

V 18 na rok do zahr. V 19-23 kolej (víkendy doma), od 23 jsem už neměla nárok na kolej, byť dojezdová vzdálenost byla 300 km!!! (změna kolejního řádu), od 24 starší byt po babičce, rekonstrukce na vlastní náklady. Pak s budoucím manželem rekonstrukce domku, na který měl on hypo, a podílení se na hypo. Byt v pronájmu. Před rokem dokončení rekonstrukce a prodej domku a stavba nového domku ve vedlejším městě (důvody - lepší občanská vybavenost), hypo s manželem na nový RD (částečně splaceno prodejem starého domku).

Upravil(a) Veranna (3. 11. 2008 13:34)

v 20 letech mi byl "půjčený" byt po babičce (zařídila jsem ho)
v 26 letech jsem "přenechala" tenhle byt bráchovi a odešla jsem do Prahy do podnájmu
v 27 letech jsem koupila 3+1 pro sebe a dceru. (úvěr na 27 let)

- dostala jsem možnost bydlet pár let v bytě s velmi nízkými poplatky, peníze jsem nikdy nedostala

Upravil(a) yellow108 (31. 10. 2008 16:10)

Já bydlím sama od 23 let, vlastně jem sama nebydlela, ale bydlela jsem jen z bratrem, otec se odstěhoval vzal si novou ženu a ta nás neměla ráda a nechtěla s námi bydlet. Máma totiž kdysi zemřela a mě odkázala  čtvrt a bráchovi taky čtvrt, a tátovi půlku. Ten dům byl postavěn jako dvougenerační, tak že každé patro mělo svůj vchod. A ona řekla, že musí jít  pryč, když mi nejdeme, ale proč bysme odcházeli s bráchou z domečku, když nám mamka část odkázala. A od 26 let žiji už jinde s manželem v jiném městě.

Upravil(a) topazio (31. 10. 2008 16:56)

Začala jsem trochu pozdě, ve 30-ti první nájem, který jsem vzhledem ke svému platu nemohla utáhnout. 
Zkoušela jsem i shánět hypotéku, ovšem opět nebylo dostatek finančních prostředků.

Našla jsem řešení odjet na rok do zahraničí, kde mám zajištěno ubytování, stravu během práce a výdělek dvojnásobný než dosud. Doufám, že se mi tam bude líbit.

Pavli, děkuju.

Když sa bude dařit, manager tvrdil, že tam možu dělat do konce života
Nechám sa překvapit a nechám tomu volný průběh.

Ja som sa v 21 rokoch odsťahovala k priateľovi, od neho v 30 späť k rodičom... A od nich pred cca mesiacom do vlastného. Prišli sme o byty po obidvoch babičkách, resp. po všetkých starých rodičoch. Sme s bratom odkázaní len sami na seba, čo v Bratislave znamená bratku/sestro vziať si hypotéku, reps. ja aj dať časť v hotovosti a kúpiť byt za nehoráznu tržnú cenu.