Já to zjistila už asi před rokem, "okouzlená" jsem poslední měsíc...

Marta9 napsal(a):

Trošku jsem si početla po diskuzích, ale nenarazila na nic podobného, co by mi pomohlo....
Jsem 6 let vdaná, mám dvě děti a výraz pro moje manželství je "pohoda, klídek, tabáček" :-) Měla jsem se vždycky dobře, finančně i ohledně přátel. Ale já se vlastně do vztahu i do manželství tak nějak dostala a ani nevěděla jak... Když jsem zjistila, že jsem manžela vždy spíš brala jako kamaráda nebo jako staršího bratra, tak mě to notně vyděsilo. Já zjistila, že ho nemiluju... To už je nějaká doba. Byl vždy hodně zaměstnaný a nikdy jsme neměli krom dětí nic moc společného. Já jsem spíš živel, on totální klidas a flegmatik.
A teď jsem někoho potkala a nejsem daleko udělat asi největší pitomost mého života. Jsem zamilovaná, poprvé v životě, zatím pouze platonicky, ale hrozně se bojím... Nechci nikomu ublížit, ale nevím, co mám dělat.

Martičko, život je dlouhý na to, by se ti něco takového nestalo - nepřihodilo. Ale.... ať to zní fadně jak chce, žijeme tu pro děti, když už jsme si je pořídili. Učí se od nás žít a berou si z nás příklad. Přečti si občas nějaký článek o tom, jak se manželé tahají o děti, jak děti tím trpí atd.  Život není jen o vášni. Jde o každodenní rituál, o jistotu, která může občas být i nudná. V případě, že by si tvůj manžel našel jinou a odešel od vás, tak by jsi mluvila jinak. Někdy si člověk neváží toho co má a zjistí to, teprve když to ztratí. Přeji vše dobré. Il.

Marto,

to, co píše Somaia a Ilseli už určitě víš. Je to přesně to, co říkáš sama sobě a co jediné ti brání manžela opustit teď hned a letět radostně za milencem.

Zažila jsem to taky. Tisíc rad od tisíců lidí, kteří mi říkali "je to prima chlap, neodcházej od něj". Vůbec mi to nepomohlo, prostě jsem si nedokázala "naordinovat", abych po něm začala toužit. Moudré (bez ironie) rady moudrých lidí, kteří tě budou odkazovat na tvou zodpovědnost vůči dětem, ti podle mne moc nepomohou. Je sice pravda, že protiklady se přitahují, ale podle mě to nefunguje ve smyslu celkového naladění člověka. Můj kamarád si vzal za ženu holku, která byla jeho přesný protiklad - on společenský sportovec, ona nesportovní intelektuálka. Vzall si jí proto, že on je Váha a ta vždy hledá dokonalé vyvážení obou stran. Měl pocit, že když si vezme svůj protiklad, podle vzorce "jin a jang" utvoří dokonalý vztah. Prdlajs - vůbec v ničem si nerozuměli a netrávili spolu žádný čas, protože byli prostě každý úplně jiný. Jsou rozvedení.

Situace, kdy manžela nemiluješ a bereš ho jako staršího bráchu (přesně tak jsem kdysi nazvala svého vlastního manžela) je tady a - teď si poraď.

Já neměla s manželem děti - nebylo co řešit. Ty děti máš - je co řešit.
Nejsem stále ještě matka, takže nemůžu soudit jaká je mateřská zodpovědnost - neznám to. Co ale znám, je pocit vlastní hodnoty a touhy být šťastná. A s tím tvé děti nesouvisejí. To už je jen o tobě. Neseme sice za děti zodpovědnost, ale ve skutečnosti nám nepatří. Jsou to jiné lidské entity a v určitém okamžiku se od nás chtě nechtě odtrhnout a budou si žít svůj vlastní život, což jim musíme umožnit.

Na druhou stranu musíme to samé umožnit i sobě. Takže v jistém smyslu "nemyslet na děti" a rozhodnout se podle sebe. POZOR - vůbec tím nemyslím vykašlat se na to, jak děti ponesou rozvod a nebrat na ně ohledy - to rozhodně ne. Děti budou hrát ve tvém rozhodování důležitou roli, ale tu hlavní bys měla hrát ty.

Pokud je tvůj manžel slušný člověk, dohodnete se (jako stovky párů před vámi) na slušném rozvodu, styku děti s tátou, alimentech, bydlení apod. V tom zase takový problém není - kdo se chce dohodnout jako rozumný člověk, dohodne se. Nenechej se zastrašit představou šílených rozvodových tahanic - svého manžela znáš, tak musíš posoudit sama, zda to bude mít přiměřeně hladký průběh. Také komunikace s dětmi se dá zvolit velmi citlivě tak, aby trpěly co nejméně. Samozřejmě je to zatíží, ale může to být snesitelná zátěž, když s nimi budeš mluvit sice dětskou mluvou (aby pochopily), ale pravdivě (aby ti věřily). Zkus jim to podat co nejpříjemněji á la o tatínka nepřijdete, mám ho pořád moc ráda, ale myslím, že jsem si tenkrát nevybrala úplně správně. Oba vás však moc milujeme a budete to z nás cítit pořád.

Jiná věc ale je tvůj další potenciální partner. Neupřesňuješ, o co v tvém novém vztahu jde, ale buď připravená na to, že se nemusí povést. A buď připravená na to nelitovat rozvodu ani v tom případě. Je důležité mít neustále na paměti, že ten nový muž je jen poslední kapkou, která tě měla odvést od nemilovaného manžela - ale není tím důvodem. Důvodem je to, že muže nemiluješ.

Takže pokud se rozhodneš pro rozvod, stůj pevně a věř si. Věř svým pocitům a pak nelituj toho, že ses rozvedla. Buď připravená nést všechny důsledky a třeba pak i skončit na čas sama. Já osobně si myslím, že muž, který ženu odvádí od manžela, většinou není ještě ten pravý. To bývá až ten další. Ten, kterého potkáš, až budeš vlastně vědět kdo jsi a koho hledáš. To přichází až po určité době samoty, kdy se poznáš.

Někde jsem četla citát "jaká byla, takový přišel". Takže ti osud uvádí do života takové partnery, na které jsi připravená. Myslím, že zatím na toho pravého připravená nejsi. Teď jen víš, že manžel není ten pravý.

Držím ti palce, abys vše zvážila a stála si za svým!

:-))))) avalonka, pekne napisane. :-)))) Zazila som nieco podobne a tiez to bolo strasne tazke rozlucit sa s partnerom, s ktorym som bola 7 rokov, ale inak to neslo. Je to par mesiacov a stale ma obcas prepadne pocit lutosti, ale inak sa to asi naozaj nedalo, aj ked sa tazko hadzu za hlavu spolocne prezite roky...

A este som mala pocit, ze som obratila svoj zivot hore nohami, lebo som vlastne zmazala celu svoju nalinkovanu buducnost ( svadba, prip. deti a vsetka ta istota ) a skocila som do sveta, v ktorom sa zrazu len tak placam. Napriek tomu, ze mam noveho partnera. POmaly sa zbavujem pocitov viny a silnie vo mne laska k novemu partnerovi, napriek tomu nechavam svoju buducnost otvorenu a uz nic neplanujem... Necham sa chvilu len tak niest prudom a uvidime. :-))))

No, ja som clovek, ktory dost lpie na svojich istotach, stale mam pocit, ze som ako rozhadzane puzzle, ale pomaly sa znovu skladam dokopy. Chyba bola mozno, ze som cakala pridlho, urobila som to rozhodnutie, az ked som mala pocit, ze ma roztrhne,ak to neurobim, ze uz neviem, ako dalej. Tiez som byvalemu ublizila, mohla som ten rozchod naservirovat inak, pre neho to bol blesk z cisteho neba, lebo odmietal pocuvat moje staznosti. Neveril, ze by to takto raz mohlo dopadnut. Bola to moja prva velka laska, doteraz nechapem, kam sa vytratila, okolie tvrdi, ze ja som dozrela, posuvala sa vo svojom zivote dalej, a on ze zostaval stale na rovnakej urovni. Neviem, asi maju pravdu.
Ale som strasne rada, ze som citala tvoje prispevky, lebo ma utvrdili v tom, ze je to normalne, ze sa to stava.
Trochu mam strach, co ak sa to stane znovu, co ak z velkej lasky ostane zasa len popol, ale s tym asi musim zit...

Víš broučku, ono tu lásku nesmíš brát příliš fatálně. Pokud partnerskému vztahu - respektive jeho dokonalé podobě podle tvých představ - přikládáš ve svém životě příliš velkou váhu, pak jsi hrozně zranitelná. Vsázíš na kartu partnera příliš mnoho. A jak by ti řekl každý dobrý burzovní makléř, je dobré DIVERSIFIKOVAT RIZIKO. Rozložit ho.

Samozřejmě, že je partner velmi důležitý. Ale zase bych tu jeho důležitost nepřeceňovala. Pokud jí totiž přeceníš, budeš v křeči. Budeš za každým jeho (či svým) slovem, pocitem, pohledem hledat známku toho, že "už to zase není ono", že už "zase padám do starých kolejí", že už "zase se to začíná kazit".

Chce to celé odlehčit, chce to nadhled a úplně nejlepší lék proti vážnosti je SMYSL PRO HUMOR.

Já mám problémy stejné jako ty. Taky si říkám "co když můj nynější partner odejde, nebo ho opustím já - co když to zase nevyjde". Ale jakmile mi přijdou tyhle chmury, zajdu do fitka a tam to rozcvičím.

Neber sebe ani život ani lásku příliš vážně. Hodně ti to pomůže.

Marta9 napsal(a):

Trošku jsem si početla po diskuzích, ale nenarazila na nic podobného, co by mi pomohlo....
Jsem 6 let vdaná, mám dvě děti a výraz pro moje manželství je "pohoda, klídek, tabáček" :-) Měla jsem se vždycky dobře, finančně i ohledně přátel. Ale já se vlastně do vztahu i do manželství tak nějak dostala a ani nevěděla jak... Když jsem zjistila, že jsem manžela vždy spíš brala jako kamaráda nebo jako staršího bratra, tak mě to notně vyděsilo. Já zjistila, že ho nemiluju... To už je nějaká doba. Byl vždy hodně zaměstnaný a nikdy jsme neměli krom dětí nic moc společného. Já jsem spíš živel, on totální klidas a flegmatik.
A teď jsem někoho potkala a nejsem daleko udělat asi největší pitomost mého života. Jsem zamilovaná, poprvé v životě, zatím pouze platonicky, ale hrozně se bojím... Nechci nikomu ublížit, ale nevím, co mám dělat.

Milá Marto,

je mi 41 a prožívala jsem mimomanželské vztahy hned od začátku manželství. To asi také proto, že můj muž byl kliďas a ani ve snu ho nenapadlo, co si vzal za potvoru, která si strašně ráda užívá zivota a divokého sexu. Také jsem dlouhá léta brala manžela jen jako odpovědnou osobu,na kterou je spoleh a který pohlídá děti, když já si někde, občas i přes noc užívám. Výmluvu jsem si vždy lehce vymyslela,plně mi důvěřoval.Ale vnitřně jsem o něho nechtěla přijít, máme spolu 2 děti, je odpovědný, milý, pozorný,šikovný.A mám ho ráda.
Při stopu jsem se však jednou seznámila s mužem, o 9 let starším, obchodním zástupcem, který měl pro mě vždy dost času. Vynechám řadu podrobností že byl ženatý,3 děti a nerozuměl si se ženou. Hned na začátku jsem mu dala ovšem najevo, že já se rozvádět nemíním, že je přeci fajn zábava nevázaná, kterou jsme si spolu užívali plnými douškya sexu. v tomto jsem stála vždy pevně na zemi, protože když se z mileneckého vztahu stane manželský, kouzlo je v tahu (mimo případy alkoholíků apod,kdy je to víc než nutností).Vztah se po 9 letech prozradil, všichni 4 jsme si prošli peklem, můj muž to naštěstí ustál - chtěl se několikrát rozvést, protože několikrát jsem porušila slib,ale několikrát jsem ho uprosila.Díky tomu ovšem taky začal haprovat vztah s milencem, měla jsem velký strach z opětného prozrazení a více už bych manželství nezachránila.Vždy při prošení jsem si uvědomovala najednou, jak vlastně manžela miluju, že pro mě znamená mnohem víc než kdokoli jiný, o dětech a rodině jako takové nemluvě. Nikdy bych totiž toto vše nemohla vyměnit za pouhého jednoho chlapa a spoustu problémů.
Dnes jsem definitivně vztah s milencem ukončila,dřív mě ty nucené rozchody s ním bolely, dnes je mi to už fuk, dozvěděla jsem se od něj navíc nepěkné věci kterými mě v rámci rozchodu najednou častoval v mailech, no prostě zlatý manžel a vůbec už mě přešla chuť tímto na podobné zálety.Jezdíme nyní s manželem spolu do práce i z práce, diskutujem odpoledne u kafíčka a vůbec, asi tím věkem jsem už snad zmoudřela a zklidnila hormon.Jsem spokojená a těšíme se spolu na sebe odpoledne už v práci.
Tobě bych poradila jedno - vybouři se, proč si něco odpírat, ale tak,ať nepřijdeš o rodinu, on totiž i ten milenec má svoje mouchy, nemysli. Užívejte si spolu, buďte obezřetní ale stůj pevně na zemi, pokud nemáš žádný vážný důvod k rovodu.

Dámy,
díky vám za dobrou společnost a postřehy ze života. Už několik let procházím stavy euforie a depresí, šilených výčitek i pocitu naprostého blaha. A dnes při čtení tohoto fóra mám poprvé pocit, že v tom nejsem sama a že bych se třeba mohla časem i na stránkách svěřit, protože sou tady ženský, co mě nebudou soudit, ani poklepávat po rameni, ale prostě o "tom" rozumněj - nevěra) dokáží bez zbytečných skurpulí mluvit. Díky a hodně štěstí nám všem pro dobrá rozhodnutí.