Ztráta blízkého člověka bolí vždycky. Otec mi zemřel před 8 lety, ale protože jsem měla rodinu (3děti) po pár dnech intenzivního smutku jsem se s ním rozloučila a jaksi ho "propustila". Zbyla zde přece matka (a ta to snášela velmi špatně a dodnes se s tím plně nevyrovnala, i když asi tak po roce to s ní bylo lepší). Stalo se mi však před 3 měsíci, že zemřel nejstarší syn a to jsem pak viděla, co to je, být psychicky na dně. Nejsem s tím smířená, ale musím fungovat a nesmím zničit děti, které zůstaly. Jsou už dospělí, měli bratra rádi, ale protože jsou mladí a navíc věřící, nějak se s tím srovnali. Pomýšlela jsem na psychiatra, ale pak jsem si přečetla pár věcí z psychologie a psychiatrie a pochopila jsem, že nejsem nemocná, že jen mám hluboký zármutek, deprese nejsou chorobné, ale normální.
Taky mne zajímá co je "potom", jestli něco vůbec je. Ne ani tak kvůli sobě, ale kvůli synovi. Odešel tak mladý...
Taky mám pocit viny, když se můj stav zlepšil, že snad na něj zapomínám... Já vlastně ani nevím, jestli chci být šťastná, mám pocit, že by to byla zrada. Znám ale 2 případy ze svého okolí, kdy matka truchlila tolik pro ztátu svého dítěte, že se jí zbytek rodiny odcizil, rodina se rozpadla, zbylé 2 děti (v obou případech) se přimkly k otci. To nesmím dopustit, aby se mi stalo. Dokud žiju, žije můj zemřelý syn v mém srdci  a jestli existuje i v jiné podobě, tím líp. Znám i případ mé známé, kdy matka ztratila ze tří dětí dvě. Tak se vlastně jen bojím, abych se nerouhala příliš, aby se nestalo něco dalšího.
Ráno je to vždy nejhorší. Člověk neví, jestli má cenu vůbec žít, jestli ten zbytek života bude vůbec stát za to trápení, ale vždycky pomůže dokopat se k nějaké jednoduché práci a ono se to zlepší, ten den se nějak rozběhne a přežije. Dá se třeba i zasmát. Vím, že i po letech mi bude smutno, že ale nemohu nic vrátit nazpět.
Po otci už netruchlím, jen na něj ráda vzpomínám. Moje matka snesla vnukovu smrt možná líp než tu první ztrátu, ale jen proto že jsem před ní nehysterčila. To by jí dodalo. Člověk musí obětovat někdy i ten svůj smutek a jeho prožívání kvůli těm druhým, kteří zde zbyli a které jsem mám přece stejně ráda jako toho kdo odešel.
Chodím skoro denně na hřbitov a cítím tam smutek, ale klid. Starám se aspoň o ten hrob. Ztráta blízkého člověka je vždy hrozná, s tím nikdo nic nenadělá.

Milá Beruško, ten první rok je asi opravdu nejtěžší a velice náročný na vyřizování pozůstalosti atd.
Mě hrozně moc pomohla má vlastní rodina, upnula jsem se na děti a zaměstnávala jsem se na každičký okamžik.
Máme svůj domek, tak že se vždycky nějaká ta práce najde. Horší to bylo,když jsme přijeli k našim na chalupu. Tam jsem taťku všude viděla, ale zase jsme mamku nechtěli nechávat samotnou, tak jsme tam ze začátku hodně jezdili. Bydlíme od našich  asi 130km. Sestra ještě nemá rodinu, tak jezdí za mamkou každý víkend, moc jí v tomto obdivuji.

Máte pravdu, že když se člověk zaměří na někoho jiného rodiny je to lepší. Pro mě je nejdůležitější, aby mamka nebyla sama a hlavně aby neměla čas smutnit. Ještě že máme malou neteř, která bydlí s ni v jednom domě, takže ta jí a nám všem pořád dodává energii. Bez ní si to vůbec nedokážu představit!
Už se Simčou jsme tady rozebírali co je "potom". Ona tomu věří, věří že smrtí to neskončí, ale já pořád nemůžu. Už jsem to tady psala, ale už mi to prostě nejde. Cítím strašnou křivdu, ale je pravda, že bych to někdě v duchu moc chtěla, aby nebyl konec. Jak psala Simča, ta láska přece nemůže jen tak skončit. Taky si říkám, že ty sny co se mi zdávaly o taťkovi,třeba něco znamenaly, ale je to spíš takové přání. Bylo mi po nich tak krásně a mamka říkala, že se jí taky zdály.  Nevím jestli něco je potom, ale já se s taťkou bavím pořád, s jeho fotkama, na hřbitově, samozřejmě když jsem sama. Říkám mu dobrou noc, když jdu spát, povídám mu svá trápení, brečím si s ním.

ahojky všichni,¨
tak ráda bych vám pomohla, ale vážně nevím jak, ale myslím na vás. Když to tu čtu, tak si vždycky uvědomím, jak malicherné problémy vlastně mám. Dušinky moje držte se.

Ahoj Beruško, naprosto chápu co prožíváš. Za týden to bude rok co mě zemřel taťka, bylo mu 54 let. Ještě den předtím jsme u našich byli, hrál s mým synem fotbal a druhý den ráno mi mamka volala, že táta nedýchá. Byla v šoku a já zařizovala od záchranky po všechno ostatní. A moc dobře chápu tvojí touhu dopídit se proč vlastně zemřel. Já jsem se potom pídila taky. Tátu odvezli na soudní na pitvu a za tři dny jsme tam šli, aby nám dali odpověď. V důsledku zvětšené levé komory srdeční nastal otok plic a vlastně se udusil. Potom pan doktor jen tak mezi řečí řekl, že na tuto diagnózu se neumírá, že je to vlastně nedostatečně léčený vysoký tlak. Tak to mi fakt hodně nadzdvihlo a šla jsem se pídit dál od praktické lékařky po internistku. Nejhorší je, že všichni za nic nemohli, prý náš táta odmítal léčbu, že má na něho vedlejší účinky. Tomu bych třeba i věřila, ale nechápu, proč mohl poslední dva měsíce ty léky brát a nešlo to předtím. Když je na vysoký tlak tolik různých druhů léků tak proč mu rovnou nedala doktorka třeba tyhle a čekala až ten tlak bude tak vysoký. No stejně s tím nic nenadělám. Ale vztek mám pořád a asi se s tím nikdy nevyrovnám, že ta smrt byla naprosto zbytečná. Taky mě a hlavně moji mamku trápily výčitky, jestli se tomu dalo zabránit. Hlavně se trápila, že kdyby se probudila dřív (probudilo ji chroptění a myslela si, že táta chrápe) tak ho mohla zachránit. Ale spousta lidí nám řekla, že nevíme, jak dlouho byl bez kyslíku a jak by to dopadlo, kdyby ho náhodou zachránili. Tak si říkám, že to tak asi mělo být. Nejhorší bylo vysvětlit to mýmu 5 letýmu synovi, který na dědovi hodně visel. Tak teď máme verzi, že děda na něho dává pozor nahoře z obláčku a dneska mi rozesmál, protože s ním chtěl hrát fotbal, že prý mu ten míč kopne nahoru a on mu ho vrátí zpátky. Taky mu hrozně vrtá hlavou, jestli taky děda prší. Jinak se mi 5 měsíců po tátově smrti narodil druhý syn, pojmenovali jsme ho po něm a někdy mám opravdu pocit, že se táta do něho převtělil. Je mu dost podobný a některý projevy (ačkoliv je to ještě mimčo) mají taky dost stejný. Asi je to jenom útěcha, ale pravda je, že když je člověk zoufalý, tak se chytá všeho možnýho.
Teď tě to určitě strašně moc bolí, ale věř, že časem to bude alespoň o trochu lepší. I když na tatínka budeš myslet pořád, už se budeš moc smát, vzpomínat na to hezký, co jste spolu prožili a třeba se i podívat na jeho fotku nebo video s ním. Jo a taky mi moc pomáhá, když se mu třeba jdu večer vypovídat. Vypadám jako blázen, ale je mi to fuk. Někam si zalezu s jeho fotkou a povídám mu třeba moje trápení, nebo co se povedlo dětem. Přeju ti moc a moc síly.

Simčo, máš ode mne  v poště zprávu. Nela

Renatko, moc gratuluju. Mám vážně radost A děkuju, že jsi mi to napsala. Dnes jsem dostala do emailu fotky roztomilých miminek, jsou tak slaďoučký. Je to krásný, děťátko ti přinese spoustu radosti a štěstí. Vážně mám moc velikou radost. Je fajn, že se dějí i takové hezké věci.
Jak píšeš, že jsi to chtěla volat tatínkovi. Tak to já mám taky, pokáždé, když se mi něco stane, tak chci volat mamce. Mám tokový problesknutí v hlavě. Asi je to normální. Víš, já mám pořád mamky číslo uložený v mobilu, nedokážu ho smazat. Byla jsem zvyklá jí několikrát denně volat.
Pokud se vrátím k Radkovi /nevlastní taťka/, tak se snažím nehodnotit za to, že si našel někoho jiného. Hodně mi v tom pomohl přítel a řekl mi, že mamka byla jedinečná ženská a nemůže ji nikdo nahradit, že to za ni budou vždycky jen chabé náhražky. Nedalo mi to a včera jsem mu to narovinu řekla, že se kvůli tomu trápím a chci, aby mezi námi bylo jasno. On mi na to řekl, že se nemusím bát, že se nic takového nestane, že ctí mamky památku. Mluvili jsem o tom, aby ta paní u nás nespala. Prý by ho to ani nenapadlo. že ji bere spíše jako někoho s kým může na kavčo, aby nebyl sám. Že by z toho nedělal žádné závěry a nechal to plynout. Že to nechce nijak hrotit. Znělo to dost přesvědčivě. Ale kdo ví, moc mu nevěřím. Popravdě jsem dost podezíravá a skutečně věřím jen mému bráchovi.
Ještě jedna právnická otázka. Když bude brácha majitel, tak jen on může někoho do svého bytu přihlásit, nikdo jiný, že?

Radši budu. Proto jsem to začala i hned řešit. A i jsem mu narovinu řekla, aby věděl. Popravdě myslím, že on má před mým bráchou docela respekt. Brácha je sice strašně hodnej, ale taky dost ráznej. Snad to nakonec nebude tak žhavý. Ale člověk musí být ostražitý. Tím jak jsem ztratila mamku, tak o to teď víc mám strach o brášku, moc se bojím, že by mu někdo ublížil a to má 2 metry a 100Kg Ale mám snahu ho stále ochraňovat.
Můžu se tě na něco zeptat? Plánovala jsi miminko? Ještě děti nemáš, viď? Nezlob se, že se tě vyptávám. Ale beru vás tady jako hodně blízké lidičky. A je to tak hezká povzbuzující zpráva.

Irenko, brácha to určitě nikdy nedovolí to jsem si jistá. Bála jsem se, aby se mu tam nemohla nastěhovat bez jeho svolení.
Asi teď co napíšu nebude moc hezké, ale já to tak cítím. Mám na Radka děsný vztek, snažila jsem se to chápat, ale ne nechápu to. nevím jak si mohl najít ženskou po 2 měsících. Tvrdil, že mamku miloval. Prostě tomu nerozumím. Ty pocity co mám jsou vážně ošklivý. Ale nevím proč bych se kvůli němu měla trápit. Bála jsem se o něho jak to bude zvládat, že bez mamky bude bezradný. A ejhle ani jsem se nenadála a on už má jinou. Začala jsem ho nenávidit, dělá mi strašný problémy s ním mluvit. Bože já mám vztek. Proč musím mít jen já takové problémy, chtěla bych alespoň chviličku klid. Chudák mamka, jestli tohle vidí.
Včera u mě byl brácha, docela si s ním užívá psycho. Prý s ním několkrát za den nemluví a on neví proč. není zrovna příjemný na bráchovu slečnu /a to je tak milá holčina/. připadá mi jak malý harant co si vynucuje pozornost. Bojím se o bráchu, tolik si vytrpěl a já nechci, aby se zase kvůli něčemu trápil.
Závěr z toho je, že bych byla ráda, aby radek odešel, prostě aby se odstěhovat. třeba k té ženské, ať se o něho zase stará někdo jiný. Už jsem vážně unavená. Jsem unavená z té věčné obavy co se zase bude dít, co zase vyvede. Fakt už nemůžu.

Vůbec nevím jak to chápat. Připadá mi jak starý mrzutý chlap. Například, ta bratrova slečna vyluxovala, bohužel se na vysavači ulomil kousek plastu a prý z toho byla děsná aféra. Že prý jim řekl, že příště nemají nic dělat. Bože, přeci každému se může něco ulomit. Neudělali to schválně.
Když to přeženu do krajností, co když si nebude chtít odhlásit trvalé bydliště? Může to bratr udělat bez jeho svolení?
Je mi z toho všeho docela nanic.

Tak to jsem ráda, alespoň mám nějaká zadní vrátka, kdyby to s ním brácha nemohl vydržet. Platí každý něco. Radek hypotéku, brácha nájem a každý své půjčky. Bohužel ještě stále není vyřízené dědické řízení, takže oficiálně bratr ještě vlastník není. Doufám, že se to brzy pohne. Navíc mamka koupila ještě auto, které je psané na mě, ale jezdí s ním Radek. Ráda bych ho na něho přepsala, abych z toho ještě neměla nějaké potíže. Ale nevím kdy ho přinutím, aby se mnou zašel do pojišťovny a na přepis. Je dost nespolehlivý, musím i hlídat zda platí povinné ručení. Ach jo, je toho tolik.

My s přítelem auto máme, o tohle ani nestojím. Ráda bych se v tomhle ohledu zachovala slušně.
Mám chuť utéct někam na pustý ostrov a zůstat tam. Jsem tak strašně unavená. Vůbec nemám pocit, že žiju, spíš přežívám.