A ještě jenom dodatek. A proč mají vlastně věřící lidé strach ze smrti ? (mají, to jsem se přesvědčila). Vždyť věří, že není konec, že je něco............... tak proč se tak bojí ?

Vůbec nevím co si mám myslet, já bych tomu chtěla věřit, že není konec, ale nejde to. Taky jsem nabízela "tomu nahoře" cokoliv, aby se taťka uzdravil. Už od malička jsem se za to modlila a proto už nedokážu věřit. Přijde mi to jako trest za to, že jsme se všichni chovali slušně. Dělala jsem všechno co jsem mu slíbila a on se mi takhle odvděčil?? Vím že každý věřící mi namítne, přesně to co říkáš ty Jaruno, ale nevím, opravdu nevím. Potřebovala bych nějaký důkaz. Myslím pořád na ty sny, jak se mi taťka zdál a bylo to opravdu tak živé, v tu chvíli jsem asi věřila, že něco je. Od té doby mě nebo mamce bylo kolikrát tak těžko a nic. Nevidím nikde žádná znamení, už se mi o taťkovi nezdá a tak bych chtěla zase ten sen, tak se mi v něm ulevilo! Tak strašně mi chybí a ten pocit že někdě je mi nestačí, já ho chci tady, chci aby tady byl s mamkou, on tady určitě chtěl být s námi, s námi mu byl dobře, tak proč mu má být někdě nahoře !!
Souhlasím s Pajou, tohle mi nestačí! Nechtěla bych aby tady trpěl, to ne.... možná jsem sobecká .... chtěla bych aby bylo všechno jak dřív... aby tu byl s námi !

Simona napsal(a):

Bydlím v Kolíně.

Simonko, tohle je úplně "mimo mísu", ale nebyla jsi náhodou v březnu na víkendovce v Praze u Katky a Ivany?

Spravedlnost není, to mám životem ověřeno.

Jarunko, jsi hodná, že jsi mi to napsala. Doufám, že jsi v pořádku, hlavně kvůli tvé dcerce. Vím, jaké to je, když děti příjdou o maminku. Víš, je to těžké. Jak jsem psala, každý den je to jiné. Ale ráda slyším, když má někdo takového zážitky, pomáhá to. Já děti nemá, ale strašně jsem se upnula na mamky kočku. Ona ji totiž milovala a strašně mě prosila, ať se o kočičku dobře starám. A já bych pro tu mršku, vážně udělala cokoliv. Už kvůli mamčině památce.
To jak píšeš, že žiješ tak, aby jsi taťkovi nedělala ostudu. Tak to máme stejné. Vždycky si říkám, teď by jsi na mě mamko byla pyšná. Sakra, zase bulím.

Meyo, aha. Bohužel nebyla jsem to já. Docela by mě zajímalo kdo je z Kolína, nikdy se mi nestalo, že bych se s někým takhle setkala.

Zuzanko, cítím s tebou, mám dva syny, chválené i zatracované, nejraději je mám u sebe a oni nechtějí ani k babičce na víkend , jsou moje štěnice, ale bez nich si život neumím představit, když z jednoho pokoje hraje hudba a nožky mladšího syna dupkají po schodech, to je moje štěstí, pracuju do úmoru jenom proto, aby oni měli hezké mládí, ne že by nepoháhali, ale já myslím, že pracuju v zaměstnání.  Kdybych Ti mohla žal odčarovat udělala bych to moc ráda, drž se , holčičko.

Ahojky Simonko,
píšu ti semhle, neb mi přijde, že to patří právě sem. Když jsem četla tvůj příspěvek, tak se mi hned vybavila moje kamarádka Hanička. Je to asi 8 měsíců, co jí umřel táta. Měl mrtvičku a dlouho ležel v nemocnici. Haninka už tehdy měla promyšleno, jak si ho vezmou domů a postarají se o něj, už i kolečkový křeslo sháněla, aby ho mohli vyvézt na zahrádku... a pak byla sobota, ona mi ráno volala, jakože se rozloučit, že už pojedou za mámou a říká mi, jak se jí táta v noci zdál, že to byl moc hezkej sen, prý byl úplně v poho, takovej šťastnej.... a pak jí zvonil mobil, řekla mi jen moment vydrž.... a pak to bylo hrozný....jen jsem slyšela, jak začala strašně plakat a křičet to ne, to ne... pak už jen přišla k telefonu a plakala, že táta umřel, že to byla maminka....vůbec jsem nevěděla, co jí říct... ono se totiž asi ani nic říct nedá.  Naši jsou zatím v poho, ale taky se občas leknu, to víš, táta 74 (bolavý srdíčko) a mamka 62 (té zas lítá tlak a omdlívá). Ale sice nemám zážitky jako můj chlapeček, ale od malinka mám pocit, že něco být musí...víš, mám kolem sebe hodně lidí, co prožili klinickou smrt a nebo byli aspoň blizoučko...moje maminka např. při porodu odpadla a pak letěla jakoby do oblak a slyšela svojí maminku, která ji umřela, když jí bylo 17, jak ji volá a pak jí něco...to nedokáže popsat...poslalo zase dolů...pak už jen vnímala doktory kolem. Nebo můj tatínek, ten zase když měl asi 7, tak měl těžkej zápal plic, tehdy doktor řekl babičce, že má buď 2-3 dny, nebo konec. To víš, psal se rok 1939,
takže žádná sláva. A popisoval něco podobnýho jako mamka...ona ale popisovala bílá oblaka, on spíš takový nebe v bouřce...lítal nahoru a tam obrovský světlo a pak slyšel plakat babičku a taky ho jakoby nějaká síla poslala zpět. No a tatínek mé kamarádky, ten se zase vyboural v autě, je to voják a vezl několik mladejch kluků a tak ten volant strhnul tak, aby to odnesl on a ne ti mladí kluci....pak byla rána...pak tma a pak šel černým tunelem a taky ho to táhlo ke světlu....ale pak slyšel plakat a křičet
svoji ženu a tehdy ještě malou Blaňulku a prý se mu fakt zpátky nechtělo, ale taky ho cosi poslalo zpátky.   
Já takový zážitky nemám, jen mívám občas sny....třeba svoje děti jsem viděla ještě než se mi narodily.
Obě i chlapečka, i holčičku... oba .  A než mi osud vložil do cesty velkou kládu, kterou jsem musela zvládnout, tak jsem měla sen.... byla to moje babička, ta od tatínka.... zdála se mi celou noc... upřímě musím říct, že opravdu nevím, co mi vlastně řekla, ale to ráno jsem se vzbudila a od té doby nějak vím, že to všechno bude v poho, že jen musím jít dál a bude to dobrý. A víš co, ona vypadala tak klidně a vyrovnaně, takže si vážně myslím, že nebe je. A je mi jedno, jestli je to nebe napořád, nebo jestli se všichni znovu narodíme (což by mohlo být prima, já žiju tak ráda).
Hlavně se drž, maminka by určitě nechtěla aby jsi se trápila. Mám nápad, vyber některý den v týdnu,
třeba sobotu a vždycky si hezky sedni, uvař si kafíčko a tak někde uvnitř si mysli, že je tam máma s tebou a pěkně si ho spolu vypijte. A jestli se na tebe kouká zhůry, tak ji potěšíš. Ona by si ho s tebou určitě dala. A jestli jste nepily kafe, tak uvař čaj. Zaveď takový tvoje tajný sedánky s mámou. Ať si lidi
myslí co chtěj...budeš tam zkrátka ty a ona. Drž se a dej vědět jak na tom jsi.

Toro, děkuju ti za krásný příspěvek. Víš, s mamkou jsme hodně chodili na kavčo, dělali jsme si skutečně takové hezké sedánky. Popravdě hodně s ní mluvím, v myšlenkách pořád a někdy i nahlas. Tolik bych si přála, aby skutečně bylo něco hezkého a mamka tam byla. Tolik ji mám ráda a chtěla bych pro ni něco hezkého. Víš, ona se hodně bála, chtěla jsem umřít místo ní, protože jsem cítila ten její strach. I teď mě přepadají strašné stavy paniky, jak se mamka musela moc bát. Měla jsem také sny o mamce /sice teď dlouho nebyly/, ale vždy to bylo moc hezké, mamka byla spokojená a uzdravila se a vždy ji bylo dobře. Možná by mi to Salvador nějak vysvětlil. Četla jsem jeho příspěvky, ale píše o věcech, kterým vůbec nerozumím a mám nějak obavy mu psát.
Ještě jednou ti děkuju za tu spoustu příběhům, pomáhá mi to. Možná je to jen náplast na mou bolest, ale já tohle vážně moc potřebuju.

Simonko neboj, co se týká Salvatora, tak jsou věci, který jsou na mě taky složitý, používá slovní obraty a spojení, že to musím číst i 2x, abych pochopila. Ale ten základ tam je. Víš, jak ti ta kamarádka říkala, že věci se dějí, tak jak mají a pro její mámu by sice bylo fajn, kdyby táta byl, ale pro něho ne, tak tohle je moc hezky vysvětleno v knížkách od M. Nelwtona. Koupila jsem si je všechny 4.
Vztahy duší, Učení duší,Cesty duší i Osudy duší. A pokud je to tak, jak píšou, tak potom je na tom máma fakt dobře. Dokonce i ta krutá nemoc jí pomohla a její dušička je ještě lepší a zralejší. Někdo si asi řekne, že to je hloupost a utopie, ale mě se ta myšlenka líbí. Ten fakt, že se zase s našima blízkýma uvidíme, ba dokonce s některýma i znovu narodíme. A jestli nic není, pak se to stejně nedovíme a určitě je lepší jít životem s pocitem klidu a vyrovnání, než s tím, že konec je definitivní.
A jak jsi četla můj příspěvek s chlapečkem, tak si myslím, že ten 12ti letej kluk, kterej kromě svých snů o budoucnosti, setkávní se zvláštními bytostmi a pravda na kluka velmi empatickým přístupem k lidem opravdu nemá odkud načerpat vědomosti. Ty knihy co já čtu, o těch on jen ví, že tam leží, nikdy je nečetl. Filmy má rád obyčejný jako všichni kluci - akční, horory, bitvy. Sportuje jak o život, hraje basket, florbal, chodí závodně střílet, ve škole se prima učí, takže si nemyslím, že by si to vymyslel, aby byl zajímavej. Na to on nemá důvod.
Taky si myslím, že mamka je pořád s tebou, protože když na ni myslíš, tak ji máš v srdíčku a tam už bude napořád a tu kávičku si s ní dávej. A víš co, nějakej smysl to tu vážně má, nechci tě zdržovat a zatěžovat svými zážitky, ale schválně:
Když jsem byla ještě u mámy v bříšku, tak ji srazila motorka, málem jsem byla v pánu a vidíš, zachránili mě, pak jsem asi v 1,5 měsíci měla nějakej střevní katar, doktoři řekli, že to vypadá bledě a nejspíš nevydržím. Táta mě tehdy odnes z nemocnice se slovy, jestli má umřít, zabiju si ju doma sám, podepsal papíry. Jel na trh, nakoupil spoustu mrkve a....... v podstatě jsem odkojena na mrkvi....jsem to zase zvládla. Pak mi byli 2, jeli jsme k moři a já jim utekla do vody, málem jsem se utopila, tehdy mě zachránil nějakej černoch, prý jsem řvala víc z toho jak jsem se ho lekla a vidíš, furt jsem tu. Pak jsem měla ošklivej úraz, ale taky to dopře dopadlo. Taky jsem taktak uskočila šalině, to jsem se fakt lekla a musím přiznat, vážně jsem ji neviděla. A pak tu je několik havárek, s kamarádkou nás od pádu do jakési střže zachránil takovej malej stromek, my na něj najeli a zůstali na něm viset. Jet dál, tak jsme... Taky s mým drahým chotěm to bylo prima, to jsme zase jeli k moři a on usnul za volantem.
...........Zkrátka kdyby to tady nemělo mít nějakej smysl, tak tu už dávno nejsem. A vidíš, furt se držím jako klíště.  A ty se taky drž, uvidíš, jak říká můj táta, na maminku myslím každej den, ono se totiž nedá na ni nemyslet. Ale uvidíš, že to bude lepší, teď to ještě bolí a asi ještě dlouho bolet bude,
ta zkušenost je nesdělitelná, takže mám jen chabou představu, co cítíš, ale jednoho dne se ta příšerná bolest změní spíš v pocit stesku a pak už to snad bude snesitelný.  A jak jsi psala, že snad ani nechceš děti, tak to nedělej, děti jsou radost, vím, že na tohle zrovinka nemyslíš, ale máma by určitě chtěla aby jsi je měla, je to vážně dar. Jsou kus tebe a taky to ber tak, že všechno to co tě máma naučila, naučíš ty toho malýho človíčka a tím bude žít máma dál a pak i ty a všichni co přijdou po nás.
Pá a drž se, já se sem zas kouknu, jak jsi na tom a nejenom ty i ostatní.

Simona napsal(a):

Beruško, je dobře, že jsi sem napsala. Budu se ti snažit poradit, to co dělám já. I když nevím, zda to pomáhá. Také jsem měla nebo mám výčitky. Třeba když jím něco co měla mamka ráda, a já si to můžu vzít a ona už ne. Ale nadruhou stranu, mamka nás /mě a bráchu/ milovala a určitě by chtěla, aby jsme byli šťastní, aby jsme žili dál. Vlastně vždy v životě dělala všechno pro nás. A to samé by určitě chtěl i tatínek pro tebe, určitě by nechtěl, aby jsi se trápila, určitě by z toho byl nešťastný. Víš, mamka také byla plná života, byla to hodně temperamentní ženská, hodně lidí ji znalo a mělo rádo. Byla vždycky veselá, ráda se smála, vlastně si dělala srandu i ze své nemoci. Bohužel nemoc byla silnější a strašně hnusná, ke konci ji už změnila. Mamka vlastně byla nemocná půl roku, půl roku stačilo, aby odešla. A to ji bylo jen 48 let.Přesně vím co cítíš, jak ti tatínek chybí. Já si někdy věci umím odůvodnit a být relativně v pohodě, ale moc dlouho mi to nevydrží. Dnes jsem se navoněla mamčiným parfémem, mám pocit jako by byla se mnou.
Co se týče toho, že nevíš na co tatínek zemřel, být tebou nechám to být. Nám také nikdo nic neřekl, jen doktor ze záchranky, že mamce selhal organismus, ale proč, co se stalo, kde to mamka všude měla, tak to ne. A já se v tom radši nebabrám. Ubližuje mi to, a mamce to už stejně nepomůže. Nevím jak ty, ale já mám teď strašnou nedůvěru v doktory a než jít do nemocnice, tak radši umřu. Mám panickou hrůzu z doktorů a nemocnice.

Símonko,
ani nevím, jak jsem se sem dostala, snad jsem se překlikla.
Mně maminka umřela před 13 lety, bylo ji něco přes 60 let. Zemřela na infart, náhle a neočekávaně a o to to byl pro mě větší šok.Bolestné to je doposud a jediné co mě utešuje, že snad dlouho netrpěla. Taky si říkám proč ona, tak hodný a nezáludný šlověk, ale už to tolik neřeším.... Život je prostě takový: krásný a "nespravedlný" z hlediska pohledu člověka ...
Co se týká života po smrti, nevím... Také jsem četla Moodyho a jiné autory, kteří se touto problematikou zabývají , ale já jsem takový ten "nevěřící Tomáš", věřím, nevěřím, ale chtěla bych...  Jediné zkušenosti ve věcech mezi "nebem a zemí" mám se svými sny. Kdykoliv se mně zdá o mamce, vím že mě pře něčím varuje a jsem obezřetnější a snažím se být v klidu (jsem totiž vznětlivější povahy)
Jedno období jsem byla strašně ve stresu, mamka mi chyběla ... Pak jsem se ve snu
ocitnula na krásné zelené louce, kde stál bílý domek. Vyšla z něj maminka a ať jdu dál. Měla to tam strašně útulný, plno zavařenin, z kuchyňky balkonek, vlající záclonka a bylo vidět, že je strašně spokojená. Řekla, že tam bydlí s jedním hodným pánem a já na to, mami, ale ty máš přece našeho tátu ? Řekla, že má teď jiný život, chodí konečně do divadla, cestuje ... Já nevím, ale "TAM" jsem vůbec nežárlila, připadalo mně to přirozené a ráno jsem se probudila jako osvobozená...
Simonko, já nevím jestli to byla obrana mojí psychiky a je mi to jedno ....
Nedávno jsem na Discovery TV kanálu viděla seriozní vědecký folm. kde seriozní vědci teoreticky připustili, že vesmír je jaksi soudržně spleten skrz nazkrz jakýmysi "strunami", . Je v tom elektormagnetika, kvantová fyzika, která objevila neznámé částice, veličiny, které prostě matematicky existují, i když nejsou jaksi  zřejmé, "viditelné". Slovy jednoho fyzika, je možné, že vedle nás na dosah je úplně jiný svět, vesmír , kerý nevidíme..
Simonko, netrap se a TĚŠ se ze života, je krásné jaro, květiny to je také zázrak... Štěstí spočívá v maličkostech... Zdraví Tě a mnoho štěstí přeje     Fle

Ahoj Beruško, je tomu 1rok a 1 měsíc, co můj tatínek zemřel. Měl rakovinu,ale nemohli do poslední chvíle přijít na to,kde je primární tumor.Proto,když tatínek umřel,zažádala jsem u dané nemocnice o výpis z pitevního protokolu.
S nemocnicí jsem komunikovala mailem a do měsíce mi ho za mírný poplatek zaslali poštou. Myslím si, že je důležité vědět, na co někdo blízký s rodiny umřel, hlavně pro další generace v rodině.
Jinak jsme prožívali asi podobný šok, jako Vaše rodina.Tatínek měl nějaké žaluděční potíže, tak nastoupil do nemocnice a už se z ní nevrátil. Během měsíce od nástupu zemřel.  Marťa