|
1.září : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 1.září : Národní klasika: ovocné knedlíky. Jak zvádnout veškeré nástrahy jejich přípravy? 1.září : Dechberoucí krása těchto levitujících skleněných zahrad vás okouzlí. Aerárium: Vytvořte si svůj malý zelený svět |
|
|
Renatko moc s tebou cítím, je to jako bych psala já. Chápu, že nemůžeš psát. Mě stále v hlavě běží film oněch událostí a nedokážu to vyslovit. Možná bych měla, abych se toho všeho zbavila, ale nejde to.
Prosím buď moc silná, hodně na tebe myslím. Ráda bych tě objala, protože cítím tu hroznou bolest, kterou prožíváš, cítím ji také.
Není tady
Tak jsem si myslela, že budeme řešit jen svoje smutky, ale jak tak koukám na naše příbuzné, bude to i něco jiného. O víkendu jsme byli s mamkou u sestřenky, se podívat na jejich mimčo. Ve dveřích jsme se srazili s tetou a strejdou, kteří nás sotva pozdravili. Mamka se snažila navázat rozhovor, ale nic. Přesně jsem věděla, jak z toho bude mamka hotová. Vůbec to nechápu, teta je taťkova sestra a hrozně všechno prožívá a hlavně hraje pro ostatní. Je docela falešná, ale to už bereme jako samozřejmost, hlavní problém bude asi v tom, že je strašně závistivá a nesnese, když se má někdo dobře, teda hlavně mi. Tak jsem včera musela mamce pořád vysvětlovat, že to není její chyba, že jí umřel manžel, že ona za to nemůže a že se přece nezahrabe do konce života doma a nebude žít dál. Mamka měla totiž trochu výčitky, že jsem ji vytáhla na takovou maličkou oslavu MDŽ do jedné hospůdky, kde mimochodem byly jen ženský. Jak tak znám naši tetičku určitě se to dozvěděla a přijde jí to nemístné, aby mamka někam chodila! Já jsem byla tak ráda, že jsem mamku někam vytáhla, aby pořád neseděla doma a ona si bude hrát na nějakého soudce. To že se člověk snaží normálně žít dál, protože musí a nehraje divadlo ostatním jak strašně trpí, neznamená, že netrpí, ale to ona nikdy při své omezenosti nepochopí!
Je mi z toho nanic, většinou taková tragédie lidi spojí, ale u nás to bude asi naopak!
Není tady
Renčo, můžu tě ujistit, že je to v každé rodině stejné. Jak už jsem tady psala, naše rodina se zachovala jako pravé hyeny. Co ti můžu poradit, vykašlete se na ně. Hlavně to řekni i mamince. Nemá cenu se jimi zabývat a ještě kvůli nim více trpět. Také nesnáším takové to divadlo. Vím, že lidi co nejvíce dělají scény, tak toho dotyčného neměli vůbec rádi, už právě tím to dokazují, nemají žádnou úctu. Zrovna v pátek jsem se o tom bavila s kolegou, on mi říkal, že potkal kamaráda, kterému před měsícem umřel tatínek a on mu to říkal s úsměvem. Byl z toho překvapený, prý vím, že tatínka měl moc rád a proto ho to překvapilo. Tak jsem mu říkala, že toho kamaráda chápu, asi je to jeho vyrovnání s těžkou situací. Opravdu to, že si budu veřejně rvát vlasy, nevypovídá nic o tom, že jsem měla dotyčného ráda. Každý si tu bolest nese ve svém srdci. Třeba já dokážu normálně fungovat, s lidmi se bavit, smát se. Ale už nikdo neví, co prožívám uvnitř a doma sama. Hodně se mi stává, že mi rupnou nervy a já strašně brečím a chci umřít. Ale nebudu to dělat veřejně a každému vyprávět.
Renatko řekni mamince, ať se soustředí na sebe, ale tyhle hlupáky, ať se vykašle. Ať si řekne, že jsou ubozí a nestojí za špetku pozornosti. Ona si prožila také své peklo a zaslouží si trochu toho lidského štěstíčka.
Není tady
Nemá přece cenu se ještě trápit, co řeknou lidé. Já ty vaše rodiny nechápu. V tomto já mám štěstí. Mám hodné příbuzné. Nejvíce mě právě drží nad vodou třeba tchýně (vlastně manželova maminka), která je na tom psychicky také dost špatně a ještě mě dokáže utěšit. A i manželovi sourozenci (měl sestru a bratra) jsou hodní, takže u mě rodina naštěstí funguje. Ještě kdybych měla řešit to, co vy, tak nevím. Ale je všeobecně pravda (už jsem to poznala), že člověk přijde o kamarády. Teda, asi to nebyli až takoví kamarádi. Zůstanou opravdu jenom ti nejlepší, které neustále baví vás někam tahat, zvát na různé akce i přesto, že nemáte zájem a odmítáte. Aspoň u mě to tak bylo. Ze začátku (teda první rok určitě) jsem neměla náladu absolutně na nic. Nic mě nebavilo a nedokázala jsem ani nikam jít a pokud jsem šla, tak jedině ze "slušnosti" a právě třeba proto, že kamarádka nedala pokoj, dokud jsem jí neslíbila, že někam půjdeme. Ať maminka se vůbec nezalamuje nad nějkou husou (tetou), která vůbec nic neví. Stejně moc dobře vím (aspoň si to myslím), že maminka jde někam proto, aby vám udělala radost. Já bych např. byla ráda, kdybych dokázala normálně žít. Ale bohužel mně to nejde. Jak už jsem dříve napsala. Už to nejsem já.
Není tady
Děkuji za názory, člověk si říká to samé, ale rozum a hlavně srdce to nechápe! Místo aby mamku podrželi, tak ji ještě takhle trápí. Mamka má naštěstí své skvělé sourozence, kteří i když bydlí 400 km daleko jezdí skoro pravidelně a hlavně jí pořád volají. Je to skvělý, bydlí od sebe tak daleko a je mezi nimi takový věkový rozdíl a přesto se spolu baví pokaždé jako kdyby se neviděli do včerejška. Zatímco ti co bydlí tak blízko jsou od nás tak vzdálení. Právě proto to mamku tak trápí, ona tohle od rodiny nezná a tak je vždycky šokovaná jejich chováním, přitom pro ně dělala vždycky první poslední.
Závist je opravdu hrozná věc. Teta už od malička nesnesla třeba jen to, že jsme se se segrou učili líp než holky a postupem času se to zhoršovalo. Teď vidí, že já jsem se velmi dobře vdala, že se máme se segrou (a mamkou samozřejmě) dobře. Ale že na to musíme všichni pořádně makat, to už nevidí. Ona nikdy nic pořádně nedělala a chtěla by aby jí všechno spadlo do klína. Kdybych mohla, tak to všechno vyměním za to, aby byl taťka s námi! Ale to ona nikdy při své omezenosti nepochopí! Vůbec nechápe jaký má štěstí, že jsou všichni pohromadě, ale to asi nikdo dokud se mu něco takového nestane!
Omlouvám se, že vás otravuji svými rodinnými probémy, ale moc mi to pomáhá!
Upravil(a) Renata (3. 4. 2006 13:55)
Není tady
Renato, chápu tě, mě také pomáhá, že se vám tady můžu svěřovat. To jak píšeš o závisti je stejné i u nás. My s bráchou máme nejvyšší vzdělání z celé rodiny a tudíž i nejlepší zaměstnání, já jsem vedoucí a brácha je programátor. Ani si neumíš představit co ta naše závistivá rodina dělala. Protože když mamka odešla od táty /který pak spáchal sebevraždu/, tak všichni říkali, že já s bráchou dopadneme nejhůř, že z bráchy bude kriminálník a ze mě štětka. Mamka svojí silnou povahou vážně dokázala strašně moc, dala nám maximum péče, umožnila nám vzdělání a celkově nás hodně podporovala. Já jsme to mamce oplácela nejen láskou, ale i tím, že jsem ji kupovala drahé dárky, když jsem začala vydělávat. No a to nemohli zkousnout. To že se nevyplnili jejich prognozy a že se mamka má dobře a vychovala hodné děti.
Myslím, že to vypovídá i o inteligenci, pro mě je to banda primitivů a už se jimi fakt nezaobírám, věnuju pozornost lidem, které mám ráda.
Není tady
Nevím proč, ale mám takový pocit, že se to neštěstí lepí jen na dobré lidi! Znám v okolí lidi, kteří chlastají, bijí své manželky, podvádějí své manžele a ti si žijí naprosto v pohodě! Pak je druhá skupina, která má pořád jen nějaká trápení a když už si myslí, že už ji nic horšího nemůže potkat, tak přijde další rána! Když tady čtu ty příspvěky tak je to úplně stejné! Kdyby měla být nějaká spravedlonost nebo snad nějaký BŮH, tak se přece tohle nemůže dít. Moje kolegyně v práci říká, "že na každou svini se voda v kotli vaří", ale čím jsem starší tím tomu míň věřím!
Simono, je zvláštní jak podobné máme osudy. U nás je to stejné, jen jsem možná neměla být štětka, ale možná dělat někde ve fabrice u stroje nebo dojit krávy nebo tak něco (nic proti těm lidem a této práci, ale pro ně je to nejhorší). Na štětku by uznali, že mám dobrou figuru nebo ksichtík, což je v jejich žebříčku hodnot nejdůležitější! Jsou třeba tak ubohý, že všude rozhlašujou, že jsem nedokončila školu (studuju totiž dálkově vysokou). Takže už vím, co je zase žere! Když je chci naštvat, tak třeba něco řeknu babičce a přesně vím, že se jim to donese. Moc jsem toho nevyužívala (mamčina výchova - nesmíme se chlubit), ale po tom co předvádějí a jak trápí mamku si budu snad i vymýšlet, aby se tou závistí užrali!
Chtěla bych být jednou silná jako moje mamka!! Jak to s nima mohla tolik let vydržet!! Možná že na to nebyla sama, měla taťku!
Není tady
Dobrý večer Simono.Po několika měsících jsem zabloudila na tyto stránky,a shodou okolností jsem objevila i tuto diskusi,která mě tehdy velmi zaujala.Strašně jsem s Vámi cítila,to co jste popisoval ve svých příspěvcích bylo tak moc smutné..Pak jste se dlouho odmlčela a i já zapomněla na Váš příběh.Teď už vím,že neskončil dobře a je mi to velice líto,příjměte moji upřímnou soustrast....Držte se....
Pepino, moc vám děkuji. Ani nevíte co tato podpora pro mě znamená.
Není tady
Myslela jsem si, že to s tím sluníčkem přejde, ale moc to nepomáhá. Museli jsme na zahradě zkácet stromy, které taťka zasadil. Nikdy jsem k takovým věcem neměla vztah, ale teď je to jiné, bylo mi z toho strašně! Hodně věcí se změnilo. Mám takový pocit, že nic už není jak to taťka znal. Nejdradši bych to všechno nechala tak jak to znal on,ale život jde dál a já s tím nic neudělám. Už nic nebude jako dřív .....pořád to na mě padá. Jen tak si jedu autem a na něco si vzpomenu a už mi tečou slzy....ještě že to nikdo nevidí.
Není tady
Renato, u mě to je stejné. Tolik věcí mi mamku připomíná. Mám spostu věcí, ketré byly mamky a nedám je pryč, nechávám si je. Stále má doma svou skříňku, vždycky když ji otevřu tak brečím. Ale nosím mamky pyžama, vždycky jsem je ráda nosila, tak jsem si je vzala k sobě domů a nosím je, cítím se v nich strašně fajn. Mě nejvíce mrzí, že je tolik nových věcí a mamka o nich neví a nevidí je.
Musím vám něco napsat, i když je to možná nesmysl a já si něco namlouvám. Ale, stalo se mi teď několik příjemných věcí. Vždycky jsem mamku prosila, aby nám s tou některou věcí pomohla a ono to vyšlo. Mám pocit, jako kdyby nám mamka pomáhala a dohlížela na nás. Máte někdo podobný pocit? Co si o tom myslíte?
Není tady
Simono, tak bohužel tento pocit já nemám. Buď ráda, za ten pocit, třeba věříš, že přece jenom něco........... já tak strašně nevěřím, o to více je mně z toho konečna smutno. Renato, mně sluníčko také nepomáhá, já už to vím. Já už nějaké to jaro mám z sebou. Ba právě naopak, kolikrát mám větší deprese než v zimě. A víš, čím to je, no právě, že tu krásu nemůžeme prožít spolu, že ji musím prožívat sama. Nemám se s kým o pěkný pocit, zážitek podělit. A to mně asi vlastně chybí nejvíce. My byli zvyklí spolu vše sdílet. A teď jsem vlastně jenom půlka. Bože, už jsou to tři roky, ale na druhé straně, jak kdyby to bylo včera. Ty zážtky jsou tak silné, že skoro vše po té, zastíní. Nepamatuji se, co jsem prožila před rokem, ale před třemi, to vím docela detailně. Stačí se podívat na fotku a manžela bytostně cítím vedle sebe a zase se v tom plácám, ta hrůza znovu a znovu naskakuje, znovu a znovu si uvědomím ten nekonečný konec. Pokud chci být aspoň trochu normální, tak se nemohu na jeho fotky ani podívat. Renato a ty věci a tak. To už jsem zde psala. Můj muž má doma vše na svém místě. Zatím jsem neměla odvahu vyhodit ani kartáček. A vlastně se třeba "bojím" doma i vymalovat, že to tam nebude jako dřív a můj manžel by to doma nepoznal. A to stejné je i na chalupě. Manžel tam udělal tolik věci, ale už by to chtělo třeba opravit a já si pořád sama před sebou namlouvám, že je to dobrý, hlavně, aby se to nemuselo dělat jinak. Toto já už beru jako normální věc, já se nezměním, akorát to chce ten blbej čas, jak všichni doporučují, já na něho stejně moc nevěřím, ale možná, že za 10 let už třeba i vymaluji. Chce to kousek po kousku, někomu to může trvat rok, někomu pět, někomu deset...............Ale že bych dokázala někdy "vyhodit" měnželovo oblečení, pyžama,obleky, kabáty, bundy, boty, tomu nevěřím. Prostě, vše je skutečně jako dřív. Dokonce mám napůl skříň s jeho košilemi. Prostě si nedokáži připustit, že bych otevřela skříň a ty blbý košile tam nevisely. Někdy si říkám, zda by nebylo lepší se odstěhovat. Ale zjistila jsem, že nebylo, já na našem domově strašně lpím. A konečně, děti tam mají domov. Já jsem na tyto věci hrozný patriot. Třeba i k rodičům chodím s takovým pocitem, že jdu "domů". Přitom tam už 27 let nebydlím. Vlastně jsem se od nich odstěhovala v 18. Ale pokaždé, když k nim dojdu a dám si v kuchyni kafe, tak se cítím doma. A čím jsem starší, tím tento pocit víc vnímám. Možná je to tím, že naše ani manželova rodina nemá za sebou nějakou bouřlivou minulost, nikdo se nerozváděl, nikdo nikam nestěhoval, všichni jsou tam, kde byli před těmi téměř 30 lety a já z toho čerpám. To jsem ještě byla mladá, šťastná a měla život před sebou.
Není tady
Simona napsal(a):
Musím vám něco napsat, i když je to možná nesmysl a já si něco namlouvám. Ale, stalo se mi teď několik příjemných věcí. Vždycky jsem mamku prosila, aby nám s tou některou věcí pomohla a ono to vyšlo. Mám pocit, jako kdyby nám mamka pomáhala a dohlížela na nás. Máte někdo podobný pocit? Co si o tom myslíte?
Ano Simonko, mě se stává to samé. Můj taťka zemřel, když mi bylo 18 (teď jsem 40cítka) a vždycky jsem měla stejný pocit, že mi pomáhá. A taky jsem ho o pomoc někdy prosila. Vždycky mě to nějak uklidňovalo. Tak už nesmutni, vždyť oni jsou stejně s námi.
Když jsem se vdala, získala jsem dalšího tatínka, moc fajn chlap, ale ten můj vastní je stále se mnou. pa
Není tady
Ahoj všichni, koukám, že jsme na tom pořád stejně.
Simono, takový pocit nemám, ale asi je to tím, že od té doby už nevěřím na nic. Jsem ráda, že to zvládáš, vím, že je to hrozně těžké.
Ani nevíš meya, jak ti tvůj přístup svým způsobem závidím. Já tohle nedokážu. Mám taky docela fajn tchána, ale už jen to že mu mám říkat táto mi nejde od srdce. Táta je prostě jen jeden, teda alespoň pro mě! Mám dny kdy si řeknu, že to tak mělo být, že musím žít dál, ale moc dlouho mi to nevydrží. Pořád si v duchu s taťkou povídám, když jdu spát, tak mu říkám dobrou noc nebo i na hřbitově když jsem sama. Nedokážu ho o nic prosit, jediné co po něm chci je, aby se nám vrátil a to stejně nejde!
Pajo, moje mamka má stejné pocity, jen mi ji to asi trochu bouráme, protože se jí snažíme rozptýlit tím, že pořád něco děláme (měníme). Vždycky jsme z toho ale nakonec smutní, protože musíme předělávat něco co dělal taťka. Kluci (manželé) to vůbec nechápou a tak se snaží, ale nás to vždycky rozesmutní. Děsí mě to stejné jako tebe, že už to tam nebude jak to znal taťka. Je to hrozné, ale jak říkáš u nás je to přes rok, ale jako by to bylo včera. Pořád se mi vybavují ty hrozné okamžiky, ale je pravda, že už si dokážu vzpomenout i na ty pěkné, které jsme prožívali s taťkou, jen u toho skoro pokaždé brečím! Od té doby ten čas tak strašně letí a já mám pocit, že jen přežívám! Chtěla bych už začít "zase normálně" žít, ale mám pocit, že ten smutek už ve mě bude pořád, že už se snad nikdy nebudu tak naplno radovat jako dřív. Možná to chce opravdu ten čas a já ho potřebuju hodně!
Není tady
Že to zvládám možná jen tak vypadá. Neřekla bych, že to zvládám. Asi se snažím si najít něco čemu bych mohla věřit a doufat. Vrátila se mi po mateřské kolegyně, které umřel tatínek /možná jsem psala/, hodně si o tom všem povídáme, moc mi pomáhá. Ona je věřící, takovým zdravím způsobem a hodně věcí mi umí osvětlit. Možná je to všechno hloupost, ale já potřebuju věřit, že mamka někde je. Nemohla jen tak odejít a nechat nás tady. Meyo, hodně mi pomáhá, že i někdo další věří v něco potom.
Jak jsem psala, také jsem ztratila víru v boha, a hlavně v doktory. Dokonce už ani nechci děti, protože se bojím, že bych o ně mohla přijít. Je to asi trochu zvrácený.
Postupem času, ale začínám chápat nějaké věci. Měla jsem stále výčitky, že mamka nevěděla jak ji máme rádi a že jsme s ní. Ale už to trochu opadlo. V neděli jsem totiž dostala šílenou migrénu /asi, nevím co to bylo, strašlivá bolest hlavy, závratě, zvracení/. Byla jsem sama doma a neměla ai žádné prášky na bolest. Už to bylo hodně nesnesitelné.Tak jsem zavolala bráškovi. On se chudák hrozně lekl a rychle za mnou přijel. A já jsem v ten moment cítila, že mě má vážně rád, že se na něho můžu spolehhnout a že mě neopustí. Stačilo mi, že jen na chviličku přijel a byl tam se mnou, už pro ten pocit. Třeba je to špatné přirovnání, ale člověk to vnímá jinak, když je mu zle. věřím, že i mamka to cítila, věděla že jsme s ní. Snad chápete co jsem tím chtěla říct.
Není tady
Renata napsal(a):
Ahoj všichni, koukám, že jsme na tom pořád stejně.
Simono, takový pocit nemám, ale asi je to tím, že od té doby už nevěřím na nic. Jsem ráda, že to zvládáš, vím, že je to hrozně těžké.
Ani nevíš meya, jak ti tvůj přístup svým způsobem závidím. Já tohle nedokážu. Mám taky docela fajn tchána, ale už jen to že mu mám říkat táto mi nejde od srdce. Táta je prostě jen jeden, teda alespoň pro mě! Mám dny kdy si řeknu, že to tak mělo být, že musím žít dál, ale moc dlouho mi to nevydrží. Pořád si v duchu s taťkou povídám, když jdu spát, tak mu říkám dobrou noc nebo i na hřbitově když jsem sama. Nedokážu ho o nic prosit, jediné co po něm chci je, aby se nám vrátil a to stejně nejde!
Renatko, i já si s taťkou povídám, nevím, čím to je, ale opravdu mám pocit, že je se mnou. Že jsem ho neztratila. A "tchánovi" neříkám tatínek nahlas, je to děda. Víš s ním si člověk rozumí beze slov. Moje mladší, když byla malinká, vždycky za ním přiběhla, sedla si mu na klín a přicucla se ručičkama k němu a jen tak seděli. Něco fantastickýho. Ani nevím, proč jsem si nato vzpomněla.
Myslím na vás holky zlatý.
Není tady
Joan, moc si vážím toho co jsi mi napsala. Děkuju. A věř, že si vážne nemyslím, že jsi ulítlá. To by jsme tady byly všechny. Je těžké se vyrovnat se ztrátou milované osoby. Kdo by to zvládl bez emocí.
Moc mi příspěvek od tebe pomohl. Jsem ráda, že to necítím sama, že jsem se nepomátla. Stalo se mi, že jsem cítila i mamky parfém, takové letmé závany té vůně. Bylo to moc hezké. Určitě je s námi, tolik nás milovala a byla strašně silná a odhodlaná, věřím, že ji v tom ani smrt nezabrání.
Není tady
Joan, Simono, tak strašně bych v to chtěla věřit, ale nedokážu to. Vždycky jsem věřila, že něco je "bůh" nebo něco jiného, je jedno jak to nazvu. Ale co taťka umřel nedokážu věřit. Slíbila jsem mu všechno možné, chodila do kostela každý den prosit ať se taťka probudí, nestalo se! Modlila jsem se za to už od malička, slibovala mu všechno možné, ale nic nepomohlo. Jak mám věřit!! Musí to být strašná úleva tomu opravdu věřit, že tam někde je, že se na nás dívá, že není konec! Simono ta poslední věta mě napadla snad stokrát!
Není tady
Renato, ta moje kamarádka /jak se o ní psala, zemřel jí tatínek/ mi vyprávěla. Že když tatínek zemřel, tak přestala věřit v boha a to trvalo 3 roky. Prý také dělala ty samé věci, modlila se, byla hodná, ale tatínek stejně umřel. prý nedokázala pochopit proč to tak je, že bůh není. Ale teď už zase věří. Prý se věci dějí tak jak mají. A to že by tady tatínek byl by bylo dobré pro ni, ale ne pro tatínka. Že se na to člověk musí podívat nesobecky, z druhé strany. Sice tomu také moc nerozumím, spíš nechci. Ale ona mi to vždy tak podá, že ve mě něco začne hlodat a přemýšlím o tom. Těžko se to píše, řekla mi spostu věcí, ale nedá se to všechno takhle přes email vyjádřit.
Není tady
Já taky věřím, že na mě taťka dává pozor. Hodně se na něj obracím, při každém důležitém rozhodnutí s ním vduchu promlouvám. Taky si připadám někdy ulítlá, ale stejně to dělám.
Není tady
Ahoj všichni, strašně moc vám děkuju. Je to jak pohlazení po duši.Pořád o tom co mi píšete musím přemýšlet. Dneska má taťka svátek, tak jsem smutná, že mu nemůžu dát nic víc než tu blbou kytku na hrob, ale když jsem tam včera byla, měla jsem takový pocit klidu, jako kdyby tam byl se mnou. Někdy mám pocit, že jsem bláznivá, ale když si přečtu vaše řádky, tak jsem klidnější, že to tak neprožívám jen já. V mém okolí to nikdo nechápe a mě už je hlavně trapné někoho s tím otravovat.
Chtěla bych v to věřit!!! Chtěla bych mít ten uklidňující pocit, že je taťka s námi....... cítit někdy jeho vůni...
Děkuju!
Není tady
Renčo, mě někdy pomůže, když si uvědomím, že je něco mezi nebem a zemí. Vždyť je tolik nevysvětlitelných záhad na světě. Čteš o tom, vidíš v TV. Mimochodem, viděla jsi film Gothika? Je to možná blbost, ale tématem filmu bylo právě, že exituje něco po smrti. Moc se mi to líbilo. Moje mamka právě strašně moc věřila na záhady, byla hodně vnímavá a citlivá pro tyhle věci. Potom také měla ráda černý humor. Ona si vlastně dělala srandu z té hnusné nemoci, ke konci tedy už ne, to neměla už sílu.
Není tady
Simonko, hezky jsi to napsala...něco mezi nebem a zemí, ano,to je přesně to, co mi dává sílu žít dál. Nikdy jsem nebyla věřící, ale syn nám dal po smrti tolik znamení, že nemohu nevěřit. Jeho duše byla s námi a dávala nám to najevo. Nedokážu už žít s představou, že po smrti nic není, to prostě nejde, musela bych se zbláznit.
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
