Renčo, ano brácha bydlí s ním. Je to byt po mamce, který zdědíme my s bráchou. A já byt mám, tak se chci dědictví vzdát a bude to bráchy.
Jste hodné, že mi píšete. Dívám se na to teď i trochu jinýma očima. Popravdě, jsme vždy za něho s mamkou vše vyřešily a zařídily. On je v některých věcech dost nesamostatný a nespolehlivý. Jeden čas byl i dlouho bez práce a z té doby se nastřádalo strašně dluhů, neměli jsme na splátky a naskákalo všude spousta úroků. No a my s mamkou jsme vždy všechno zaplatily. nejednou jsem si musela vzít půjčku na zaplacení různých dluhů. No, a on asi očekává, že se tak budu chovat stále. Že se o něho budu starat a věnovat mu péči jako mamce. Ale to už nejde. Já už prostě nemám sílu, jsem samo dost bezradná, nevím co se sebou a nemůžu se starat ještě o něho. Kamarádka mi říkala, že mě nemůže takhle využívat, že je to vlastně cizí člověk a my ho bereme jako vlastního a snažíme se k němu i tak chovat, ale on toho nemůže zneužívat.
Včera jsem si hezky popovídala s bráchou, on je hodně rozumný. řekl mi, že každý se s tím vším vyrovnáváme po svém. A že je pravda, že chlapi to vše prožívají trochu jinak úviz to chození na hřbitov/.
Prý s ním měl vážnou rozmluvu a řekl mu, že musí svoje chování ke mě změnit. Tak uvidíme, zatím jsme spolu ještě nemluvili.
Nevím proč, ale já se chovám jak malá holka. Mám pořád pocit, že nedělám nic dobře, že by se na mě mamka zlobila. Že i pro ni jsem mohla udělat něco víc. Nevím proč, ale nemůžu se zbavit pocitu, že se mamka na mě zlobila, když umřela. Je to normální? Nebo už mi vážně definitivně hráblo?

Ahoj Judy to píše moc rozumně a má pravdu, ale sama vím, že se doteď obviňuji, že jsem mohla něco udělat, že mohli taťku ještě operovat, že jsem tam měla udělat scénu, někomu zavolat,podplatit. Prostě NĚCO udělat. Moje mamka má zase výčitky, že taťka tak pracoval, pořád se rozčiloval a já jsem ho ještě nechala se dřít na naší stavbě. Obě si můžeme donekonečna říkat, že taťka byl prostě takovej a nedokázal by sedět doma na zadku, ale když tě ta depka chytně, tak žádné rozumné argumenty nepomáhají. Mě se jednu dobu taky zdávaly hrozný sny, jak je taťka naživu, ale říká že už nás nechce vidět, že jde pryč. Bylo to strašné a měla jsem z toho fakt divný pocit, člověk si to hned s něčím spojí, např. ty moje výčitku a je to! Ještě že si mi pak zdávají i ty hezké sny, ze kterých se nechci probudit, kdy se taťka směje,vše je OK, jako dřív.
Taky si vždycky, když se mi něco nepovede a třeba mám depku nebo bulím říkám, kdyby mě viděl taťka hned by mě seřval, proč bulím a ať to koukám udělat pořádně. Minule jsem i seřvala manžela, když u hrobu nějak nadával kvůli sněhu, ať se alespoň před taťkou mírní, tak se na mě tak podíval a asi si řekl, že mi hrabe! Neboj nejsi sama!

Držím ti palce, ať to s taťkou nějak zvládnete! Časem se vše tak trochu ustálí.

Jste hodné, že mi píšete. Rozmluva bráchy s nevlastním taťkou pomohla. Vážně se ke mě chová jinak. Možná si neuvědomoval co mi pořád říká. Asi tím jak jsem ho poslouchala to stále gradovalo. Teď je na mě moc hodnej. Uvidíme jak dlouho to bude trvat.
Vidím, že máme stejné pocity všechny. Mám také hrozné výčitky, že jsem stále tady, že se raduju. Vsugerovala jsem si představu, že nemám právo být šťastná. Že když se raduju, tak mě mamka vidí a je ji líto, že pro ni nesmutním. Mám úplně zamlženej mozek. Přitom mamka taková nebyla, chtěla pro nás to nejlepší. Tak nevím proč si to pořád myslím. Musím se snažit začít trochu žít, věnovat se příteli a být na něho zase hodná. Prostě už nemůžu nic udělat, čas už nevrátím. Měla jsem také depku z toho, že se u nás ve firmě dějou velké změny a já se bojím o práci. Tak nějak na mě všechno padlo. Ale mamka také vždy všechno zvládla a určitě by chtěla, aby jsem byla šťastná a žila dál. Brácha je v tom trochu jiný, říkal mi, že za vším musel udělat tlustou čáru a musí jet odznova. Hodně se teď soustředí na práci a hodně se mu daří. Mamka by na něho byla opravdu pyšná. Ve skrytu duše doufám, že nás vážně vidí.

Renato, tak to jsme dvě, co to nedokážeme. A já ani po 3 letech nedokáži být "doopravdy" šťastná. Ano, mám také ráda ty chvíle, kdy jsme všichni, teda právě, ne všichni, pohromadě. To se také směji, jsem v tu danou chvíli šťastná. Ale úplně se hrozím toho, že ta chvíle pomine a zase ........... Takže už si vlastně ani neumím tu krásnou chvíli pořádně vychutnat, protože přemýšlím, že třeba krásný víkend skončí a ............ Někdo dokáže udělat tlustou čáru. Kéž bych to uměla.

Kaluto, na tohle určitě myslí každý. Co jsem starší, tak nemám ani tak strach ze smrti, jako z umírání.ˇČasto ve svém okolí vidím, že někdy smrt je vysvobozením a to umírání může být štrašně krutý... Samozřejmě, že mám hrozný strach o své blízké a v duchu si ani nechci představovat, co by se všechno mohlo stát. To by nešlo ani žít, s takovým strachem. Myslím, že nejhorší je taková ta bezmocnost, pokud je člověk odkázený jen na ty druhý, když zůstane upoutaný na lůžko nebo když je psychcicky nepřítomný. Z toho všeho mám strach a určitě všechny lidi. Možná je špatně, že se o tom trochu nemluví víc, každý se bojí ty slova vyslovit.

Kaluto, musím ti říct, že tyhle pocity jsem začala naplno pociťovat, když mamka onemocněla. Strašlivá panika ze smrti. Nebála jsem se o sebe, ale o mamku. To, že jsme si byly hodně blízské ve mě vyvolávalo pocity, jako že umírám já. Nevím jak to prostě vyjádřit, že jsme jako jedna osoba, snad mě chápete. Podobně jak píšeš ty, špatně od žaludku, panika, černo před očima. Víš, cítila jsem tu hrůzu co cítila mamka. Ona se mě na to jednou zeptala, "že máš pocit, jako kdyby se to dělo tobě?" A měla pravdu. Jediné co ti můžu poradit je, snaž se žít naplno, nemysli na smrt. Když bude mít přijít, příjde a ty s tím nic neuděláš. Já zpětně hrozně lituju promarněné doby, že jsem si víc mamky neužívala, ale myslela na smrt a umírání. Mamka možná měla trošku štěstí, vždy se bála bolesti při smrti, myslím, že moc netrpěla, na to jakou měla nemoc /hodně lidí při umírání hodně trpí/. Já se navíc už moc smrti nebojím, že bych chtěla umřít to ne, lhala bych kdybych tvrdila, že ano /i když byla doba kdy jsem vážně chtěla/. Ale teď vím, že mamka už tam je a já jednou půjdu za ní. Proto jsi mladá, užívej maximálně života, zdraví, mládí. Špatné věci příjdou a nemá cenu na ně myslet. Snažím se, i když mi to moc nejde, to také tak dělat.
Judy, moc bych si přála mít tyhle pocity. Pořád se na mamčinu fotku nemůžu podívat.

Když jsme čekali tu dlouhou dobu v nemocnici až taťku odoperují, pořád jsem si nedokázala připustit, že taťka umře, i když to bylo to první, co mi doktor do telefonu řekl, když jsem volala co je s taťkou. Dobu nám totiž nechtěli nic říct a pak hned přijeďte jde na operaci a může umřít. Ani jsem to nedokázala říct ostatním. Byl tak zdraví a silný, že jsem si říkala to ne, to se nám přece nemůže stát. Co to ten chlap říká! Bylo to jako v těch filmech jak lidi čekají na chodbě na doktora a podle jeho tváře se snaží odhadnout jak to dopadlo. Jeho tvář byla klidná, ale taťka stejně do týden umřel, takže veškeré naděje které nám dávali byly marné. Jezdili jsme každý den přes 200 km za ním a  já jsem si ani na minutu nepřipustila že umře, možná proto to byl pro mě takový šok! Od té doby mám panickou hrůzu, když zazvoní telefon kdy nemá, když někdo z rodiny někam jede jsem jak histerka a chci aby mi hned volal. Stejně je na tom i mamča. S každým se teď loučím pusou a objetím. Už to nedělám tak ledabyle jako dřív! Nebojím se tak toho že umřu, bojím se toho jaký smutek a bolest by to způsobilo mým nejbližším. Smrti jsem se bála už od malička a v duchu se modlila, aby mi neumřeli rodiče a segra. Nevím, jestli je to normální, ale já si stejně moc normální nepřipadám.

Ahoj Pajo, když čtu tvoje řádky jako by je psala moje mamka. Je na tom stejně i když o tom moc nemluví, aby nám náhodou nepřidělávala starosti.Nevím, jestli bych dokázala přijmout někoho jiného v jejím životě, ale strašně bych chtěla, aby byla zase šťastná, alespoň trošičku. Ona teď říká, že jí stačí ke štěstí když jsme šťastní my! Asi víš o čem mluvím. Všechno je tak jiné, už nikdy to nebude jako dřív. Pořád už prostě někdo bude chybět! Mamku taháme všude možně, aby neměla čas moc přemýšlet, vždycky říká, že je jak náš ocásek, ale já jí říkám, že bez ní to prostě nejde, že ji potřebujeme!! Je hrozné když si představím, jak říká mamka, že pro ni už život skončil. Proboha je tak mladá a klidně tady může být třeba 30 let a SAMA!
Nevím jak vás utěšit i když se o to strašně snažím!!

Ahoj holky...po delší době jsem si přečetla Vaše příspěvky a tak vás aspoň maličko pozdravím. I u mne zůstává duševní stav stejný. je mě však již fyzicky lépe a proto se snažím nebýt moc doma. Když jsem třeba s dětmi nebo s kamarádkou na horách, je to lepší....ale už nemohu jako dřív zavolat...."Ahoj Zděndo, jsme ...tam a tam...večer ahoj"--On vždy odpověděl" dávej na sebe pozor, maminko!". A když jsme přijeli, byl schopen pro nás udělat aspoň brambory a vaječnou omoletu....a byt nebyl prázdný......Zdenka

Ahoj všichni, máte pravdu ta práznota se strašná! Můj taťka byl ten nejbáječnější člověk kterého jsem znala. Na nic si nestěžoval a že měl na co, bral život takový jaký je! Snažil se prostě normálně šťastně žít s námi! Taky měl samozřejmě své chyby, nebyl svatý, ale to má snad každý. Jedno vím ale jistě, lepšího tátu jsem si nikdy nemohla přát a možná proto to tak strašně bolí. Byla jsem jeho holčička.....už zase brečím.... nedá se o tom ani psát.  Ono když spolu rodina přežije to dobré i to zlé tak ji to tak nějak stmelí a pak když někdo chybí ta díra je veliká a strašně bolí!

Upravil(a) Renata (27. 3. 2006 11:30)

Pajo, je to nespravedlivé, když Ti odejde takový člověk, ale buď šťastná, žes ho vůbec potkala. To mě se to nepoštěstilo. Vím, že to není žádná útěcha. (Moc se omlouvám za zmatky dvojím odesláním).

Pajo, jako bys psala z duše mojí mamky nebo mě. Víme moc dobře, že musíme žít dál, že se svět nezastavil a taky se o to snažíme. Je pravda, že když srovnám své šance a šance mojí mamky a tvoje na "zase normální život", vůbec nestojíme na stejné startovací čáře a to je ta krutá pravda. Moje mamka vždycky říká, že pro ni už život skončil a já jí za to vždycky nadávám, ale když se nad tím zamyslím, tak si taky nedovedu představit, že bych měla žít bez manžela. Všechny ty běžné drobnosti a plány do budousnosti se navždy zhroutí. Už není s kým plánovat, za kým se vracet domů, komu volat, není ke komu se tulit v posteli (když neberu vnoučata). Pro mě je nejhorší ten pocit, že vím, že uvnitř je na to mamka pořád sama i když je nás kolem spousta! Pořád se o tom nedokážeme bavit. Obě víme, že ta bolest je strašná, že nás to až někdy dusí, ale máme strach, aby ta druhá nebrečela, tak radši mlčíme a trpíme!
Když mi někdo řekne, že čas léčí, tak říkám že to není pravda, čas pouze tlumí bolest!

Upravil(a) Renata (28. 3. 2006 9:18)

Ahoj Simčo, tyhle výčitky má asi každý. Ten film posledních dní se vrací pořád. Výčitky mám taky, u nás to sice bylo rychlé, ale nikdy na to nezapomenu. Nemůžu si vzpomenout na taťku jak byl zdraví, ale pořád ho vidím v té nemocnici, jak tam leží. Když jsme u něj byli, to už jeho mozek nežil, pořád jsem si říkala, že se přece musí probudit, že když na něj budu řvát nebo brečet, že mě uslyší a probudí se. Pořád voněl jako taťka, všechno.......  bylo jako dřív....srdce mu tloukto, dýchal, jen už nás neslyšel....vypadal tak strašně klidně. Ptali jsme se jestli měl bolesti, jestli trpěl a oni nám říkali že vše bylo ve spánku. Asi by nás to mělo uklidnit, protože usnul jako relativně zdraví člověk a už se nebrobudil, netrpěl jako vaši blízcí, ale mě to stejně nepomáhá. Už nemůžu psát...