Naštěstí ještě rodiče mám(sice jsou rozvedení),ale pročítání těch "příběhů"mi paradoxně cosi dalo...mamince jsem dnes poslala dopis,tatínek byl u nás odpol. na návštěvě.
Nepřipadají mi nenormální rozmluvy s tím,koho jsme ztratili a ani mi nepřijde divné přemýšlet o tom,jestli je "TAM"zima.Znám to moc dobře.Když mi zemřela babička,připravovala jsem jí věci na "cestu".Všechno,včetně spodního prádla,tak moc jsem brečela,když ho taťka přinesl zpátky,že se to nedává.Taky jsem říkala "Ale vždyť jí tam bude zima".
Zuzanko,jak jsi psala,že se ti zdálo o synovi. Je to moc "čerstvé",strašně nerada bych ti ránu,kterou máš v srdci zvětšila.Zkus si říct,že tě třeba opravdu vidí,jak strašnou bolest musíš prožívat a tolik moc se trápíš.A třeba by si opravdu moc přál,abys aspoň po krůčkách se pokoušela žít.
Nevím,kdysi jsem četla,že doba kdy by se člověk měl vyrovnat se smrtí blízkého člověka,jsou 3 roky,ale moc tomu nevěřím.Skoro vůbec...vůbec.

Upravil(a) penizek (2. 3. 2006 19:50)

Ahoj holky, tady Zdeňka...nějak se sem nemůžu dostat na své jméno...
čtu to tady, ale mám dost málo času psát...vlastně nevím co...vy to vystihnete vždy stoprocentně. Žiju, ale i mezi 50lidmi jsem jakoby nepřítomna. začumím se do blba. Pájo, Zuzanko, Simono, Renato.......a další...je nás nějak hodně......ale proč mám okolo sebe samé malicherné lidi, asi svým způsobem "malé", takové "ploché" . Třeba ženské v práci. Baví se o kravinách, řeší nepodstatné věci, jsou dle mne zbytečné a hloupé. Ale asi za to nemohou, to jen já jsem jiná.....stal se ze mne mizantrop a některé až nesnáším. Pájo, u mne to bude za chvíli půl roku.....a je to jak deset let....ä přitom bych chtěla, aby se mnou někdo ten následující život sdílel...ale jak to udělat...taky tu můžu být bohužel 30let.....

Judy, samozřejmě že se můžeš přidat. Třeba ti tady trošičku pomůžeme. Bohužel, i takový jsou lékaři, i já jsem s podobnými setkala. Pokud ti můžu poradit, hned v pondělí mu zavolej nebo za ním zajdi. Nenech se odradit, jde o život maminky. Trvej na to, ať ti řekne něco bližšího. Hlavně tě to trochu uklidní. Já jsem se, hlavně ke konci nechala ukolébat jen povrchními informacemi /asi jsem podvědomě něco tušila, ale nechtěla jsem si to připustit/ a teď toho hluboce lituji. Když byla mamka po operaci, tak jsem každé ráno volala doktorovi a ne vždy na mě byli příjemní. Vím je to težké, bojíš se co se dozvíš. Ale věř, že bude všechno v pořádku, určitě, moc tomu věřím a myslím na tebe a maminku.
Jinak mi je celý víkend opravdu hrozně, pořád chodím po bytě a bulím. Mám pocit, že už mě nic hezkého nečeká a nevím proč vůbec žiju. Navíc naše kočka, je čím dál na tom hůř. Vůbec nevím, jestli si tady u mě zvykne. Je pořád strašně vyděšená a tráví většinu času v obýváku v rohu. Už se nedokážu dobře postarat ani o ní. Na přítele pořád ječím, vyvolávám záměrně hádky. Je mi váže mizerně. Lidi mi říkají, že to chce čas. Ale mě připadá, že mi teď vše dochází a je mi hůř a hůř.

Simono a Renato, děkuji moc za podporu. píšu až dnes, protože jsem se nedostalala na net. Situace je teď taková, že mamka má za sebou druhý zákrok a byl tam jiný lékař, který jí vše vysvětlil a co hlavně - řekl, že na tento duh nádoru se neumírá, ale musí se to pečlivě hlídat. I podle lékařské zprávy, kterou jsem si trošku přeložila, by to snad mělo být relativně v pořádku. Pokud nenastanou komplikace, tak ani nebude další léčba, mamka bude jen docházet na časté kontroly. Naštěstí měla znaménko na rameni, takže se to mohlo vyříznout pěkně do hloubky. Máme veliké štěstí. Je taky moc příjemné zjistit, že podpora se dá najít i u úplně cizích lidí. Ještě jednou děkuji. Stačil i jiný lékař s lidským přístupem a situace je hned lepší. Vám holky moc přeju, aby jste se s tím, co je, aspoň trošku vyrovnaly, aby jste v sobě našly tu sílu. Musí to být moc těžké a nedokážu si to vůbec představit. Vlastně až teď jsem si uvědomila, že taky příjde čas, kdy mamka  nebude a už teď se toho bojím, protože člověk může mít kolem sebe fůru lidí, ale rodiče jsou prostě nenahraditelní. Ćím jsem starší, tím víc to tak cítím. takže se držte.

Ahoj Bety, s tatínkem je mi líto, vím co prožíváš!
Já na zázraky nevěřím, ale něco takového by se určitě hodilo. Nechceš s tou tvojí fenkou obejít pár lidí ?? Možná by na tom světě bylo trochu snesitelněji bez té hrozné nemoci. Jsem ráda, že alespoň Judy má dobré zprávy, je fajn slyšet, že ne každého ta nemoc pokoří.

Renato, víš my máme vůbec štěstí (doufám, že to nezakřiknu). Tatínkovi zjistili rakovinu ledviny - je to asi 7 let. měl nádor šest nebo osm centimetrů, už teď nevím. naštěstí ohraničený a bez metastáz, i když nás lékaři připravovali na vše. Nejhorší bylo to pře taťkou utajit, protože ten kdyby to zjistil, tak už by tady nebyl. Naštěstí lékaři toto u něj vycítili a neřekli mu to narovinu. Všechny jsme prosili, aby se neprořekli, o ozařování jsme řekli, že je to preventivní a na radu urologa jsme to odmítli. Teď jezdí na kontroly a je vše v pořádku. I děda měl rakovinu ledviny a byl na světě až do 86 let. Kéž by měl takové štěstí každý....
A s tím pejskem je to ohromně zajímavé, už jsem i něco podobného slyšela, že psi to vycítí a chovají se jinak.

Já jsem se dívala, ale musela jsem přepínat a pak jsem to vzdala.  Nenašla jsem sílu, vše se mi znovu vrátilo. Já totiž se synem prožila na tomto oddělení celý jeden rok. Dodnes se nám o tom zdá, ač to děti berou o moc lépe, než jejich rodiče. Moc Vendulu obdivuji a opravdu, bez ní .- její Kapky naděje, by hodně dětí nemělo žádnou naději.

Pájo, samozřejmě, že ti rozumím. Asi to opravdu cítíme stejně. Mě občas přepadá šílená panika, že vlastně mamka není. Že bych s ní tak ráda zašla na kafe a řekla jí co je nového, abych přišla domů a ona tam seděla a tím svým veselým hlasem mi řekla . no nazdar, už jsi doma, budeme uklízet. Víš, včera jsem usínala a měla takový zvláštní pocit, cítila jsem jako kdyby mě mamka hladila po vlasech, bylo to hodně silné, ale když o tom tak přemýšlím, tak nevím, zda to nebylo jen mé přání. Také bych si hodně přála, aby něco ještě bylo, ale čím víc o tom přemýšlím, tak si myslím, že prostě není nic, člověk umře a nic není. Definitivno je vážně hnusný.
Ještě když se vrátím k tomu včerejšímu pořadu, dívám se na to záměrně, vím, že budu bulet, že mě to bude bolet, ale přesto na to koukám, jako když chci sama sobě ubližovat. Nedávno mi kolegyně říkala, že obdivuje jak jsem to všechno zvládla, že ona by se zhroutila, ale to si lidé jen myslí, ono ti nic jiného nezbývá než fungovat dál, už kvůli lidem co máš ráda, ale je to takové jiné. Možná tak na kolegy působím, že jsem v pohodě, směju se, bavím, ale už nikdo neví jak doma strašně brečím a jak mi je mizerně. Proto jsem i dřív V.S. trošičku odsuzovala, že ji umřelo dítě a ona chodí na večírky a normálně žije. Ale teď to vidím úplně jinak a stydím se za své názory. Není nic tak jak to vypadá, je to jen pozlátko. Nikdo neví co ten druhý má v sobě za hrůzy.

...taky jsem se na 13. komnatu dívala. Paní Vendula Svobodová je vyjímečný člověk. Kdyby každý z nás měl v sobě tolik dobroty a síly pomáhat druhým... Je ohromně silná.

Ahoj Simono, každý člověk se vyrovnává se smutkem jinak, ale tohle je dost zvláštní. Co od vás čeká? Že se o něj budete starat? Je to těžký, mi tohle zažíváme s babičkou a dědou. Když k nám přijedou tak si mamce stěžují jak se mají špatně, jak je všechno drahý (mají  ještě dvě děti), ani je nenapadne, že mamka zůstala sama a taky se musí o sebe postarat, oni jsou na to (s krásným důchodem) pořád dva. Když přidávali mamce na hrob taťkovi těch pár korun, tak to dávali jak milióny. Nikdy nic našim nedali, tak s tím dělali šílený caviky. Pokaždé když si něco koupíme, tak ty kecy, no jo, je vidět kde jsou peníze a tak, ale že jsme všichni zadlužení až po uši, to už neslyší.
Mamka pořád říká, že je musíme chápat, že jim umřel syn, ale mi jsme ho taky ztratili a je nám taky strašně. Nechápu, kde se to v mamce bere, ta její síla. Asi jsem strašně krutá, ale já nedokážu tak rychle zapomenout a hlavně odpouštět, protože taťka jim nikdy nebyl dost dobrej, ale jenom on se o ně i přesto staral.

Nevím co poradit, asi nejsem ta pravá, já si s tím se vším taky pořád nevím rady.Zkus se na to povznést, jinak to asi nevydržíš nebo mu zkus vysvětlit vaši situaci, třeba to konečně pochopí a dá ti pokoj.

Jak to tak popisuješ, tak mám pocit, že s tímhle člověkem bych se asi nedokázala už bavit. Jak něco takového může vyslovit nebo tak uvažovat!! Můj strejda řekl o taťkovi, že ho ani nikdy neměl rád. Přitom to je hajzl největšího kalibru, rozmazlovaný od rodičů, nikdy nic pořádného neudělal a taťka se ho pořád zastával. Když umřel a on tohle řekl, tak jsem mu i přes zákaz mamky zavolala a řekla mu, ať už k nám nikdy nejzdí, že už ho nikdy nechceme vidět, že je ubožák atd. Strašně se mi ulevilo!
Jak jsi psala, že si všichni myslí, že jsi v pohodě když chodíš do práce, mezi lidi atd. Znám to, nejhorší je když někdo řekne, tak už jsi v pohodě, co? Jak psala Paja, i když jsem někdy mezi padesáti lidmi a bavím se, uvnitř řvu! Přece jim nebudu všechno vykládat a pořád před nimi brečet, už takhle jim přijdu trapná, že už nepařím jako dřív. Vždyť mi umřel jen táta,ne?!

Renato a Annko moc vám děkuji, že mi píšete. Renato, ani se ti nedivím, že jsi to s tím strejdou takhle udělala, ať jde k čertu.
Situace je teď taková, že jsem mu asi před 2 hodinami volala a on mi to strašně dlouho nebral a když to zvedl, tak to znělo divně, tak jsem se ptala kde je a on, že na záchodě, to mi bylo divný. Potřebovala jsem číslo povinnýho ručení a on mi povídá, že mi ho pošle sms, ale ty nikdy nepíše, protože to stojí peníze, vždy mě jen prozvání. Když jsem volala za necelých 10 minut, tak byl venku a prý si nechal doklady v autě a ještě skočil pro minerálky, za 9 minut?! Zeptala jsem se ho narovinu kde je, že je určitě v hospodě, tak se na mě obořil. Ono totiž naproti domu je taková hnusná putika, mamka ji nesnášela, že tam chodí jen verbeš. Ale lidi mi donesli, že on tam teď chodí. Ale zpět k našemu hovoru, já mu říkám, vždyť mě vyčítáš a obviňuješ, že nemáte peníze na hospodu máš. tak si prý mám myslet co chci. Že on se strará, stále nám s přítelem něco posílá, když jsem se zeptala co, tak prý jídlo, dřív posílal! To jsme dopadli co, už si vyčítáme i kus žvance. A prý se mnou zkončil. Ruply mi nervy a řekla mu, že na mamku nedal ani korunu a ani jedou nedal na hrob ani malou kytičku a na hospodu má. Tak to prý nemám sem tahat, že to sem nepatří.
Bože je mi hrozně, že se takhle k sobě chováme, to je hnus. Mamka se musí obracet v hrobě. Volala jsem bráchovi, prý pro mě za chvíli přijede. Ještě že ho mám, je moc hodnej.
Chápu, že je pro všechny tahle situace těžká. Ale já za to přeci nemůžu. Všechny záležitosti po mamce obstarávám já, už nemám sílu řešit ještě tohle.

Ahoj Simono, nechci tvého nevlastního taťku házet do jednoho pytle s mým strejdou. On se jako hajzl choval vždycky, ale tvůj taťka ne. Je pravda, jak píše Judy, že si možná bez tvojí mamky neví rady. Jestli jsi po ní, tím že se o vše staráš a zařizuješ, tak si možná opravdu bez ní neví rady a neví jak dál, ale ani to mu nedává právo zacházet takhle daleko. No uvidíš, jestli to co jsi mu řekla s ním něco udělá. Nejhorší je při tom smutku ještě řešit takové problémy, to člověka strašně dostane. A co brácha, on bydlí s ním, ne? Jaký on na to má názor?

Upravil(a) Renata (17. 3. 2006 11:25)