Víš Simono, já sem chodím jako pozorovatel. Mohla bych asi říkat, kdo všechno u nás na rakovinu zemřel a jak to bylo zlý, ale přiznám se, že tety a strejdové mi asi nikdy nebyli tak blízko jako rodiče. Měla jsem to "štěstí" narodit se době, kdy většina mých příbuzných byla v důchodu.  Máma diagnózu RAKOVINA poprvé uslyšela v listopadu minulého roku. Pak následoval kolotoč - informace, doktoři, hledání, utěšování, návštěvy, transporty, telefonáty. Při tom všem běhání a zařizování co možná nejlepší péče jsem emoce potlačovala do ústranní. Nejspíš to nebylo příliš chytré, ale pro daný moment nezbyté. Je únor. Máma má po mastektomii ( za pět mint dvanáct!) a větší štěstí, než když slyšela, že tím pádem je věc v pořádku, jsem v jejích očích nikdy neviděla. Dětsky neskrývanou radost uměl mít vždy jen táta. Ovšem všichni víme, že věc je "v pořádku" momentálně. Od teď se každé tři měsíce budeme spolu klepat, jak dopadnou další testy. Psychicky to ničí asi všechny. Dokud měla problémy se srdcem, cévama  - řádově děvět operací, pořád převládala míra jakési jistoty, že to bude v pořádku. Před tímto desátým zákrokem se něco změnilo.. a už to nejspíš nebude nikdy jako dřív. Strach je intenzivnější a pocit, že už je příště neuvidím je téměř každodenní. A to nejspíš na obou stranách. Nevím někdy, jestli je horší žít s vědomím, že to každou chvíli může přijít a nebo se vyrovnávat s tím, že to už přišlo. Vzhledem k tomu, že ani dnes se neumím dost dobře vyrovnat s tím, že to přijít může, nevím jak radit někomu, kdo je už za druhým bodem. Nedovedu si to ani představit. Bohatě mi stačí vědomí, že se budím s pocitem, že jsem možná dnes měla poslední šanci být s ní... Jediné, co bych Ti chtěla popřát je hodně síly a životní energie.... aby sis i z toho smutku vzala to užitečné.

Potvůrko a Verčo díky. Jse z tohodle nového uspořádání zmatená, takže jsem si nevšimla, že si musím dát stranu 2. Ale to jen na okraj.
Já se bohužel na mamku pořád nedokážu podívat ani na fotce, máme natočené video z Vánoc a to už vůbec ne. Ale třeba to časem půjde. Je hnus, že to mají tak mladí  lidi, nějak mi připadá, že je toho víc a víc. Nám také doporučili genetické testy, ale já se jich dost bojím. A hlavně změnilo by to něco? Miminko musí dodávat tolik pozitivní energie. Mě když navštíví kamarádka se svým chlapečkem /jsou mu 3 měsíce/, tak je mi vždycky hned líp.
Víš potvůrko, když byla mamka nemocná, tak jsem měla permanentní pocit hrůzy a strašného neklidu. Bylo to hodně vyčerpávající. Byl to opravdu divný stav. Je pravda, že když mamka zemřela, tak se mi takovým zvláštním způsobem ulevilo, nebo nevím jak ten pocit přesně popsat. je vážně vyčerpávající to, že člověk neví na čem je a co bude dál. Snad pochopíš, jak to přesně myslím. nneí to tak, že by se mi ulevilo a byla jsem ráda, že jsem se mamky zbavila, bože to ne. Spíš zmizel ten hroznej neklid a zůstal pocit prázdnoty.

Ahoj Simonko, každý týden se dívám,zda nepíšeš. Nikde nikdo. Až teď. Nemám moc času nyní, ale vzpomenu si na tebe každou chvíli.Já se snažím, co to dá, ale s jarem bude spíš hůř, než líp...

Ahoj Zdenko, Simono a ostatní. Dlouho jsem tu nebyla, ale u mě stejně žádná změna není. Čas v mém případě nepomáhá, ba naopak, je to čím dál horší. Můj muž mně chybí čím dál více. První rok se dá bez milovaného člověka vydržet, druhý je už horší a třetí k nevydržení. Nevím, jak se to dělá, že se s "tím vyrovnáš" a klasika "život jde dál" na to jsem alergická. Ano možná jde život dál, ale já ho nežiji. Já se s tím prostě vyrovnat nedokáži a mám pocit, že se můj život zastavil právě před těmi 3 lety. Co bylo mezitím, si až tak nepamatuji. Ale obrazy, které byly před tím, mám stále před očima. Já brečím pořád. Hlavně doma. Zůstala jsem tam sama a právě to na mě nejvíce doléhá. Před dětima se přetvařuji. Ale nesmíme mluvit o taťkovi. Jakmile někdo něco řekne, hned bulím. Zajímavé je, že nejsmutněji je mně a brečím, když vidím nebo prožívám něco "pěkného".  Třeba, když jsem někde v přírodě, všechno krásně kvete, do toho sluníčko,.............. no a já začnu brečet, dolehne na mě smutek, že to můj muž nevidí, že si to nemůže užít. Když hlídám malou vnučku a ta žvatlá a žvatlá a je mně "krásně" a už mně tečou slzy, jelikož si opět vzpomenu na manžela, že si to nemůže užít se mnou a ještě když ta malá treperenda řekne, babičko proč pláčeš........ tak to jsou pak potoky......... , ale říkám jí pravdu. Mluvíme o dědovi. Ráda si prohlíží fotky a všude ho pozná. Když přijde ke mně, tak jde k fotce, řekne mu ahoj, pošle pusu. Tak ráda bych věřila, že je manžel s námi a dívá se na nás, ale nevěřím.
Jakoukoliv víru jsem ztratila právě před těmi 3 lety.
Tano, Tobě přeji hodně síly a štěstí. Máte před sebou dlouho cestu, ale určitě vyhrajete.

Ahoj Pájo, Tano, Simono...takže my se z toho bahna nedostaneme? pro mne jsou dny nějak stejné, skoro by až nemusely být....a i když někam jdu a něco pěkného vidím, mám stejný pocit jako Pája.......

Renato, ten dnešní den je pro Tebe smutný, vím. To, když měl manžel narozeniny, tak jsem se přistihla, že jsem tam stála s kytkou a hlavou mně blesklo, že si v duchu říkám, vše nejlepší k narozeninám,........ no, trochu člověk blázní. Já ale nejsem zrovna ten nejlepší příklad člověka, který se se smrtí dokáže vyrovnat. Ba naopak, vypadá to, že jsem na tom čím dál hůře. Už začínám být i na sebe naštvaná, že to nejde. Je mně opravdu čím dál hůře, mám čím dál větší deprese a ten život mě přestává bavit čím dál méně. Už ani vnučka nějak nezabírá. Zabírá, jenom když jsem s ní, ale když už ji nehlídám, propadám se tam, kde jsem byla před tím. Každé ráno přemýšlím, že by mně bylo lépe, kdybych tady nebyla. Při životě mě drží jenom děti a vnučka. Já vím, je to hodně, ale na druhé straně málo. Možná by toto pochopila Tvá mamika, nevím, jak ta se vyrovnává, ale já se snažím před dětmi být v pohodě, ale uvnitř duše......... . Myslím, že mám poměrně hodné děti, ale mají svůj život a je to pro ně přece už nějaká doba, ano na tátu nezapomínají, ale dokáží žít. Mají svou rodinu, starosti, radosti. Chci Ti tímto dodat sílu. Naučíš se s tím žít. Bolet to bude, bolest se stala součástí Tvého života, ale, teď použiji klišé, máš život před sebou. Já to takto cítím u dětí. Táta jim chybí, zasteskne se jim, ale žijí, sice možná jinak, než by si přáli, ale už se umí ze života radovat. A to je důležité. Já, možná i Tvá maminka, toto už neumím. Jakoby ta radost ze života odešla s manželem.  Tou radostí myslím i takové maličkosti, jako, že něco pěkného uvidím a potěším se z toho, no a to je právě to, neumím se potěšit, bodne mě u srdce a je mně smutno, že to pěkné nemohu prožít s manželem. Pořád přemýšlím, proč mám v té duši tak prázdno. Vždyť mám kolem sebe děti, rodiče, přátele, tak proč ? Protože jsem zůstala sama. Už jsem přemýšlela, že jsou ženy rozvedené a ty jsou také samy. Ale podle mě jinak. Oni prostě prošly nějakou krizí a vyústilo to v rozvod - samotu. Některé dokonce oceňují, že "konečně mají klid". A takové ženy mají určitě chuť žít, prožít něco lepšího. Já mám pocit, že už nic pěkného neprožiji, tak proč tady být ? No, vlastně, o tom jsem už psala. Mám povinnosti. A to je právě ono, jenom povinností se žít asi nedá. A bohužel, nepomáhá ani jakákoliv vytíženost, já se snažím skoro pořád něco dělat, někam chodit,  abych neseděla doma a nekoukala do blba. Jo, dobrý, ale stejně večer domů přijdu .......... a nemám se s kým podělit, co jsem vlastně prožila a nemá mě kdo pohladit, vynadat mně.............. nikdo nečeká.

Ahoj Pajo, děkuju, tvoje dopisy mě vždycky nějak pohladí po duši.
Dnes se mi chce pořád brečet! Normálně funguji, bavím se, směju s kolegy, ale i přesto si brečím uvnitř, pořád!!
Strašně mě bolí co píšeš, snažím si představit, co asi prožíváte. Je pravda, že mi máme manžela, manželku a večer usínáme spolu. Můžeme se objímat, radovat, atd. Pro někoho naprosto obyčejné a běžné, pro vás nedostupné. Moje mamka mi jednou řekla, že pro ni už život skončil, myslela ten opravdový život, teď už bude jenom přežívat, pro nás! Málem mi to utrhlo srdce, vždycky jí říkám, že takové řeči od ní nechci slyšet a pořád jí opakuji, jak moc ji potřebujeme a je to pravda. Jsem na ní hrozně závislá, když odjíždím, mám hrozný strach, že už ji neuvidím, pořád ji musím objímat a tulit se k ní, jako když jsem byla malá. Snažím se ji pořád vodit mezi lidi, do divadla atd. Máme hodně přátel, takže opravdu není sama, ale pořád mám pocit, že i mezi padesáti lidmi bude svým způsobem sama, i kdybych se postavila na hlavu. Mamka je hrozně silná, neměla lehký život, ale nikdy si nestěžovala. Pořád bojuje, nechápu jak to dokáže, když jsem se jí ptala, tak říkala, že až budu mít děti, tak pochopím!

To co bral dřív člověk jako samozřejmost, je nyní vzácnost!! Kéž bychom si to uvědomili dřív, než někoho ztratíme!

Bože lidi řeší tak malicherné problémy !!! Taky vás to tak rozčiluje???
Asi jsem byla dřív taky taková. /

Zuzanko, jak máme v něco věřit, když se děje tohle. Je mi z toho moc smutno, když čtu všechny vaše příspěvky..........
Já jsem veškerou víru ztratila, ale někdy bych chtěla být věřící. Věřit tomu, že se se všemi zase jednou setkáme a bude nám zase dobře. Nechápu slova "nebuď smutná, vždyť jeho už nic nebolí, už je mu dobře". Copak mu s námi nebylo dobře??

Pájo, taky mám teď chorobný strach o ostatní děti. Cítím jak jsem bezmocná a vpodstatě je nedokážu ochránit. Denně na ně číhá nebezpečí. ˇMůj syn byl takový klidný rozvážný chlapec, ve škole vžycky říkali až moc hodný. Měla jsem vždycky strach, když šel někdy s klukama na diskotéku,ale ani ve snu by mě nenapadlo, že zemře cestou ze školy, taková hrůza, jak tam můj chlapec leží na peroně, jako by spal a vedle něj školní batůžek, jak můžu myslet na něco jiného? Hrůza. Taky bych chtěla věřit tomu, že je mu teď dobře. Nikdy jsem v nic nevěřila, ale teď bych ráda uvěřila, že dušička odešla z jednoho těla dál a možná si zase vklouzne do nového tělíčka, bylo by to moc krásné.

Loni v létě jse byli s dětmi na dovolené v zahraničí. Majitelka apartmánu, kde jsme byli ubytovaní, byla strašně příjemná až mě zaráželo, že jsem se v nikdy nesetkala s tak láskyplným člověkem. Měla tři starší děti, ale ty její smutné oči, na ty nikdy nezapomenu. Jednou nás pozvala do své restaurace koupila nám pivo a dětem zmrzlinu, pokaždé, když kolem ní prošlo nějaké dí tě tak jej láskavě pohladila i děti jiných hostů. Pak nám pověděla o své bolesti, kterou nosí už DVACET LET na srdci. Tehdy jí auto přejelo sedmiletého chlapce na přechodu pro chodce. Řekla jen, že život je krutý a oči se jí zalily slzami. Dnes vím, že na mou bolest není náplast,bohužel není. Vidím ty její černé oči a veliké srdce.

Milá Renáto, taky si s manželem říkáme proč neodešel raději někdo z nás dvou, že ten druhý by se o děti dokázal postarat sám. Je mi 36 a mám pocit, že jsem na konci, tvé babičce se vůbec nedivím. Máš pravdu, že mám pro koho žít, ale jsem teď jiná a děti to určitě cítí i když o tom nemluví. Byla jsem vždycky taková ta čítanková maminka, pořád doma a kdykoliv dětem k dispozici, denně jsem vymýšlela jak je překvapím, až příjdou ze školy, kam pojedeme na výlet, co si upečeme dobrého atd...Už to nedokážu,nic mě nebaví, strašně se přemáhám a do všeho se musím nutit. Nejraději bych se někam zahrabala a nikdy nevylezla. Bojím se jara a léta, jak bude všechno pušet, rašit a kvést, to bude nesnesitelné. Lidé se budou radovat a já? Ale o mě už nejde, jde o kluka, to on měl strašnou smůlu, to on si nic neužil a tak moc miloval život...

Máme tady hodně smutné téma. Penizek, máš pravdu jenom bolest a smutek. Pořád dokola budu říkat, jak je ten život nespravedlivý. Ano, nelehký, ať je, ale nespravedlivý ? Jak potom můžeš v něco věřit ? Když to tady čtu, tak odchází ti nejlepší lidé, mladí lidé, co ještě toho měli hodně před sebou, a kdejaký šmejd tady zůstává. Kdybych aspoň věřila, že opravdu něco je, že tam "někde nahoře" se ti nejlepší lidé, kteří nám odešli někde zase potkali a "žijí si spokojeně dál". Aspoň by mně to nebylo tak líto, že můj muž, už nevidí dospívat syna, nemůže se těšit z vnučky, kdybych aspoň věděla, že tam má někde nové kamarády, je spokojený a čeká, až za ním přijdu. Někdy už fakt blázním, protože jak píši, sice nevěřím, ale kolikrát mě napadá, panebože, vždyť já tady mohu ještě 30 let být, budu stará a když "tam" pak přijdu, tak mě můj manžel nepozná. Je to normální ? Ale já za takové myšlenky nemůžu. Třeba jako také, že smlouvám sama ze sebou, vždyť by mně stačilo, kdyby třeba 1 x za rok přišel, vše bychom probrali, já mu řekla co nového,  podíval by se, co se děje, objal by mě, dal pusu, no a pak by zase šel. Ale já věděla, že za rok zase přijde. Je to hrůza, co ? Ale  njevíce se hrozím toho, že tady skutečně můžu být těch 30 let, co proboha tady budu dělat, když už teď je to k nevydržení.

Renato, není to bláznivé, já si s taťkou taky dost povídám, teda v duchu. A ačkoliv nejsem věřící v pravém slova smyslu, tak se teď snažím věřit, že něco existuje, kde teď je a jednou bude zase fajn. Tak nějak mi to uklidňuje. Jo a taky tátu prosím, když už nás tu takhle nechal, aby dával na celou moji rodinu tam seshora pozor. Takhle jsem si to teď nedávno v duchu říkala, když jsem dlouho do noci bušila do počítače a najednou okolo mne prolítl dost studený vzduch, ačkoliv bylo všude zavřeno a průvan to být nemohl. Ale bylo to takový příjemný a uklidňující. Teď si možná řekneš, že blázním já, ale mě to fakt dost uklidnilo, že je v pořádku a rozumí mi, co jsem mu v duchu říkala. A taky se mi o něm dost často zdá. Nedávno stál u nás v domě na schodech měl ruce rozpřažené jako by nás chtěl obejmout a my jsme šli s mamkou proti němu.Říkala jsem mu, co tu dělá, když je mrtvý, ale on mi povídá, přišel jsem se na vás jenom podívat. A pak už nic. Tak jsem ráda alespoň za tohle.