Jsem na novém netu poprvé. Doufám, že se tady zase sejdem. Já sice na starém netu přispěla jen jednou, ale vaše příspěvky čtu každý den. Necítim se tak sama. Je mi hrozně a nevidím řešení. Existuje vůbec nějaká náplat na bolest ze ztráty milovavého člověka? Má to řešení? Zatím mám pocit, že čas nic nespraví a co bolí, to nepřebolí, můj syn mi chybí stále víc a víc a víc......je to nesnesitelné.....chodit do práce a tvářit se přirozeně.....ach.....

Syn mi zemřel před 18ti lety, 10 let to bolelo nesnesitelně, pak to pomalu bylo míň a míň ostré. Teď už to jde, ale pořád mám tu chvíli před očima, tak jako by se stala včera, pořád ho vidím. Pokaždé, když rozkvetou sněženky, je mi do pláče i když umřel v červenci.
Netvařte se holky jako že je vše v pořádku, není a ta bolest co potlačujete někde vyjde ven, samo to nepřejde, jen čas trochu obrousí hrany. Bohužel jen čas...

Ahoj Simono,
byla jsem tento víkend u rodiny v Polsku. Je to tam hodně těžké, protože taťku tam měl každý rád a pořád na něho vzpomínají a mluví o něm, což mi nedokážeme, ale něco mi to dalo.
Jsou všichni věřící, i když moc do kostela nechodí. Večer jsme seděli, kecali a popíjeli a strejda mi říká "taťka se teď dívá na nás z nebe a je rád, že jsme tady spolu". Samozřejmě jsem hned zalezla do kouta a začala brečet. I dnes nad tím přemýšlým, protože já jsem "nějakou" víru ztratila v den taťkové smrti, ale co když je to pravda. Proč tomu tolik lidí věří! Přece musí něco existovat.
Tak strašně bych chtěla vědět, že je mu tam někde dobře a že nás vidí a ví o tom, jak je nám tady po něm smutno a jak na něj myslíme. Možná, že ty zvláštní živé sny, co se nám zdají jsou opravdu od nich, aby nám dali vědět, že jim dobře a že nemáme být smutní.

Tak bych tomu chtěla věřit !!

Máte pravdu, že ta bolest se trochu utlumí, ale nezmizí, tatínek mi umřel před 25 lety a stále se mi chce plakat, kdaž si na něho vzpomenu.

Ahoj Zdeňko, už jsem se bála, že nepříjdeš. Jak se máš? Snad to není moc hloupá otázka.

Po dlouhé době zdravím všechny přítomné. Je určitě dobré smutnit, i já pořád prohlížím fotky po tátovi, moc mi chybí, obzvlášť teď, když čekám mimčo a říkám si, jak by byl rád byl dedečkem. Tolik se přál toho dožít. Ach jo, proč je to tak nespravedlivý. Nechápu, jak nějací alkoholici a bezdomovci přežívaj do 80 a můj táta se nedožil ani 46 let.

Také všechny zdravím. Zdeňko hodně se snažím dělat různé jiné věci, aby mě to zaměstnalo. Tak se soustředím na zařizování bytu a hodně času se snažím trávit i s kamarádkami. Přítel je chudák nějaký nemocný, asi chřipka, začalo to včera. Samé nemoci. Imax znám, moc se mi to líbí. Mimochodem chodila jsem tam s mamkou, také se jí to hodně líbilo. Jezdily jsme spolu na Floru, na nákupy, měla jsem to moc ráda. Vždy jsme si sedly do nějaké kavárny a povídaly si. Strašná představa, že to už se to nikdy nestane.
V sobotu jsem byli na hřbitově, lidi jsou pěkný hajzlové /promiňte/, ukradli tam mamce lucerničku. Nechápu, že si to někdo může vzít domů.
Jak jsem četla další příspěvky, tak mě napadlo, že jsme vlastně s bráchu sirotkové. Máme nevlastního taťku, ale jeho držela hodně mamka, on jak je bez ní tak docela blbne. Ale toho vlastního tátu bych vlastně stejně nechtěla. Spáchal sebevraždu před 17 lety a mě se hodně ulevilo a byla jsem ráda. Ale o něm se mi občas zdá, ale jsou to noční můry. Vždycky jak čtu příspěvky o tatíncích tak mi příjde divné, že vlastně existují hodní taťkové, nevím proč mi to příjde divné. Jak jsem měla moc hodnou mamku a tátu ne, tak mám v podvědomí, že maminky jsou cennější. A ono to tak asi není.

Ahoj všem, nějak nám diskuze upadá. Je tu ještě vůbec někdo?

Já to tu čtu a mám slzy na krajíčku, vlastně ne už zkáply na tváře...je to moc smutné dotýký se mě odchod i člověka kterého jsem znala spíš méně...ale taky jsem si prožila když zemřela maminka mého BM bylo 43 let a bylo to něco strašného, slovy nepopsatelného. Nikdy jsem nechápala když někdo řekl:UZ jsem se s tím vyrovnal."Jak se to pozná. Myslela jsem na ni denně, pořád, ráno jsem s tím vstávala, večer usínala,bolelo to moc, zemřela náhle, jinak zravá ženská, vitální veselá pracovnitá...myslela jsem na to že se nedožila vnoučat, nebylo dne, kdy jsem na ni nepomyslela....jednoho dne asi po roce a půl  jsem si však s hruzou uvědomila že jsem "zapomněla"si na ni vzpomenout nebo jak to napsat...a to byl možná ten okamžik kdy jsem se "s tím vyrovnala".
Víte znala jsem ji krátce - asi 3 roky - ale byla to tak milá a laskavá paní, hodná  - protě takového člověka potkáte ne moc často a stačila mi za tu dobu tak přirust k srdíčku...nezáleží jak dlouho dotyčného známe ale jaký jsme k němu měli vztah...mám ji v srdíčku a v hlavince pořád a nikdy NIKDY na tu vzácnou osubku nezapomenu....

Jak se to vezme. Na mamku myslím pořád, ten pocit prázdnoty je ve mě stále. Přepadají mě záchvaty pláče. Nevím jak se pozná, že se člověk vyrovnal. Chodím na hřbitov a dost mě to uklidňuje. Mám pocit, že chodím za mamkou na návštěvu. Můj přítel tam mamce vždy vypráví co jsem mu uvařila a že je překvapený, jak mi to jde a tak. Prostě jako kdyby tam mamka stála. V neděli bylo krásné počasí a to mi bylo docela hezky. Včera jsem si koupila petrklíč a mám doma takový hezký pocit. Dokonce mám výčitky svědomí, že bych měla možná víc truchlit, ale je na to nějaký ukazatel. Prostě se bojím toho, že mě mamka vidí, aby si nemyslela, že jsem na ni zapoměla a už ji nemám ráda. Sakra, už zase brečím. Nevím, jestli máte taky takové pocity?
Ironko a Kolky jste hodné, že jste tak rychle zareagovaly.

Není na to žádný ukazaltel, víš ted napíšu asi něco hrozného a nepochopitelného ale my se pak s BM rozvedli a já nebyla od té doby na hřbitove:-(((( ale nosím ji v srdíčku neustále, BM si bere malého a přes malého - je mu 4,5 roku - pošlu kytičku nebo tak ale sama tam nedokážu jít. Myslím ani MOC ale na hřbitov nemužu, je mi zle už jen když vidím kostel. Pohřeb jako takový byl pro mě otřesný zážitek.
Ale věřím tomu že se naná z hury ty lidičky dívají, sledují naše životy a dokonce i snad vidí do našich myšlenek ja doufám že to tak je protože pokud by jen viděli co děláme a neslyšely naše myšlenky tak by si "maminka" řekla že tam ani za ní nedju, ale takhle vím  věřímže ví že ji nosím v srdíčku a bude tam napořád.

Jo a taky jsem si vzpomněla:někde jsem četla:Netruchleme mnoho nad ztrátou našich blízkých, nevíme totiž před čím je Buh ochránil."
Nejsem věřící ale někdy mi to  pomohlo.
Jen čas otupý hrany.Zní to jako otřepaná fráze ale zase jen ten čas ukáže že to tak je.
Musím pro dnešek končit, lidičky, budte silní, i když váš neznám, dotýká se mě to moc.
Zatím pa

Nevím, jestli se to dá nějak definovat - to, že se člověk vyrovnal se smrtí blízkého. Podle sebe bych soudila asi tak, že jsem si časem uvědomila, že je to definitivní a nikdy se to nezmění a zároveň jsem uměla na taťku vzpomínat bez pláče, uměla jsem se zasmát něčemu směšnýmu, co se mi vybavilo v souvislosti a uměla jsem se těšit na něco v budoucnosti. No asi je to zmatený, určitě neměj výčitky, že zapomínáš, když se směješ - je to nesmysl, nikdy nezapomeneš - jen se prostě na chvíli vzdálíš od smutku a bolesti a to je dobře. S tím strachem, že nemoc zdědíš ty nebo děti, Ti rozumím, tátovo nemoc má taky sklony k dědičnosti, dokonce jí má jeden jeho bratranec. No utěšuju se, že medicína jde dopředu, kdoví co bude za 10 let, taťkovo rodiče ani sestra jí neměli, prostě doufám!