Iwko, já taky tvůj příběh sleduju ... je mi strašně líto, co musíš prožívat a vytrpět ... ale asi ty nejtěžší chvíle teprve přijdou ... Já jedno dítko doma už mám a toužebně čekám na to druhé, ale opravdu si nedokážu představit, že bych měla doma mimi, které by bylo postižené... nebo mělo minimální šanci na přežití, kvůli jeho vadám a následkům ... bylo by mě to strašně líto, ale opravdu bych se o takové děti neuměla a nedokázala postarat, protože by mě pořád trápilo to, že jsem je mohla v klidu nechat odejít a byly by bez takových bolestí a mučení s operacema, které ani nemusí dopadnout ... Asi mě někdo odsoudí, ale prostě by U MĚ zvýtězil ten mozek a nechala bych těhu ukončit ...
Je to strašně smutné a nedokážu se vžít do tvých pocitů, protože to bych řešila i otázku ... co kdyby ty mimi byly v pořádku ... at už se rozhodneš jakkoli, tak ti patří můj obdiv, respekt a hlavně přání, at jsi co nejdřív v pohodě a nemusíš řešit takové situace !!!

Ahoj Iw, je mi moc smutno z toho co teď prožíváš. Sama jsem měla potíže v těhotenství, od 5 měsíce mi nevyživovala placenta, ucpala se mi ledvina, a moje tělo se rozhodlo mimi vypudit ven. Celé těhu jsem proležela v nemocnici a nevěděla jestli dítě bude, a když jestli bude zdravé. O potratu jsem ani neuvažovala. Syn má vlivem léků poškozený zrak 5,5 a 2,5 dioptrie a trošku nemocné srdíčko. Jen vím, že kdyby druhé dítě mělo mít jiné(závažnější)postižení. Nikdy bych si ho nenechala. Můj otec měl těl. postižení. Nikdy bych nechtěla, aby moje dítě prožívalo tolik bolesti. Radši nic. To je můj názor, který se změnil až po letech zkušeností.

ahoj holky, všechny vás moc zdravím...a děkuju vám za to, jak jste mi dodávaly sílu a pomáhaly sdílet ty šílené chvilky,vážím si té pomoci, byla pro mě moc důležitá. to, že jsem dostala internet zrovna v září,bylo neskutečně skvělý, a jsem ráda, že jsem objevila i vás.
dnes je to tři týdny, co jsem nastoupila do nemocnice, rozhodli jsme se s partnerem těhotenství sami ukončit a tady  na malém městě ten zákrok nechtěli udělat, musela jsem do brna. už před vyšetřením byly nějaké problémy, silná anémie, ale nakonec jsem se do brna dostala. bylo to krutý, některý detaily i zlomyslný (na oddělení byla miminka a původně jsem ležela na pokoji s maminkou dvojčátek, než mě z kapacitních důvodů přestěhovali..), ale zvládala jsem to. už jsem to měla v hlavě srovnaný a dokázala jsem se chovat statečně, rozumem jsem si zakázala zhroutit se, zakázala jsem si sebelítost a snažila se spíš pomoct okolním  pacientkám. taky musím říct, že mě moc podporoval partner. a zákrok? rodila jsem přirozenou cestou, trvalo to devět hodin, pak revize,.. druhý den odpoledne mě pustili domů, sice jsem byla totálně vyčerpaná, slabá jako moucha, sotva pletla nohama ještě tři dny, ale fyzicky se mi ulevilo. psychika byla horší, myslela jsem, že když jsem zvládla nemocnici, bude to už dobrý, ale nebylo. naplno se projevila ta prázdnota bříška a lítost toho všeho, k čemu muselo dojít. nechtělo se mi s nikým mluvit, člověk se jen pomaloučku vrací zpět do života. a musí to zvládat, musí zvládnout, když na první malé procházce potká v obchodě kolegyni, která neví, co se stalo, nehodí śe jí to říct na tom místě a v té době, a ona se rozplývá, jak jste krásně zakulacená (ona se ta děloha stahuje docela dlouho)...takových věcí je moc a je potřeba se s nimi poprat. na druhou stranu jsem se toho nepředstavitelně hodně dozvěděla o sobě a o mém partnerovi, přestože jsme spolu intenzivně dvanáct let a zažili jsme toho hodně, nastopovali tisíce kilometrů, poprali se se vším možným, tohle nám o nás prozradilo opravdu moc.
no, pořád píšu o sobě..jak se máte vy? doufám, že dobře a přeju vám jen to nejlepší. ivka

Ahoj Iwi, jsi moc silná a statečná ženská Věřím, že se ti brzy podaří znovu otěhotnět a tentokrát to vše dobře dopadne

Iwko posílám ti moc a moc síly ať  to všechno dokážeš zvládnout, to nejtěžší - rozhodnutí- máš za sebou
a teď vzhůru ke světlým zítřkům, bude to ještě chvíli bolet, a  jak se to může zdát těď neskutečné, čas je opravdu ten nejlepší lékař na tyhle bolístky
drž se moc

a z osobí zkušenosti radím , choď jsem , holky tady podrží moc, a velkou mírou díky jim se já teď cítím dobře

Opět se můžu jenom poklonit před silnou a statečnou osobností a nabíjí mne to k dalšímu svému malému boji.
Iwko, zasloužila bys zvláštní metál za statečnost a lidskost

jen co nějaký najdu na webu, tak ho sem vrazím

Iwko, myslím, že jsi se rozhodla nejlíp, jak jsi uměla. Neobviňuj se za nic, jsou věci, které my těžko můžeme ovlivnit a všechno to tak mělo být

Ahoj Iwko!
Vůbec nevím, jak začít... Tvoje rozhodnutí bylo určitě správné. My jsme se potýkali s úplně stejným problémem. Akorát u nás se na transfúzní syndrom přišlo velice pozdě, byl už stanoven jako těžký stupeň. Byla jsem ve 26.týdnu těhotenství. Doktoři hned od začátku říkali, že je to velice vážná situace, ale nikdo nemluvil o ničem konkrétním. Já jsem o transfúzním syndromu nic moc nevěděla, myslela jsem si, že nejtěžší bude pro děti porod (o poškození dětí nikdo nemluvil). Operace už u mě nepřipadala v úvahu, jediné, co se dalo dělat, bylo odpouštění plodové vody u většího kloučka. Ale moc to nepomohlo, protože jsem ve 27.týdnu porodila (29.11.). Kluci porod přežili, jeden vážil 610g, druhý 1080g. Ten menší na tom byl od začátku zdravotně líp, větší měl problémy se srdíčkem. Bohužel třetí den přišel veliký šok - u menšího došlo už během těhotenství k poškození mozku, nebyl dobře zásobený kyslíkem. V důsledku toho se mu rozpadla polovina mozku. Bylo nám řečeno, že buď zemře nebo bude hodně postižený. U většího kloučka byl na mozku otok a díky tomu se nedalo říct, jestli je mozek taky nějak zasažen. Museli jsme jen čekat. Po týdnu nám menší klouček zemřel. Po dlouhých 5ti týdnech se u většího kloučka otok vstřebal, ale zůstaly mu na mozku dvě menší cysty. Doktoři k tomu moc neřeknou, ale prý máme počítat s postižením. Teprve až čas ukáže, v jakém rozsahu bude.