Proč tak spěcháš? A kam? Akorát si ubližuješ. Nech to přebolet.
Ty abstinenční příznaky moc dobře znám. Závislost na člověku je jako každá jiná závislost. Přejde to. Vydrž.
Mně to trvalo rok, co to bylo hodně intenzivní a další dva roky už je to mnohem mnohem lepší. Ale já jsem s mým BM žila 21 let. U tebe to půjde, myslím rychleji k lepšímu. Jen vydržet. Když tak piš tady, zaměstnávej si mozek jinými myšlenkami a postupně se to bude zlepšovat.

Upravil(a) majkafa (29. 9. 2008 21:36)

Matýsku, já tvůj příběh znám. Vím, jak je to ze začátku těžké. Ale opravdu bude časem líp. Taky mi to přišlo strašně dlouhý a dneska už jsem jinde a moc se nedívám zpět. Čeká tě hezký život a třeba potkáš někoho, s kým budeš mít děťátko přirozenou cestou, už jsem ti to jednou psala. Jen přečkat tyhle dny, postupně to bude stále lepší.

Upravil(a) majkafa (29. 9. 2008 22:01)

Máš pravdu...kašlu na chlapy...dneska jsem si doma sama otevřela lahvinku červenýho a mám jí jak z praku, hlavně depku :-)) potřebuji hlavně víc sebevědomí, každý mi sice říká, že nemám zapotřebí nad ním smutnit, že mám na lepší, že jsem pěkná, že si vydělám, atd... ale mě tohle nestačí, potřebuji se se vším vyrovnat sama. Nikam na rande už nepůjdu. Sex nepotřebuju...najdu si spíš víc kamarádek. Dá se tady taky chatovat? Ráda bych se tady seznámila s nějakou holkou co má podobný problém a zašla s ní na kafe, na pařbu nebo tak. Prostě sdílet s nikým tyhle věci osobně ne jen přes písmenka. Jsem z Prahy, to tady určitě někdo bude taky.

Matysekk napsal(a):

máš pravdu, nemám kam spěchat, sama nevím o co mi jde...nechci trávit čas doma s těma hroznejma myšlenkama co děla, jestli je s ní šťastnej atd...kamarádky mají partnery a kašlou na mě, nemám si s nima o čem povídat, jedna ma dite a mluvi o diteti (mě je 28 a brala jsem hormony abych do toho prisla, ale on me mesic predtim opustil), jiny kamosky mluvi o tom, co pro ne ten jejich udelal, kam je vezme, atd...jsem fakt hotova. Kamaradum jde jen o jedno, chtej vyuzit situace. Tim padem mi pak prijdou stejny hazlove, jako ten muj a rikam si, ze asi jiny lepsi neexistujou, ze jsem ho nemela opoustet...no a tak to je furt dokola. Ja fakt nechapu, jak on muze a ja nemuzu. Proc? Fakt mu zavidim...i kdyz zdani mozna klame, videla jsem ho u soudu a vypadal dost spatne, smutne, ukrivdene (a ja mu ale nic neprovedla, to on spi s jinou) a ja vypadala na oko dobre, vitalne a vyrovnane.

chce to být sama, néé lítat ze vztahu do vztahu. Samota pomáhá mít ráda sebe sama, najdi si nějakou zábovu nebo práci. Chce to mít co nejméně volného času na přemýšlení nad volovinami. Radím z vlastní zkušenosti

Matysekk napsal(a):

už aby tohle období bylo za mnou. Kdybych alespon měla dítě, věnovala bych se mu a tu lásku mu dávala, pak by mi, že nemám chlapa tak nevadilo.

kdybys měla dítě, tak by ses na něho jen pověsila a to by nesvědčilo ani tobě ani jemu. Prostě být nějakou dobu sama. Tvůj pocit štěstí nesmí být závislý na jiné osobě, pouze na tobě samé. Ze začátku to jde ztuha, ale časem se to podá.

Upravil(a) PetrHl (29. 9. 2008 22:34)

když jste se v předchozím vztahu takhle moc zklamali, že jste mu věřili, pořád to lepili, všechno odpouštěli a věřili v lepší změnu a pak rána...věříte teď novýmu partnerovi? Mám obavy, abych věřila. Jsem teď hrozně pesimistická...taky jsme si říkali, že se nikdy neopustíme, že se budeme milovat na věky i bez nohou a rukou v dobrým i zlým, jak mám teď zase věřit? Jsou to podle mě zatím...jen kecy. Snad tomu zas budu věřit.

Matysku me po odchodu manzela to trvalo se s tim srovnat 5 let.Taky jsem se po rozvodu hned vrhla na inzeraty.S nekolika jsem se sesla a srovnavala a srovnavala.zadny se mu nevyrovnal.
Byla jsem zoufala.Jednou me i moje znama rekla,ze nemuzu nikoho najit ,protoze hledam Vencu a zadny druhy,uz neexistuje.Ano mela pravdu a ja ji to nepriznala.
Po 10 letech jsem narazila na zenace sebevedomi na 0 o 16 kilo vic nez ted.divila jsem se,ze mel nekdo o me zajem.Je fakt,ze jsem mu vdecna,alespon za to sebevedomi,ze se me trochu zvedlo.Milovala jsem ho snad vice nez BM.Ale rozchod s nim byla dalsi rana do srdce.A zase srovnavam a srovnavam.On byl s dusi kluka spravne strestenej jako ja.Povahove jsme opravdu byli jako dvojcata.Pak jsem zkousela seznamku na netu a nasla jsem muze sice klidase,ale nebylo to ono nedokazala jsem se zamilovat mozna proto,ze v mem srdci je stale ten zenac,ktereho s nej nedokazu vyrvat.Asi me trva hodne dlouho nez se se vztahem vyrovnam.Taky jsem si to predstavovala jednodusi,ze se rozvedu a hned si nekoho najdu.

Matysekk napsal(a):

už aby tohle období bylo za mnou. Kdybych alespon měla dítě, věnovala bych se mu a tu lásku mu dávala, pak by mi, že nemám chlapa tak nevadilo.

Ale vadilo.Pomatuji si,kdyz manzel odesel za tou druhou a nase manzelstvi se rozpadlo.Ja cely den lezela v posteli brecela a brecela.Deti malicke nechapali proc cely den brecim ani ven jsem s nima ten den nesla.Nejhorsi bylo,kdyz me zastavovali lidi na ulici a nechapave komentovali odchod meho manzela co si to nasel.Spousta lidi nechapalo kam dal oci a vykaslal se na svoji rodinu a dve malinke deticky.

majkafa napsal(a):

Jednou zase uvěříme. Já věřím, že uvěříme.

do doby, než si zase nameleme čumák ...

Já to taky znám a trvá to dlouho, než se člověk vyrovná s tím, že ztratil něco, o čem si myslel, že vydrží celý život. Já z toho nejsem venku ani po roce a půl a to ten vztah nebyl tak osudový a dlouhý...Rady typu: jdi ven, hlavně neseď doma, jsou dost individuální, někomu pomůže, když si věci rovná v hlavě...já jsem se při představě, že bych měla prosedět svůj smutek mezi lidma, které samozřejmě moje problémy nezajímaly, osypala. Myslím, že by člověk měl sám vědět, co mu udělá dobře, jestli ten čas proleží v posteli nebo vycvičí v posilovně, nebo proklábosí s kámošema...taky jsem pak nakonec našla sílu a chuť mezi lidi jít a ten čas prožít smysluplně, ale musela jsem si k tomu dojít sama a hlavně pozvolna...takže dělej jenom to, co chceš a nenuť se mezi lidi, když se ti nechce!!!! Oni ti stejně nepomůžou, musíš si tím projít sama a nechat to přebolet. Ale spolupracovat s psychologem a nechat se zařadit do psychoterapeutické skupiny naprosto schvaluji...také jsem to udělala a opravdu se mi otevřely oči. Je to přeci jenom skupina lidí, kteří už taky neví kudy kam a ta koncentrace lidí s problémem je víc ozdravná,než rady rádoby kamarádů a známých, kterým se vypovídáš, ale oni se stejně vrátí ke svým rodinám a žijí si svůj život a jedním uchem jim to tam a druhým ven...

Nejlepší je vytloukat klín zase klínem(uvážlivě ale, což se často neděje). Nemyslím, že tím nejlepším řešením je sedět doma na gauči, pobrekávat do kapesníku za někým, kdo za to nestojí...počítat dny a týdny a čekat až odbyje rok a myslet si, že přece potom bude líp. Pokud nemáš ještě děti, potom dobře vybírej, nemáš nač čekat. Život je krátký a mládí ještě kratší. Věř tomu, že čas na obrekávání nějakého vola rozhodně nemáš.

Upravil(a) Johny_Cage (30. 9. 2008 9:54)

Matysekk napsal(a):

máš pravdu, nemám kam spěchat, sama nevím o co mi jde...nechci trávit čas doma s těma hroznejma myšlenkama co děla, jestli je s ní šťastnej atd...kamarádky mají partnery a kašlou na mě, nemám si s nima o čem povídat, jedna ma dite a mluvi o diteti (mě je 28 a brala jsem hormony abych do toho prisla, ale on me mesic predtim opustil), jiny kamosky mluvi o tom, co pro ne ten jejich udelal, kam je vezme, atd...jsem fakt hotova. Kamaradum jde jen o jedno, chtej vyuzit situace. Tim padem mi pak prijdou stejny hazlove, jako ten muj a rikam si, ze asi jiny lepsi neexistujou, ze jsem ho nemela opoustet...no a tak to je furt dokola. Ja fakt nechapu, jak on muze a ja nemuzu. Proc? Fakt mu zavidim...i kdyz zdani mozna klame, videla jsem ho u soudu a vypadal dost spatne, smutne, ukrivdene (a ja mu ale nic neprovedla, to on spi s jinou) a ja vypadala na oko dobre, vitalne a vyrovnane.

Skús sa nejako zamestnať, ale novým chlapom, skôr nejakou zaujímavou činnosťou. Skús niečo nové, čo si už dlhšie chcela skúsiť a nedostala si sa k tomu - cuzdie jazyky, ručné práce, jazdu na koni, pilates, jógu... tai-či, keramiku, cestovanie, psa... ty vieš, čo by to mohlo byť, čo by ťa zaujalo.