Jinak opravdu děkuji...

Taky nám kdysi umřel pejsek, bylo nám moc smutno, brácha si potom koupil novýho, a bylo hned veseleji.Teďka bydlím ve městě v bytě a pejska si nepořídíme, máme mimi a já bych ani pejska do bytu nechtěla. Kdybych měla domek to by bylo něco jinýho.

Upravil(a) topazio (29. 9. 2008 9:39)

Nie, Brita je už pol roka ex-Brita...

Aj mňa, ale... je to lepšie ako to trápenie, čo zažívala posledné dni. A mala pekných 11 rokov života(teda predpokladám, prvých 5 som ju nepoznala ).

A nevěděli by jste jak mám v takové situaci přemluvit svou maminku?

123Sara napsal(a):

A nevěděli by jste jak mám v takové situaci přemluvit svou maminku?

Presvedčiť na čo? Na psa? Ja soobne som po smrti prvej psiny chodila venčiť psov do útulku. A bola tam jedna taká milá fenka, ktorá tam nebola dlho, mala radostnú, milú povahu, vzala som ju "na kontrolu" k zverolekárovi, potom na skúšku domov - a už zostala. Trochu som citovo zapracovala na našich...

Ahoj Sara,je to asi tri týždne,čo mi auto zrazilo sučku.Bola milá ,prítulná a poslušná.Stačila chvíla a prekusala plot  a stalo sa.Musíš to vyplakat a tak ako radia všetci.U mna je to iné,ja mám ešte dvoch psíkov a štyri mačky.A neverila by si,ked sme ju pochovávali na záhrade,stáli všetky naše zvieratá nad jamou,ako keby sa s nou lučili.Plakali sme s mužom obaja.Snaž sa spomínat na tie pekné chvilky,ktoré si so psíkom zažila.

123Sara napsal(a):

A nevěděli by jste jak mám v takové situaci přemluvit svou maminku?

nejakýho "milouše" si v útulku pujč a uvidíš jak změkne;) vyber mazla největšího

ahoj sáro
ještě když jsem chodila na zš, tak nám auto srazila fenku jezevčíka (byly jí sotva čtyři roky). byla jsem v té době na letním táboře, tže když jsem se vrátila, byla jsem v šoku a dávala si za to vinu - kdybych byla doma, nic takového by se nestalo apod. veterinář ji odoperoval a my ji měli v domácí péči. zotavovala se velmi rychle, na noc měla košík, aby si ránu (kt. měla na noze) nekousala. v té době někdo vyhodil na okraji vesnice pejska - taktéž jezevčíka - a tak jsem ho vzala s bráchou domů. táta byl rád, že bude mít fenečka kamaráda, jen mamka dalšího psa nechtěla, ale nakonec souhlasila. strašně se s naším prvním hafanem spřátelili, ale dva pejsky jsme měli krátce - jako by aiduška čekala, až přijmeme nového psa - přes noc si strhla košík a nožku si rozkousala tak, až jí visela na jedný kůstce druhý den jsme šli na oslavu narozenin k příbuzným - nechtělo se mi, brečela jsem jako želva, jenže jsem musela, táta nechtěl, abych viděla, jak přivolaný veterinář dává aidě poslední injekci. brečela jsem ještě dobrý měsíc a i teď, když to píšu, se mi kutálí slzy po tváři. smutek jsem překonala hlavně díky novému psovi - bročkovi. máme ho už devět let snažila jsem se prosadit druhého pejska, ale bezvýsledně - tedy do letošního léta. táta mi psa dovolil, ale pod podmínkou, že bude ryze můj mamka byla razantně proti, ale neubránila se hledání hafana na netu.. tže jsem si pořídila voříška, teď mu je 5 měsíců - kdyby to bylo jen na mamce, neměla bych ho, ale prostě jsem ho přivedla a je to vyplňuje můj život, kt. je momentálně "v troskách", získal si srdce všech
uvidíš, že se mamka nechá obměkčit nový pejsek zažene chmury, držím palce

Upravil(a) leny.wood (3. 10. 2008 16:29)

bohužel člověk zasahuje do životů zvířat víc než by chtěl,někdy. tak se stávají nehody, kdy člověk zvíře zabije, aniž by šlo o potravu,jako dřív. já osobně nevím, zda bych vydýchala, kdybych zabila nevinné zvíře v autě..ačkoli jsem řidička jak hrom, jezdím už jen proto že mě to uklidňuje. mám jiný pohled na vztah ke zvířatům než většina populace- teď jsem byla dost pranýřovaná i ze strany rodiny za to, že jsem investovala peníze do cizí kočky sražené autem a sháněla jí rodinu. ale pořídit si nové zvířátko je fakt nejlepší rada, řídila jsem se tím hodněkrát. třeba si kup "jen" křečka,potkana,myš...jakoukoli novou zvířecí osobnost, se kterou navážeš vztah. nemusí to být zrovna pes. zvířata jsou to nejlepší co znám. protože mi nikdy nelžou.

Pisatel napsal(a):

Dnes o půlnoci nám odešel pes do psího nebe, bylo mu 6 let. Jeho jedna z posledních vzpomínek je zde http://www.jakubik.mysteria.cz/

a pohlazení

Pisatel napsal(a):

Dnes o půlnoci nám odešel pes do psího nebe, bylo mu 6 let. Jeho jedna z posledních vzpomínek je zde http://www.jakubik.mysteria.cz/
P.S ten černej

To mi je ľúto... a 6 orkov nie je veľa... To je sv.in.sky málo. Ale fotečky má pekné a spomienky naňho zostanú.

Dovolím si sem nakopírovat svůj smutek z jiného vlákna tady na Babinetu, nemám sílu to psát znovu :-(

Všem, co v poslední době přišli o zvířecího společníka.

V pátek večer nám mamina přivezla na hlídání 6-letou fenečku. Je to takovej miláček rodiny, mazlík, její jediný zpovědníček (mamina je vdova a žije sama, kromě pejska nikoho doma neměla). Čikinka byla kardiak, ale prý jen se slabým šelestem. Na nás (včetně psů) byla 100 % zvyklá, často u nás trávila celé dny a manžela milovala. Já jsme jí v podstatě vychovávala, když byla štěňátko a já ještě bydlela u našich. To ještě táta žil. Za rok mu ale zjistili rakovinu ledviny s metastázama v plicích. Umíral doma v bolestech a vysílením a Čikinka u něj trávila celé dny, hlídala ho. Pak umřel, já se odstěhovala, vdala a mamina zůstala s Čikinkou sama. Hrozně na sobě visely. Ona byla takový 3-kilový mazlík, ani snad vrčet neuměla, milovala hlavně chlapy a děti, hrála si, všude s maminou chodila.
No, takže jí mamina k nám v pátek večer přivezla na hlídání na celou noc a sobotu, protože někam odjížděla.

Malá večer žrala jak mlejn, vypadala spokojeně, i když trošku apaticky, ale my to přičítali stesku po ammině. Tak jsme jí chovala, hrála si sní, ale moc nechtěla. Půlku noci proseděla na schodech a vyhlížela maminu. Tak jsem si jí vzala do postele, ale spala hrozně neklidně. Ráno opět byla apatická, ještě jsme si dělali srandu, že to je takovej puchejř

Přes poledne jsme byli pozvaní na svatbu kamarádky, vrátili jsme se asi za 4 hodiny. Psi byli v pořádku, jen Čikinka opět byla smutná a poprvé jsem si všimla, že dýchá tak nějak rychle a mělce. Ale nevěnovala jsme to pozornost. Docela nás vítala, tak jsem si říkala, že se prostě zadýchala. Dokonce vyskočila na gauč. Ona takhle občas předtím už taky dýchala, ale vždycky se uklidnila. Brala prášky na ten šelest, ale podle dr to nebylo nic hrozného.
K večeru se to dýchání nezklinilo, už ani nechtěla ven, nechtěla chodit, nic.
Tak jsme ji naložili a v 6 dojeli na veterinu. Dr. ji poslechla a smutně řekla, že ten šelest je hrozně rozsáhlý a že má akutní otok plic a že je to velmi vážné. nechtěli jsme maminu děsit, ale akorát volala, tak pro ni hned manžel jel a já zůstala s malu na veterině. Dr. jí kanylu a píchla nějakou látku (Furo...) na odvodnění, aby ten otok polevil a mohla na rentgen. Pořád jsem si říkala, že to bude dobré
měla se vyčůrat, ale nechtěla, jen smutně seděla a rychle dýchala, nebo spíš lapala po dechu a poulila smutně očíčka. Postrkovala jsem jí, aby zkusila jít a vyčůrat se, ale nechtěla. Dostala další dávku oho roztoku, ale furt nic. Venku pršelo a tma.tak doktorka rozhodla, že jí musí dát kyslík, ale na ten malej psí čumáček neměla dost malou masku, tak odřízla z PET láhve hrdlo a zkusila jí to nasadit, ale Čiki se z posledních sil cukala. Pak přišla mamina, plakala, vzala si ji na klína hladila a utěšovala jí. malá jí njpíš poznala, protože se trošku uklidnila a točila za ní hlavu. Pak se jí přeci jen asi chtělo čůrat, tak zase mazali ven. Já zůstala na sále, protože se mi trochu točila hlava a začala jsem mít fakt strach, ale pořád jsem si nic špatného nepřipouštěla.
Jenže pak najednou vyběhl Vláďa nahoru s malou v náručí, schoulenou jak miminko a křičel, že omdlívala, motala se a padala na zem.
Doktorka splašila všechen personál, dali jí honem na sál, masírovali srdíčko, rozdýchávai, píchli jí adrenalin. Nakonec se jí pokusili intubovat, běhali kolem ní a dělali všechno možný, ale marně

V půl osmý umřela.

Šlo to strašně rychle. prý snad netrpěla, jen byla vysílená a špatně dýchala a pak jí prostě už selhalo srdíčko. Měla nedostatečnost srdeční chlopeň, která nestačila pumpovat krev zpět a plíce pak nebyly dostatečně prokrvené, namáhaly se postupně, až došlo k tomu otoku a pak už to šlo rychle.

Dostali jsme ji domů, pohřbili jsme ji v rohu zahrady pod stromy.

Vím, že mohla trpět víc, vím, že mohla umřít někde sama, vím, že to mohlo být mnohem horší, ale bylo jí teprve 6 let, bylo to takovej dušínek a pro maminku jedinej společník.
Mamina se úplně zhroucená a pro nás to byl příšerný šok.
Probuleli jsme celou noc (já to z části prozvracela v hrozných záchvatech, protože mi prostě ruply nervy), pořád jsme to probírali horem a dolem, co se mohlo stát, ale výsledek je stejný, prostě se ten šelest poslední dobou prudce zhoršil, chlopeň pracovala, co to šlo, ale pak už asi stačil jen jeden prudší pohyb a už to nešlo.
Doktorka mi pak stranou říkala, že při té intubaci se v podstatě vyvalila jen krev a bubliny. už neměla sílu dáchat.
Vím, že doktorka a sestry udělaly všechno, co mohly, plakaly s náma. Jsem jim za jejich snahu moc vděčná.

Maminka u nás byla do neděle, nemohla jsem jí nechat jít samotnou domů, kde se po zemi válej čikinky hračky, miska s vodou, pelíšky atd. Je mi jí strašně, strašně líto ...

Samozřejmě, jsem pragmatik, takže už jsem opatrně navrhla, že až to trošku přebolí a vzpamatuje se, že pořídíme jiného pejska, ale zatím o tom nechce slyšet.

Musím přiznat, že ta noc po jejím úmrtí byla pro mne sobecky vysilující, měla jsem asi 3 obrovské dávicí záchvaty, kdy jsem myslela, že se snad i udusím zvratky. Vláďa mi držel hlavu a bušil do zad, abych to nevdechla. V neděli jsem se trochu dala dohromady a teď už jen bulím.