Iveto tohle je hrozný, ale upřímně...dovolí si, co mu dovolíš ty.

Želvičko, já bych taky netrvala na přesným rozdělení domácích prací, to určitě ně. Právě jak píšeš - aby pomohl, když nestíhám nebo když je ta práce na mě moc těžká např. to věšení záclon (jsem malá a stojím našponovaná s rukama nad hlavou na posledním schůdku štafliček), nebo zrytí zahrádky, těžký týdenní nákup atd. A to, aby uklízel sám po sobě ty základní věci, když se nají, aby odnesl talíř, aby odnesl flašku od piva a zvedl spadlou zátku, aby si hodil špinavý prádlo do koše, aby ráno po sobě rozhodil peřiny a otevřel okno, uklidil kartáček. Minulý týden se dokonce stalo, že si zapomněl venku na schodech svačinu, když jel do práce a co je horší - nezamkl barák!

tohle neuklízení nádobí, to je běh na dlouho trať většinou po něm zůstává ráno na stole sklenice s mlékem, talíř od snídaně... tohle neřeším, odnesu, umyju, nemám náladu se dohadovat o blbostech... vadí mi třeba plný dřez nádobí ráno když tam přijdu... tak pořád dokola říkám, že mi vadí ten dřez plný nádobí, že nemám šanci tam třeba umýt použitou láhev od Nutrilonu... pořád a pořád, dokud to nezačal dělat ale to jsou prkotiny... kvůli tomu se vůbec nemíním vzrušovat...
ale věšení záclon? Já nevím, přece když za tím druhým přijdu a normálně ho požádám, aby mi pomohl pověsit záclony? to je nějaký problém?

když za tím druhým přijdu a normálně ho požádám, aby mi pomohl pověsit záclony? to je nějaký problém?
To by ses divila - to je vysoká škola logistiky, víš . Zařídit, aby pračka vydala vyprané záclony k pověšení PŘESNÉ v tom okamžiku, kdy a) má čas, b) má náladu, c) není hladovej nebo přežranej, d) není v TV cokoli, co musí vidět... atd. ad nauseam. No a to jsou ty momenty, kdy se láme chleba (většinou ku prospěchu toho druhého), páč si to radši uděláš sama, než bys čekala na jeho jasnou chvilku a na okně měla držťky, byť pověšené nikoli vlastní rukou . Upozorňuju, že záclony jsou pouhý příklad - dá se dosadit jakákoli proměnná...

Manžel už nechal i klíče v autě ve dveřích, má je pohromadě i s klíči od baráku, v autě ve schránce má doklady s adresou, takže  jsme měli velký štěstí, že někdo nenaskočil do auta a neodjel nás rovnou vykrást.
Nejsem unavená fyzicky, ale psychicky, neumím to popsat. Co jsem zkončila v práci, tak mám zase dost času, ale spíš mě deptá to, že jsem zkusila plný úvazek a nešlo to, nic se doma nezměnilo, jen já jsem z toho stresu a nestíhání skoro zkolabovala. Nevím, co dál,  s tou prací je to blbý, kratší úvazek není a na plný jsem neschopná, trochu mě drží to, že mě pořád baví škola a pořád mi to jde dobře, za to syn málem propadal, nemá výchovný problémy, ale prostě mu nejde učení, učila jsem se s ním denně, vytáhli jsme to, bude mít jen trojky, nejmladší jde teď k zápisu, tak jsem v září zvědavá, dceři teď vyřizuju přihlášky na školu, taky to bude od září změna, nějak se to nahromadilo. No a do toho ještě daně. Ale nic, končím se stěžováním, jsme zdravý, manžel má práci, bydlíme, nemáme dluhy.

Neučí se, protože končí dlouho v práci, pak jde do hospody a když se vrátí, tak už je na učení pozdě. Psala jsem to níž v příspěvku, jak má blbě zorganizovanou pracovní dobu, ale on si rád přispí, takže jezdí pracovat až na 9 hodinu. Končí v 6 hodin večer a pak rovnou na pivko.

už jsem vás jednou prosila o přesun - tímto zavírám