Ja jsem taky hrozny pesimista taky si rikam,ze me v zivote nic pekneho neceka.

Ivana napsal(a):

Mně pomáhá nedělat si žádné plány do budoucna, ale žít přítomným okamžikem. Ty jsi ještě asi hodně mladá, ale mně už táhne na 50 a v poslední době si uvědomuju čím dál víc, že ten život je sakra krátkej a že můžu každým okamžikem zjistit, že mám třeba rakovinu nebo nějakou podobnou lahůdku. Takže proč si kazit ten zbytek života nějakými černými myšlenkami? Žiju jen pro dnešek, dnes si snažím udělat si aspoň malou radůstku a co bude zítra, tím se netrápím.

Nedělat si plány...     No je mi teprve 30 to je pravda...    ale s poměrně vysokou hypotékou na krku to bez plánů nepůjde   :-(     jsem na to sama...
S těma radůstkama jsem to taky zkoušela...   vždycky když jsem si koupila nějakou kytku  (které mám ráda).. nebo dobrůtku ....  tak mě pak vždy jen zamrzelo že jsem to nedostala od někoho jiného...   Už mě asi úplně hrabe...   

Chucky.x napsal(a):

Tolik přečtení a žádná rada?  Tak to jsem asi zase nakousla nějaký blbý nezajímavý téma...   

Spíš si myslím, že naopak.
Že lidi co s tím bojují prostě žádnou radu nemají!!!
Možná to je na nějakou delší psychoterapii...

Martinka1 napsal(a):

Chucky.x napsal(a):

Tolik přečtení a žádná rada?  Tak to jsem asi zase nakousla nějaký blbý nezajímavý téma...   

Spíš si myslím, že naopak.
Že lidi co s tím bojují prostě žádnou radu nemají!!!
Možná to je na nějakou delší psychoterapii...

Myslíš?   Vždycky mě třeba zajímalo jak to řeší Ti co se najednou octnou na vozíku...    kde v sobě berou ten optimismus...   nebo rodiče co mají dítě v komatu...?   Někteří věří v boha ale co ti druzí, když bůh nepomáhá?  Už mě i napadlo zajít za nějakým psych...   ale zase si říkám že je to taková prkotina...

Chucky.x napsal(a):

Myslíš?   Vždycky mě třeba zajímalo jak to řeší Ti co se najednou octnou na vozíku...    kde v sobě berou ten optimismus...   nebo rodiče co mají dítě v komatu...?   Někteří věří v boha ale co ti druzí, když bůh nepomáhá?  Už mě i napadlo zajít za nějakým psych...   ale zase si říkám že je to taková prkotina...

Prkotiny neexistujou... možná je lepší řešit to "preventivně" než časem skončit na psychiatrii... (možná maluju čerta na zeď :-)

Chucky.x napsal(a):

maagdal napsal(a):

Taky mě to kolikrát přepadne...ale naštěstí ne často. Radu nemám, tím, že mám tenhle stav jen jednou za čas, tak mi pomůže se z toho vyspat nebo zajít na skleničku s někým, u koho se můžu vypovídat.

Nechceš zajít na skleničku...   

to bych vám holky neradila... dva pesimimisti sedící nad skleničkou, jedna decka, dvě decky... alkohol působí, k ránu zbydou dvě kňučící hromádky   (a pak kocovina, ta optimismu taky nedodá)

já bych teda radila (jako zatím celoživotní optimista) : rozhlédnout se kolem sebe, zapojit ÁCH zkušenost,
přestat se litovat a pomoci někde, kde je opravdu potřeba, na něčem mánknout, stanovit si reálné cíle...
ono to půjde...

No, já mám taky povinnosti a nepříjemné věci, které mě čekají. Ale snažím se na ně nemyslet a ve stylu Scarlett O¨Harové si říkám:"Dnes na to nebudu myslet!"
Protože jsem taky svým založením pesimistka a znám se, jak začnu něco rozpitvávat, tak se dostanu do strašné depky. A ty radůstky jsem nemyslela jen kupovaný, prostě si zajdu třeba na procházku, přečtu se hezkou knížku, poslechnu hudbu, napustím si vanu s pěnou apod. Každý den něco, na co se můžu těšit a hned je na světě veseleji.

Vždycky jsem byla až chorobný optiimista a po jednom mém spackaném kroku(v 27 jsem se rozváděla:dumbom:)se to najednou otočilo a já taky v nic nevěřila.Vše jsem viděla špatně,nic mě netěšilo,nebavilo,v ničem jsem neviděla smysl...Nevím,jak dlouho jsi po rozvodu ty,ale u mě pomohl čas.Sama se sebou jsem si procházela svoje chyby,zbavila se výčitek svědomí i sebeobvinování.Našla si nové smysly a radosti života,udělala pomyslnou tlustou čáru a s radostí začala znovu.Takže vydrž,čas pomůže...

Myšlenky mají velkou moc a jejich pomocí denně tvoříš svou realitu. Takže pokud si stále říkáš, že se ti nic nepodaří, tak se ti prostě nepodaří. Jen se negativně programuješ a přitahuješ k sobě průšvihy.

Nehledej na všem to negativní a zkus to přesně naopak. Je to těžké, ale dá se to naučit

To je zajimavy. Moje dobra kamaradka je cely zivot pozitivni, nekdy az moc, a taky se ji nic nedari.
To by me tedy zajimalo, jak to je doopravdy....

venuše napsal(a):

Myšlenky mají velkou moc a jejich pomocí denně tvoříš svou realitu. Takže pokud si stále říkáš, že se ti nic nepodaří, tak se ti prostě nepodaří. Jen se negativně programuješ a přitahuješ k sobě průšvihy.

Nehledej na všem to negativní a zkus to přesně naopak. Je to těžké, ale dá se to naučit

To je zajimavy. Moje dobra kamaradka je cely zivot pozitivni, nekdy az moc, a taky se ji nic nedari.
To by me tedy zajimalo, jak to je doopravdy....

Venuše, otázkou je, co je to "kamarádka je celý život POZITIVNÍ" a co je to "taky se jí NIC nedaří"
Tak to hodnotíš ty a nebo ona?

Koukám, že jsem jn nedořetla Selimu

Ono je taky docela důležité, zda poztitivita je skutečný životní postoj a nebo jenom póza...

Jinak naprosto platí, že stejné přitahuje stejné, vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá....jaký hopkál, takou potkál.... Prostě zákon stejnorodosti.

Víš, vyprávěli mi jeden krásný vtip o tom, jaký je rozdíl mezi dítětem pesimistou a optimistou.
Pesimista dostane vagon hraček, zavalí mu celý pokoj a on tam jen tak nešťastně sedí, nehraje si a jen si říká: to nemůže být pro mne, to mi stejně brzy zase seberou.
Optimistovi zavalí pokoj koňským hnojem, on se chopí vidlí a začně ho radostně přehazovat, protože je přesvědčený o tom, že: tady někde přece musí být koník

A vo vo vo tom to je

panthe napsal(a):

Vždycky jsem byla až chorobný optiimista a po jednom mém spackaném kroku(v 27 jsem se rozváděla:dumbom:)se to najednou otočilo a já taky v nic nevěřila.Vše jsem viděla špatně,nic mě netěšilo,nebavilo,v ničem jsem neviděla smysl...Nevím,jak dlouho jsi po rozvodu ty,ale u mě pomohl čas.Sama se sebou jsem si procházela svoje chyby,zbavila se výčitek svědomí i sebeobvinování.Našla si nové smysly a radosti života,udělala pomyslnou tlustou čáru a s radostí začala znovu.Takže vydrž,čas pomůže...

Já se rozvedla letos v březnu...   a ikdyž jsem s manželem už před tím rok nežila dost mě to sebralo (ty hádky o majetek... atd.)  ...  Možná je to opravdu tím...   je fakt že si to pořád dávám za vinu... že vlastně nebyl tak špatnej...   že kdybych s ním zůstala bylo by to časem lepší...   jenže stalo se a já teď svoje manželství vidím jako velkou prohru... jako něco co jsem nezvládla...  stejně jako jsem nezvládla některé zkoušky na škole...  nějakou práci v kanceláři...  Jako kdyby si moje hlava pamatovala jen ty neúspěchy...   prostě to dobré vytěsnala...   divný.... a je mi z toho úzko...