Dobrý večer všem,
dlužím svoji slohovku na téma porod. Ano byl to již můj druhý porod. Právem nazýván POROD!!!!!!!
Všichni mě uklidňovali, že druhý porod je brnkačka a tak já v domění, že to tak je, jsem zůstavala po celou dobu těhotenství v pohodě a nic jsem si nepřipouštěla. Menší pochybnosti přisli v 36 tt, když dr zjistil, že má Mareček zadeček dolů a ne hlavičku. Ale přišlo uklidnění ze strany dr, že času dost. Další týden mi opět udělal utz a hle hlava byla dole a tak se tím víc nezabýval. Ale náš Mareček se otočil a to už pan dr nevěděl.
Divně mě břicho bolelo už ve čtvrtek. Ale den D nastal až dva dny nato. Začalo to v půl třetí ráno, v sobotu 23.8.2008, praskla mi voda. Byl to pořádný chlejsták, pěkně mě to vyděsilo, vůbec jsem to nečekala, že toho bude tolik. Malinko mě zmátlo, že je ta voda taková zakalená a jakoby nezelenalá, ale nijak jsem tomu nevěnovala pozornost. Probudila jsem manžela, osprchovala jsem a začínala jsem cítit bolesti podbřiška. Zavolala jsem tchyni k Verunce, přijela během chvíle. Ještě jsem šla za Verunkou, dala jsem ji velkou pusu a a jeli jsme. Vůbec se mi nechtělo.
Přijeli jsme do porodky, koukali na nás jak na vrány, co tam chceme takhle po ránu. Udělali mi monitor, sepsali papíry, převlékli do super hábitu a pořád na mě PA divně koukala a ptala se mě, kdy mi dělal doktor UTZ. Tak jsem ji řekla v 36 tt a že měl malej hlavu dolů. Ona, že se ji ten tvar břicha moc nezdá, ale že si myslí, že hlavu dolů nemá. To mě začalo už polejvat horko a mrákoty na mě šli, při představě, co mě asi ještě čeká. Bolesti nikde, neotevírala jsem se.
Za chvíli se objevil pan doktor, ten samý, co mi rodil Verunku, tak jsem mu to hned nahlásila. Byl potěšen  Taky koukal divně na břicho, že prý uděláme raději UTZ. Šli jsme na UTZ, zadek byl dolů, placenta hodně nízko, plodovka zkalená, neotevírala jsem se, takže se rozhodlo, že udělají císaře. Stím jsem vůbec nepočítala.
Příšel anesteziolog, dal mi vybrat mezi celkovou narkozou a epiduralem. Když jsem ho viděla, tak jsem se hodně rozmýšlela, jestli mě má vůbec píchat on, byl pěkně rozespalej a píchnul mi to až na podruhý. Vybrala jsem si epidural. Nevím, jestli to byla dobrá volba, ale každopádně jsme vše slyšela, viděla, vnímala a bylo to strašně zvláštní. Cítila jsem jenom takovou tupost a tahání, jak se mi v tom břiše hrabali, ale nebolelo to. Anest. Nade mnou stál, neustále vše kontroloval a chválil mi brýle a bavil se o kravinách, až mi to bylo podezřelé, ale říkala jsem si, že si asi krátí dlouhou chvíli. Pak jsem cítila takový hodně divoký tahání, až skoro zápasení a podivnou ulevu a viděla jsem, jak cosi nesou vedle, ale to cosi ani nebrečí, ani se nehýbe. Strašně mě to zmátlo a to ticho bylo šílený. Trvalo jen pár sekund, ale byly nekonečný a nejdelší v mým životě. Pak jsem uslyšela dětský křik a ulevilo se mi. Přineslo ho na pomuchlání, byl krásnej a voňavej a hlavně dýchal a žil. Museli ho rozdýchat, dostal kyslík a byl asi dvě hodiny v inkubátoru, ale dopadlo to dobře. Měl omoutanou šňůru kolem krku, navíc si pání doktoři udělali malou díru, tak ho nemohli vyndat.
Všechno dopadlo dobře, já e dávám po císaři stále do kupy, hnisala mi jizva, museli mi to čistit, tak je to takový bolavý a pořád citlivý, ale to se zahojí. Snad se ještě někdy i vyspím. Třeba za rok nebo dva, jednou snad jo. Už se na to těším 
Jinak je nám dneska 25 dní, máme se čile k světu, Verunka je učiněná chůva, neříkám, že to není náročný, je a moc, ale máme dvě krásný, hlavně zdravý děti, které nám snad budou dělat jenom samou radost a budou zdravé.
Jsem šťastná. Svoje štěstí jsem si už vybrala, po obou porodem s rozením dětí končím a přenechávám štafetu jiným. 
Jsem ráda, že jsme to ve zdraví přežili a snad bude už jenom líp.