Ahoj holky,
přemýšlela jsem, jestli vám sem mám náš příběh napsat a znovu se vrátit o ten šílený měsíc zpátky. Ale těšila jsem se na to celý těhotenství, takže...

Všechno začalo ve středu 13.8., kdy mi začalo být "divně".  Nebylo mi zle, ani jsem nekrvácela, nic nenasvědčovalo tomu, že se něco začíná dít. Jen se mi trošičku zdálo, že mám tvrdší břicho, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, myslela jsem, že to je třeba tím, že už je malá větší a má tam málo místečka. Nelepšilo se to a já začala být podrážděná. Ve čtvrtek večer jsme se ještě stihli s manžou zhádat do krve kvůli volovině a v pátek ráno jsem se v pět hodin probudila s kontrakcema a bylo mi hrozně zle. Ještě se mi potom povedlo usnout, manžel se stavil doma z práce, jestli je mi už líp a jak mě vzbudil, začalo to nanovo. Skočili jsme do auta a v devět hodin už jsem byla u svý doktorky. Napojili mě na monitor, srdíčko tlouklo jako zvon a kontrakce se ukázaly jako mírný. Ještě jsme udělali ultrazvuk (přiběhli se na mě podívat tři doktoři). Malá byla nejdřív napříč a pak se zase vrátila do svý oblíbený polohy KP.
Pak už jsem jen stihla zavolat manžovi, ať mi přiveze tašku s věcma a mazala jsem si lehnout na porodnici. Dostávala jsem kapačky na zastavení porodu a natočili jsme asi milion monitorů. Zvracela jsem, teplota mírně zvýšená, nepravidelný (ale silný) kontrakce... pořád to vypadalo, že se blíží "jakš - takš" normální porod. Jen jsem se neotvírala. Jak mi někdo sáhnul na břicho, ztvrdlo mu pod rukama. Tak to trvalo do soboty. Kapačky nezabíraly a můj stav se neměnil. V sobotu dopoledne pan primář rozhodl: uděláme císaře. Dostala jsem YAL, oholili mě až na záda , dostala jsem cévku a už mě vezly. NAŠTĚSTÍ mě ukecali na spinálni anestezii, takže jsem byla při vědomí a berušce tím aspon trošičku, i když v tu chvíli nevědomky, pomohla. Když maličkou vyndali, cítila jsem, že se něco děje. Na pár vteřin mi ji ukázali a pak mi zmizela z dohledu. Neslyšela jsem ji. Potom mě uspali úplně, probudila jsem se až za hodinu.
Potom mám všechno rozmazaně. Dostávala jsem spoustu injekcí tzv. "oblbovaček".
Ale skutečnost byla taková, že:
a) měly jsme infekci a zkaženou plodovku
b) malá tu hnusnou plodovku při svým prvním nádechu vdechla
c) já jsem 0- a malá je po tátovi A+, takže si proti ní moje tělo začalo vytvářet protilátky (mimochodem všechny krevní testy nám vycházely negativně)
Malý odsály ten hnus z plic a pomalu ji dávali dohromady. Pan doktor jí dával hrozně malou šanci, ale bojovali a vybojovali Kristýnce život. Hned druhý den po porodu ji převezly do Prahy do Krče. Viděla jsem ji na pár minut, ještě jsem si ji ani nepochovala. Já jsem zůstala v Čáslavi v nemocnici. Všichni tam byli úžasný!!!! Když jsem se dala trochu dohromady, zajistili mi převoz za malou a ve čtvrtek 21.8. jsem to moje štěstí měla poprvý v náručí. Pobyly jsme si tam spolu ještě tři neděle, protože chudinka dostala silný antibiotika a musela se dát pořádně dohromady.
Snad jsem to nenapsala moc zmatečně, ale číst to po sobě nedokážu. Ještě je to všechno moc živý.
Hlavní je, že teď ji máme v pořádku doma. Asi jsem divná, ale když začne brečet a všichni už od nás utíkaj, jak vříská... jsem v tu chvíli neskutečně šťastná. Nechce moc papat, ale já věřím, že i to se srovná.
Jo, abych nezapomněla, Kristýnka měla 2,45 kg a 47 cm a narodila se v 36+2 tt.

Tímto bych moc chtěla poděkovat Čáslavské nemocnici. Panu primáři Klumparovi, paní doktorce Hlasové a paní doktorce Hurné a nejvíc panu doktorovi Válkovi z novorozenckého oddělení. Nebýt těchto lidí, malá by... (nemůžu to napsat). Samozřejmě můj obrovský dík patří i lékařům a sestrám na "Nedonošencích" v pražské Thomayerovce.
A můj největší a nejsrdečnější dík patří manželovi za jeho podporu, pochopení, pomoc... MILUJU TĚ!!!

A teď ať se ta naše lvice bojovnice jen těší a raduje ze života se všema jeho radostma i starostma!!! My s taťkou pro to uděláme možné i nemožně!!!