jak dlouho po rozvodu se k tobě ten druhý partner nastěhoval? připadá mi jakoby ti vadilo, že ti někdo příliš brzo vstoupil do "prostoru". Mně po rozvodu docela vyhovovalo být chvíli sama a moc se mi  nechtělo někoho si pustit do svého prostoru a nechat ho užívat moje "doma". Přišlo to pak nějak samo. Dětství se podepisuje na každém z nás, mně stačilo si uvědomit to že i moje rodiče jsou chybující lidi a prostě se přes to přenést. Nejsme stroje. Nemyslím, že jsi zlá, jen si myslím, že si do druhého partnera nebyla opravdově zamilovaná, pak by si ho měla ráda doma i s těma krabicema, ale netrap se lásce se poroučet nedá a pro jednoho chlapa se svět netočí, chce to čas bude dobře, navíc není  nikde napsáno, že tomu "odstěhovalci" nemůžeš zavolat a říct mu co teď cítíš,třeba rád přijede a nechá ty svoje krabice zatím u sebe doma... nebud smutná, bude zase hej

Dajis, víš kde bych začla já? když by mě mrzelo, jak jsem se k němu zachovala ? a že mi chybí?...dala bych mu přečíst to, co jsi nám tady napsala

a vůbec nejsi zlá , jen máš zmatek v hlavě a nevíš co s tím ...zkus mu to dát přečíst, horší situace z toho nevznikne, bud stejná nebo jen lepší

jasně že nejsi zlá, jen toho bylo moc: radím promluvist si s přítelem, omluvit se, říct že vidíš, že jsi se k němu nechovala fér, ale že to na tebe bylo moc. Domluvit se, že zkusíš (zkusíte) postupně byt spravit a s dalším sestěhováváním počkáte, až se věci trochu zklidní. Dej si záležet na tom, any pochopil, že chyba není v něm, že ho máš ráda a oceňuješ, co udělal, ale že ještě nejsi připravená na společné bydlení. Jestli tě má rád, dá ti čas. Věřím, že jo A držím palce (jo a o tom, jaký to bylo doma, mu taky řekni - třeba mu to pomůže leccos pochopit )

Dekuju moc za prispevky,pomaha to, hlavne mi taky pomaha, ze se muzu sverit a vypsat, za svoje chovani se normalne stydim....vsechno mi to ted jede hlavou a je mi z toho na nic....jsem mu vycitala i to, ze plejtva vodou, ze jsem si snizila zalohy, protoze tam budu sama a ze to pak nechci doplacet....proste vsechno....
mozna je to i tim, ze manza i pritel pred manzou se ke mne taky nastehovali, coz jsem tenkrat brala jako normalni a navic to bylo takove postupne...pritel pred manzou byl peknej skrblous...bydlel v mem byte vsechno pouzival, ale najem pekne na pul, po rozchodu si sbalil pekne sve veci do puntiku a me tam zbylo to stare...a sup najednou mu slo poridit si novy byt, predtim sel ke mne od maminky
Manza byl celkem v poho, i kdyz taky se nastehoval do hotoveho a za celou dobu se tam prakticky nic nezmenilo a po odstehovani hupkky supky do noveho...
Tak ted uz se to ve mne asi trochu nastradalo...ale samotny je mi tu ted pekne smutno!

a myslim, ze kdybych byla koncem toho cervna striktnejsi a rekla rezolutne ne, tak by si urco sehnal jiny bydleni...musel by, ted taky sehnal

Asi před 11 lety jsem se seznámila s mužem - príma kluk se mi jevil. Vlastní byt ,říkal ,že ho má koupený. Pak začal mluvit o svatbě -hodně brzy, nejsem až tak naivní a začala jsem být ostražitější.  Začal mi tlačit některé své vybavení bytu, protože je v lepším stavu než moje. Fajn. S tím, že u mně bude častěji spávat a dál se uvidí.
Jenže si převezl úplně všechno a to mě totálně vykolejilo.
Vydržela jesm to asi jen 3 měsíce. Mezitím jsem zjistila, že nemá byt a ten, ve kterém bydlí má zadlužený.
Tak to byla ta velká láska a stěhování.  Cítila jsem se podvedená a zneužitá, natlačená do těsného vztahu ,na což jsem nebyla evidentně připravená.
Byl odstěhován, urazil se a přestal mě i zdravit. Ach ta láska nebeská...

Takže Dajis, neudělala jsi nic špatně,  jak píšou holky, dej si pauzu, srovnej si všechno, buď ve svém bytě nejprve ráda sama se sebou  , volně dýchej ( to mi říká dcera) , a nechej to trochu usadit , do ničeho se nenuť.
Až prvotní emoce vyšumí, až se zabydlíš , možná uvidíš všechno v jiném světle.
Držím Ti palečky

Právě se nacházím v situaci,kterou moc nezvládám.Jelikož žiju sama,vyhledal mě muž,s kterým jsem chodila před 30ti roky.I přesto,že je ženatý,celou dobu myslel na mě.Po první naší schůzce,kde mě sdělil,že mě moc miluje a chtěl by být se mnou, vše oznámil doma.Já mu říkala,že jsem dlouho bydlela sama a těžko bych si zvykala na někoho v bytě.On prosil,ať to s ním zkusím.já váhala,ale za týden si přivezl všechny věci,že už doma nemůže být.Byla jsem z toho dost rozhozená,ale řekla jsem si,že to zkusím.Za 3 dny už jsem to nezvládala.Bylo to na mě strašně rychlý a i láska se nějak rozplynula,začala jsem být protivná,mrzutá a nedokázala jsem to ovládnoutTak jsem navrhla,že to musíme řešit,že by to takhle nefungovalo.Navrhla jsem mu ,ať se vrátí domů(myslím.že jeho žena by to uvítala) a může mě navštěvovat.Jenže on to viděl jako něco hroznýho,žil konzervativním životem,kdežto já svobodně,volně.Nakonec souhlasil,ale já vůbec nevím jak to vše dopadne,chci to takhle zkusit,jen se bojím,že už je to narušený a půjde mi na nervy.Asi se už nedokážu zamilovat.Nakonec zjišťuju,že mě vyhovuje být sama a o všem si sama rozhodovat a dělat si co chci.Taky utrousil,že by už pro něj život neměl cenu.

Upravil(a) agce (4. 11. 2008 17:51)

Heřmanka napsal(a):

Dajis, víš kde bych začla já? když by mě mrzelo, jak jsem se k němu zachovala ? a že mi chybí?...dala bych mu přečíst to, co jsi nám tady napsala

a vůbec nejsi zlá , jen máš zmatek v hlavě a nevíš co s tím ...zkus mu to dát přečíst, horší situace z toho nevznikne, bud stejná nebo jen lepší

jo, tak s tím souhlasím, to je dobrý nápad

agce napsal(a):

Tak se ten muž,který mě po 30ti letech vyhledal,vrátil zpět domů,s tím,že za mnou bude jednou v týdnu a na víkend jezdit.Píše mi strašně zamilovaný SMS a když volá,jen kňourá,jak se mu stýská a jak je sám.Ale já jeho lásku neumím opětovat,to málo,co bylo na začátku,vyprchalo a já ho vůbec nemiluju.Prostě mi to nejde a nutit se to by bylo k ničemu,to musí přijít samo.Všechno se událo strašně rychle a já jsem z toho strašně unavená a vyčerpaná a pak jsem na něj protivná a z toho mám vztek na sebe,ale neumím to ovládnout.Nejraději bych aby mě nechal tak měsíc v klidu a pak se uvidí,jestli se mi po něm bude stýskat,ale to je pro něj nepředstavitelný a začne mi skoro brečet do telefonu(že ho nemiluju jsem mu řekla).Někdy si myslím,že se už nedokážu zamilovat,nebo to nejsou vhodní partneři.Nepřitahují mě ukňouraný,uplakaný romantici.Vždycky,když jsem se s někým seznámila,tak jsem od toho brzy utekla.Po těch letech,co jsem sama,už asi nejsem schopná vážného vztahu,asi by mě stačilo vídat se jednou za čas.Proč si vybral právě mě,zasloužil by si někoho,kdo ho bude milovat a ocení jeho velkou lásku a dobrosrdečnost.Taky nevím,zda je to normální,že byl ženatý a přitom myslel na mě a snil si sen,že mě jednou najde.Možná bych měla vyhledat psychologa,ale ten mě asi nepomůže,abych ho milovala,to musí přijít od srdce.

Agace mozne to je,ze na tebe myslel cely ty leta.Ja take celych 22 let myslela na svou prvni lasku jake by to byl uzasny zivot s nim.Ja se ho snazila najit a nasla jsem ho.Bohuzel krasna iluze se rozplynula.Je dvakrat rozvedeny a treti rozvod na krku k tomu vsemu 5 deti a stale pracovne zaneprazdnen.Asi tyden jsme spolu byli v kontaktu pres telefon.Pak se asi mesic neozval a vcera me v noci volak,ze ho manzelka vyhodila s bytu a,ze by se se mnou chtel sejit.Rekla jsem mu take,ze budu pracovne zaneprazdnena.Uz netouzim po tom se s nim ani setkat.
Vidis tebe nepritahujou uknourany romantici a ty me prave pritahujou .Ty mu lasku nedokazes opetovat,protoze on neni clovek,ktereho sis predstavovala .

agce napsal(a):

Eremurus,no vidíš,ty jsi to vzala rozumně,ale tomuhle je jedno jaká jsem,že jsem na něj protivná,že ho nemiluju.Tenkrát,když mi bylo 18 jsem ho nechtěla a on si myslel,že teď když jsem sama,ho chtít budu.Nevím jak žil v manželství,řekl mi,že ho braly(manželka s dcerou,která u nich bydlí s dvěma dětma)jako robota.Dnes mi napsal,že mu teď doma nadávají,ale to si musí vyřešit,já ho v bytě prostě nechci.Potřebuji se dát psychicky do kupy a pak uvidím,jestli se s ním budu chtít vídat.Ale když mě bude bombardovat SMSkama a pořád mi volat,tak se to jen zhorší.Já špatně snáším rychlé změny.Kdybych mu rázně řekla,že ho prostě nechci,bojím se,že si něco udělá,trochu něco naznačoval.

Tak to mas tezke,kdyz te zacne vyhrozovat,ze si neco udela.Vis,pred nedavnem jsem byla ve vztahu,kdy jsem toho dotycneho nemilovala.Bylo to pro mne doslova utrpeni s nim byt stale jsem odkladala rozchod,protoze me ho bylo lito.Zvolila jsem to,ze si s nim dam pauzu.Pochopil to,ale ja vnitrne vedela,ze ta pauza je naporad,ze ten vztah nema cenu,kdyz ja ho nemiluju.Jen jsem prodluzovala konec.Ted se citim svobodneji vzdyd ja se v tom vztahu k nemu jenom pretvarovala a nicila sama sebe.
Bohuzel to nebyl romantik a hral si tak trochu na tvrdaka a to ja teda nemusim takovy typ chlapa.

Dobrý den,

ja bych ho na vasem miste uplne vystrihla ze sveho zivota, nemate prece zapotrebi se trapit, respektujte sve pocity, ze ho nemilujete a nechcete, mate se preci rada. Ze by si ten pan chtel neco udelat, je ciste jeho problem. Vy za to nemuzete, jak si zaridil zivot a ze je ted nestastny, to si musi vyresit on sam. Snazte se, aby jste spolu uz nekomunikovali.

A proč mu tedy nabízíš přátelství, když si s ním ani nemáš co říct ? Měla bys mu to říct na rovinu. Tobě se uleví a on alespoň nebude žít v nějakých nadějích a vyrovná se s tím. Takhle to vypadá, že si ho necháváš "u ledu" a to není fér

agce, víš co si myslím ? že ty sice brbláš, jak ti tahle situace vadí, ale podle mě ti to dělá do jisté míry dobře. kdyby ne, ukončila bys to už dávno a nenadělala kolem tolik povyku.
a neboj, on přežije, když tě už nikdy neuvidí