Mně třeba nevadilo se učit, pokud to zrovna nebyla chemie nebo fyzika, které mě vůbec nebavily. Takže zas tak úplně cikánskou povahu nemám )pro Oxiho). Ale že bych se vyžívala v práci, to teda nemůžu říct. Někdy mi to nevadí a mám sama chuť něco dělat, ale většinou se musím opravdu hodně nutit.
Heleno, to s tím bohatstvím byl samozřejmě vtip, ale kdybych byla fakt bohatá, tak by mě docela bavila nějaká ta charita, to by podle mě mělo smysl a zároveň bych to nemusela dělat, Mně vlastně na té práci vadí to, že "musím" místo "chci". Bavilo by mě třeba rejpat se v archivech nebo ve vykopávkách, prodávat nebo půjčovat knížky, dělat třeba korektury nových knih v nějakém nakladatelství, nebo, kdybych já idiot vystudovala jazyky, tak třeba překládat. Ale chodit každý den do kanclu, zabývat se nějakýma smlouvama a jinýma ptákovinama, mně to prostě šííííleně nebaví. Musím to dělat, abych se uživila, ale musím se strašně moc nutit.
A totéž v domácnosti: když je to jen občas, tak mi to tak nevadí, jako když jsem byla na mateřské a musela každý den vařit. Myslela jsem, že se z toho fakt zblázním.
Je pravda, že jsem dost líná. Jsou lidi, kteří by bez práce nevydrželi. Já bych klidně vydržela, bavilo by mě spousta jiných věcí. Jenže holt nemám ty prostředky. Sedět doma a zírat na TV by mě teda bavilo ještě míň než práce.

Já zatím nemůžu, protože živím 2 děti na VŠ. Koukám občas na nabídky volných míst a třeba v knihovně nabízejí platovou třídu 8. To bychom se asi museli jít pást. Jak platí prodavače knížek, to ani nevím, ale určitě to není o nic lepší než v té knihovně, asi i horší. Kromě toho bych chtěla vidět, jak chňapnou po téměř padesátileté doktorce práv, když píšou, že zaměstnání je vhodné pro absolventy středních škol.
Prostě to musím nějak vydržet, no. To víš, že si to vyčítám, protože spoustu lidí by moje povolání bavilo a určitě by i pilněji pracovali, než já. Mám i strach požádat o osobní ohodnocení, protože vím, jak to tu flákám. Achjo, už si připadám jak venuše, furt melu o tom samým a nevím, jak z toho ven. Jak překročit vlastní stín?

Ivana napsal(a):

Já zatím nemůžu, protože živím 2 děti na VŠ. Koukám občas na nabídky volných míst a třeba v knihovně nabízejí platovou třídu 8. To bychom se asi museli jít pást. Jak platí prodavače knížek, to ani nevím, ale určitě to není o nic lepší než v té knihovně, asi i horší. Kromě toho bych chtěla vidět, jak chňapnou po téměř padesátileté doktorce práv, když píšou, že zaměstnání je vhodné pro absolventy středních škol.
Prostě to musím nějak vydržet, no. To víš, že si to vyčítám, protože spoustu lidí by moje povolání bavilo a určitě by i pilněji pracovali, než já. Mám i strach požádat o osobní ohodnocení, protože vím, jak to tu flákám. Achjo, už si připadám jak venuše, furt melu o tom samým a nevím, jak z toho ven. Jak překročit vlastní stín?

A jak seš na tom s těma jazykama? Mít to vystudovaný není úplně potřeba (i když umět jazyk a umět překládat opravdu jsou dvě rozdílný dovednosti) ta druhá se dá celkem dobře naučit praxí. A dá se to docela dobře začít dělat jako vedlejšák a když zjistíš, že tě to opravdu baví a jsi dostatečně rychlá aby sis tím vydělala (platí se za počet stránek/slov/znaků - dle zakázky) přežiješ, když text o kterým zákazník tvrdí, že je v angličtině, psal korejec, kterej anglicky prokazatelně neuměl. Pokud budeš překládat texty ze svý odbornosti, dokážeš se obrnit nadpozemským klidem ve chvíli, kdy ti korektor vzdělanej pouze jazykově bude vytrvale omlacovat o hlavu věci, ve kterých má sice pravdu z hlediska pravidel českého pravopisu, ale z hlediska odbornosti textu máš pravdu ty (Klasický postup je překladatel právník nějak přeloží, korektor opraví a dá horší hodnocení zakázky, u zákazníka si an to někdo sedne a vrátí to zpět do stavu před korekturou... Vyrovnáš se s tím, že musíš mít větší rezervy, protože se klidně může stát, že nějakou dobu není do čeho píchnout a potom nejsou ani peníze... tak se rozhodneš.

Heleno, rodokmen, to si taky chystám na důchod. To je jeden z mých snů, který bych si chtěla splnit.
Kubo, s jazykama jsem na tom blbě, dělala jsem na gymplu angličtinu, šlo mi to velice dobře a tehdy i poměrně lehce, no a pochopitelně rušrinu, jenže jaksi uplynulo už 30 let víš? angličtinu jsem naposledy dělala ve 30 letech a ruštinu snad v těch 19. No, zkrátka a dobře, už neumím nic. Teď jsem se aspoň znovu přihlásila do angliny, abych se aspoň trošku uměla domluvit.
To jsou jen takové sny typu co by bylo kdyby ...
Takových snů mám mraky, to je další věc, proč mě nebaví praktický život. Ve snech se dá všecko, i vrátit čas, vystudova jiný obor, být mladá, hezká, oblíbená, vzdělaná, bohatá, mít za muže mého BM apod. Tímhle neplodným sněním si krátím svůj nudný život. To jsem ale pitomá, co?

Klubko napsal(a):

Ivo, pitomá rozhodně nejsi. To by ses nezajímala o tolik věcí. A co se třeba ve volných chvílích přihlásit do nějakého kroužku. Který se zabývá historií, archeologií? Atd. Najít si třeba i vedlejšák co by tě bavil. Budeš mít pocit samorealizace, budeš mít penízky navíc.Už nemusíš dětem vyvářet, čekat na ně doma. Jsi velká.

naprostej souhlas - když jsou dcery na VŠ, můžou velkou část  práce v domácnosti udělat ony (zejména ve zkouškovým období - na kolejích není nikdy jindy tak pečlivě uklizeno) - teda pokud studujou taky v Praze.  A najít si vedlejšák ne pro peníze, ale pro pocit z práce, která člověka baví je taky moc fajn...

Ivano, sny jsou hezká věc - ale celkem k ničemu. Ten čas, který sněním strávíš, bys totiž klidně mohla věnovat jejich (částečné) realizaci. Hele, děti máš velký, takže je nemusíš koupat a ukládat - proč si neudělat radost? Teda je fakt, že já se to taky začala učit až když kachňata odplavala, ale jde to. Ztuha, ale jde. Už jsem tak daleko, že si umím koupit triko nebo čokoládu aniž bych uvažovala nad tím, že dceři by slušelo víc a synek má sladký rád , nebo si jdu s kamarádkou třeba na výstavu - dřív by se doma hodně divili... Jo - a v poslední době jsem se dokonce dopracovala k tomu, že jdu bez výčitek spát (vstávám mezi 4.00 - 4.30) i když M není doma a nečekám na něj jen proto, abych mu ohřála večeři

helena napsal(a):

Ivano, sny jsou hezká věc - ale celkem k ničemu. Ten čas, který sněním strávíš, bys totiž klidně mohla věnovat jejich (částečné) realizaci. Hele, děti máš velký, takže je nemusíš koupat a ukládat - proč si neudělat radost? Teda je fakt, že já se to taky začala učit až když kachňata odplavala, ale jde to. Ztuha, ale jde. Už jsem tak daleko, že si umím koupit triko nebo čokoládu aniž bych uvažovala nad tím, že dceři by slušelo víc a synek má sladký rád http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png, nebo si jdu s kamarádkou třeba na výstavu - dřív by se doma hodně divili... Jo - a v poslední době jsem se dokonce dopracovala k tomu, že jdu bez výčitek spát (vstávám mezi 4.00 - 4.30) i když M není doma a nečekám na něj jen proto, abych mu ohřála večeři http://fora.babinet.cz/img/smilies/smile.png

Heleno, výstižný je rčení  - "Chceš-li proměnit sny ve skutečnost, musíš nejprve procitnout..." Škoda, že se tím nedokážu řídit, chtěla bych žít úplně jinak a nedokážu udělat ten radikální krok.
K tématu - dřív jsem měla radost z uvařenýho jídla, plný lednice, vypleté zahrádky a uklizenýho baráku, dnes tyhle práce dělám se sebezapřením. Nikdy to nikdo neocenil, jídlo se hned snědlo, za chvíli byl stejně všude binec a plný koš prádla. Je to hrozně nevděčná práce, takže taky se můžu připojit k tomu, že mě nebaví praktický život. Mám teď období, kdy už vím, co mi vadí a co bych chtěla, teoreticky vím, jak se snad k tomu dopracovat, ale jsem vycucnutá, nemám energii, nevím jak to popsat, snad ani nejsem unavená fyzicky jako spíš psychicky.

Jessika napsal(a):

Ivana napsal(a):

Klubí, já nejsem z Prahy.

a Kuba není Klubko

a proč ne ?

Oxi napsal(a):

Ivana napsal(a):

Musím se přiznat, že mě teda nebaví ani řeči o práci v zaměstnání, ani práce v zaměstnání jako taková. Prostě jsem se měla asi narodit do milionářské rodiny, protože mně práce jako celek akorát otravuje.

Mas pocernejsiu plet? Alebo len povahu?

Ja tiež túžim byť rentiérkou, no a čo? Trochu by som sa venovala charite, inak chovala psy a povaľovala sa... a učila (sa) orient. tance.

Selimko, já knihy a čtení zbožňuju. Je to moje nejoblíbenější činnost. Asi je to taky v tom, že v knihách se propadnu do úplně jiného světa, najednou nejsou moje obyčejné starosti, můžu být vlastně kýmkoliv, kdekoliv, dělat a zažívat cokoliv. Mám to tak už od dětství. Věřím tomu, že by mě láska ke knihám nepřešla, i kdybych něco podobného dělala jako zaměstnání.

Selima napsal(a):

Jessika napsal(a):

Klubko napsal(a):

...Mě akorát štvalo, že babička jich vždy dělala pro celý regiment a pak se to stejně vyhodilo

teď si mi připomněla našeho dědu, kterej léta trval na 50 kotcích s králíkama... no množilo se to jako myši , děda urvanej z každodenního sekání , my urvaný z věčnýho sušení sena ... pak králíky pozabíjel, narval do mrazáku a zbytek roku nadával, že už to králičí maso nemůže ani vidět...
(ale já dostala jednoho z rok...)

Cha! babičkine zaváraniny je prežili o 10. slovom desať, rokov... Niektoré boli rozblemcnuté, hlavne uhorky a kompóty, ale napr. čatní, čalamáda a džemy boli v nezmenenej kvalite.

Známí takhle vyklízeli sklep s marmeládama a kompotama po babičce - plesnivý vyhodili a zbytek šel do jedný velký kádě na zkvašení a posléze předestilování. kompotovica to nebyla špatná

Jessika napsal(a):

Ivana napsal(a):

Klubí, já nejsem z Prahy.

a Kuba není Klubko

To nejsem, ale zrovna to s tou Prahou jsem od Klubka opsal...