macík* napsal(a):

Ahoj, tohle téma už tu bylo asi mockrát.....
Rozešel se se mnou můj přítel po 4 letech. Žili jsme spolu v bytě, měli naplánovanou společnou budoucnost, chtěli jsme dítě. já jsem si vůbec nebyla vědoma toho, že by byl mezi námi nějaký problém, jenže asi před 2 měsícema mi řekl, že potřebuje pauzu a že se mám odstěhovat. Odešla jsem jen s pár věcma s tím, že se zase brzo vrátím, že potřebuje jen být nějaký čas sám. Celou dobu co jsme měli pauzu mě říkal, že se mnou chce být a že to je opravdu jen pauza. Když se přiblížila doba, kdy jsme se měli k sobě vrátit tak začal bejt divnej no a dopadlo to tak, že mi řekl, že už se mnou být nechce a rozešli jsme se. Je to týden co se to stalo, od tý doby jsme se neviděli. Neřekl mi proč, ale já vím, že má někoho jinýho. Já si musím vyřešit bydlení a odstěhovat se. Mám v tom bytě skoro všechny věci, nemůžu tam, nevím, jestli už tam s ním nebydlí někdo jiný, nemůžu se smířit s tím, že se nějaká  ženská hrabe v mých věcech a leží v mojí posteli pod mojí peřinou. Já ho mám pořád ráda, já vím, že je to taková otřepaná fráze, ale mezi náma byla obrovská láska a krásný vztah. Já to pořád nemůžu pochopit a nemůžu se s tím smířit. Tolik jsme toho spolu prožili a najednou je konec. Pořád bulím a nejradši bych nebyla. Prosím můžete mi něco poradit, já vím, že to chce čas, ale já se snad utrápím.

Chce to čas a netrap se pro takového dlouho, když podlehl pokušení nové lásky...asi je nevyzrálý nebo já nevím... Aměl Ti to vysvětlit, ne Tě tak hnusně vykopnout, je to .....nechci říci co.

ahoj ja som prežila to isté čo ty, všetko prebolí, budeš spomínať len na to dobre čo ste spolu zažili. Já ho asi stále milujem aj po pol roku ale som šťastná keď vidím, že aj on je šťastný. A to som vyvádzala hrozné veci keď odišiel. a teraz sú z nás normalný kamaráti.

Děkuju vám všem za příspěvky. Ono je to tak čerstvý, pořád se to ve mě mele. Chvíli mám vztek, pak zase pocit, že se s tím už smiřuju, pak mě zase přepadne hrozná beznaděj. Dneska jsem vůbec nechtěla vstát z postle, nadopovala jsem se práškama na spaní s tím, že budu spát a spát. No nakonec to nevyšlo, příbuzní co u nich ted bydlím mě pořád chodili budit a dělali si starosti jestli nejsem nemocná, tak jsem radši vstala. nehhorší je, že on mi prostě úplně obyčejně chybí. At se zachoval jak se zachoval tak je to skvělej člověk a já se nemůžu smířit s tím, že už k sobě nepatříme. Já jsem mu věřila jako nikdy nikomu. Když jsme se rozešli tak jsemměla pocit,, že mluvím s cizím člověkem. Přitom ještě pár dní před rozchodem mi říkal, že beze mě žít nemůže a že si mě vezme a já mu ještě blbec vyznávala lásku. Naštvaná na něho jsem hlavně proto, že se nechová teď jako chlap. Nepustí mě domů ke svým věcem, nezajímá ho, jeslti budu mít kde byldlet, prostě já chci bejt sám a ty se starej jak umíš. Když člověk někde tolik let bydlí, investuje do toho bytu, stará se tam o to, platí nájem,kupuje tam věci, a to všechno s tím, že to dděláme pro sebe, pro svojí budoucnost a navíc já tam ještě pořád mám domov, já teď bydlím kde se dá než budu mít vlasní bydlení. To přece nejde tak najednou sbal si věci a jdi a buď v pohodě, vždyť život jde dál. Jak má jít život tak lehce dál, když
my jsme svůj život tak svázali dohromady. Mí rodiče ho měli jako vlastního a jeho mě taky. Já vím, že to tak asi mělo být, že všechno v životě má svůj význam. Jenže já bych teď dala všechno na světě za to, aby to mezi náma bylo zase jako dřív, jsem pitomá, já vím, jenže ho pořád miluju.

Macíku, mě pomohlo utnout jakýkoliv styk. Žádné kafe, vysvětlování, vyprávění si ... prostě nic. Žádná citově zabarvená slova - ani v e-mailu, věcné řešení problémů, tečka. Je to krutý, prořvala jsem dost večerů a nocí, oči jsem měla opuchlý půl roku, ale fungovalo to. Prostě ON pro mne umřel.

Je to těžký, sama si vzpomínám na to, jak jsem se kdysi takhle trápila. Může Tě uklidnit to, že si tímhle prošel v životě skoro každej a všichni se z toho dostali, ale časem..To je asi jedinej lék. Nezůstávej doma, neutápěj se  tom, ale připrav se na to, že i když budeš chodit mezi lidi a bavit se, dlouho na něj budeš ještě před usnutím myslet. To je normální.
Myslím si, že od něj nebylo fér nic Ti nevysvětlit, vzhledem k tomu, že říkáš, že váš vztah byl už dost vážný. Máš právo na to slyšet, co bylo důvodem k rozchodu. Jestli mu vadilo něco na Tvém chování, můžeš se z toho ponaučit pro příště. Možná si ale našel někoho jinýho a bojí se Ti to říct. Měli byste se domluvit (bez emocí, racionálně) na tom, kdy si odstěhuješ věci z bytu, popřípadě jak si rozdělíte to, co máte společné. Až to budeš mít vyřešené, bude Ti zase o trochu líp a můžeš začít znova. Neodkládej to!
Držím Ti palce.

macík* napsal(a):

Já vím, že to chce čas. Já jsem asi blbá, ale bojím se udělat tu opravdu definitivní tečku - odstěhovat si věci. Ještě si vzpomínám na to, jak jsem se k němu stěhovala, to bylo tak bezvadný a celou dobu náš vztah byl super, bylo to čím dál tím lepší, na tom jsme se shodovali oba. A teď ta představa, že si budu ty věci balit a odvážet, nedej bože se s ním dohadovat co si vezmu a co ne.....Taky se bojím s ním mluvit, bojím se, co se dozvím, bojím se slyšet ty slova, že už mě nemiluje a že má někoho jinýho. Odkládám to, protože se bojím, že to nezvládnu. Jak je možný že člověk, který mi byl nejbližší je najednou úplně cizí?

Zažila jsem stejnou situaci...  Není to vůbec nic příjemného...  A musím říct že můj ex.. mi to tenkrát dal pěkně sežrat.. jak se říká...    Stálo mě to spoustu nervů peněz...  ale paradoxně mi nejvíc pomáhalo to že jsem se snažila co nejdřív najít bydlení, co nejdřív řešit svoje dluhy, co nejdřív stěhovat...  a  hlavně mluvit, mluvit mluvit...   Prostě čistě praktické věci...  u těch jsem postupně zapomínala...   Je to právě rok...  a pořád se to vrací... jen ten pohled na ex už je jinej...   Už prostě vím jaký to byl ubožák...   ALe trvalo mi to na to přijít... to teda jo...       
Moje rada pro tebe je celkem jednoduchá...   zaměstnej se, vzchop se a postav se na vlastní nohy....   to Ti dá hodně sil a ubere Ti to strachu...  protože zjistíš že ho k životu vůbec nepotřebuješ...

Alyssa napsal(a):

macík* napsal(a):

Já vím, že to chce čas. Já jsem asi blbá, ale bojím se udělat tu opravdu definitivní tečku - odstěhovat si věci. Ještě si vzpomínám na to, jak jsem se k němu stěhovala, to bylo tak bezvadný a celou dobu náš vztah byl super, bylo to čím dál tím lepší, na tom jsme se shodovali oba. A teď ta představa, že si budu ty věci balit a odvážet, nedej bože se s ním dohadovat co si vezmu a co ne.....Taky se bojím s ním mluvit, bojím se, co se dozvím, bojím se slyšet ty slova, že už mě nemiluje a že má někoho jinýho. Odkládám to, protože se bojím, že to nezvládnu. Jak je možný že člověk, který mi byl nejbližší je najednou úplně cizí?

Ale zvládneš to. Čím dřív to uděláš, tím líp. Když budeš čekat, ten strach nezmizí. Budeš akorát prodlužovat utrpení. Jestli Ti řekl, že je to definitivní, musíš se s tím smířit. Píšeš, jaký jste měli super vztah, ale kdyby to opravdu bylo tak super, asi by to neskončilo, né? Odstěhuj si co nejrychleji věci, přeruš s ním na nějakou dobu veškerý kontakty, ať se můžeš z nejhoršího dostat v klidu. Za čas se můžete sejít a popovídat si, když o to ještě budeš stát.

Tak tak...   

Holky děkuju moc že mi píšete, pomáhá mi to.
Kdyby to šlo, tak bych si ty věci odstěhovala hned, ale ještě nemám kam. Svoje bydlení budu mít až asi za měsíc
Ale máte pravdu v tom, že bych se sním měla sejít co nejdřív a domluvit se aspoň na těch praktických věcech. Jak se mám smířit s tím, že dělá to, co vždycky odsuzoval, přece to, že už se mnou nechce být není důvod aby se mnou nemluvil a choval se jako srab?
Já se potřebuju vypsat a utřídit si myšlenky, tohle mi pomáhá....

macík* napsal(a):

Já vím, že to chce čas. Já jsem asi blbá, ale bojím se udělat tu opravdu definitivní tečku - odstěhovat si věci. Ještě si vzpomínám na to, jak jsem se k němu stěhovala, to bylo tak bezvadný a celou dobu náš vztah byl super, bylo to čím dál tím lepší, na tom jsme se shodovali oba. A teď ta představa, že si budu ty věci balit a odvážet, nedej bože se s ním dohadovat co si vezmu a co ne.....Taky se bojím s ním mluvit, bojím se, co se dozvím, bojím se slyšet ty slova, že už mě nemiluje a že má někoho jinýho. Odkládám to, protože se bojím, že to nezvládnu. Jak je možný že člověk, který mi byl nejbližší je najednou úplně cizí?

Pokud vážně nemáš naprosto žádnou možnost si k někomu věci odstěhovat, tak si posháněj krabice a sbal si vše do nich.
Snad by nebyl problém domluvit se, aby tam ten měsíc mohly zůstat, v koutku na hromadě...?!
Můžeš mu po zabalení dát i tu pusu na rozloučenou, když se zachová velkoryse, bude ctít nedotknutelnost sbalených krabic
(no, přece jen - krabice si aspoň spočítej (na kusy), ona malá kontrola nezaškodí...).

Až přijde den "D", tak ti může odvézt krabice - třeba i sám bývalý kavalír.... (anebo lépe nějaký pohledný kamarád! ...
Držím palce.

Macíku, to, co si prožíváš právě teď určitě hrozně moc bolí. Ale za čas bude bolet méně a méně a méně až vůbec. Vím, že je to v tuto chvíli slabá útěcha. Chápu Tvou bolest i vztek, to je normální a nedrž to v sobě. No a tady je to navíc bezpečné, tak se z toho klidně můžeš vypsat. Jinak velmi doporučuji, jak už tady bylo několikrát, knihu od Jeronýma Klimeše: Partneři a rozchody. Je tam celý proces rozchodu velmi dobře popsán, uvidíš, že se Ti už při čtení té knihy hrozně moc uleví. Držím moc moc palce, ať to zvládneš.

L_aura napsal(a):

Mimochodem, kamarádku opustil její přítel po devíti letech a týden před svatbou (napečeno, napozvánkováno....). Kamarádka byla tehdy na sesypání. Taky neměla, kde bydlet, protože ji vyhodil z bytu a nastěhoval si tam jinou (bydlela tehdy u mě). No a dnes? Je to rok a půl zpátky a ona jen kvete. Strašně zkrásněla, má nového přítele, se kterým je šťastná a rozumí si s ním daleko více než s tím původním. Chystají svatbu a chtějí spolu miminko.

Tohle je moc příjemné číst Je to nazorny příklad pro některe z nas,že ztratou toho, koho jsme si mysleli,že tak milujeme a nedokazali si představit.jak bez něj dal žít  mužeme získat třeba i velkou vyhru!

Hm, nechává si zadní vrátka, kdyby mu to s novou nevyšlo