Lupi a Doubravko,
tak pokud se týká péče, tak to se celkem snažím "rozmazlovat". "Ujíždím" na jídlo, hlavně sladké, ale i tučné. Myslím ale, že právě to jídlo mi nahrazuje takové to rozmazlování třeba od partnera. On je ke mně hodný, pomáhá mi, ale aby mě někdy pozval na večeři, namasíroval mi záda .... tak to od něj čekat nemůžu. Prostě ho to nenapadne, musím ho o to požádat.
Když ale tak vzpomínám na dětství, tak mě vlastně kvůli cukrovce všichni opečovávali až moc. Spíš to bylo ale takové "pomáhat a chránit ".

Je to divné, ale já si jen těžko vybavuju své dětství, kdo se ke mě jak choval a jak se mi věnoval. My jsme si věšinou asi s bratrem hráli sami, občas nám třeba se stavěním iglů pomáhal taťka.

Ještě to promyslím, zkusím to probrat s bratrem. Když o tom teď ale přemýšlím, tak mě asi něco napadlo. Měli jsme v dětství málo peněz, a tak jsme si péči téměř nemohli dovolit. Rodiče ale nechtěli, abychom o něco přišli, a tak vždy volili tu nejlevnější variantu. Třeba jsme navštívili aquacentrum, ale nikdy jsme nebyli na masážích, protože na to nebyly peníze. Je to asi blbý příklad, ale je to jen příklad. Lázně jsou tedy pro mě nemyslitelné a myslím, že bych péč přijmout nedokázala.

S problémem nedostatkem peněz a chybějící péči se však potýkaly celé generace lidí a nemyslím si, že by lidé právě z tohohle onemocněli cukrovkou.

Tuli (když se to napíše takhle, tak to přímo zve k mazlení a hýčkání, co? )
neřeš, že ostatní, kteří tu péči třeba taky nemají, cukrovkou netrpí, zas tak jednoduše to nefunguje.

To rozmazlování jídlem... mno, řekla bych, že to je pouze satisfakce za něco jiného, hlubšího, co si člověk neumí dát/ vzít jinak, tak si sladí život mňamkama... jenže to je jenom chvilkové, hluboké a trvalé uspokojení to stejně nepřinese, že jo
A mám zkušenost, že kolikrát od ostatních nedostáváme jenom proto, že neumíme přijímat... ať už z jakéhokoliv důvodu - tedy vlastně vždycky asi z toho jednoho a samého.

Hned napoprvé mě napadlo, jestli ta už v dětství se objevená cukrovka nemohla být také o tom, "vynutit" si pozornost a péči alespoň skrzevá nemoc, když se jí jinak člověku nedostává...
Věřím ti, že v dětsví jsi nedostávala, cos potřebovala (asi jako většina), ale je potřeba se od toho jednou odrazit a nevláčet s sebou celý život tu tehdejší nenaplněnost, i když je to svinsky těžký. Taky nemyslím, že nedostatek peněz musí nutně znamenat absenci vzájemné péče a pozornosti, ta skutečně hluboká a naplňující není o penězích. A hlavně, hlavně - všechno je uvnitř, v myšlenkách, v nastavení - i takovou banalitu, jakože ti sousedka pochválí novou sukni, můžeš přijmout mnoha způsoby...

Dobrá, tak lázně třeba hned ne, ale co pro začátek zkusit udělat si den pro sebe, vyrazit na nějaké masáže, udělat si celý den relaxačně-hýčkající - to bys zvládla, ne? Nechat se královsky opečovávat, vychutnat si to s plným vědomím toho, že jsem toho hodna a ostatní alespoň pro tuto chvíli jsou tu pro mě a aby mi udělali dobře, hm? Anebo začít jen malinkými drobnostmi - vanou plnou voňavé pěny, sklenkou dobrého vínka v letním podvečeru... hlavně si všechno užívat, přijímat s otevřenou náručí

a úžasná  zpráva je, že jsem na nejlepší cestě!

Tulipánka napsal(a):

Marti,
nemáš plnou schránku zpráv? Psala jsem Ti už dvakrát, ale nedostala jsem ani odpověď  "nemám čas" Když jsem posílala zprávy abcd kvůli 4 dohodám, tak jí zpráva ode mě také ani na podruhé nedorazila ....

Děvčata,
díky za rady , už trochu tuším, kde je problém. Ještě si ale o tom musím trošku popřemýšlet, abych věděla, jak na něj.

Tuli, jestli jsi psala mně, nic jsem nedostala... Poslední zprávu od Tebe mám z 13. ohledně konstelací...
Plnou schránku nemám...
Možná máš nějaký technický problém?
Nebo napiš mail :-)

Salvator napsal(a):

venuše napsal(a):

Na "bozi mlyny" neverim....
Znam spoustu hajzlu, kterym vsechno prochazi a zanechavaji za sebou samou spoust....

Někdy je i "hajzl" velkým požehnáním.... přinejmenším proto, abychom se zbavili svých iluzí, kterých se tvrdošíjně držíme....

I díky některým takovým "hajzlům" jsem tam, kde jsem a cosi mi docvaklo. Jsem za to vděčná a neměnila bych I oni mají svůj úkol

Mě by zajímalo, kde se berou tabulky na "hodné" a "zlé, zlobivé".
( jako příklad uvedu číňany... jsou vychvalováni za velkolepou Olympiádu, ale nenáviděni za to, že žerou psy a želvy rovnou na ulici. Pokud se to matematicky pokrátí, tak jsou vlastně neutrální )

Nic tak člověka nenastartuje, jako pořádná herda do zad v pravou chvíli. V podstatě jsme lenoši. Když máme pohodu, nic nás nenutí pracovat.

PavlaH napsal(a):

Nic tak člověka nenastartuje, jako pořádná herda do zad v pravou chvíli. V podstatě jsme lenoši. Když máme pohodu, nic nás nenutí pracovat.

Tak to mohu prakticky opět potvrdit. Většinou se pracuje tak, že se něco udělá a "ono to nějak dopadne". To jsem si myslel, ač jsem vždy práci děla pečlivě. Nyní po sobě vše kontroluji 3x a ne jen po sobě, jelikož kontrola je násobná ještě kolegy. Důvod je prostý: po provedené práci se sedá do stroje tak, že sedí pilot i mechanik, který práci prováděl a dělá se "letová zkouška". Ještě nenastal den, kdy bych sedal do mašiny s flegmatickým postojem (dobře si to ten náš šéf na nás vymyslel) Je to vlastně taková svátost, že se z práce odjíždí s celýma nohama
Psychologická záležitost je taková: pokud má člověk pevno pod nohama, najde si jaký koliv argument na obhajobu... pokud se mašina odlepí od země, s každým metrem se ztrácí jistota "pevna pod nohama" a začíná zpytovat sám sebe
Hodně zajímavé ponaučení.
Ale jak praví parxe o létání: důležitá je výška a rychlost... jakmile je to nízko a pomalu, je to krok nad hrobem, protože s tím už nejde nic dělat.

aeaaea napsal(a):

sunyata napsal(a):

Je zajimave, jak my pozemstane casto prejeme ty "mlyny" tem druhym.
Ale jakmile nas postihne nejaka ta rana osudu, malokdo si to dovede nebo je ochoten si dat do souvislosti, ze toto jsou ty mlyny pro nas.

To je pravda.... kdo si při nějaké "ráně osudu" skutečně přizná:" To mám asi za to a to.... ".... místo toho máme tendenci ptát se:" Proč já? Za co?"

..ale prave tim ze se pta a nevi..driv nebo pozdejc dostane odpoved, i kdyz si ji treba dlouho nechce pripustit (k vlastni skode)..

Tulipánka napsal(a):

Lupi,
máš pravdu, většinou tuším k čemu ta rána byla, co by mě měla naučit, ale většinou fakt nevím za co to bylo . Ale to asi není tak důležité.
Teď ale momentálně nedokážu pochopit, co mě má naučit nevypočitatelná nemoc, takže zkusím též rodinné konstelace. Věřím, že přijdu na to, co mi má říci. Jak říkala Martinka: nemoc je jako pošťák. Zaklepe na dveře a říká: mám tady psaní. A ty nic. Další den přijde a zabuší na dveře: haló, psaní! Ty zase nic. No a další den rozrazí dveře a je po tobě - k tomuhle stádiu bych se dostala celkem nerada .

tulipanko spravny pristup bojuj!

Přispěju trochu do mlýna...
Pokud jde o nemoci, tak to není jen o tom, jak nás potrestat za to, co jsme zpackali. Je tu ještě oblast "výchovy" k něčemu, co zatím nedovedeme popsat (nevíme vo co go).
Můj vlastní příklad. Mám vrozenou vadu páteře - nedorostlé obratle v bederní oblasti. Normálně to není nijak omezující, možná taky proto to doktoři nezjistili, i když jsem byl celou ZŠ každoročně všelijak prozkoumáván v rámci posuzování fyzického stavu mládeže (v 60./70. letech). Když mně bylo 19, tak mně při sportování dva obratle (L5,S1) praskly po délce a navzájem se po sobě posunuly. Od té doby jsem měl každého čtvrt roku problémy s pohybem, musel jsem se "nenamáhat" . Tenkrát nebylo zvykem (aspoň tady v tuhém socialismu) spojovat nemoc - úraz s něčím jiným, než mechanickou "náhodou". Podle Dahlkeho a jiných je páteř spojena se základním postojem, se základní orientací v životě. Přišla devadesátá léta a můj světový názor se otočil o 180 stupňů z tvrdého materialismu do "idealismu" (nebudu konkretizovat), ověřil jsem si, že je něco nad hmotou a že je toho podstatně více a je to určující. Začal jsem tím žít a najednou jsem si jeden den uvědomil, že jsem neměl už více než rok žádný záchvat bolesti. Začal jsem pomalu zatěžovat organismus a zjistil jsem, že si mohu dovolit skoro všecko. Od té doby, víc než patnáct let, nevím, co je bolest páteře, přestože se nevyhýbám jakékoliv námaze (a navzdory předpovědím odborníků ortopedů, podle nichž bych měl už v té době mít bolesti nepřetržitě, zvláště když jsem vůbec nedbal jejich rad ohledně rehabilitace) a obratle, které jsou napořád po délce rozštípnuté mně pohromadě drží jen svaly (jestli se tak dá nazvat mužské "bříško" ).
V mém případě byla vrozená dispozice připravena jako výchovný prostředek, kdybych se "nenarovnal", tak bych tady už asi nebyl. Těch dispozicí mám více (latentní cukrovka, srdeční vada atd.), zatím se neprojevily a doufám, že jejich oprávněnost už pominula ) Jen pro doplnění - v té době přestaly také každoroční podzimní chřipky nebo angíny (které jsem měl pravidelně, někdy i na jaře či v zimě)...
Ale pořád je co se učit, třeba jsem se pořezal na cirkulárce (později se to spojilo s mými aktivitami s řeznými a sečnými zbraněmi v minulých životech), nehledě na malá drobná upozornění (opar na rtu atd.).
Ono totiž podle mě je tady nutné se něco naučit (co, to si dušička zvolí výběrem inkarnace), a pokud to nechce udělat, je k tomu nucena všemi dostupnými způsoby. A když někdo zlobí, tak dostává tresty. Na rozdíl od dnešního školství je hlavním výchovným prostředkem Boží škol(k)y fyzický trest...
Přeji všem, aby se toho hodně naučili a moc to nebolelo...