... až přijde k tomu všemu Alzheimer a stařecká demence... no já už to přeskákala až do samého konce, teď taky vzpomenu ale stejně se mi ulevilo, i když jsem se uměla ohradit a vytýčit hranice, přece nastalo takové uklidnění ...

Zato já bych střílelal....někdy. Není nad větší zlo ve vztazích nežli nevyžádaná pomoc. Já nestojím o to, aby v době, kdy jsem v práci, někdo šmejdil po míém bytě, rovnal dětem postele a oblečení a žehlil mi prádlo! Neojím o to a nepoděkuju za to. Ale neumím to říct, abych neublížila. Těžká manipulace. Hrubý kalibr.
Bydlíme v domě, který jsem si za své předělali k obrazu svému a tchýně mi říká,  že to mám v kuchyni  moc přplácané, že nestelu postele, že mám holé stěny.... ona má velikonoční výzdobu do vánoc,opelichané  pomlázky....no estetika. Já mám ráda světlo a prostor, žádné čičurádky azbytečnosti.... ale v kuchyni se mi líbí, že je všechno při ruce, takže  kořenky venku, pánve visí, nejsou zastrčené v lince, vystavené hrníčky, které skutečně používám...taková kuchyň, ve které se žije...koule, jedině koule. Měli jsme babičku s dědou v obýváku pořád...ještě se mi ježí vlasy, sedíme po obědě, čučíme na televizi a najednou se otevřou dveře a tchán vede nějaké své známé(v životě jsem je neviděla) a dělá jim exkurzi po našem bytě!!!!To už jsem nerozdejchala.

Jednou nastane situace, že tam s náma bude asi bydlet jeden ze synů  s rodinou, nastolím naprosto jasné hranice. Respektování soukromí a používání společných prostor a jejich údržba...


Tchyně není zlá, ale příliš nám  povídá do našeho života....nechám si poradit, ale nejsem povinna  řídit se jejími nevyžádanými radami.

Je to pro mě dost bolestivé téma.  Volila jsem život v domě se zahradou kvůli dětem, manžel by dům také neopustil, ale mám čímdál víc pocit, že se v tom relativně krásném  domě dusím, že mě omezuje. Děti a muž jsou moje volba, ale není moje volba soužití s ostatními, pokud nechtějí respektovat moje soukromí.

Dvougenerační domy je to nejhorší co za komunistů se mohlo stavět.Vlastně rodiče již od narození svýmu dítěti ,,upekli" že musí být s němi v jednom baráku nebot pro něj je ,nahoře "byt-A nejhorší je když tam není vedlejší vchod.Nikdo nemyslel na to že třeba dítě se zamiluje a zůstane v Praze atd.A když rodiče zůstanou sami ve velkým baráku jsou potomci nevděční.Přitom dnes vytápět tak velké chodby taky není levné.
Má spolužačka si užila své.Dlouho byla svobodná bydlela  s rodiči nad nimi v patře bez vedlejšího vchodu.Když chtěla jít do st.bytu kdysi bylo jí to vytýkáno pak toho moc litovala.Rodiče ji zasahovali do života stále málem se musela ptát jestli ta její návštěva může nahoru atd .Pak má ještě sestru rodiče barák na ní nenapsali a pak když umřeli musela vyplatit sestru tedy stejně musela ten kolos barák prodat jinak neměla na vyplacení a údržbu.Takže nakonec málem v 50letech si musela zvykat na malý byt.
Vždy se mi líbila forma amerických rodin z filmů-manželský pár založí rodinu postaví si malinký baráček s garáží s malou předzahrádkou a žije a děti jak jsou velký jdou do světa a rodiče jim mohou třeba pomoci vkladní knížkou atd.nebo ne.

Jo, komunikovat a komunikovat a komunikovat a ...................nastavit si jasná pravidla soužití (dodržování jistých hranic soukromí atd.). Bydlím se tchyní v JEDNOM bytě již 5 let, v prosinci začínáme rok šestý a .... ještě jsem ji nezabila .
Po pravdě asi tak dva roky mi trvalo, než jsem pochopila, že je fakt důležité si nahlas říkat, co se nám líbí a co ne a jak bychom si některé věci představovaly, aby fungovaly.
Rozhodně si vymezte hned na začátku jasná pravidla a hranice společného soužití a pak to bude fajn. Já jsem dnes taky ráda, že tu s babi jsme. Není to sice ten klasický hlídací typ (s kočárkem nebyla ani jednou), ale když je potřeba a já ji požádám, tak pohlídá a můžu se na ni spolehnout (relativně ).
Je hodně věcí, které nám na sobě jistě vzájemně vadí, ale každý jsme nějaký, stačí to tak brát a nepitvat proč a nač. A jedině tak to může v klidu fungovat.
A to je tchýně o 34 let starší ..... já mám babičku v jejím věku.... takže občas se ten kompromis hodně špatně hledá

Ahojky,

tak já se chytám na témátko.

Jen se chci zeptat jak jste na tom s hlídáním dětí, když máte prarodiče v baráku?
Jsem na tom stejně - tchánovci bydlí v přízemí, ale že by v tom byla nějaká výhoda hlídání to vůbec ne.
Teď už je týden nemocný a vidí ho tak max., když chce Míša koukat z okna. Nahoře za ten týden byli asi jen 1, a jinak asi každej 2x, když jsem potřebovala pověsit prádlo nebo tak.
Jen by mne zajímalo jak to probíhá u vás, hlavně ohledně toho hlídání.

No u nás to je tak, že pohlídají minimálně. Já vím, že nejsou povinni hlídat, ale na to že mají jediné vnouče a navíc přímo v baráku, tak by to mohlo být lepší. Teď naposled (minulý týden) s ním byli venku celých 36 minut - šli na procházku a na hřiště a prý chtěl jít za mámou, tak šli... :dumobom: Oni ho od malička neuměli zabavit, nebo si s ním hrát. To ho radši držela v okně, aby koukal ven.
Manžela to taky hodně štve, ale já zase nejsem schopná se jich doprošovat aby ho pohlídaly, že bych šla třeba za kámoškou, prostě na chvíli vypnout... Nechci se doprošovat, prostě podle mne by měli chtít trávit se svým vnukem čas hlavně oni...

Míšo, my jsme barák koupily a tchánovce jsme si sem přištěhovali... Ze začátku to vypadalo ideálně, plnou hubu řečí jak budou hlídat a tak, tak jsme to brali jako + pro nás, že budeme mít hlídání při ruce a ono nic. Ale jinak vztahy jsou v pohodě, ale tohle to dost kazí.
Stačí jim, když ho vidí třeba 10 minut když přijdou k nám nahoru.
V zimě když byl sníh a my si hráli venku, tak vylezli jen v pantoflích před dveře a pozorovaly, že by si s ním hráli v tom sněhu to vůbec...

Také se zapojím do tohoto tématu, i když u mě to bydlení v jednom domě není s tchýní, ale s vlastním tátou.

Vycházíme myslím velmi dobře, ale občas - přiznávám, také tiše skřípu zuby. Hlavně u všeho, co by na baráku bylo potřeba opravit (a že toho je!!), případně uklidit. Můj táta je už důchodce, dětství prožil za války, a asi to poznamenalo jeho povahu - nic se nesmí vyhodit, vše se "ještě bude hodit". Včetně takových krámů, jako 20 let stará nefunkční lednička, 2 staré pračky, několik televizí (pravda, nejstarší už za chvíli zas nabude na ceně- jako starožitnost ), ale dále i asi 15 ks starých pneumatik, atd., atd. O každou věc, když ji chci odvézt do sběru, dost těžce bojujem.
O jakékoli opravy taky - tátovo řešení - nejlepší je to neopravovat, nač vyhazovat peníze, a nebo to jen stačí přeci trošku tuhle přilípnout,a je to dobrý... mě to vytáčí. Když už něco dělám, tak chci pořádně. Paradox je, že já si to sama zařídím, zaplatím, nic po něm nechci, ale jeho reakce je takřka až hysterická - vyhazuješ peníze zbytečně, kdybys to raděj nechala na knížce dětem... Odporuju, že děti na knížce mají dost, a já že to ráda nechám opravit, jsou to mé peníze a já je za to ráda dám, to zas vytáčí jeho.
Je fakt, že kromě občasných rozepří tohoto typu vycházíme dobře, myslím, že jsme docela tolerantní.

I když - jsou i momenty, kdy on k nám přijde, my koukáme na televizi, a on to komentuje okamžitě "Zas koukáte do tý bedny..." (a to koukám maximálně tak půlhodinu denně...)

s tímto tématem mám osobní zkušenosti. Bydleli jsme s tchýní. Vzhledem k tomu, že byla sama jsme vlastně žili všichni společně, žádné soukromí. Dnes vím že toto soužití nám hodně pokazilo vztah s ex. Takže, již nikdy více

Kdysi jsme to chtěli udělat. Jěště ,že se tak nestalo!!!! :lol.Mám je ráda,ale úplně stačí s nima zdílet chalupu(která je naše)
.takže to někdy vyjde nastejno!!

a jak píšou Blossom,misha. to znám velice dobře, .Je ,ale fakt ,že konečně pochopili ,že skladovat hovadiny nemá cenu...i když jak říká tchán.co kdyby se to jednou hodilo!!!

Možem Ti napísat vlastnu skusenost.Bývame s mladými siedmy rok.Prvé tri roky oni v jednej izbe najprv s jedným dietatom a po dvoch rokoch s dvomi.My v druhej prechodnej izbe s manželom.Vydržali sme to s dávkou humoru a tým,že sme sa snažili byt k sebe tolerantní.Po troch rokoch si dokončili bývanie v zadnej časti domu.Odvtedy je to uplne OK.Ked potrebuju zavarovat sme blízko,ked treba deti odviest do školky,pomožeme.Oni zase nám nakrmia psy a mačky,ked ideme s mužom na motorkách.Snažím sa s nevestou si všetko povedat do očí a nikdy na nu nič nepoviem synovi.Ak niečo mám,poviem to jej.Je pravda,že sa niekedy fučí,ale dlho to netrvá.Ona zase može povedat hocičo mne.Občas prevetráme vztahy (zvýšime hlas)ale nik z nás sa neuráža.Dobré je to aj v tom,že vždy je niekto doma,aj ked ostatní odídu na viac dní.No u Vás to može byt horšie v tom,že budete nad sebou.Chcelo by to aspon samostatný vchod.A ako Ti radia aj iní,od začiatku si vymedzit mantinely.Ked k Vám pojde svokra,nech klope,tak aj Ty.A ani jedna nesmie zabudnut,že čo sa nepáči mne,nerobím tej druhej.Strážte si sukromie a tolerujte sa.Ináč to nejde.Chce to velku dávku tolerancie.

Upravil(a) Dana 1 (25. 5. 2009 21:43)

ahojte,

já jsem se k přistěhovala k příteli do dvougeneračního domu, my nahoře a oni dole, barák již přepsali na syna, který má z min. manželství 2 děti. prostě já jsem se jen přistěhovala a moje není nic, jen věci-vybavení, protože ta jeho si vzala úplně vše, ani utěrka ani povlečení atd....

jako první problém vidím soukromí, ztratíš-ztratíte soukromí, nevím jestli máte společný vchod-my ano. Prostě mají o všem přehled....venku je posezení, nemůžeš tam kdykoliv sednout....musíš se domluvit....prostě jsem u někoho, musím brát ohled....ztráta soukromí a když jsem na toho svého ječela, tak jsem nemohla moc křičet-jde to slyšet.

Takže ztratíš úplně své soukromí!!!!!!!!!!!!!!!!!