29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Přečetla jsem na tomto fóru hodně příspěvků. Většina z vás přišla manželovi na nevěru, ten se přiznal, omluvil, milenku po čase opustil a vrátil se k vám.
Já mám ale jiný problém - manžel si našel milenku a chce se rozvést. Kupuje si byt, kde s ní hodlá dál žít. Já ho strašně miluju a rozvádět se nechci. Jenže on tvrdí, že už ke mě nic necítí ( po více jak 20 letech manželství ), ji že miluje a chce s ní začít nový život ( je jí 30 let, mému manželovi o 17 let více ). Byla jsem v manželské poradně, kde mi paní psycholožka řekla, že on má právo žít s tím s kým chce, já ho nemůžu nijak zadržet a nemám ho prosit ani se nijak ponižovat. Tak to nedělám. Jen žijeme vedle sebe, on je každý večer s ní, celé víkendy, domů chodí jen přespat a někdy ani to ne a zařizuje ten byt. Řekl, že do měsíce se stěhuje. Jsem šíleně nešťastná, můj život náhle ztratil veškerý smysl a cíl. Už mě čeká jen samota, stáří a smrt. Kdybych neměla děti, které ještě studují a tudíž mě potřebují, tak se zabiju. Zatím jsem sebevraždu odložila do doby než dostudují a osamostatní se. Jsem absolutně na dně.
Není tady
Ahoj,
není pravda, že u tebe je to jiné než u nás - jenom jsme o kousek dál (a já sama ani nevim, jestli jsem ráda, že se manžel vrátil domu - co mu zbylo, když ho milenka vykopla). Ale prošla jsem tím také a i spousta ženskejch, co sem píšou: taky se mi manžel odstěhoval k milence a chtěl se rozvést, taky s ní chtěl žít, protože jí miluje... Jsou to dost podobné příběhy, jenom jsme asi o kousíček dál.
Je možné, že se po čase bude chtít vrátit nebo také ne (já jsem byla ve většim šoku, když přišel, že se chce vrátit než když mi řekl, že odchází).
Ale s tim by si neměla počítat a měla by sis začít budovat svůj svět bez něj - mě hrozně překvapilo, že to jde, že dokážu žít i bez něj. A teď můžu říct, že mi to i dalo spoustu věcí jiných, poznala jsem spoustu skvělejch lidiček a teď už si nedovedu představit život bez nich. Ale stále si dokážu představit život bez manžela.
Tak ti budu držet palce aby si taky dokázala i z tohohle vytěžit něco dobrýho pro sebe. A nezapomeň, že děti tě budou potřebovat pořád, nezáleží jestli budou dospělé, soběstačné - mámu nikdo nenahradí. A dokázala bys jim udělat to, že by si museli říct: Máma nás neměla dost ráda na to, aby tady zůstala s náma.
A i když ti to teď nepřipadá tak na tebe určitě čeká ještě spousta krásnejch dní.
Není tady
Ivano,
je vidět, že muž tě postavil před hotovou věc.OK, ber to tak, ať si jde "za svým štěstím"...Pro tebe ovšem život smysl neztratil, předpokládám, že je ti jako tvému muži, máš ještě dost let před sebou, myslet na sebevreždu, za to ti přece on nestojí. On dělá po 20 letech společného života krok doleva, prostě ty ten krok chtě nechtě uděláš doprava. Děti jsou předpokládám už větší, už to vědí, že se jejich tatík stěhuje?Jak si oni stojí? Musíte teď držet pevně při sobě, protože lodičky odchází kapitán....ale posádka nepůjde přece kednu...Máš děti, o které se musíš starat, dobře, vypipláš je, půjdou svoji cestou, ale budou tu vnoučata...přece bys neměla to srdce svým budoucím vnoučatům vzít babičku.......Takže chápeeš, jaké důležité úkoly máš před sebou, o to těžší, že zpočátku na to budeš sama.....ale předpokládám, že máš nějaké příbuzné, přátele,známé, že jsi selých 20 let nežila jen "pro " manžela.Jestli ano, koukej mazat do společnosti, mezi lidi
Ostatně znáte se s přítelkyní tvého muže?Myslím, jestli to bude tak jako že on opravdu odejde, aby se nevrátil s bučkou domů(za měsíc, za rok) - i na to musíš být připravena, že se může stát, tak přemýšlej, jak by ses v takové situaci zachovala, nebo sama můžeš potkat někoho sympatického na milé posezení u kávičky popř. sklenky vína
Takže ač v srdci žal- to úplně chápu, tak koukej s optimismem do budoucna....
Není tady
Moje děti mají 18 a 20 let. Odchod otce snášejí velmi těžce, zvlášť syn, který tvrdí, že už tátu nemá rád, že ho strašně zklamal. S holkou je to taky těžké, protože milenka mého muže je její kamarádka - o devět let starší, ale v podstatě to byla její nejlepší přítelkyně. Taky ji znám, chodila k nám za dcerou a byla mi celkem sympatická. Co se týče přátel a známých, jsem na tom opravdu bledě. Vždycky jsem byla spíš uzavřená, ze školy jsem měla tři kamarádky, jedna už zemřela, s druhými dvěma se vidím tak 1x ročně. Všechny přátele mi totiž nahrazoval můj muž. Strašně jsem ho milovala ( a pořád miluju), měla jsem pocit, že se mu můžu se vším svěřit, chodili jsme spolu do kina, do divadla, na procházky každý víkend, na dovolené. Proto to byl pro mě blesk z čistého nebe. Co se týče příbuzných, mám jenom maminku, které je už 83 let, je taky sama. Sourozence nemám, ani mí rodiče neměli, takže opravdu příbuzné žádné nemám.
Já vím, že si tady děsně stěžuju, ale fakt jsem na tom mizerně. Beru antidepresiva, zatím se to nijak neprojevilo. Každý večer brečím, srdce se mi svírá žalem a hrůzou ze samoty. Nevím jak budu žít dál...
Není tady
Ivanko,
já jsem taky žila jenom pro rodinu, pro manžela a potom jsem zjistila, že se nemám kam obrátit. Ale našla jsem lidičky, který mi moc pomohli - některé jsem znala dlouho, ale nečekala jsem, že by mi mohli pomoci - byli to jenom známí, jiné jsem poznala. Začala jsem chodit cvičit, tancovat - s dcerou jsme chodili do kina... Prostě jsme začali žít jinak a asi i líp.
Antidepresiva jsem taky brala...
Jediná rada je: nebýt doma. Najít si co tě baví - i když teď se ti nikam chtít nebude tak se donutit. Občas se mi stalo i to, že jsem byla cvičit a bylo mi tak smutno na dušičce, že mi při cvičení tekly slzičky.
I když máš děti velký nebo právě proto - tak začít podnikat něco s nima (kino, divadlo).
Ze začátku to je fakt jenom o tom se přinutit. Mě pomohlo to, že na mě doma všechno padalo, tak jsem chodila kamkoliv - jenom nebejt doma.
Neboj určitě to zvládneš a možná si časem řekneš, že i tohle ti něco dalo.
Vim, že to teď zní hrozně divně, že tomu nemůžeš věřit.
Není tady
Nebýt doma sama, kde to na tebe všechno padá a ty přemýšlíš a přemýšlíš ( kde se stala chyba - ona se stala, pouze vývoj...)Opravdu, je třeba se vrhnout do práce, zkusit i dělat úplně něco jiného - napadá mě třeba turistický kroužek- člověk se dostane ven do přírody s neznámými lidmi a s nimi se seznámí, nějaká kultura, prostě jen nesedět doma a vzdychat s rukama na klíně.Máš jedinečnou možnost konečně podniknout něco sama, a nemít manžela za zadkem - takto přistupuj k nové situaci.Jeď na dovolenou, nebo zkus, jestli by nešla lázně.
A co takhle nějaká zájmová činnost-začít studovat či zlepšit si úrověň znalostí nějakého jazyka, nebo čehokoliv jiného.Hlavně neoponuj věkem, to ti nezbaštím- pro zajímavost v Praze na VŠ se pořádají cykly"University třetího věku"- vím, že do této kategorie nepatříš, ale ať víš, co tě může v budoucnu třeba čekat...
Není tady
Ivano, dovedu si představit, jak ti je, ale myšlenku (kterou jsi odložila !?!?) považuji za strašnou hovadinu !
Nemůžeš to myslet přecvi vážně. Kvůli jednomu zmetkovi, který si tě nezaslouží ....
V prvé řadě bych změnila asi psycholožku. evidentně k tobě nezvolila správný přístup tím, jak ti řekla, že vlastně máš
držet hubu a krok (možná je to špatný výraz, ale lepší mi nenapadá).
Není pravda, že máš na krku samotu, stáří, smrt. Děti ti určitě dělají radost a to je velmi důležité,
ty přeci nejsi sama !!!! a budou tě potřebovat stále.
Až trošku opadne první šok, uvidíš všechno trošku lépe. A holky ti radí určitě dobře. Začni se věnovat sobě,
choď cvičit nebo na kosmetiku, ke kadeřníkovi častěji, než jsi chodila, kup si něco hezkého na sebe.
Začni předělávat byt, prostě hlavně začni vyvíjet nějakou činnost, která tě bude bavit a zatím jsi na ní
neměla moc času. Zkontaktuj kamarádky, když se vidíte jednou ročně, určitě si budete mít o čem povídat,
přivedou tě na jiné myšlenky.
Sama jsem se divila, když mi začali pomáhat lidi, od kterých bych to NIKDY nečekala, protože třeba jeden z nich byl manželův nejlepší (jediný) kamarád .
Hlavně se pokus přestat myslet na tu kravinu, kterou jsi popsala, a uvidíš, že bude líp.
Co s chlapem, který cítí, že mu ujíždí vlak a tak začne dělat kraviny. Neboj, ona mu to ta mladá vrátí i s úrokama za tebe.
Přestaň se o něj starat (prát, vařit, uklízet....). Když tě začne vídat v pohodě a dobře vypadající, třeba to s ním ještě hne.
On té mladé nebude brzo stačit se sílama, začne všecní život a uvědomí si, že mu u tebe vlastně bylo suprově. Nějakou dobu
trvá, než ty blbé hormony se vrátí do normálu. Mladá bude chtít vyrážet mezi lidi a on nevydrží dlouho se přetvařovat,
určitě bude mít rád svůj klídek, který jsi mu zajišťovala ty.
Držím ti palce. (mně ten můj šašek také hrdě oznámil, že si chce žit svůj život, začal bydlet u dotyčné, stejně staré čůzy
a ejhle - po roce smrdí doma a občas z něj vypadnou takové perličky, že celkem chápu, proč přitáhl zpět. I když to zdůvodnil
tím, že chce být s dětmi a obojí to nešlo. Děti na něj kašlou, neustále pro ně vymýášlí nějaké akce a dokopat je do toho je
mnohdy nadlidský výkon a pak k tomu koukat na ty kyselé ksichtíky... škoda mluvit. - je jim 14 a 11)
Držím palce, věř, že bude líp.
Není tady
Ivano, já vím o nevěře od září 05 a od vánoc je odstěhovaný - chvíli bydlí v přízemí a chvíli u milenky. Začátkem ledna jsem už byla na tom lépe jak nyní - asi to chce nějaký čas, ale to nejhorší mám snad!!!!!!! za sebou. Horší je to s mou plnou invaliditou - jsem doma a snažím se chodit na běžky, do jogy, na kuželky - prostě mezi lidi - ale pak bývám hodně unavená a pak se mi deprese zhorší. Bojuji mezi tím nebýt sama doma a nepřepínat se. Musím se v tom naučit chodit.
Frigo, nevím jak bych zvládala po roce návrat. Syn se tváří kysele na snahy otce už nyní. A já při představě nových stresů při návratu a dalšího případného odchodu - raději to budu zvládat sama. Já se mám se svou chorobou vyhýbat jakýmkoliv stresům. Ty jsi zřejmě silnější.
Venku svítí sluníčko a za dva měsíce je jaro ))))))
Není tady
Taky jsem před 8 lety přišla na různé signály ohledně manželových záletů. Nechtěla jsem věřit- zeptala jsem se přímo jeho a zařel vše - prý si všichni vymýšlí. A já jsem hysterka. Už mne tam kde jsme bydleli zastavila i jedna drbna a do očí mi řekla ať si s manželem udělám pořádek , jestli prý to nevidím? Poplakala jsem si tchýni. Řekla , že nic není pravda , že mne všichni jen popichují . Sama prý nejsem žádný skvost , zbytečně vše zveličuji a její syn by nic takového nikdy neudělal. Milovala jsem jej -moc a nedovedla jsem si představit život bez něj. Pak časem se táhlo dál. Náhodou jsem pomalu zjistila pravdu. Erotické inzertní časopisy s označenými inzeráty, dopisy od muže (homosexuála) i od ženy -popisovala co budou dělat. Přesvědčilo mne to a taky vystrašilo. Další 3 roky byl doma jen občas na víkend- změnil místo práce. Pracoval 150 km daleko. Ještě jsem se odstěhovala s dětmi za ním. On byl na ubytovně a já s dětmi na podnájmu v 1+1. Ale přes jeho sliby se na nás vykašlal.Než se mi podařilo sehnat byt, 4x jsme se s dětmi stěhovali po podnájmech. Nedával mi ani žádné peníze ani na děti. KRUTÝ 1,5 ROKU - DÍKY TOMU VÍM CO JE ZA HAJZLA. 3 roky jsme se rozváděli. Za tu dobu se vše zlomilo a již mi byl lhostejný.Dnes jsem 6 let rozvedena . Již mám přítele. Měl to ze začátku velmi kruté. Měla jsem pokřivený pohled na muže. Pomohl mi mu uvěřit. Je jiný než BM. Až to Ivanko přebolí a není to jednoduché , bude mít pro tebe svět zase připraven krásný život. Jen budé jiný. DŘŽÍM TI PALCE A NÁM VŠEM OSTATNÍM TAKY.
Není tady
Ivano, proboha! Jak že tě čeká jen samota, stáří a smrt???? Co to je za řeči? To, že muže nezadržíš, to je pravda. Podívej se na věci z druhé strany - něco sice skončilo, ale taky může něco nového začít. Záleží na tobě, jestli se utopíš ve vlastním smutku a žalu, nebo jestli se k tomu postavíš čelem a začneš uskutečňovat SVOJE přání, který třeba kvůli manželovi zůstaly někde v pozadí, konečně si třeba skočíš padákem, když on to kdysi považoval za naprostou kravinu, konečně můžeš dělat, co tě baví. Máš to těžký, chápu to, ale nepoddávej se tomu. Začni chodit mezi lidi, kup si psa (musí se venčit a venku je pejskařů plno a na cvičáku taky), začni chodit na kurz japonštiny, začni chodit cvičit, věnuj se charitě, udělej si kosmetický kurz....prostě něco, co ti přinese radost a taky ti potvrdí, že ty nejsi žádná stará odložená ženská, ale ženská plná sil, která ještě okolí ukáže, že se umí radovat ze života....a sebevraždu nedoporučuju. Za prvé máš ty děti a musíš se o ně starat. A za druhé - jaký by to byl příklad pro děti. Copak takhle se řeší problémy??? Vzchop se, tu sílu máš. Jen ji najít. Držím ti palečky. Pa pa.
Není tady
Všechny tyhle pocity znám, i ten, který jsi odložila, ale když jsem se podívala na svoje chlapečky, vyvinula jsem vždy velkou snahu, aby se měli, co nejlépe, jim vděčím za vše, čím dnes jsem a dá se říci, že i za život, zlobí, jsou v pubertě, ale miluji je za to, že dali mému životu nový smysl, když si manžel našel kdysi mladší milenky. Soustřeď se na děti a čas Tě, děvčátko, vyléčí, nebudeš plakat a najdi něco, co bys mohla studovat, abys zaměstnala hlavu, jinak to přechází pomalu.
Není tady
Děkuju Vám všem, že jste mi napsali. Vím, že řešit něco sebevraždou je blbost. Ale - když člověk nemá žádné východisko...
Já už to vím taky od září, že se chce rozvést. Zatím mě to bolí stejně jako tenkrát, čas zatím nic nezlepšil. Včer jsem zas celý den probrečela, protože nebyl celý víkend doma. Děti si mě moc nevšímají, mají své koníčky, dcera koně a syn počítač. Maximálně chtějí něco k jídlu, jinak si dělají své.
Já vím, že bych měla chodit ven, ale samotná prostě nemůžu. Zkusila jsem to dvakrát, jednou na podzim, jak bylo tak krásně, jsem se rozhodla, že půjdu na výlet, jako jsme chodívali spolu - byla to hrůza, pořád jsem ho viděla vedle sebe, myslela jsme, že mi pukne srdce. Teď jsem to zkusila znovu, ale nebylo to o nic lepší, celou cestu jsem brečela jak želva. Kamarádky jsou šťastně vdané, po těch nemůžu chtít, aby se ve volném čase věnovaly mně, když mají své rodiny.
Tak sedím doma, uklízím, vařím dětem, peru, snažím se číst a nemyslet na to, ale je to těžké. Když si představím, že takhle budu žít ještě dalších 20 let, mám opravdu pocit, že to nemá cenu. A ještě ta strašná bolest ....
Omlouvám se, že takhle fňukám, ale nemám se moc komu svěřit, v práci to nechci ventilovat, kamarádkám už jsem to řekla a nevím, co bych jim povídala znovu a mamince je 83 a má svého dost.
Radíte mi, abych šla k holiči, na kosmetiku nebo tak. No - šla jsem poprvé v životě na masáž. Bylo to moc fajn, ale nijak mi to s mým problémem nepomohlo. Třeba to všechno zahojí až čas ...
Není tady
Ivano,
ne chodit ven, jak jste chodili spolu. Ale právě dělat něco úplně jinýho než jste dělali spolu. Možná kamarádky podceňuješ, proč by nemohli s tebou zajít někam na kafe? Přece to, že maji rodiny neznamená, že museji stále sedět doma. Mě takhle pomohli lidi, kteří také mají rodiny a ten čas si udělali. A můžeš i začít hledat nové známé - já jsem tady žádné kamarádky neměla a teď už mám. Proč nezkusíš třeba to cvičení? Jsou tam ženský a můžeš s nimi začít komunikovat a může z toho vzniknout nové kamarádství.
A nemusíš se omlouvat, že fňukáš. Fňukali jsme tady asi všechny, vylívali jsme si tu srdíčko, když bylo nejhůř a za sebe můžu říct, že mi to moc pomohlo. To že jsem sem mohla napsat, jak mi je a že jsem tím neobtěžovala okolí.
Není tady
No, Ivanko, dělej něco jinýho, než jsi dělala s ním. Vidíš, masáž se ti líbila, tak si to zopákni. A nějaká kamarádka by se taky sem tam urvala na kafčo, zkus jim brnknout a pozvat je. Za zkoušku nic nedáš. Hlavně jen neseď doma, nevař, neper....co baví tebe? Jen pro tebe samotnou? Zamysli se a dělej to, co ti přináší radost. Já bych třeba lítala s tím psem, to určitě, taky jsem si v létě dopřála kurz jízdy na koni, bylo to super! - celý týden (to můj někdejší muž vůbec nemohl pochopit, díval se na jednu hodinu jízdy na koni jako na něco nepředstavitelnýho a zbytečnýho, kdy já okrádám rodinu o čas...ale byl ke mně tak shovívavý.... teď jsem se přihlásila na školu, tak mám co dělat...a baví mě to (a můj bývalý mi přitom pořád říkal, na co to mám a co z toho mám a jakto že mě to baví...baví no a?)...chci se ještě naučit francouzsky, oprášit ruštinu, naučit se na saxofon (jó, to se mi líbí, ten sytej zvuk).....Tak popřemýšlej o sobě a dělej radost hlavně sobě (neříkám vykašlat se na děti, ale prostě dělej radost i sobě)....mysli na sebe, vyzkoušej víc věcí, co by ti přineslo radost ze života. Ahojda;)
Není tady
Milá Ivanko, není snad člověka, který by během svého života neprožil aspoň podobnou situaci, jako právě teď ty. Jde spíše o to, jak se s pocity vypořádat a přečkat ten nejbolestivější čas. Živod jde dál, často ztrácíme něco, abychom mohli najít něco nového. Pokud máš zdravé děti a jsi zdravá, tak máš štěstí víc než si uvědomuješ. Že si tvůj našel jinou - to on má smůlu, zamělil klidný přístav za hormonovou bouři, která ale netrvá věčně. Nebo neměl klidný přístav a hledal jej jinde? Někdy jsou věci jak mají být i když nejsou tak jak se nám líbí. Vše většinou má svůj důvod i svojí příčinu. Někdy nám nezbývá nic jiného, než brát věci takové jaké jsou. Netrestej se tím, že se k vůli němu trápíš. I to je život a ber jej tak, jak přichází. Bude líp. Hodně štěstí Il.
Není tady
Lidus2000 napsal(a):
Proboha Ivano, mě manžel podvedl po 25letech vztahu a život jde dál, všechno přebolí a vždycky může být ještě hůř.Přestaňte se litovat a užívejte si života ať už s chlapem nebo bez něho.
Lidi, je tu někdo komu se tato nová forma líbí víc než ta původní?Možná jsem jen blbá a neumím s tím pracovat ale stará byla lepší aspoň pro mě.
Liduš - ta to přesně nazvala. Nelíbí se jí nová forma jen proto, že je nová
Vystihuje to přesně podstatu problému Ivany. Nemáme rádi změny a přitom - změna je život, holky!
Ivanko,
budu upřímná, ale myslím to dobře - tak to neber, že tě kritizuju. Vůbec tě nesoudím, budu jen konstatovat. Cílem toho konstatování bude, abys pochopila v čem je tvůj problém. Tj. poznala nepřítele a mohla s ním bojovat. Tvým nepřítelem není manžel ani jeho partnerka. Je to tvá pohodlnost.
Celý život jsi byla na muži závislá. Psychicky a možná i jinak. Nebyl to vztah, byla to nezdravá symbióza, kdy ani jeden z vás neměl prostor být sám sebou. Prostor mít vztah, kde si oba z jedné čtvrtiny (pětiny, třetiny - jak je komu libo) organizujete svůj čas bez druhého. Ne díky lhostejnosti, ale díky snaze toho druhého obohatit svou částí světa, kam ten druhý nemá čas zajít. Když dva dělají to samé, obsáhnout 100 jednotek světa. Když oba dělají z 50% to samé a z 50% něco jiného, obsáhnou 200 jednotek - těch 2x50 jednotek, co dělá každý zvlášť, totiž pak tomu druhému věnuje a ten má víc!
Vztah není o tom vše obětovat partnerovi a za to čekat vděk a věčnou věrnost. To je velký omyl. Já tvého muže vůbec neodsuzuju. Nedivím se, že už takhle žít nechtěl. Teď to bude asi bolet (omlouvám se ti za to upřímně), ale možná se opravdu do té (jak říkáš sympatické) holky zamiloval a ucítil šanci opravdu PROŽÍT druhou půlku života. Ne živořit. A ty bys to měla brát stejně, i když je to teď pro tvé bolavé srdce naprosto nemyslitelné.
Vůbec to nemyslím zle - omlouvám se znovu za svou přímočarost, Ivanko.
Tak dál.
Je mnohem pohodlnější žít život někoho druhého. Ty jsi manželovi ve všem vyhověla, dala jsi mu ze sebe všechno - žila jsi jeho život - ano, protože je to mnohem pohodlnější. Je velký omyl si myslet, že když mu budu léta prát, vařit, nosit pivo a bůhvíco, že je to čirá láska. Podívej se pořádně do svého nitra, Ivanko - nečekala jsi za to náhodou vděk? To ty jsi mu naordinovala tenhle druh "štěstí", ale on tak třeba fakt žít nechce.
Problém je v tom, že jsi vsadila všechno na jednu kartu - na svého partnera. Místo na sebe. To je největší chyba! A je to velmi riskantní, protože NIKDY nevíš, zda ten druhý zůstane. Nikdy nikdo v ničem nemá jistotu. A pokud tohle akceptuješ, dojde ti, že jedinou tvou jistotou - jediný člověk na světě, na kterého se můžeš spolehnout - jsi ty sama.
Tohle teď musíš pochopit. Bude pro tebe těžké naučit se žít sama za sebe, přemýšlet i jednat sama za sebe. Ale až pochopíš, proč se tohle všechno stalo a hlavně až pochopíš JAK MOC TI ZE ŽIVOTA UTÍKALO, pak se na rozvod podíváš sice trochu smutně, ale ráda, protože se před tebou otevírá svět ZRALÉHO ČLOVĚKA, který není na nikom závislý. ZAČÍNÁ TI SVOBODA, holka moje. A to je strašně moc!
Myslím, že by ti moc pomohlo (budeš-li toho schopná), kdyby ses už teď s manželem vnitřně smířila. Odpustila mu. Ne kvůli němu, ale kvůli sobě. Máš na celé situaci poloviční podíl (protože i on s tebou měl začít dřív komunikovat o tom, že ho váš vztah dusí), ale podíl prostě máš a když ho pochopíš, získáš VELIKOST a DŮSTOJNOST člověka, který druhého neodsoudí jen proto, že se nechová, jak ty chceš.
Odpusť jemu a odpusť i sama sobě - co se stalo, nedá se změnit.
Nadýchni se a uvědom si, že jsi žila celý život jako klokaní mládě ve vaku, co jen občas vykoukne ven. Ale teď je z tebe dospělý klokánek, který může hopsat všemi směry. A že klokani mají silné nohy!
Je čas dospět, Ivanko. Tvůj muž to udělal dost tvrdě - to je fakt - ale vlastně ti říká "jsi už dospělá a odteď budeš žít svůj život". A šup - už jsi z té kapsy venku. Chvilku budeš mžourat z toho ostrého světla a taky ti bude trochu zima (ve vaku bylo teplo), ale jakmile se rozkoukáš a aklimatizuješ, objeví se před tebou tak krásný svět, že se z toho posadíš na zadek.
Přeju ti, aby ta aklimatizace proběhla rychle. Čekají tě noví přátelé, nové zážitky, nová překvapení a když to všechno přijmeš s otevřenou náručí - pak i nová láska. Za to dám krk!
Není tady
Ivano,
jsem čerstvě rozvedená po 24 letech manželství. Mám dvě dospělé studující děti, které bych nedala za nic na světě. Moc mě drží nad vodou a snažím se je maximálně podporovat a být jim dobrou matkou. Rozvádět jsem se nikdy nechtěla, protože svoji rodinu nadevše miluji. Trpěla jsem tolik let jeho nevěry, po čase se vracel domů a objevila se další a další. Jeho poslední láska ho dotlačila k rozvodu. Půl roku vyhrožoval, protože jsem s rozvodem nesouhlasila. Nakonec jsme se domluvili na sepsání dohody o majetku a on podal žalobu k soudu. Rozvedli nás bez naší přítomnosti. Zastupovali nás advokáti. Po několika dnech cítím úlevu, že už je to za mnou. Teď vidím, že jsem celý život jenom čekala a čekala, ale stejně to nebylo nic platné. V mém rozhodnutí mu to podepsat mi hodně pomohla jedna zkušená starší paní, která mi řekla: " Nedržte ho násilím, nechte ho jít ...". Nakonec má,co chtěl a já mohu lépe dýchat. Moje dobrá kolegyně mi poslala SMS: " Blahopřeji, konečně! A teď začni žít! " A proto už se neohlížím zpět do minulosti, ale jdu dál a chci žít přítomností. Ivano, dokaž sama sobě, že to taky dokážeš, protože i dospělé děti nepotřebují mámu trosku, ale mámu v pohodě! Takovou, která se s nimi bude smát, radovat se z maličkostí ...
Není tady
Ahoj, vím, je to tzv. na mašli. Mně to provedl taky - po 25 letetch, zrovna včera jsem chtěla udělat to, co ty. Ty kecy - MÁŠ DĚTI, mně připadaj trapný. Protože, proč JÁ. Jsou to i jeho děti. Ale těm chlapům je to fuk, oni si udělají další a život jde dál. Víš, kdo to neprožil, nepochopí. Když mně řekli známí, že za MÝHO by dali ruku do ohně a pak... Nenarazil si mladou, ale stejně starou, jako já a hnusnou i povahově, děti jsou vyřízený, studujou, bojí se ode mne vzdáli. ON jim posílá prach, mne taky nešidí, ale nyní i ty děti poznávají, ale ani mně ro zatím nejde. Pá Leona:P
Víš, Ivano, mojí mamince sice manžel neodešel. ale zemřel, není pravdy, že po čtyřicítce Tě čeká samota, seznámila se po dvou letech s nynějším manželem/ paradoxně jela dát květiny na hrob tátovi / a po roce chození se vzali, dnes má přes šedesát a jsou spolu spokojení, nezoufej si a pokus se pozitivně myslet dál.
Děvčata, ať je to jak chce- jestli budete stát po bokusvých věrných či nevěrných mužů, či je necháte odejít, uvědomte si, že hlavní je život si užít ( nemyslím tím mít x milenců, jak by někteří chlapi chápali mít x milenek), ale opravdu prožít, užívat s úsměvem každou hoďku, mít furt něco naplánovaného, v žádném případě se neprobudit do sobotního rána s vědomím, jé , je teprve sobota, co budu dělat ( starej je na služebce).Prostě rada těm závislým... osamostatnit se - samozřejmě v rámi možností a taky v rámci toho, co sami chcete a cítíte. Pro jednu je osamostatnění a užití si víkendu myleno odlet do Paříže, pro jinou urvaná hodinka nad knížkou. Ale to je přeci ono, to je náš život, a jak si ho zařídíme...
Příklad z mého života brožovaného - ale došla jsem k tomu taky až po nějaké době: já ráda cestuji- kamkoliv, manžel nikoliv- o víkendu nejraději doma, odpol. v hoispodě, která je cca 5O m od domova, což je vlastně taky jako doma...ale neustále, když někam mám se synem namířeno ( a třeba i se známými) se ho ptám - nepojedeš s námi? ne... ale tak 2 x do roka se chytne a jede - nejčastěji do zoo...to si to pak strašněužívá,a má dalí půl rok v hospodě o čem mluvit....je pravda, že mně se už ty výlety pletou dohromady....
Dřív jsem taky čekala celé dopoledne v bytě potichu až se manžl vyspí, pak rychle udělala oběd, že bude nějaká akce... on pak řekl, že si jd do hospody pro cigarety... a .... no vrátil se s půlnocí.... takže- trvalo mi to poměrně dlouho, když jsem si řekla, že tu nebudu na tom světe jen za čekanku.... stejně vlastně nebylo na co ,a že si víkendy budu muset prožívat po svém....samozřejmě s dítkem, od první třídy už máme sježděné veškeré hrady a zámky středočeského kraje, vlétě hory, v zimě hory...
Není tady
Michaelo,
a proč s manželem stále zůstáváš, když by sis vystačila se svým báječným synem sama? Případně se otevřela možnosti najít si prima chlapa, který by ti na výletech dělal rovnocenného parťáka, občas by ti pomohl s batohem nebo tě hezky pomiloval? Tvůj muž chodí do hospody místo aby byl s tebou, nebo ti s něčím pomohl - je tohle opravdové užívání života? Já myslím, že je to napůl užívání, napůl pohodlnost. Určitě jsi projevila hromadu osobní odvahy, když ses rozhodla nečekat na něj s programem a trávit svůj volný čas podle svého - to je báječný a hodně ženských to nedokáže.
Není ale na čase projevit další hromadu osobní odvahy a posunout se zase o kus dál...? :-) Osamostatnit se?
Není tady
Přečetla jsem si příspěvky a musím Ti napsat Ivano svůj pohled. Prošla jsem si tím samý a manžel mě nešetřil ani tím, jak si s milenkou užívá .Dvakrát jsem měla chvilku, kdy jsem to chtěla jak se říká zabalit, ale vždycyk mě z toho dostala myšlenka na rodiče a hlavně děti, protože těm bych ublížila nejvíc. Vím, jak je to těžké. Jsem po rozvodu a od manžela 2 roky. POkud budeš vzpomínat,litovat se a nezačneš, jak se říká svůj život, tak se z toho nevyhrabeš. Trvalo mi to dlouho než jsem to pochopila a ještě někdy přichází smutné chvíle, ale proč si vynucovat lásku a žebrat o ni a živit bláhové naděje,kde už nic není. Bolí a bolet to bude ještě dlouho, ale už se nechci trápit, chci být šťastná a aby mě někdo miloval.Časem k tomu poznání taky dospěješ, jen ta cesta není krátká. TO nejdražší nám zůstalo-láska a podpora našich dětí a vůle žít dál.
Držím Ti palce a bojuj, za děti a sebe, někde čeká někdo lepší.
Ten Email od Avalonky je pravdivý a oparvdu ze života,škoda, že přichází pro nás "dlouho".
Avalonko,
těžko odpovědět na otázku, proč s manželem zůstávám...já ho mám přes všechno ráda, že holt zrovna neholduje výletům, ale má jiného koníčka... ano, mohlajsem se přidat a obden sedět v té hospodě s ním, ale děkuji, nechci. Za ta léta jsem se tak osamostatnila, že mi to nevadí...ovšem život jde dál, neříkám co bude za dva, 5,10 let, nevím...ale je pravda, že kdyby mi na tom soužití mnoho nevyhovovalo, už bych byla rozhodnutá.Ono to u nás není jen o soužití nás dvou, ale i celé jeho rodiny
Není tady
Tak to se mi ulevilo. Že znáš důvod, proč s ním jsi. Horší by bylo, kdybys říkala "no, já vlastně ani nevím...". Takhle víš, v čem spočívá jeho přínos pro tebe (ať je sebebizarnější) a to je jinými slovy známka toho, že myslíš správně i sama na sebe.
Je mi jasný, že nic není tak jednoduché, jak se mně - nestrannému pozorovateli - zdá. Zodpovědnost za své štěstí neseme samy a jen my samy rozhodujeme, co je pro nás nejlepší.
Tak hodně štěstí! :-)
Není tady
Ivano pěkně ti to tady holky napsaly.Mně z krize pomohli kamárádi práce a moje koníčky.Zkus na tom najít něco pozitivního.Konečně budeš mít čas sama na sebe a na svoje zájmy.Já se do toho vrhla po hlavě a mám tak natřískané dny,že myslet na Bm ? A nějaký chlap co bude mít rád mne i moje kluky se určitě ještě najde a věř tomu,že i na Tebe ještě čeká štěstí.Držím palečky a ty řeči ,že bez něj nemůžeš žít hod za hlavu.je to blbost.
Není tady