Slyšela jsem, že muž se stává mužem navzdory své matce... Možná se dostal do období, kdy si svoje místo na zemi potřebuje vybojovat sám a musí to udělat bez Tebe... aby se stal mužem a nezůstal i v dospělosti chlapečkem.
Je lepší, když to udělá teď, než za 10, 20 let... Lepší i pro jeho partnerku :-) Aby mu nemusela dělat maminku, ale mohla být skutečně partnerka.
Myslím, že kluk v tomhle věku hodně potřebuje tátu - jako mužský vzor... od mámy se nenaučí být chlapem, to se může naučit jenom od táty. Nebo od jiného mužského vzoru, pokud táta není k dispozici.
Nevím, jestli je to Tvůj případ a v žádném případě se Tě nechci dotknout, ale... někdy si ženy, zejména pokud nemají manžela (jsou např. rozvedené) - ale někdy i když mají manžela - udělají ze syna "partnera"... Je to nezdravá psychická vazba.

Řekla bych, že odtáhnutí syna je přirozený vývoj věci, kdy se osamostatňuje od mámy, aby v budoucnu mohl žít svůj život.

Jo, v tomhle máte  pravdu, mužský  vzor chybí. Jeho táta mu umřel před pár lety (a bohužel pár let před svou smrtí už ani tím správným vzorem nebyl - měl problémy hodně sám se sebou). Děda sice je, ale už starý. A mě se nepodařilo nalézt nového chlapa do rodiny, mí 2 partneři (pochopitelně postupně) mě jen navštěvovali, jen jeden (ten úplně první) s námi půl roku i bydlel, ale já jsem  si pak své soukromí víceméně odbývala a odbývám mimo domov...
Syn si našel vysloveně mužského koníčka, kde má fůru kamarádů, většinou starších, tak snad tam nějaké mužské vzory má.
Blbé je, že nebude mít mužský vzor co se týče partnerských vztahů. Dobu, kdy býval jeho táta príma chlap, si už nemůže pamatovat, v paměti může mít  jen to, jak celou domácnost a všechno táhnu já sama. Trochu se bojím, aby i toto nevzal jako vzor, jako že je normální, že ženská zvládne všechno sama (já bohužel musím, nemám na vybranou).

Myslím, že jsem neměla tendenci dělat si ze syna psychicky náhradu partnera. Ale prostě mi chybí takový ten každodenní kontak s ním, já vlastně nevím, jestli ho něco netrápí, čím žije, nad čím přemýšlí. Tuším, že rád mě má, ale jaksi to nikde není vidět
V tom vidím rozdíl s dcerou - ta měla dost bouřlivou pubertu, ale pak jsme se k sobě psychicky vrátily, už v jiné úrovni, už skoro jako 2 dospělé ženské a máme myslím moc hezký vztah.

Bojím se, že se synem to může takhle zůstat vztahově jaksi na bodu mrazu, že se k sobě už psychicky nevrátíme.
Maminky dospívajících synů (nebo už dospělých), prosím, jak to bylo u vás?

Blossom sice nemam osobní zkušenost, ale jak jsem napsala, myslim že se to věkem upraví. Už jsemt o několilkrát viděla ve svým okolí. Ono asi pro kluky (samozřejmě i pro holky, ale myslim že u kluků to je markantnější) je v určitým věku máma "zbytečná" a hlavně ženská se kterou se "nedá o ničem mluvit", protože tomu "nerozumí".... Určitě to později bude OK