jako důvod mě napadá, že nejspíš mám vnitřní přesvědčení, že nejsem dost dobrá, aby mě někdo mohl mít doopravdy rád, proto tomu nevěřím... no ale co s tím, to už si nevím... - fakt nikdo neporadíte? prosím... přece nás musí být víc...

louka napsal(a):

Mám nového přítele,teda potenciálního. A bojím se,že i tenhle vztah zničím... - vždycky když se zamiluju, začnu se trápit a nutí mě to stále znovu testovat, jestli mě má rád "doopravdy" a kolik jeho láska "vydrží" - tak dlouho provokuju,až to prostě celý zkazím... ach jo.... nemáte někdo podobnou zkušenost? a co s tím?

A jak ho testuješ?

louka napsal(a):

jako důvod mě napadá, že nejspíš mám vnitřní přesvědčení, že nejsem dost dobrá, aby mě někdo mohl mít doopravdy rád, proto tomu nevěřím... no ale co s tím, to už si nevím... - fakt nikdo neporadíte? prosím... přece nás musí být víc...

Jo, to bude přesně ono. A co to přestat řešit, jestli tě DOOPRAVDY miluje a zaměřit se na to, jestli je on dost dobrý pro tebe

Jde o to změnit se, což se nestane ze dne na den. Já bych volil malé krůčky. Začít třeba tím, že až příště budeš mít tendenci otestovat přítele, kousnu se do jazyka a řeku si, že je to teda pěkná blbost takhle provokovat, a že tě má rád, páč kdyby ne, nebyl by s tebou

Jo, Kaliku, to zní rozumně, zkusím to nějak tak... :-)

Promin, mozna budu skaredy, ale zrejme touzis po tom najit si notorickeho zarlivce. To potom "bude o tebe stat" natolik, az ti z toho bude spatne...

xPetr napsal(a):

Promin, mozna budu skaredy, ale zrejme touzis po tom najit si notorickeho zarlivce. To potom "bude o tebe stat" natolik, az ti z toho bude spatne...

Taky me to napadlo, ze to takhle muze dopadnout.

louko, mám to podobně jako ty. Jenže jsem momentálně zamilovaná a vím, že o toho dotyčného nechci přijít, tak se hodně hlídám. Věř mi jde to..

A co myslíš, že mám dělat.
Když mě to napadne, honem rychle na to zapomenu a myslím, že později mi to nepřijde..

Lučino,

fakt nasekat na zadek, co se do tebe vejde!!!! :-)
Takhle si vynucovat pozornost a neustálé důkazy lásky.

Ovšem Kalikuv do jazyka kousající způsobe postupných krůčků může být úspěšný.
Jinak budeš jako v zamotaném kruhu ničit jeden vztah za druhým.

Představ si, až ti bude 60let. Budeš vrásčitá a škaredá (tím myslím z tvého pohledu mladé a doposud ještě atraktivní mladé ženy) a zklamaná sama sebou, protože od sebe každého odeženeš hloupými kecy se záminkou, aby na tebe dotyčný žárlil. Takhle to fakt chceš??

Kromě kousání do jazyka je nejlepší pracovat na sobě a na svém sebevědomí. Není na to pár vět. Je to dlouhodobá záležitost (nejméně 1 - 2 roky, ale je to vlastně skoro-nikdy nekončící proces). Knihy, kursy, terapie, konstelace...a pak si to postupně zažít v reálných situacích v životě a vztazích.

Slavek17 napsal(a):

louka napsal(a):

Ahoj všem a díky. Yvonne se ptala, jak ho testuju - no třeba se zmíním, že mě kamarád někam zve a čekám, jestli mu to bude vadit. Nebo jiným způsobem předstírám, že mi na něm vlastně ani tolik nezáleží a čekám, jestli o mě bude bojovat. Asi stupidní a pubertální, ale nemůžu si pomoct. Rozumově beru to, co mi radíte - mít víc sebevědomí a neřešit, jestli mě on opravdu miluje, spíš se ptát jestli je pro mě dost dobrý - v praxi to ale nedokážu. Prostě mě ty pochybnosti trápí a mučí a rozum je na vedlejší koleji....a fakt nevím, co s tím....

Mám za to, že ve vztahu k (potenciálnímu) partnerovi se zrcadlí vztah k sobě samému.
Jestli si sám nevěřím, je nasnadě, že s mou vírou v partnera to nebude o nic lepší.
Připomínáš mi moji bývalku. Ta mě vlastně testovala po celou dobu - aby nakonec po letech
dospěla k rozhodnutí, že nejlepší PRO NI je vlastně život bez partnera.... ?! ...
A co mám z toho, že jsem se celé roky snažil ji podporovat a dodávat ji sebevědomí, jakož
i našim dětem? - Nic. - Jen jsem chytřejší o poznání, že s člověkem, který to NEMÁ v hlavě
sám o sobě tak nějak dobře srovnané, nemá cenu si vůbec něco začínat. - Právě proto, že
ono ani nejde nikoho předělávat, ani nejde nikomu nalít do hlavy sebevědomí....
Buďto jsme schopni brát život takový, jaký je, anebo nás čeká život plný bojů s nejrůznějšími
strachy a běsy.
Já si v tom udělal jasno už jako kluk: Budu brát život takový, jaký je. A nebudu nikoho a nic
pokoušet ani testovat. Žádného živého tvora, ani osud, ani štěstí.
Proto nelezu na skály, nevrhám se střemhlav do hlubiny uvázán na gumu, na kole i vozem
nejezdím jako šílenec, nespím s každou sukní...
Občas i někoho chytnu za rukáv, když se chystá vrhnout pod kola...
Jsem ve střehu. Což neznamená, že bych žil ve strachu.

Dávat si bacha pro mě neznamená přecházet vždy jen na zelenou, nýbrž ještě se ujistit, že
se skutečně žádný šílenec nechystá mě (na zebře) srazit.
Není to totéž, jako být paranoidní. - Jen beru věci jaké jsou - vím, že pravidla, zákony, vyhlášky,
písemně stvrzené svazky - že to všechno je hezké na papíře - ale já jsem si vědom, že ve skutečnosti
(v životě) to může být všechno úplně jinak.
Žádný slib, žádná svatba vám nikoho nezajistí na věky. Když s někým jsem, užívám si života s ním
- už však nikoli se slepou důvěrou v nerozlučnost, nýbrž S VDĚKEM za každý společně prožitý den.
Miluji své děvče. Ale už vím, že zítra, pozítří... mohu být zase sám.

"Já si v tom udělal jasno už jako kluk:"

Santala napsal(a):

"Já si v tom udělal jasno už jako kluk:"

Když jako kluk stojíš u nemocniční postele, ve které leží umírající dědeček... a ten se vyrovnaným hlasem se všemi příbuznými loučí a nabádá nás s úsměvem, abychom neplakali, že už si to své odžil a že se už těší, jak si konečně odpočine... a že je třeba brát život takový, jaký je (tedy i s tím koncem, který čeká každého)... - pak to v člověku, kromě hluboké úcty k takovému člověku, může zanechat i něco víc...
Mimochodem, pak jsem (po letech) slyšel ta slova poduhé (a hned několikrát) - od strýce - který uměl taááák poutavě vyprávět !!! ... (už bohužel taky nežije) ... takže jsem se mohl podruhé a mnohem důkladněji zamyslet nad touto velkou životní moudrostí.

Já ji nikomu nevnucuji... - (Mně však už mockrát pomohla).