Kamchinko - asi je to mladý tele, který si hraje na drsňačku, že

Kamchinko: tak věkově není zrovna nejmladší, ale duševně je to tele Však až se jí zadaří, tak roztaje

tina: no ona uz by podle me ani moc nechtela, uz je pry lina a pohodlna na dite, aby se mu podrizovala a tak... no neprijde mi zase tak stara na to,ale kazdy jak si preje ze....
já samozrejme malou necham nekdy trochu plakat, protoze nemuzu pri kazdem zakviceni pribehnou, to proste nedokazu,.. protoze moje mala kvici porad kdyz  nejsem s ni... tak aby si trosicku zvykala taky... ale nechat rvat? zbytecne, jen aby rvala? to ne...

tina napsal(a):

asi příroda ví, co dělá, že jí dosud "nepřeje"

Holky, to se pořád bavíte o Martince? Není to trochu zlý?

tak sorry, to se mi fakt ulevilo já už myslela že to Martinka slízla úplně hustě, což by mi nepřišlo vůbec adekvátní...

A možná právě kdyby měla Martinka mimi, třebas by na to všechno přišla sama :-)

No on fanatismus je škodlivej ať se týká čehokoli. Jako inspirace dobrý, ale brát to jako dogma je nesmysl. To abych se šla oběsit, že jsem skončila císařem a mladou měla 14 dnů jen na kojení, né? Rodit doma, tak tu nejsme ani jedna.
Jinak Martinko, moje dítě bylo 3 měsíce furt na rukách a stejně řvalo půl roku, než si trochu poradila s bříškem. A občas má problémy do dneška. Spaní s rodiči není všespasitelný. Od 10měs spí se mnou a stejně se budila ještě v 16 měs po 2 hod na kojení a mezitím ještě brečela nebo kňourala. (kojila jsem něco přes 17 měs). A za další - dítě nezalehneš, ale můžeš na něj nechtě hodit deku a tou ho udusit. Takže u nás spaní v posteli s rodiči až od chvíle, kdy jsem se při tom mohla vyspat i já, bez strachu. Do té doby jsem jí třeba co hoďku (ne zřídka) vracela do postýlky.

Babu napsal(a):

Nejhorsi jsou matky teoreticky az Martinka  a spol porodi a vychovaji spon jedno dite (zaziji bezmoc kdyz dite rve a vy nevite co s nim a nebo kdyz je nemocne a nemuzete mu pomoct) tak pak si mozna reknou jake byli trdla kdyz tady hlasaly rozumy:(

Misho, a co se ti konkretne libi a co ne?

.

Upravil(a) misha88 (30. 3. 2011 7:38)

.

Upravil(a) misha88 (30. 3. 2011 7:39)

už je to skoro rok co jsem to četla a ještě jsem byla v šestinedělí takže si nepamatuju úplně přesně jak to tam bylo napsané, ale Adri myslím že to nebylo´úplně o tom, že  svůj život přizpůsobíš potřebám svého dítěte ve smyslu toho že neděláš nic jen se o ní staráš. To by ty ženské v buši brzo pošli hladem- podstatou toho bylo že máš dítě u sebe ale musíš zůstat sama sebou a svoje věci obstarat a dítě se tobě musí přizpůsobit. Já to dělala tak že Vojtu jsem měla v šátku a dělala jsem co bylo potřeba - vařila žehlila luxovala vytírala, chodila na nákupy... A mezi námi hrozně mě to uspokojovalo to že jsem zvládala domácnost (v uvozovkách samozřejmě) a měla dítě u sebe. A to mimčo pak skrze tebe a tvoji činnost poznává svět. Nebojí se protože je u tebe a cítí tvojí přítomnost. A o tom to je. Matka spokojená protože "plní" ty své "role" a zároveň nepřestala být člověkem.
Budu si to muset znovu přečíst hodně se mi toho už vykouřilo z hlavy. Ale tím samozřejmě nechci říct že to jak to děláš ty je špatné - jenom reaguju na to že jsem tu knížku pochopila jinak.
Teď už samozřejmě tolik věcí s ním nedělám - na břiše už to nejde, do všeho mi šmatá a na záda se teprve učím.Jsem trochu brzda
Osobně se snažím v okolí potlačovat a poslední dobou velmi tvrdě takové ty věty typu Nelez tam spadneš nesahej na to nebo se spálíš, pozor bouchneš se o roh atd. atd. je neuvěřitelné kolik toho to dítě slyší a pak dělá to co by ho normáln vůbec nenapadlo ale tím že slyší takovéhle chytré věty je jasné jak to dopadne.
a ještě spousta dalších věcí mě tam zaujala ale na to si to fakt budu muset zase přečíst.
Neberu KK jako dogma- to vůbec ne, ale je pár věcí které jsem si z  toho vzala. Dítě vedle propasti bych nenechala si hrát - i kdyby ho na to nikdo neupozornil
Jsem ráda že jsem to četla když se Vojta narodil, bez toho bych možná podlehla nátlaku (a že byl velký) nechat dítě vyplakat atd. Nedělám to dodneška. Neříkám že Vojta nikdy nebrečí - občas řve víc než je mi milo ale nikdy ho nenechávám v tom samotného.
taky si myslím že tím že jsem Vojtu hodně nosila a byla hodně s ním (v podstatě nepřetržitě až do teď, když neberu pár nákupů a doktorů) je společenský a nebojí se lidí. Byli jsme teď 14 dní na dětském táboře a od druhého dne bez problémů fungoval s 13 dospělákama a 50 dětma. MOžná je to danou povahou samozřejmě ale možná i tím, že jsem ho nikdy nenechala u cizího člověka pokud projevil sebemenší náznak že se mu to nelíbí - ani u vlastní babičky. A tak snad ví že se může na mámu spolehnout že když něco vždy tu bude. To mu podle mě dodává tu volnost v poznávání. Ta jistota. že ví že může udělat krok vpřed protože máma tam je a kdyby něco podrží ho. 
Vezměte si to sami na sobě i když už jsme dospělé - pokud víte že se na něco můžete stoprocentně spolehnout neuklidňuje vás to a nezvládáte věci na které byste si normálně netroufli?

tak jsem se snad vykecala dost , berte to tak že to je jen můj názor, nikomu ho nevnucuju, ani nechci nikoho kritizovat.
a jdu hledat v krabicích knížku

Knížku jsem četla a taky v ní souhlasím jen s něčím. A musím říct, že jsem ráda, že jsem jí četla až po šestinedělí.
Dany se narodil předčasně, akutním CS a prvních deset dní byl v inkubátoru. A dle KK ...... všechno špatně

Naučila jsem se k němu přistupovat jak píše Adri. Nejsem na MD kvůli práci, ale kvůli nněmu. Když jsem chodila do práce, taky jsem celé dny nešůrovala a nežehlila

A souhlasím i s Gall a taky tak postupuju. Dany je všude se mnou a já všude s ním. Zařadila jsem ho do svého života, ale na druhou stranu se snažím maximálně přizpůsobit jemu.

A díky tomu mám doma super pohodové mimčo, které samo usíná, budí se s úsměvem .... a to i přes to, že prvních deset dní života byl úplně sám v krabičce a já na něm směla mít jen párkrát za den ruku