Tercila to napsala moc hezky....

Počkej až potkáš nového muže, to hned začneš myslet na svoji novou lásku, a myšlenky na BM postupně zmizí.

Topazio - jo, to vím - kdykoliv jsem měla někoho, hned jsem měla jiný myšlenky :-). Jenže bohužel, teď už se smiřuju s tím, že zůstanu sama.
Tercilo - no, o tom silně pochybuju, že by si na mě vzpomněl. A nebo jedině tak, že si říká, kolik let života se mnou promarnil a jak se teď má dobře. Bohužel se to tak fakt sešlo, že teprve asi dva roky před naším rozchodem začal hodně vydělávat, aniž by musel moc pracovat a já svojí pevnou pracovní dobou vlastně bránila tomu životu, co vede s novou manželkou - oba pracují tak do středy, čtvrtka a vyrážejí "ven" na prodloužené výlety + několikrát do roka delší dovolené, k tomu jim firma staví nový dům atd. - fakt neznám nikoho jiného, kdo by měl takový život jako ti dva, takže chápu, že ten předchozí "chudý" život se mnou zasunul hluboko do mysli, z čehož pramení i ten fakt, že ačkoliv si koukáme doslova do oken, já pro něj neexistuju.
To jak píšeš u vašich ty občasné hlášky, to by mi nevadilo. Kluk občas něco prohodí "táta řekl, táta udělal ..", i já se někdy zeptám "a co tomu říkal táta" - tak jak jsme byli léta zvyklí. Tohle chápu, že prostě bude vždycky. Ale ty nepříjemné myšlenky, co mám na mysli, to jsou ty úplně přiblblé, co zkazí náladu, přinesou lítost a pláč a vůbec k ničemu nejsou, protože všechno už je dávno uzavřené, oni už žijou úplně jiný svůj život a já holt zase ten svůj bez mužského.
Snad to bude lepší až se odstěhuje do toho nového. Když bývá pryč, cítím se líp, i ty myšlenky nejsou tak intenzivní. Teď tu nebyl docela dlouho, proto asi zase to na mě tak padlo s jeho návratem.
Jsem fakt naštvaná už sama na sebe, mám takový ten pocit, že selhávám, že to nezvládám tak, jak bych měla. Mnohé z těch, které jsem tu před dvěma roky poznala a byly v podobné situaci, žijou už v pohodě svůj jiný život, mají jiné chlapy a BM hodily za hlavu.

Možná to mám z Klimeše, jen už si nepamatuju, četla jsem ho po odchodu mého BM na radu zdejších přispěvatelů, moc mi pomohla. A stále pomáhá. Je to moudrý muž.

Myslím, že Salen mluví o vzpomínkách, které bolí. Já mluvím taky o těch, které bolí.

Jsem "jen" muž a ještě navíc "pouze" v rozvodovém řízení, ale i tak, bydlím již pět měsíců jinde a je spousta chvilek a důvodů, kdy si na svoji ženu vzpomenu...A nechci zapomenout. Byla mojí součástí dvacet let. Je zlé zbavovat se či zapomínat na minulost.

Salen, ak sa to podarí zbaviť závisti a ukrivdenosti, myšlienky na kohokoľvek ti už nebudú vadiť, ver mi. Neporovnávaj váš a ich život, nesústreď sa na na nich, ale skús si nájsť niečo(koníčka, klub, kamarátov), čo ťa pohltí citovo, časovo, aj všelijako a nebudeš mať už kapacitu zožierať sa závisťou. Alebo začni diaľkovo študovať, čojaviem... zamestnaj sa niečím zmysluplným, toto nikam nevedie.

Salen napsal(a):

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

Tohle trvá tak dlouho proto, že ses s tím ještě nevypořádala. U úmrtí je to jasné - tam víš, že je to nevratné. Tady si zřejmě živíš nějakou naději, že tohle není definitivní stav. Možná si to ani neuvědomuješ, ale máš asi v sobě nějaké doufání. Až se ho zbavíš, bude po problému

Salen, my budeme mít za měsíc "výročí" - dva roky po rozvodu . Na BM myslím denně, i když už k němu cítím jen přátelství /jestli se to tak dá nazvat, protože pořád jsem ještě vnitřně zraněná, ale statečně se držím, abych to nedávala najevo/. Dřív jsem na něho myslela asi tak každou minutu a brečet se mi chtělo vždycky v autě. Nevím proč. I teď na něho myslím každý den, prostě to nejde, vymazat ho z hlavy. Někdy si říkám, že bych nejraději prodala dům a přestěhovala se o ulici dál. Ale nejde to, třeba kvůli dceři, která se tu cítí doma.
Asi jsou to pocity, které patří k životu, nemá cenu je přebíjet. A už mě ani netrápí, když mi přítel řekne třeba, že oni /on a jeho žena/ dělali něco tak a tak. Nebo někde jsme a on mi řekne, že tam oni byli na dovolené. Prostě takové věčné vzpomínky na minulé manželství. Shodli jsme se na tom, že to v nás asi zůstane napořád. Nejvíc mě dostane, když mi řekne, že můj muž musel být bezvadný chlap. A myslí to vážně.
Ale upřímně: ráda bych se jednou vzbudila a na BM už vůbec nemyslela. Ale vzhledem k tomu, že se mi o něm už týden zase úplně bezdůvodně zdá, tak to asi nebude tak lehké.
Jediné, co mě těší, že to máte holky stejné jako já. Takže asi nejsem úplný blázen.

Salen,nevěř tomu, že na tebe bývalý nevzpomíná.
Četla jsem studii, kde bylo psáno, že na své bývalé partnerky mnohem tíže zapomínají po rozchodu muži. Ženy obecně jsou schopné dřív udělat za minulostí tlustou čáru a začít znovu.
Bylo to vysvětleno tím, že mužská psychika má  současně silné odstředivé i dostředivé síly. Tedy že muž, i když žije ve spokojeném vztahu, má mnohem větší tendenci zároveň z toho vztahu unikat (koníčky, kamarádi, ale i milenky). Ovšem když vztah skončí, zas se mnohem víc trápí vzpomínkami na bývalou partnerku, rozchod hůř  snáší, a víc má tendenci iniciovat návrat - i kdyby to bylo  třeba jen do postele.

To prý ženy, když jsou ve spokojeném vztahu, nemají potřebu z něj příliš nikam unikat, ale zas když vztah skončí, dříve se s tím vyrovnají a začnou vztah nový.
Prý to tak je dáno geneticko - historicky: Když chlap odešel do války, byl schopen a ochoten po návratu i po dlouhé době odloučení pokračovat v původním vztahu. Bylo to potřeba k přežití.
No, jenomže dost často v té válce zahynul, a v takovém případě si jeho žena, aby i s dětmi přežila, musela dost rychle najít partnera nového. Na původního zapomenout a začít nanovo.

Z mého soukromého miniprůzkumu mezi  svými kamarády-mužskými,ale i z rozhovoru s některými partnery, tak jak život vztahy přinášel, jsem nabyla dojmu, že tahle teorie platí. Že chlapi, i když se bůhvíjak tváří navenek jako kingové, vevnitř se hodně po rozchodu trápí a vzpomínky je pronásledují mnohem víc, než nás, ženské.
Samozřejmě, výjimky asi existují, tak jako ve všem, ale obecně se chlapi se vzpomínkami vyrovnávají hůř.

Blossom napsal(a):

Salen,nevěř tomu, že na tebe bývalý nevzpomíná.... Samozřejmě, výjimky asi existují, tak jako ve všem, ale obecně se chlapi se vzpomínkami vyrovnávají hůř.

To jo - já trpěl strašně - ale právě jen do doby, dokud jsem se zabýval nějakými výčitkami a pořád pátral po tom, co se stalo, kde jsem udělal jakou chybu...

Ale už jsem se (naštěstí) z té "nemoci" vyléčil.... Chybu, to určitě?!!! ......

Salen napsal(a):

Mashanko - tak na první jízdu na kole nebo cestu do školy jsem si fakt nevzpomněla ještě asi nikdy :-). Ale vím jak to myslíš. Jenže tyhle myšlenky jsou z jinýho soudku. Asi jako když má člověk nějakou nepříjemnou činnost před sebou nebo se mu něco nepříjemného stalo a pořád se mu to honí hlavou. Akorát že já to mám v podstatě za sebou a přesto není už přes dva roky ani jeden den, kdy bych na to nějak nemyslela nebo nevzpomněla. A to je dost děsný, ne? Použiju trochu morbidní srovnání - když mi zemřel táta a to byl pro mě do té doby nejhorší psychický zážitek, tak zhruba už po roce to bylo dobrý, občas vzpomínka, ale jinak uloženo v pozadí. Tak herdek, proč tohle trvá tak dlouho?

Salen, protože ho máš přes ulici na očích a proto, že on odešel od tebe. Kdyby to bylo obráceně, trápil by se on.
Neumím ti poradit, snad jenom najít si náhradu - jenže vem chlup na dlani.
Držím ti palce, ať se tady z toho aspoň vykecáš, bude to na dlouho.