No jo, ale představte si, když jste zamilovaný platonicky, vono to bolí úplně stejně když je to , hm, nenaplněný vztah
to je jako když jsem měla ráda Johna Lennona a každý večer jsem plakátu na zdi dávala pusu na dobrou noc, byl chudák celej uslintanej

Pandorraa
Jenže není pravdou, že se to dětí nijak nedotýká. Ony si z takovéhoto manželství odnesou svůj otisk.
A ten jim ztíží jejich partnerské vztahy. Pokud si seš tohoto vědoma, můžete to polečně ustát, protože jim budeš schopná pomoci. Pokud ne, čekají je partnerské problémy, protože to, co vidí doma, citlivě vnímají a stává se to pro ně normou, kterou buď  bezvýhradně přijmou, nebo proti ní budou  bojovat... Obojí nic moc
Pan, já vím, že i to, co bylo (a je) u nás doma, na dětech nějakou rejhu zanechalo. Ale myslím (a klepu na dřevo), že teď už můžu říct, že to spíš zvládly. Dvě ze tří jsou legálně "pod čepcem", třetí má dlouhodobý vztah, byť bez papírů. Jistěže nemůžu tvrdit, že to takhle bude navždycky (i když bych to jim a nokenec i sobě moc přála)... ale maléry se přece dějí i ve "slušných rodinách", ne? Možná... možná (jen můj osobní dojem), že přece jen už byly relativně velké, když se to začalo sypat... a věděly, že se snažím dělat všechno pro to, abych je ty ruiny nenutila uklízet a vší silou držím ty padající zdi tak, aby nepadaly na ně. Nakonec, ony samy zjistily(bohužel), že táta víceméně nemá zájem... Ne, že by se nezeptal, nepromluvil s nimi... ale to bylo tak všechno. (Už jsem tu kdysi narazila na jeho "specifický humor", kdy dceři řekl, že přece na maturitní ples nepotřebuje nové šaty... a nechápal - opravdu nebyl schopen pochopit - že ona to obrečela a nechtěla je koupit ani ode mě - šla ve vypůjčených). Dokonce se mi doneslo z "důvěryhodného zdroje" , že by se ani nedivily, kdybych si někoho našla... ne, neptaly se mě, jen se nezávisle na sobě zmínily jinde...
Kdo ví, co by ale helena udělala, kdyby vyhrála ve sportce a potkala priince....
Nevím... fakt nevím... Pan, já jsem tak pitomá, že bych si (asi) prince nechala "za odměnu" a o toho pána, co s ním bydlím, bych se (z nějakého blbého přebujelého pocitu povinnosti) starala i nadále... když už jsem kdysi odsouhlasila to "v dobrém i ve zlém"... Aby nedošlo k omylu - neslíbila nikomu, snad jen sama sobě... ale vzala to na sebe s vědomím ". Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. "

PetrHl
Pandorro, tak pokud se nechceš nechat svazovat sliby, které vymysleli jiní, tak nevstupuj do manželství = velmi jednoduché řešení.
Petře, manželství je, co se slibů týče, velmi nepodstatné. Vždyť i na svazek "bez požehnání úřadů", se můžou vztahovat sliby, které vymysleli jiní dávno před námi. Nebo si myslíš, že ouřední listina, kterou podepíšeš před oddávajícím, má oproti žití na psí knížku větší váhu? Vždyť je to jen papír...

tercila
Kdybychom se v tom chtěli vrtat při zůstavších svatebních slibech, tak mě ale napadá, jak časově omezit ten slib?
terci, ne omezovat slib, spíš neslibovat něco, o čem nikdo předem neví, zda to může vůbec splnit. Na svatbách by se nemělo říkat "budete si věčně věrni, budete společně šťastně žít..." atd. ale "měli byste vědět, že v manželství vás můžou potkat různé prů.sery a jejich řešení útěkem je až poslední možnost"...

Tercila napsal(a):

"No, pokud já se pamatuju, tak jsem na svojí svatbě slyšela něco o principu socialistické rodiny"

Týýý jo, to si vůbec nepamatuji , moc jsem se na ty "kecy" nesoustředila

A vovovo tom to je... že tí dvaja asi ani nepočúvajú, čo sľubujú...

To chce skutečně velkou lásku, odbourat co nejvíc vlastní sobectví.
Pan, já ti nevím... Jestli to nebyl jenom čirý děs, aby děti nedopadly tak jako já... nikým nechtěné, jen trpěné... něco jako pud sebezáchovy přesmyknutý z mé osoby na ně, zoufalá snaha nepostavit je ve velmi nezralém věku doprostřed světa a "starejte se, jak umíte". Nejsem opičí matka, miláčkové jsou (a byli) velmi samostatní, nepotřebuju je mít neustále za zadkem... ale přála bych si, aby jim ten "pevný bod" zůstal, kdyby chtěli pohnout zeměkoulí
To, že máš pocit, že se o toho spolubydlícího máš postarat, to je věc druhá. Věř, že on bez tebe nezahyne. Velice rychle si najde novou "pečovatelku".
Bojím se, že ne. Však víš, co jsem psala o jeho rezignaci na cokoli... Snad jedině, že by si nějaká "pečovatelka" našla jeho, aby měla pocit, že má v baráku kromě kočky taky mužskýho... Taky už jsem to naše "soužití" jednou přirovnala (a málem byla roztrhána na kusy - nešť, udělám to znova ) k pořízení si psa. Je to v jistém smyslu závazek na několik dalších let - a když zestárne, je nemocný a už jsou s ním spíš starosti, nestrčím ho do útulku, nebo hůř, nepřivážu v lese ke stromu, oboje s nadějí, že "se někdo postará".

Proč, adři? To je jednoduché. Protože nemá zájem o cokoli - a při jejím hledání by nějakou energii, čas, "tokání" a nakonec i finance investovat musel. Možná ze začátku, kdyby zjistil, že mu jde "o přežití"... ale říká se, že tygr pruhy neztratí... takže by se zřejmě velice rychle vrátil k zažitému způsobu života - a protože by to paní pravděpodobně nezkousla, bylo by po pečování . No a v tom případě by (mnou vychované ) děti měly pravděpodobně týž (blbý - jako já) pocit, že se o něj nějakým způsobem musí postarat - a nemyslím si, že by nerudný, nekomunikativní, nemyjící se a nepřevlékající chlap, byť jejich otec, byl zrovna vhodným věnem pro mladou domácnost

adři - že by pocit viny? Nebo povinnosti? Jako když jsem byla malá, měla na krku dvě mámina nová mimina a věčný strach, že něco neudělám dobře, že se prckům něco stane (každé zabulení byla "moje vina")... Takový červený světýlko někde v týle - CO KDYŽ (byť ze své vůle, lenosti, rezignace...) zůstane sám - je mi jedno, "co by řekli lidi", ale téměř masochisticky bych se tím tejrala já sama... že jsem to nezvládla, že jsem "zklamala"... Jó, podvědomí je mrcha a výchova v dětství tuplovaná...

Helenko, děkuju Ti za vysvětlení, nějak tak jsem si to myslela a je to smutný...podle mě... ale chápu Tě a to je asi to proč tolik žen zustává v "nefungujícím" manželství...pocit - zduraznuji - POCIT osobního zklamání.....a zapracovat na tom že je to o nečem jiném je pěkná a bolestivá fuška....

ale když se chce...a mám takový pocit že Tobě to svým způsobem vyhovuje...    tak proto...

Upravil(a) adra (7. 7. 2008 13:14)

Heleno, držím ti pěsti! přesně tohle někdy drželo moji maminku s tátou a teď (16 let po tátově smrti) maminka vzpomíná jen na to, jak se měli rádi. Já přikyvuju, i když vím své. Ale přesně tohle je ono - ten manželský slib, který něco znamená. Jsi navždy zodpovědný za to, co jsi k sobě připoutal ...

No, můj BM beze mne těch 7 měsíců taky přežil. Alespoň parte zatím nepřišlo. Já jsem taky myslela, že se o něj musím starat, i když se oženil, přispět jim na domácnost, protože já se přece umím postarat, vydělat peníze atd......Když bude muset, postará se o sebe každý a když ne, tak asi holt skončí jako bezhaus. Já vím, že já nejsem zrovna způsobilá radička, oprostila jsem se od toho nedávno......

Je to istý druh arogancie a pýchy predpokladať, že niekto dospelý, zdravý a práceschopný žije len vďaka mne... Nevyhovuje ti to svojím spôsobom...?
POCIT osobního zklamání
Ano, asi vyhovuje... i když já bych to spíš nazvala strachem z neznámého (aneb starého psa...). Jistěže je to o POCITU - ale neumím jinak. On nežije díky mně - předpokládám, že by uměl žít i jinak - ale JÁ bych byla ta, která odešla... JÁ bych byla ta "špatná"... třebaže jen sama pro sebe. Možná taky určitý druh pýchy... že jsem nezklamala...
Ale kdyby odcházel on, z vlastního rozhodnutí, neležela bych u dveří - otevřela bych mu je a nebránila... Já umím žít sama, o tom jsem se přesvědčila několikrát.
maminka vzpomíná jen na to, jak se měli rádi.... Ale přesně tohle je ono - ten manželský slib, který něco znamená
Ivano - nebudu si ho idealizovat, tak na tom nejsem. A manželský slib - ten porušuju docela fest :-))

helena napsal(a):

Je to istý druh arogancie a pýchy predpokladať, že niekto dospelý, zdravý a práceschopný žije len vďaka mne... Nevyhovuje ti to svojím spôsobom...?
POCIT osobního zklamání
Ano, asi vyhovuje... i když já bych to spíš nazvala strachem z neznámého (aneb starého psa...). Jistěže je to o POCITU - ale neumím jinak. On nežije díky mně - předpokládám, že by uměl žít i jinak - ale JÁ bych byla ta, která odešla... JÁ bych byla ta "špatná"... třebaže jen sama pro sebe. Možná taky určitý druh pýchy... že jsem nezklamala...
Ale kdyby odcházel on, z vlastního rozhodnutí, neležela bych u dveří - otevřela bych mu je a nebránila... Já umím žít sama, o tom jsem se přesvědčila několikrát.
maminka vzpomíná jen na to, jak se měli rádi.... Ale přesně tohle je ono - ten manželský slib, který něco znamená
Ivano - nebudu si ho idealizovat, tak na tom nejsem. A manželský slib - ten porušuju docela fest :-))

Ja som to mala nastavené podobne, ale keď napokon odišiel ON, tak torchu som aj ľutovala, že som to neurobila ja a skôr, ušetrili by sme si 2 fakt dosť zlé roky... a ja by som sa možno cítila menej BLBO. Ale ktovie, každý to máme inak a nejaké BY sa nepočíta.

Palce Ti v každém případě držím ...se budeš sama divit, co všechno dokážeš zvládnout! Důležitý a nejtěžší je ten první krok ..hlavně si v sobě podrž víru, že všechno bude dobré a to co není až tak dobré, je taky na něco dobré