14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Jistě máte nějaký záitek s vaím zvířecím přítelem, moná tenkrát ani k smíchu nebyl, ale teď s odstupem času, se té historce jistě rádi zasmějete. Přidejte něco k dobru a zaeneme tu oklivou zimu.
Není tady
Kočka Líza mi nosí myi. Kdy s tím začala, tak nosila denně tak deset dvanáct kousků, pěkně mi je vyrovnala na schod hned za vstupní dveře. S kadou dalí přineenou myí se opakovalo malé, pro mne vzrůo. Kočka přila, zakouslou my v hubě a začal za dveřmi tak zvlátně mňoukat a nepřestala, dokud jsem nevylezla a nepochválila ji. Jene myi ráda nemám a zakouslý u vůbec ne, tak jsem byla hysterická z toho, e nějaká určitě oije a vlítne do baráku. Dělala to kočička asi měsíc a pořád to bylo stejný, ve dne v noci řvala za dveřmi s myí v hubě a byla jako vyzvánění na mobilu - hlasitějí a hlasitějí, tedy jsem začala vstávat i v noci a bych ji pochválila. Jednou jsem la ven dát kafe, taková moje úchylka, v zimě v létě s tím kafem prostě jdu ven. Na schodech na půdu kde sedávám, bylo po deti mokro, tak jsem si sedla na schod, kde obvykle bývají myky. A popíjela v klidu kafíčko. Najednou vidím Lízu, kterak si to sune směrem ke mně a v hubě má my. Napadlo mne, e si ji zase chce odloit na schod a jal jsem sbírat ze země. Ale kočka na mne zcela evidentně kalala, jen zamňoukala a la dál, do chodby. V momentě, kdy procházela kolem mně jsem si vimla. e my se hýbe a ne mi to dolo, Líza si sedla za mne a my, kterou vyjímečně přinesla ivou, pustila. Neumí si nikdo představit, jak jsem v poloze sedmo na schodě vylítla s řevem do dvora, za mnou vyběhla my a za ní letěla kočka... Po chvilce se mi tep zklidnil a la jsem na schod dopít kafe, přemýlela jsem, proč mi ta kočka donesla ivou my. A jak tak sedím, tak přila Líza s chyceným uprchlíkem a poloila mi to k nohám. A mňoukal: ty jsi fakt blbá, co mi to dalo práce chytit ivou my a ty ji klidně nechá utéct.
Večer jsem to vyprávěla synovi, jeho Líza je a on mi povídá: Mami ona ví, e ty ji iví, tak ti přinesla odměnu a protoe si vimla, e mrtvý neere, tak usoudila, e si asi s nima ráda pohraje ne je sní. A kdybys byla správná chovatelka, tak ty myi vezme a nastrká do mraáku aby Líza měla v zimě myky.
Myi nemrazím, ale naučila jsem si jich nevímat, protoe denně na schodě nějaké leí. Jen jsem k nim začala přidávat odměnu, protoe Líza u přestala řvát.
Není tady
vagr bydlí v patře nad námi a chová hady.Ti se krmí potkanama.Natěstí jen tak jednou za tři týdny. vagr byl mimo domov, krmit el manel.Pochopitelně si nechal otevřené vechny dveře- bylo léto.Vzal jednoho potkana za ocásek, hodil hadovi, dobrý, ovem druhý se trochu vzepřel, on se lekl a pustil ji v domnění, e ho chce kousnout.Milý potkan se dal na útěk a chtěl se spasit v naí lonici .Manel odmítal lovit se slovy, e potkan taky můe útočit a zabarikádoval se v obýváku (se slovy e jde ohlídat nae tehdy tříleté dítě. Já coby matka lvice popadla smeták, otevřela dveře na chodbu a ven a jala se potkana vylákat a vystrkat směrem ven. Po chvíli se mi to podařilo, u bylo vidět, e si to směřuje k východu , tak jsem na něj vítězoslavně zadupala, ale k mému překvapení nezrychlil, ale otočil se a postavil na zadní.Přiznám, e se srdcervoucím výkřikem jsem byla jedním skokem na peřiňáku a ječela dál.To tedy u i manel vylezl( asi mě chtěl přeci jenom zachránit) a natěstí potkanovi pomohl můj ječák, tak zmizel.....ale to, jak se takové malé zvířátko mně nebojácně postavilo, to mám před očima pořád....
Není tady
Učili jsme jednoho koníka chodit na vodítku, koňovi se dá ohlávka a připne se vodítko a stejně jako u psů se mu snaíme vysvětlit, e má jít tak jak chceme my. Ve výsledku to má vypadat tak, e kůň jde v klidu vedle ramena. Kdy koník umí chodit, tak se učí na vodítku i běhat. Můj kluk si vzal vodítko a e tedy teď on a já e se mám věnovat druhému. Tak chodil po louce sem a tam, občasný krok zaměnil za povel stůj a ve lo v pohodě. Pak si usmyslel, e zkusí i pobíhat, to ale neměl dělat. Kobylka to pochopila tak, e má nasadit to nejrychlejí tempo, kluk zakopl a jel. Úplně jako ve filmu, kdy někoho vláčí za koněm. Byl to opravdu krásný pohled - koník běí, za ním v prachu jede syn a řve STŮJ. Jene koník tohle (ten zvuk co ho honil) neznal, tak se lekl a nezastavil a vletěl do sousedního čerstvě obdělaného pole. Já řvala na kluka a se pustí ale nepustil. Jen jsem koukal jak za ním zůstává zrytá brázda. Pak mu asi dolo, e má pustit pagát, tedy se pustil, koník popoběhl pár metrů a zůstal stát. Nikomu se nic nestalo, syn měl hubu plnou hlíny a hlínu měl úplně vude a koník byl celý paf - co ho to honilo? Brázda měla asi 30 metrů...
Není tady
Pes tchýně nám seral vechno vánoční cukroví, co mě mrzelo jen do doby ne ná pes jí za to seral kapra:-)
Ani jsem ho nenavedla:-)) a tak jsme udělaly společné vánoce.........
Není tady
Bydlíme na vesnici a neustále jsme měli a máme plný dům zvířat,take příhod je hodně.Tak zatímjeden.Kdy byli děti malé mívali jsme houf čínských kachen,Kachna vylíhla mrňata ale jedno kachně nemohlo z vejce.Tak starí dcera si ho vzala a opatrně ho dolíhla.Jene kachně mělo vyvrácené noičky a nemohlo běhat.Dcera ho masírovala,cvičila s ¨ním a nakonec ho dostala do formy.Jene matka ho ji nechtěla a tak se děti o něj staraly samy.Ochočily ho natolik e otek prostě il s námi doma.Holky ho naučily jezdit v koíku na kole,jezdili s ním na výlety i na koupání.Seděl s námi u ohníčku a batil jak vuřty tak chleba,kamarádil se se psem i kočkama,prostě domácí mazlíček.Tak to lo rok.Za rok na jaře ale otek zmizel.Nikde jsme se nedovolali,děti ho obrečely.Ve dvoře ilo svým ivotem dál hejno kachen ale mazlík nikde.Jednou koukám z okna a vidím jak se z půdy snáejí nějaké luté chomáčky.Za chvilku se ozvalo těbetání a do kuchyně ¨veel hrdý otek a za ním hejno nádherných kačátek.On to toti nebyl kluk ale holka/co jsme nějak přehlédly/,ta si nanesla vejce na půdu a v klidu seděla.Občas se doběhla najíst s ostatníma a zase zmizela.To bylo radosti.No nakonec musím dodat e otková nikdy nezkončila na pekáči ale zemřela stářím.
Není tady
Nas westik, kdyz byl jeste male mimino byl jedno odpoledne nejak podezrele tichy a hodny, tak jsem zjistovala kde je....a nasla jsem ho v kvetinaci (tom nejvetsim, co doma nasel). Az po uzi byl zahrabany v hline, na hlave a na zadech mel okousane listi z bananovniku a kdyz zjistil, ze se o nem vi, jenom koukal. Jak jsem se vrhla ke kevtinaci, vyskocil a zacal zdrhat, takze hlinu jeste na kozichu roznasel po byte... :twisted:
Ve psi skole se kamaradi se stenatkem jednoho kokra. Porat ho ocuchava, hraje si s nim a litaji spolu. Dokonce mu nekdy prenecha i svuj kousek syra nebo kroketku, co dostava jako odmenu. Problem je v tom, ze ke kokrikovi se nesmi priblizit zadny jiny pejsek, to hned nas mrnous najezi chlupy, postavi se statecne pred kokrika a brani ho. Zrovna tuhle sobotu se vrhl na jednoho retrivra. Nakonec se ale moc nepoprali, protoze jinak spolu celkem kamaradi
Není tady
Dcera si sedí pokojně rozvalená v křesle,na stolku talířek s koláčem a v hrnku mléko.Čte nějakou kníku a já pozoruji jak ukousne z koláče,odloí ho,ke koláči strčí hlavu nae kočka Zuzka,ukousne taky,holka upije mléka,odloí ho a kočka strčí hlavu do hrnku a hltavě chlemstá.Zařvala jsem ,kočka dostala svoje mléko a kus koláče.Holka si jde nové porce a rituál se opakuje.No ono je to z člověčího nádobí a ze stolu lepí ne z kočíčího.
Máme v předsíni zaupovací skříň a v ní na dně uloeny sezonní boty.
Pravidelně v noci najdeme skříň otevřenou a polovinu bot venku.Jedna z naich kočiček nemůe vystát e jsou boty ve skříni,naučila se skříň tlapkou otevírat a boty vyhazovat. :evil: Pak si na některém z párů ustele,pochopitelně e ve skříni a spokojeně hajinká do doby ne si někdo z nás přes vyházené boty ustele. :evil: :evil: Pak následuje kočičí střemhlavý útěk do nejblií volné postele!
Tak mě napadá poradí někdo jak zabezpečit skříň před snadným otevíraním?Těch modřin u bylo opravdu dost!
P.S.Přestěhování bot do jiného fochu nepomáhá:otestováno!
Není tady
Tak si rikam, ze muj obranar neni normalni
Ted jsme zrovna prisli z venku. Diskutovala jsem se dvema kluky, kteri mi rikaji " to je yorksir?" tak jsem odpovedela ze ne. Druhy me vzal kolem pasu a rika "Ja vim, to je Cezar" ten nas moula si tam cuchal na travniku, a zautocil na pana, ktery sel chvilku po nich a vubec si me nevsimal. (na voditku) Tak me napada, co by moula delal, kdyby mel nekdo chut me prizabit
Není tady
Tak taky jednu příhodu: máme doma ulechtilou mainskou mývalý krasavici, čistě domácí čičí, v ivotě nebyla venku, maximálně na balkoně. U dveří nesedává, ani jí to ven neláká. Prostě "bytový doplněk" . Před skoro 2 týdny jsme si domů přinesli nového člena rodiny, to aby nás nebylo v naem panelákovém bytě málo, k jednomu manelovi, 3 dětem, 2 kočkám, 2 akvárkům a 1 pudlíkovi přibyl jetě retrívří kluk. No, kočičí holky ho zpočátku obcházeli obloukem, nicméně věčně vrtící oháňka je zlákala k hrátkám, take nám Evelin nečekaně a hlavně nikým nezpozorována vyběhla za těnětem, kdy jsem ho la venčit. Do výtahu s námi ale nenaskočila .. To, e není doma, jsme zaregistrovali snad a po dvou hodinách.. Nikde ádný honění, ádný vrnění (kdy přede, je to jak kompresor pohánění turbodislem), na zavolání úplné ticho, a kdy nepřiběhla ani na zvuk otevírané konzervy (nejlepí svolávadlo), propadli jsme panice. Prolezli jsme vechny skříně, uplata, vyběhli na chodbu, oběhli patra (jsme ve 4., barák má pater 8). NIC !! Brečela jsem jak krokodýl, neastná jak afářovic dvoreček. V duchu jsem na ní volala a prosila ji, a se vrátí .. a 5 minut poté se najednou za dveřmi cosi ozvalo. No, Evelin !!! Seděla za dveřmi, dívala se na mě svýma nádhernýma očima, jakoby říkala - tady mě má, tak u mě pus domů .. Kde po tom baráku běhala, netuím doteď. Já jí nikde prostě neviděla. Ani není pes, aby podle čuchu poznala, jaké jsou ty nae dveře, byt zná jen z té vnitřní strany. Doteď si říkám, co jí přivedlo zpátky domů. e by telepatie ? A tak či tak, jsem astná jak blecha, e jí máme zpátky. Nadále mě mezi 4 a 5. hod. ranní budí tlak na hrudi a její spokojené vrnění u ucha (druhá čiči mi leí způsobně na poltáři spolu s pudlinkou), svěenou ruku z postele mi oírá nae psí miminko a tak si říkám .. jsem vlastně astná to ena !
Není tady
Pes, který mne měl rád
Kdy jsem byla asi tak velká jako jsem na ikonce, začala babička s chovem dobrmanů. K tomu aby mohl být chov, je potřeba mít dobré feny a jetě lepího psa. Pamatuji si, kdy jsme jeli pro jednu fenu. Tedy mohla jsem jet taky. Jeli jsme někam, nevím kam ani kdo tam byl ale zpátky jsme vezli psa, co byl velký skoro jako já, byl hnědý a straně se třásl. Jmenovala se Aida.
Shodou okolností se mi v té době narodil bratr a tak jsem jako holka měla přístup ke vemu miminkovskému. A tak Aida dostala na hlavu kojeneckou čepičku, na krk bryndák, do boudy chrastítko.... Já si k ní do boudy chodila schovávat svoje poklady a nezřídka i schovávat před výpraskem. Kdy bylo k obědu maso, nikdy jsem ho nejedla a vdy ho schovala por Aidu. Hodně jsem si s ní povíala a ona seděla a poslouchala. Stala se mojí kamarádkou.
Muselo se s ní chodit ven a tak s ní chodil děda ven. Nejdřív běel pes s jazykem na vestě, pak dlouhý nic a na konci klopýtal děda, takté s jazykem na vestě. Jednou jsem vzala vodítko a e půjdu s Aidou na procházku stejně jako děda. Pes u byl skoro vyí ne já. Babička mne zahlídla kdy jsem u byla na odchodu, vyběhla z kuchyně a chtěla abych toho hned nechala ale pak si vimla, e fenka stojí vedle mne a nic nedělá, tedy mne nechala jít a tím, e budu chodit před vraty. A tak jsme ly před ty vrata. Pes chodil u nohy ani se nehnul, měl na hlavě kojeneckou čepičku, co jsem ráno ukradla ze skříně, na krku bryndák od posledka... Jak jsem se zastavila, Aida si sedla k noze a ani se nehnula. Popola jsem a čuba taky. Kdy jsme po xté míjely okno do babiččiny kuchyně, řekla, e můem jít spolu na procházku, tak jsme se spolu ly projít. Procházka byla podle mne normální, Aida byla hodná a já jsem nechápala proč se vichni tak bojí.
Děda el s Aidou jetě párkrát ven ale vdy byla čuba doma o pět minut dřív a děda dobíhal zralý na infarkt. Nikdo s Aidou nepořídil po dobrém, tak jsme ji dostala na starost. A mohly jsme spolu kam jsme chtěly, co na tom, e mně byly 4 roky a byla jsme o půl hlavy větí?
Od jkiva jsme byla děsný milovník veho ivého... Doma ve městě jsem měla morče Pepíka a elvu ofku. Kdy jsme jela k babičce, tak jsem je vozila sebou. U babičky jsem měla zakrslé bílé králíčky. Taky jsme tam měla kamaráda v obrovském králíkovi, který se jmenoval Alfréd. U Babičky jsem Vzala vdycky takovou velikou taku, dala do ní Pepíka, ofinku, Alfréda a oba bílé králíčku (tak se jmenovali), vzala si Aidu a li jsme na procházku. O taku jsme zakopávala, tak se Aida časem naučila taku nosit. Doly jsme na nai louku, tam jsme taku dala na bok a vichni z ní vylezli a vyhopsali a začali rát kadý na jinou světovou stranu. Aida lítala okolo na vechno těkala a snaila se je zahnat zpátky.... Větinou to dopadlo tak, e jsem taku s králíkama, elvou a morčetem pověsila na strom a s Aidou jsme pod stromem usnuly. Pak jsme zase ly domů, kde byly palačinky, nebo rajská omáčka, nebo vdolky....
Aida byla bezvadný pes, nikdo se neováil ne mně před ní křičet, vdycky si sedla přede mne, uhodit mne? Nesmysl! Nikdy jí nikdo netrénoval a neučil, kromě malýho prcka a přesto nikdy nikomu neublíila ani slepici nezakousla. těňátek měla nepočítaně a byla opravdu vzorná máma. Ve dvanácti dostala rakovinu a ve 14ti umřela.
Není tady
Před třemi dny jsem la vyčistit filtr u naeho 150l akvárka. Sundám poklop, trachám ve vodě a najednou hup - luňk - prásk, voda vude a kočka v akvárku ! Čiči Evelin se přila osobně podívat, co to provádím, jen si nevimla podstatného detailu - e tam není poklop a do vody to vzala přímo po hlavě (ukázkově skočená ipka ). Ne mi vůbec dolo, co se stalo, kočka se rychlostí kulového blesku vyhrabala z vody a střemhlav s vodou ve chlupech (a e dlouhosrstá kočka té vody pojme fakt hodně), to vzala přímo na naí postel. Tak jsem jetě ve večerních hodinách převlíkala a suila peřiny, zatímco čičí jetě půl hodinky po nedobrovolné koupeli trucovala na plhadle u okna a honila si svojí oháňku, nechápajíc, proč má místo dříve huňatého ohonu mokrou "tenkou tkaničku".
Není tady
moji zvířecí miláčkové mě asi nepřestanou okovat.. Zatímco kočky aportují molitanový míček, hafua si hraje s papírovou maličkou na provázku. Nemělo by tomu být naopak ??
Není tady
Třeba si jenom říkají: "Hele, zblbneme ji...". Zvířátka....
Není tady
Kdy byl Zdenda malý a seděl na sporáku, chtěla jsem nakoupit v masně a dovnitř mě nepustili s kočárkem. Tak jsem mu dala do ruky rohlík a vyrazila vybírat maso. Kdy jsem se vrátila, seděla vedle něj uvázaná doga bez koíku a Zdenda měl celou ruku strčenou v její tlamě. Ve mě by se krve nedořezal, ale je pravda, e jen co doga serala rohlík, tak mu tu ručku pustila. Ale nepřejte si vědět, jak byl oslintanej. Jemu se to evidentně líbilo, protoe se straně smál a druhou rukou si ho hladil. Pak jsem měla co dělat, abych mu vysvětlila, e na cizí pejsky se nesmí ahat, protoe on měl vechny za hodna mazlení.
Není tady
Dana: doga je super pes, měla jsem jednu zároveň s mým miminkem. To byl panečku hlídač! Jen kvůli jeho velikosti by ke kočáru nikdo nepřiel blí, jinak to byl dobrák a nechal by se klidně ukrást, ale to není vidět na první pohled:)
Tak nae kníračka Beruka si hrozně ráda hraje, pořád nám nosí tenisáky, rozervaný starý deky nebo takový ty psí uzly na hraní...a jednou stojíme s mámou nahoře na schodech v baráku a Berua přijde s tenisákem:"Holky, koukněte...hmmm...nevaňte u a házejte..házejte...tak sakra háááázejtee!!!" No a my samozřejmě nic a kecáme dál. Najednou koukám - Beruka měří schody okem zkueného otěpaře a UP - tenisák letí dolů, kdy je v půli, letí za ním Beruka....dole ho dostihne, chramstne po něm a honem nahoru...a zas...správné vyměření trati a UP...u to letíí dolůůůůů a Berua za ním....a takhle jetě asi pětkrát....málem jsme se s mámou počůraly smíchy....
Není tady
K nám na vesnici se přistěhovali lidi s úplně stejným retrievrem jako máme my, jene on jim utíká. Můj pes má jen jedno oko, druhé má zatlačené vzadu a není vidět, to je jediný rozdíl mezi nima.
To ,e mi lidé chodí hlásit, e nám utekl pes jsem si u zvykla. Větinou říkám "ten má obě oči, toho nechci".
Kdy jsme jetě toulavého retrievra neznali, tak ná soused jel jednou z práce a na konci naí ulice ho viděl, samozřejmě si myslel, e je to ná Ronek a jal se ho chytit a naloit do auta, kdy pes u spokojeně seděl na zadní sedačce , viml si soused ,e má obě oči a tak ho zase vystčil z auta a ujel. Stavěl se u nás vechno řekl a já la psa hledat, nedalo to velkou práci. Natěstí ho jeho majitelé znají a tak nosí na krku srdíčko a tak má lísteček s nápisem "jmenuji se arky a utíkám a telefonní číslo". To číslo u mám v mobilu a kdy na nás někdo zvoní, e ná pes somruje u Jednoty, tak u vím kam volat.
Není tady
No já se musím smát, kdy vidím moji fenku, jak si postupně omotává mojeho přítele, kolem prstu ...
Říkal, e pes má mít pelech na zemi ... U má fleka na křesle ... Nikdy by nedovoli spát psovi v posteli a u s ním dvakrát spala na pohovce¨... dopostele zatím jetě nesmí, ale to nebude trvat dlouho ...
Není tady
Nai mají kocourka.Noo, spí pořádnýho kocoura-před zimou si udělá tukový zásoby a váí 9 kilo(přes léto tak 6kg).
Pokadý, kdy k nám přijede nějaká návtěva, tak je zalezlý a zřejmě trucuje, e se mu nevěnujem.Kdy se návtěva usadí do křesílek a začne se pít kafíčko, tak se kocour nenápadně připlíí a hupne návtěvě na klín!!To máte vidět ten řev!!Ty lidi se vdycky straně leknou a já se jim ani nedivím,kdy jim do klína skočí takový tele...:-)))))Udělal to u hodněkrát a já se vdy můu počůrat smíchy.Chtělo by to kameru a natočit toho naeho kodolibce:-)
Není tady
Ná miláček, kdy mu byly tak 2 roky tak jsme s manelem slavili silvestra doma. Namazali jsme si česnekový jednohubky a nějaké chlebíčky. Kdy jsme odeli do kuchyně tak po návratu jsme zjistili, e naemu pejskovi chutnají hrozně česnekový jednohubky. Protoe, kdy jsme li do té kuchyně tak tam jetě nějaký byly a pak u nee!!!! Teď u je mu devět let a nic takového si nedovolí.
Není tady
Od malička jsem si přála psa, ale protoe mne postihla módní vlna pudlíků, trvala jsem na trpasličím pudlovi. Natěstí mamina měla dost rozumu na to, aby prosadila svou (moc dobře věděla, e by mne v 6 letech brzy omrzelo lítat s nim 3x denně na 0,5 hodiny ven) a nakonec jsme si jely pro pekinéze. Pokud se nepletu, tehdy je v Plzni chovaly maximálně 3 rodiny, take jsme byli za exoty, kdekoliv jsme se objevili. Tatínek říkal: psa jedině skleněnýho do vitríny, ale kdy Linga uviděl, úplně se rozplynul a říkal mu "zbojníku". On to byl toti pěkný holomek. Kdo choval pekinéze, potvrdí. Neuvěřitelně komplikovaná povaha, přelechtěný, vybíravý, ale zároveň přemýlivý a jedinému pánovi maximálně oddaný. A tím pánem byl právě táta. Měli byste to vidět. Tatínek si tehdy (1990-95) zřídil kancelář 2 tram. stanice od nás a chodil do práce pěky i se psem. Linečkovi za chvíli doly síly, take ho tatí vzal pod křídlo, zapřel o bok a nesl jak kus hadru. Musím dodat, e táta měl hodně přes 180 cm a hodně přes metrák, Lineček měl 5 kg. Celý sídlitě je takhle znalo!
Navíc to byl zákeřný holomek, vechny psy, co byli vyí ne on, ze srdce nenáviděl (nikdo mu nic neudělal), kdy se mu někdo nelíbil, vyrazil mu po nohách. Chodili jsme s ním ven s očima na stopkách, protoe se ten blbec nebál pokousat ani ovčouna! Kdy se někde objevil velkej pes, brala jsem Linga okamitě do náruče. Páníček velkýho psa na mne s převahou volal: Slečno, nebojte se, ten ná je vycvičenej, nic by mu neudělal!" A já volala zpět: "Vá ne, ale ná jo!"
Ling byl pánem domácnosti, maminu miloval - máma = rádlo, mne toleroval = hraní, ale jen kdy měl náladu. Kdy jsme li nakupovat (tehdy se jetě psi ani děti nekradli) a uvázali ho před sámokou, ostatní pejsci tam smutně vyli, Ling řval vzteky, dupal, supěl... Lidé se mu obloukem vyhábali. Kdy jsme se uráčili přijít z nákupu a vysvobodit ho, vítal nás nasupeně: no to je dost, to jste si teda dovolili... Jene jednou ho tam táta zapomněl, vyhrnul se z krámu, nasr...ýho psa minul asi o 2 m a zamyleně vyrazil domů. Pozorovala jsem tu scénu z okna a učurávala jsem smíchy. Kdy pes tatínka spatřil, přidal na síle řevu (očividně mu nadával), kdy al zjistil, e ho táta nevnímá, úplně zcepeněl, krve by se v něm nedořezal, v půlce nadávky ztichl a stál tzam u sloupu jak vytesanej. Táta doel a domů. Tam jsme na něj uhodily: "Kde má psa?" íleně se lekl a mazal zpátky a ten ná holomek tam stál furt jak sloup s vytřetěnýma očima!!! Tři dny s tátou nemluvil, točil se k němu zadkem a neral!
Ale moná pro tu jeho zvlátí povahu na něj doteď s láskou vzpomínáme. Doil se úctyhodných 15 let...
Není tady
Jinak abych dodala, i v naí domácnosti to bylo a je stále jako v zoo: kromě psů, co se u nás točili (momentálně mám s přítelem jednoho NO vyslouilého z armády a jedno 10m "těně" rhodézského ridgebacka - u má 41 kg! + mamina má japonského china - 3kg, dohromady je to úasná smečka!), máme jetě 2 andulky "Pepíky" (čili Pepík a Pepík u asi 3. páreček zachráněnců) a měli jsme nespočet křečků (pro usnadnění to byla vdycky Zuzana), 1 morče (Kulíek) a zachráněného jeka. Ovem kam se hrabu na kamarádku, její tatínek kdysi pracoval jako lesník a přinesl jim domů zapomenuté divoké prasátko. Ochočili si ho jako psa, chodili s ním na vodítku, na zavolání přiběhla a snad by i aportovala. Jene teď u je z ní pěkná bachyně, do bytu se nevejde, tak jí darovali strejdovi, co si koupil myslivnu i s výběhem.
Jinak pokud máte zájem, určitě mrkněte na nae milánky na www.veranna.com/vavab
Upravil(a) Veranna (8. 11. 2006 9:06)
Není tady
Jednou jsme měli doma kamaráda, trochu se líznul a při odchodu nám "ukrad" psa /přerostlýho francouzskýho ovčáka, byl to takovej malej medvěd/, odjel s ním výtahem ale pak ho tam zavřel, asi po půl hodině jsme si vimli e nám chybí pes, napadlo mě přivolat výtah, otevřu dveře a on tam chudák stál, byl z toho docela vykulenej.
Není tady
Já nevím jestli je tohle k zasmání, ale mě to spí tak trochu dojalo. Kdy měl ná Arnot (to je pejsek Shi-Tzu) tři měsíce, spadl do potoka, bylo to koncem března, voda ledová a docela silnej proud. Můj bývalej manel el podél břehu, vybíral nejvhodnějí místo, aby Arnota vylovil a nemusel do vody. Jene můj, tehdy devítiletej, syn najednou stál po pás ve vodě, Arnota tiskl k sobě a se slzama v očích nám vyčítal, e nemáme Arnota rádi a e jsme ho chtěli nechat utopit. Tehdy byl Arnot opravdu malinkatý těňátko, ale v lednu mu bude u est a vody se bojí, jako čert kříe.
Není tady
Tak já se taky přidám. Měla jsem andulku - Filípka. Naučila jsem ho mluvit, byl moóóc chytrej a naučil se mnoho slov. Dokonce, kdy u jsem na něj neměla moc času ho učit, učil se sám. Třeba vrzal jako dveře do komory, nebo se naučil kalat - od mamky, která byla týden nemocná, taky cinkal jako příbory kdy se háí do příborníky (měli jsme ho v kuchyni)...
Jak říkám, byl to takovej rozubrada. Jednou jsem ho učila větu: Já se nebojím, já se nebojím... Taka něco vařil v kuchyni a Filípek pořád dokola - "Já se nebojím, já se nebojím...", taka dovařil, odcházel z kuchyně, zhasl světlo a najednou řev" "Bojím, bojím, bojím!!!! "
Nebo přila návtěva, přiletěl k tetě, sedl na rameno a povída: "Ahoj miláčků!Zlatíčko! Jak se má?". Strejda povídá: jééé ten je správnej. Na to Filípek přeletěl na rameno strejdy a povídá: "Jdi do prd..e!"
Po týdnu kdy jsem byla na horách jsem dorazila domů a u mezi dveřmi jsem řvala AHOJ! No a z kuchyně se ozvalo: Ahoj, miláčku, Ani, Ahoj, pusinko!!! - prostě mě Filípek poznal po hlase .
Není tady