Díky moc!!! Dovolená snad bude (dá-li můj zástup) od 1.8., takže ještě týden tu budu strašit. On Munďák je asi taky smutný a zdecimovaný, protože teď má za sebou 1. týden na terapiích od rána do večera, tak jsem zvědavá, co mi v neděli poví. Jinak telefon jim pořád nejde, tak nevím, co potřebuje za věci, když budu pryč. Budu mu to tam muset zavézt přes týden, protože v sobotu chci odjet! A jestli mi začne vysvětlovat, že to tam nevydrží a že s tím sekne, tak mu dám co proto (ne teda úplně, jen tak trochu). A na dovolené se na to vykašlu, pěkně kopejtka nahoru, opalovačka, koupání a žádné splíny-tedy aspoň doufám...

Zpravodajství z léčebny - týden 3. : Sláva, žádný revers nebude, vůbec ani náznakem o tom neuvažuje. To zaváhání minulý týden byla jen dočasná slabost, když si uvědomil, že je tam 3 týdny a ještě ho 10 týdnů čeká, musí být sám bez nás, žádná dovolená u moře nebude a navíc musí obhájit vlastní životopis, který napsal a odevzdal minulý týden. Je to prý traktát na 11 stran A4, tak nevím jak si to může pamatovat, protože to bude obhajovat z hlavy. To bych teda nezvládla, mám děsnou sklerózu a trému, když mám mluvit před více než třemi lidmi. Prý mu spolupacienti říkali, že ta obhajoba je ze všech věcí nejtěžší, tak jsem zvědavá jak to zvládne. Já se pořád necítím úplně v pořádku, pořád někde vzadu v hlavě a na duši mám takové prázdné bolavé místo... chybí mi on, chybí mi ty roky, kdy jsme mohli dělat něco užitečnějšího než ho hlídat. Jsem do něj ,teď když je normální, úplně blázen   jak za mlada a zdá se mi , že on do mě taky. Kdyby tam měli nějakou šmajchlcimru, tak se zcela jistě neudržíme

Teď jsou dovolenky taky, při postupu do 3. stupně, ale to bude, pokud se vše zdaří, až za měsíc ! Příští týden bude žádat o vycházky a mobil v případě, že postoupí do 2. stupně a současně s tím i o ten postup. Nejdřív ale musí obhájit životopis a pak teprv může žádat. Doufám,že se mu to podaří, prý jich tam je s životopisem hodně, tak aby se na něj včas dostalo, jinak se mu pobyt prodlouží a já to bez něj nemůžu vydržet už teď! Co budu dělat za měsíc nebo dva to nevím.

Rosamundo..
prosím neber to ve zlém, ale ty píšeš pořád jen co on, jak se tam má on.to ale není tvůj život.
Co kdyby ses soustředila na sebe a psala nám o sobě. nějak mi z tvého psaní uniká tvoje osoba , ty přece taky žiješ a máš problémy)ted třeba s tím, že to musíš zvládnout sama) a musíš na sobě makat.

Ahoj holky, díky za zájem, jste hodné, že se staráte. Já sem o sobě nepíšu, protože mám pocit, že tady lidi, jako jsem já hledají spíš zkušenosti z toho, jak ten problém řešit, kam s tím zajít, jak to vypadá v jiných rodinách, co se děje v léčebně. Asi jsem to sem nenapsala, ale já na sobě makám docela fest, protože je mi jasné, že on není středobodem všeho. Naštěstí ta strašná beznaděj a strach ze všeho, co bude, a opuštěnost a samota už odeznívá díky mojí psycholožce, která je naprosto bezvadná a ukázala mi cestu, jak z toho ven a díky mojí psychiatričce, která mi poradila, jak se dívat beze strachu do budoucnosti: vybrat si nějakou byť malou radost, na kterou se můžu těšit, i kdyby to byla sebemenší pitomost, hlavně,abych byla schopna toho , na co se těším ,dosáhnout. A takhle pokračovat k větším věcem, až se zase dokážu radovat normálně ze života. A je zajímavé, že ono to funguje. Na začátku Munďákovy léčby jsem měla strach z každé pitomosti, pořád jsem se bála jestli to dokáže, jestli mě pak neopustí, jestli bude stát o to, abych s ním byla, no vždyť to znáte. Ale za tu dobu, co jsme se viděli jen o víkendech jsme toho spolu stihli probrat víc než za poslední 4 roky. Zjistili jsme, že naše společné problémy vznikly hlavně z toho, že jsme spolu vůbec pořádně nemluvili i když jsme byli pořád spolu i v práci. A teď jsme to ya dva víkendy stihli pořešit. A mě to odloučení jen pomohlo, zezačátku jsem si myslela, že to sama nepřežiju, ale není to pravda. V práci mi jeho nepřítomnost žádné větší problémy nedělala, jen jsem si musela zvyknout, že musím zajistit vše sama, hlavně dojet do banky ap., on totiž dělal hlavně ekonomiku a styk s bankami. Jinak jsem v práci majitelem firmy já, takže jsem to musela vždy zvládnout hlavně já, beze mne by to nefungovalo.
Jinak, tvrdit, že on není můj život, je nesmysl, protože on je zásadní součástí mého života a pro mě on JE můj život a byl i před tím, než propadl pití. Sice to zní jako fráze, ale díky němu jsem dnes tam kde jsem (majitelka firmy, nebojím se lidí a jednání s nimi atd.). A o tom, že díky němu mám dva fantastické kluky, kteří už tu jsou zase se mnou, se ani snad nemusím šířit.

spoluzávislý - znamená, že ač nepiješ, tak ti alkohol zasahuje do života. Pokaždé uvěříš slibům alkoholika, že už přestane pít, že to bude jíné, atd. a pak následuje co? opět se ožere a bije a vyhrožuje a atd.
Takže jsi v tom začarovaném kruhu s ním. Už jen při pomyšlení na to, že pije se ti udělá zle, je ti prosstě na blití, je to šílený pocit, nedá se popsat, už jen když to tady píšu, je mi z toho všeho zle, protože se mi vrací vzpomínky.
U vás to bude asi jiné, to bud ráda. Držím pěstičky. Vždycky je tam nějaké procento "vyléčení", nebo spíše doživotní abstinence, ale je tam, tak snad se vám to podaří.

Ros, to jsi udělala velmi dobře že ses nedala na pití společně s manželem je hodně ženských, které začnou popíjet zpočátku s partnerem, pak už je to kvůli partnerovi - poněvadž neunesou ten stres a příšerný psychický tlak, který s sebou život s alkoholikem nese. Nu - a potom do toho spadnou taky nebo začnou zneužívat i léky a to je ještě větší průšvih. Pak už jde velice rychle všechno do kopru

spoluzávislý - znamená, že ač nepiješ, tak ti alkohol zasahuje do života


Pokud by se pojem "spoluzávislá" bral tak, že spoluzávislým je ten, kdo alkoholikovou závislostí trpí, komu jeho závislost otravuje život, komu to způsobuje  problémy, jemuž - ač sám nepije, tak alkohol zasahuje do života, tak do důsledku vzato - spoluzávislým je VŽDY manželka (partnerka), děti, rodiče,sourozenci,  i celá širší rodina, dále kolegové v práci, také sousedé, prostě všichni z alkoholikova okolí.
A dotaženo do absurdna - v tomto smyslu by byl spoluzávislým i ten, koho třeba opilý alkoholik srazí autem (= taky mu alkohol zasáhl do života, a fest   ).

Ale to už je opravdu trochu přitažené za vlasy.

Asi jste tu myslely spoluzávislostí to, když se celý život těch alkoholikových blízkých začne točit podle otázky - Pil dneska? Jak to s ním je? Jak dlouho to tentokrát vydrží? V jakém stavu se dnes vrátí domů? - prostě když se alkoholikovo pití stane hlavním bodem jejich myšlenek

Jenže tomu se dá dost těžce zabránit, takovému druhu  spoluzávislosti.
Stačí když například budete mít souseda - agresivního alkoholika, který po večerech denně dělá binec, pozvrací pravidelně celou chodbu, případně ho obden budete přeskakovat ležícího cestou do práce, tak to se pak lehce stane tzv. spoluzávislým celý barák. Prostě - zasahuje vám to do života, ať chcete nebo nechcete a v některých případech se s tím dá dost těžko něco dělat (třeba např.když je to právě váš soused - nejrychlejší řešení je když se vy sami odstěhujete    ).

Upravil(a) Blossom (28. 7. 2009 16:48)

agewa napsal(a):

najdi si o tom něco na netu, o spoluzávislosti se mluví u partnera a dětí, tedy o lidech, kteří s alkoholikem sdílí domácnost a intimní sferu.

Teorie jsem načetla hory, a praxi - tu mám bohužel taky za sebou.

Ano, závislost zasahuje do života celému alkoholikovu okolí (včetně třeba i těch sousedů) . To je neoddiskutovatelná pravda.

Ale jaksi nerozumím tomu, co tedy podle vás s tím?? Proč to tu vlastně rozebíráme?

Toto jsem našla na stránkách Moniky Plocové :

Spoluzávislost :
Fenomén, který nebývá brán příliš vážně: dlouholetá laskavá péče životního partnera o alkoholika (alkoholičku) je (paradoxně) zároveň významným momentem, který neuspokojivý stav udržuje!


Spoluzávislost představuje určitý typický vzorec chování rodinných příslušníků alkoholika; právě tak jako nemocný sám jsou i oni „chyceni v pasti“, v uzavřeném systému.


Spoluzávislost rodinných příslušníků:

--

1. fáze: utajování

- rodinný příslušník udělá všechno pro to, aby alkoholismus partnera neproniknul na veřejnost; odstraňování lahví, popř. sám obstarává další alkohol

- při návštěvách ho omlouvá – „není mu dobře“, „má moc práce“ apod.

- nátlak na děti - nesmějí si domů vodit kamarády, ze strachu, že by mohli vidět opilého partnera

- rodina se uzavírá, ubývají přátelé, ztrácejí se kontakty apod.

--

2. fáze: kontrola

- partner se snaží dostat pití druhého pod kontrolu - prozkoumávání, hlídání, kontrolování veškerých aktivit druhého

- konkrétně hledání lahví s alkoholem a jejich ničení

- v této fázi je velmi těžké se (za těchto podmínek) s partnerem rozejít

- pocity viny - opustit nemocného, „léta jsme budovali,“ „kvůli dětem“ apod.

- nebezpečí  v této fázi je, že může partner začít pít s postiženým

--

3. fáze: odmítání

- většinou po mnoha letech, rodinný příslušník již není schopen udrovat všechny mechanismy kontroly (resp. ještě utajování)

- následuje fáze odmítání („já už takhle dál nemůžu“)

- tato fáze je (opět paradoxně) pro závislého partnera nejpříznivější (samozřejmě ne subjektivně příjemná)

- rodina vyvíjí nátlak na změnu (léčení) = v počáteční fázi rozhodování je pro závislého silným motivačním faktorem = „buď alkohol nebo rodina“

Dík Nefrit za srozumitelnou citaci odborníků.

Já informace tohoto vlákna vždy porovnávám se svou životní zkušeností, snad to porovnání teorie s prožitou realitou možná vám, co to řešíte teď, k něčemu i může být: Takže jak probíhaly jednotlivé fáze u nás:

fáze utajování:
Ano před manželovou matkou- invalidní, téměř nepohyblivou důchodkyní. Neměla šanci s tím něco dělat, jen by se velmi trápila. (To se sice bohužel po provalení stalo, ale snad jsem jí utajováním ušetřila cca 3 roky spokojenějšího života)

Ne před manželovými 2 sourozenci. Za těmi jsem zajela dost krátce po zjištění problému, seznámila je se stavem věcí a požádala je o pomoc a spolupráci. Problém byl v tom, že mi nevěřili, přišlo jim to absurdní, měli pocit že na ně šiju nějakou boudu. Pochopili až v dalších letech, kdy se to vyostřilo, pak se snažili i pomoct, ale to už nebylo moc jak...   
A někteří manželovi vzdálenější příbuzní  pochopili natrvrdo, že manžel měl tento problém až teprv když v jeho důsledku předčasně zemřel.

Ano před dětmi - dost dlouho jsem se snažila je toho problému ušetřit a na jejich dotazy kde je táta jsem odpovídala šel si lehnout, není mu dobře. Dál se neptávaly, vzaly to jako fakt.
Až později mě psycholožka varovala, ať to před dětmi nezakrývám a řeknu jim šetrně pravdu. Tak jsem to udělala.

Ne před přáteli - těm jsem to po nějakém čase řekla. Většinou zareagovali skvěle - Co pro vás můžeme udělat? Tak se budeme scházet dál, ale prostě budem všichni pít nealko, nám to nevadí, rádi to pro vás uděláme.
Teprve dodatečně mě skoro všichni přátelé přiznali, že si také mysleli, že to zveličuju, že ten problém nafukuju.

Ano před obchodními partnery - jít s takovou informací dobrovolně na trh je ekonmická sebevražda.

Co se týká obstarávání pití pro manžela - nedělala jsem nikdy.

fáze kontrolování

Ano, byla jsem stále na pozoru, tím víc jak manžel selhával,  mé myšlenky se točily kolem manželova pití,snažila jsem se odstranit alkohol z domácnosti a celkově z dosahu, opravdu jsem ještě nechtěla manžela opustit - věřila jsem že to zvládneme a nechtěla jsem utíkat zbaběle hned bez boje.
Pít jsem nezačala, a i když nejsem úplný abstinent, piju i dnes jen svátečně a velmi opatrně.

fáze odmítání

U nás nastala vlastně hned po zjištění problému, probíhala  souběžně s fází utajování a kontrolování. Po celou dobu jsem naléhala na řešení, na jeho léčení, a sama mezitím vyhledávala informace a odborníky.
Problém byl v tom, že manžel to dlouho sám za problém nepovažoval (což je typické - já žádný problém nemám, a v další fázi - já to přeci zvládnu sám). Ono u nás to opravdu bylo trochu netypické, plíživé, nenápadné (viz informace ve všech mých předchozích vláknech), fakt to dost dlouho vypadalo zvladatelně, po první roky bývaly týdny a měsíce bez zjevných příznaků, jen občas selhání. Jenže se to postupem zhoršovalo, tak jsem pak přitvrdila, pohrozila rozvodem, a  zorganizovala takřka únos do léčebny (viz má předchozí vlákna).

Podle mě ve výčtu chybí ještě fáze poslední - smíření se smutnou realitou, s tím, jak to dopadlo, a najetí opět do normálního, spokojeného života.
Ta fáze u mě proběhla akutně asi během 1 roku, s pomocí výborné psycholožky. Věřím, že kdyby tehdy existovalo tohle babinetí vlákno, také by mi to pomáhalo.
Postupně se jizvy zacelují, vše v duši se hojí, jen občas ještě vzpomínka zabolí. Ale je zřetelný posun s časem k lepšímu.
Ve výběru partnera zůstává požadavek nepít nebo pít jen velmi s mírou první a nejdůležitější podmínkou - zopakovat si to nechci už nikdy. Ale víceméně žiju už zas dost let spokojený a plnohodnotný život.

U dcery trvala fáze smiřování i s pomocí odborníků mnohem déle, několik let - vlastně donedávna, syn odbornou pomoc  nevyhledával ačkoli jsem mu ji nabídla, nějak to zvládl sám, zdá se, že z nás 3 nejlíp, ale do hlavy mu nevidím. On má asi štěstí, že je od přírody pohodářská až těžce flegmatická povaha, snad ho to ochránilo.

Tož takto o fázích u nás...

Upravil(a) Blossom (29. 7. 2009 8:00)

Ros, zabývej se už konečně sama sebou ... to, že s Munďákem nemůžeš mluvit déle než tři minuty nebo že ho tři víkendy po sobě neuvidíš je sice "hrozné", ale Tobě to jen pomůže.
MMCH k té spoluzávislosti - na Tobě se manželovo pití taky dost podepsalo. Dostalo Tě až tam, že jsi v dlouhotrvající péči psychiatričky a psycholožky - kdybys tak dlouho nesnášela manželovy excesy, sotva by ses k nim dostala do péče.  Bereš zřejmě anitidepresiva (?) takže si troufám říci, že manželovo pití natolik vážně zhoršilo Tvůj zdravotní stav, že se neobejdeš bez soustavné odborné péče a dlouhotrvající medikace. Ty jaksi řešíš jenom Munďáka, jak se mu daří v léčbě, že se buď uvidíte nebo neuvidíte a na jak dlouho ... jestlipak má Tvůj manžel motivaci se zamyslet nad tím, že kdyby nebylo jeho pití, manželka by nechodila po psychiatrech a nepotřebovala psychologa, tzn. jaký závažný dopad mělo jeho popíjení na manželčino celkové zdraví???

O sobě jsem už psala o trochu níž (příspěvek 959), je to v podstatě pořád totéž,  :dum.bom: ale pomalounku se to lepší. To s tou psychologickou a psychiatrickou péčí je pravda jen částečně. Já jsem tam Munďáka dovedla, abych ho přesvědčila, že má problém. No a když už jsme tam byli, tak jsem si řekla, že by nebylo na škodu to s tou doktorkou probrat, protože jsem už z něj měla nervy na pochodu. A tak jsme se do toho spolu daly (s tou doktorkou), dala mi nějaké léky na deprese, které pramenily nejen Munďáka (i když především), ale i z podnikání (dluhy, všechny rodinné peníze ve firmě, protože jsem fyzická osoba atd.). Docházím k ní už asi 2 roky, ona nás nasměrovala k psycholožce, kde jsem zatím byla jen 2x, jednou s Munďákem, jednou sama. Jenže ona má teď dovolenou, takže místo toho, abych to probírala s ní, tak to ventiluju tady. Po prázdninách jsem s ní domluvená na terapeutické skupině, tak uvidím jestli mi to pomůže.
A to že pořád píšu o něm je proto, že si v podstatě doma nemám s kým popovídat a předtím jsme toho spolu už taky moc nenamluvii, tak mi to chybí. Cítím se jako by mě bylo jen půl. Ale po těch všech stresech a peripetiích- nejdřív umírání jeho maminky u nás doma, pak smrt jeho otce rok na to (byli mi oba velice blízcí a drazí), pak komplot dodavatele s konkurencí, pak rozkopané celé město, z čehož vyplynuly finanční obtíže, protože lidi vůbec nechodili- ani se sama obě nedivím, že takhle blbnu Vím, že to takhle dál nejde, ale když tedˇ jedu na dovolenou, tak vím, že tam chci jet a těším se, že přijdu na jiné myšlenky, což je od 9.7. obrovský pokrok, protože jsem o té dovolené tehdy i pochybovala Mě už ty věčné utkvělé myšlenky na něj taky lezou na nervy, ale abych se jich zbavila, to nejde za týden jako s chřipkou, prostě to trvá. Teď už mám ty blbé stavy jen po ránu, když se vzbudím, než si vezmu prášek a pak večer, když přijdu do ložnice a jsem tam sama. Asi bych měla spát někde jinde, ale gauč v obýváku je rozbitý, tak se těším do stanu.

Upravil(a) Rosamunda (29. 7. 2009 14:56)