Svatbu jsme plánovali jako letní party, pokud možno v hezkém venkovském prostředí. Po několika neúspěších jsme narazili na Hřebčín Favory/statek Benice. Místo je to skutečně krásné a romantické, k dispozici je ubytování, jízda na koni, zoo s domácími zvířaty (kde vás sice může kousnout poník, ale pouze vaší vlastní vinou) a hezké dětské hřiště – prostě ideální místo. Vše probíhalo zpočátku hladce, všichni byli milí, otevření, přislíbili nám různé služby a možnosti (dovezení vlastního vína, koláčů, dortu) a vše se zdálo neuvěřitelně jednoduché.

Věci se začaly trochu komplikovat poté, co se dvakrát změnil nájemce restaurace, majitelkou angažovaný kuchař nejevil přílišné známky duchapřítomnosti a začaly se objevovat různé nové podmínky předchozích ujednání (například korkovné ve výši 90 Kč za dovezenou láhev vína). Nicméně s provozní hřebčína jsme nakonec dosáhli dohody na ceně jídla, nápojů a dalších služeb, smlouvu jsme ovšem měli již z dřívějška uzavřenu pouze na pronájem prostor, parkování a osvětlení. Na akci pro 100 lidí byl subkontraktován catering pana Šubrta. Jelikož jsme měli s provozní domluveny další služby (použití porcelánového nádobí a předpokládanou standardní obsluhu), neočekávali jsme žádné komplikace.

Dva dny před akcí jsme obdrželi telefonát od pana Šubrta, který nám tímto oznámil zvýšení ceny cateringu o 10.000 Kč. Pokud se nám podařilo dostat se v rozhovoru s ním ke slovu – pan Šubrt hovoří kadencí kulometu, uspějete-li a jeho tok či chrlení přerušíte, skočí vám po chvíli opět do řeči a na námitku „nechtě mě domluvit“ reaguje hysterickým „vy mě nechte domluvit“ – snažili jsme se protestovat. Na to kontroval buď vyhrožováním, že nepřijede, a že také „na sebe můžeme v sobotu se svatebčany jenom koukat“, osobními invektivami, obraty typu „ženská, co mi to tu povídáte“, či naznačováním, že pokud nám záleží na nějakých 10.000, jsme úplní chudáci a neměli jsme tu „problémovou akci“ vůbec pořádat. Zvládal přitom plynule přecházet od tónu velmi familiérního k drsné bojovnosti. Proběhla celkem tři kola, než jsme se dva večery před svatbou vzdali – slabší polovina páru přitom v záchvatu lehké hysterie.

Po tomto entrée jsme samozřejmě tušili, že věci nepůjdou zcela hladce a naše očekávání byla vrchovatě naplněna. Během akce pan Šubrt odmítal spolupracovat, obsluhovat a poskytoval zavádějící informace. Dovezené koláčky a koláče například rozhodili jeho spolupracovníci zabalené na stoly, přidali pár plastových talířků a jen díky tomu, že tyto byly servírovány v pronajatém špejcharu se nakonec uvolil k jejich rozbalení. Přislíbený porcelán a sklo jaksi nebyly k dispozici a ani přivolaná provozní hřebčína v tomto nebyla příliš nápomocna, zjevně si hrajíce s panem Šubrtem do ruky. Pan Šubrt tvrdil (lhal), že jsme na plastové nádobí přistoupili a bránil sklenice hřebčína vlastním tělem. Po delších konzultacích, tentokrát již nastoupili rodiče nevěsty a ženicha a za přítomnosti svatebních hostů se nám podařilo vyjednat alespoň skleničky na víno, které jsme si sami nanosili na stoly. I přes to, že jeho personál po větší část odpoledne pouze přihlížel dění, nechal pan Šubrt svatební hosty mýt nádobí (rozuměj sklenice), doplňovat si samostatně pohoštění a ještě se všemu vesele smál. Bojkotu páně Šubrta jsme se bohužel nemohli účinně bránit, jelikož jsme s ním neměli uzavřenu žádnou smlouvu a potažmo ani smlouvu s hřebčínem, kde by byly tyto služby podrobně specifikovány. Ke konci akce musel být velmi spokojený. Důležitým svatebčanům (novomanželé, rodiče), kteří s ním museli jednat a prosit jej, aby udělal to či ono, dokonale znechutil první hodiny svatebního odpoledne. Personál hřebčína, byť zpočátku korektní, nás nejen nepodpořil, ale vše dotvrdil následující den – to jsme si vyslechli, že už se jenom čeká, kdy odtamtud vypadneme…tož jsme vypadli a už nás tam víckrát neuvidí.