Je mi nesmírným potěšením přidat i svoji slohovku mezi štastné maminky novorozenátek a podělit se tak se všemi o něco tak úžasného, jako je příchod nového života ...

   Ty, které mě znají již delší dobu vědí, čím vším jsme si museli s manžou projít a že ne vždy nám bylo do smíchu a tak jistě vědí, že tohle píši úplně od srdce a že jsem nadevšechno štastná, že vůbec můžu tuto slohovku napsat ... Tentokrát je totiž s tim nejštastnějším koncem ...

   Ale abych začala od začátku .... Celé těhotenství jsem zvracela, ne denně, ale často, takže když jsem v neděli 8.6. večer začala zase, ani moc jsem se nedivila. Jen spíš tomu, že tentokrát to bylo večer a ne ráno, ale tak ... Manža byl v práci a já celou noc strávila na toaletě.
   V pondělí 9.6. ráno mě čekala klasická KO v porodnici + monitor, takže jsem doufala, že už budu tak nějak ready. Líp mi sice bylo, ale jelikož jsem celou noc nespala, tak jsem vypadala zajímavě. Nicméně mě manžel v 6hod ráno vyzvedl a jeli jsme k Apolináři na KO.
    Monitor v pohodě, jen mi nebylo zase dobře od žaludku. A aby toho opravdu nebylo málo, začala jsem znovu zvracet. V ordinaci jsem už skoro nemohla říct ani slovo, ale nakonec jsem tedy horko těžko ze sebe vypravila své trápení a dr mě poslala na internu. Tam se mělo rozhodnout, jestli je nebo není nutné těhotenství ihned ukončit. Dr na interně byla skvělá, mě už bylo o něco lépe, takže jsme si i popovídali a ona rozhodla, že nejlepší pro mě i pro  miminko bude, když se těhotenství ukončí císařem a poslala mě zpátky do poradny. Tam mi jen tak lehce sdělili co a jak a že mám jít na porodní sál na příjem, že už o mě vědí. Manžel odjel domů pro věci a já šla na příjem. Čekalo mě dlouhé "přijímací řízení", podepisování papírů, souhlasů a nesouhlasů a vyšetření.
   Po prohlídce mi dr sdělil, že jsem otevřená na 2cm (ještě od toho hrozícího předčasného porodu), a že i on doporučuje císaře a že ho udělají hned po obědě. Dali mě na porodní box, napíchli mi kapačku a měla jsem si zavolat manželovi, aby přijel. Byla jsem fakt "mimo" a vůbec jsem nechápala co se to najednou děje. Tolik informací, tolik strachu a nejistoty ...
   Manžel přijel a byl se mnou na boxu, ale stále se nic nedělo a dr mi řekl, že se ještě čeká na výsledky krve. Asi kolem 14:30 přišel dr, že císař bude až večer a že mě ještě na boxu vyšetří. Najednou se zasmál a říká: " císař nebude, jste otevřená na 5cm, nakonec rodíte sama". No, nechápala jsem, vždyt mi nic nebylo. Napíchli mi teda Oxytocin, aby zesílily kontrakce a dál se čekalo. Manžel se mezitím odjel najíst a postarat o naše dvě štěnata, protože nám řekli, že to ještě pár hodin potrvá. Stačila jsem si ještě pokecat s kamarádkou po telefonu, úplně se divila, že rodim a volám a taky jsem volala mámě, která byla, chudinka, jak na trní, jestli teda půjdu na císaře nebo ne. Pak přišla PA a píchla mi plodovku s tím, že se kontrakce musí rozjet. Píchnutí vody nebolelo, ale ty věčné vyšetření příjemné rozhodně nebyly.
   V půl páté kontrakce nabraly na intenzitě a já myslela, že je to můj konec. Ležela jsem na zádech připojená na monitor, aby měli malou pod kontrolou a nemohla jsem nic, takže jsem nehty zarývala kde se dalo (nechci nikoho vyděsit, ale jsem taková hysterka ). Poprosila jsem tedy o epidurál, protože vnitřní nález se nepohnul a vypadalo to na hooodně dlouho, přičemž bylo jasné, že ten den porodit prostě musim, když mi píchli vodu. epidurál mi dali bez problémů, ovšem efekt jaksi žádný. Najednou jsem mezi nohama ucítila jakýsi divný tlak a řikám manželovi, at někoho zavolá, že mě to tam tlačí, že se něco děje. A on že ne, že to nic není, že to musim vydržet, že je to jen kontrakce. Zopakovala jsem mu to asi třikrát a pak už jsem skoro řvala, že si jako p.r.d.e.l. fakt nedělám. Tak se vykulil a běžel pro PA. Ta se podívala a říká:" ježiš, hlavička, no ta má ale vlasů, šup, rodíme". No, koukala jsem jak puk. A to manža, že to nic není, že . Upravili mi lůžko a mohla jsem tlačit. Vzhledem k tomu, že jsem celou noc nespala, zvracela, nejedla a nepila jsem teda moc sil neměla, takže to trvalo fakt dlouho. PA se mi snažila pomoct tlačením na břicho, ale to bolelo snad ještě víc než samotné kontrakce. Poslouchala jsem pokyny dr a PA a snažila se tlačit jak to šlo. Byl to opravdu nadlidský úkol po takové probdělé noci, ale nakonec se povedlo a já ze všech sil zatlačila. Na první zatlačení byla venku hlavička, na druhé ramínko a pak ...

   ... JSEM V 19:21HOD USLYŠELA TEN NEJKRÁSNĚJŠÍ PLÁČ - PLÁČ NAŠÍ DCERY VIKTORIE, KTERÁ SE V TEN NEZAPOMENUTELNÝ MOMENT POPRVÉ NADECHLA A SPATŘILA SVĚT, NE KTERÝ SE CELÝCH DEVĚT MĚSÍCŮ PŘIPRAVOVALA V BŘÍŠKU ...

   Po ustřižení pupeční šnůry Vik odnesli na ošetření, manžel šel samozřejmě s ní a já ještě porodila placentu. Byla jsem tak strašně zmatená, štastná a všechno dohromady, ani se to nedá slovy popsat. Spadl mi balvan ze srdce - naše holčička se narodila živá a zdravá a já neměla ani sílu plakat radostí.
   Dr mezitím chystala šití, jednak mě nastřihli a jednak jsem se i hodně potrhala, takže šití bylo opravdu dlouhé a dr to stálo hodně práce , aby mě dala dohromady. Do toho jsem znovu a znovu zvracela, takže opravdu zážitek. Manžel mezitím přinesl Vik zabalenou v plence a v dece, držel ji v náručí a já ji jedním prstem hladila. Koukala jsem na dvě největší lásky mého života a v duchu jsem děkovala Bohu, že mi dopřál to štěstí, abych konečně pohladila své vytoužené miminko a že jsem tuhle krásnou chvíli mohla prožít právě s Tomem. Do náruče ani k prsu mi ji nedali, protože mě šili. Vik tam s náma byla asi 3/4hod, pak ji odnesli na novorozenecké, manža odjel domů a já si ještě poležela na boxu. PA mi přinesla pití a něco malého k jídlu, abych nabrala sílu a nechala mě odpočívat. Hlavou mi běželo všechno možné i nemožné, a hlavně věta "já jsem máma". Věděla jsem, že Viki je v pořádku, manžel v pořádku doma a byla jsem najednou tak vnitřně klidná...
   
   Nevím, jak slovy poděkovat za ten dar - nádhernou zdravou dceru, za oporu, kterou mám a doufám, že vždycky budu mít, ve svém manžovi, za obětavost mojí mámy, která se mi v době pobytu v porodnici o manžu starala a samozřejmě nemůžu vynechat vás všechny, které jste na mě myslely a držely mi palce - ze srdce Vám děkuji !!!

   Přes veškerou bolest, kterou jsme si s Tomem museli projít, jsme se dočkali vytouženého štěstí a já nemůžu nenapsat, že ač jedno štěstí jsme loni ztratily, tak ho zase máme - jiné, originální, nesrovnatelné, ale také NAŠE! Slibuji naší holčičce, že nedopustím, aby se ji cokoli stalo a že tady vždycky pro ni budu. A že i ji děkuju, že byla šikovná, že vydržela v bříšku až do konce a statečně se probojovala ven, abych ji mohla mít v náručí.                                                          Viktorie, holčičko moje, jsi moje všechno!


Omlouvám se za chyby nebo překlepy, ale přes slzy skoro nevidim ....