Je to lékař, takže ze začátku si vyslechne Tvé problémy a pak bryskně naordinuje léky... Bát se vůbec ničeho nemusíš, prostě jako bys šla k lékaři. Já osobně bych volila psychologa, ten má čas Tě více vyslechnout a řešit to jinak než léky, ale chápu, že i léky jsou někdy potřebné, když už nic jiného nepomáhá...také beru antidepresiva.

První návštěva je delší, tak třicet minut...další už méně...deset až patnáct. On to nepozná někdy hned, někdy ano, někdy ne..je možné, že nejdříve budeš pokusný králík, prostě musíte vybrat něco, co Ti bude sedět... Ale je pravda, že mě nejdříve ten lék neseděl, měla jsem spoustu vedlejších účínků, ale pak jsem ho postupně začala snášet... Však uvidíš, rozhodně se nemáš čeho bát, psychiatři jsou většinou docela milí a fajn lidé ;-)

Alosek napsal(a):

První návštěvu u psychiatra jsem probrečela.
Chtěla jsem si zapálit, ale nedovolil mi to - ačkoli měl na stole popelník, zapalovač i cigarety, řekl, že kouření nemá rád a že by ocenil, kdybych to vydržela
Byla jsem tam ještě dvakrát, sdělil mi, že mi žádné prášky nenapíše, protože to zvládnu i bez nich. Měl pravdu.

Mimochodem za psychiatrem mě poslal přítel, byla jsem opravdu hodně dole, a on to už nezvládal.

A co Ti pomohlo?

Ametyst, hlavně klid. Každý lékař je jiný, přece nemůžem vědět, jestli ten tvůj tě vezme včas a jestli budeš muset klepat. No a komu by se chtělo chodit k doktorům... Je to nutnost a tak se to musí i brát, ne?

1. Vem si sebou lahev vody - kdybys potrebovala napit a on nemel
2. Lidi v cekarne si nevsimej - jsou na tom casto mnohem hure, nez ty
3. Neměla bys čekat více než 15 minut. Pokud jsi objednaná, není důvod čekat 3 hodiny. U objednání na určitou hodinu je to práve proto, aby se nemuselo čekat. Pokud si nejsi jistá, klidně zavolej jeho sestricce nebo jemu samotnému. Když nebude mít na dveřích "neklepat - probíhá terapie". Tak bych klidně po 5 min zaklepal. Oni vlastně když mají zavřené dveře nevědí, že někdo přišel - takže bys se sama okrádala o čas.
4. Pravděpodobně se te zeptá na to, s cím jsi prisla. Nebude asi hned vytahovat kouzelné návody. Bude chtít zjistit, co te trapí a co se vlastně děje. Tak mu zkus povědět co nejvíc. Není nutné, abys to vše zvládala perfektně. Doktoři většinou vědí, že tyhle psychické věci nejsou legrace.
5. Neboj se. Je tam od toho, aby ti pomohl a ne aby tě trápil nebo stresoval - i kdyz to do jisté míry může stresová situace být. Ale to se jistě zvládně.

Určitě to zvládneš. Na rozdíl od zubaře je ta bolest méně intenzivní :-)) A měla by postupně odcházet. Drž se.

Je to normální rozhovor dvou lidí.
Existuje spousty postupů, jak z lidí dostat postupně, o co jde. Ale to je práce terapeuta - a ten by měl správnými otázkami pomoci, abys si mohla uvědomit, co je "problém" a co ho způsobilo.
Ne vždy se to podaří raz-dva, spíš raz-dva měsíce či roky :-) Ale v průběhu se můžeš dozvědět spoustu velmi užitečných věcí.

A jednou z nich třeba bude, že se přestaneš bát.

Prosím musíte mít doporučení od obvodní lékařky a kam se vlastně obrátit psycholog nebo psychiatr když už nevím co se sebou, ustavičným strachem, úzkostí atd? Problém je že pracuji v nemocnici a taktéž obvodní mám tam a když budu chtít doporučení jsem si jistá že to bude vědět celý špitál... a to tam dělám personální

Tak jsem to dnes zvládla.
Objednaná jsem byla na 9 hodin, přišla jsem už v půl. Na řadu jsem přišla v 11 h. Uf. Byla jsem uvnitř půl hodiny. Fakt mě nesnědl.
Typický psychiatr. Bordel na stole, brýle nakřivo (pak jsem zjistila, že mu chybí nožička u brýlí). Byl hodný, neobviňoval mě, bystře vystihl původ problémů. Mám léky a doufám, že bude líp. Také doporučil psychoterapii u kolegy psychologa, a budu chodit na fototerapii (relaxační léčba bílým světlem, s hudbou), to se mi bude líbit.
Jsem spokojená, myslím, že se konečně bude něco lepšit.

Díky všem za podporu.

Judita napsal(a):

Trochu mě vyděsil článek v novinách (podotýkám, že seriózních), v němž se psalo o experimentu, který udělala skupina dobrovolníků v různých koutech Evropy. Šli k psychiatrovi a řekli, že slyší hlas, a ten hlas říká "bum". V ostatních věcech odpovídali na základě svého skutečného stavu, žádné jiné příznaky si nevymýšleli. Všichni si z první návštěvy odnesli balík léků, nikdo nebyl v ordinaci déle než 30 minut.

Ametyst napsal(a):

Alosek napsal(a):

První návštěvu u psychiatra jsem probrečela.
Chtěla jsem si zapálit, ale nedovolil mi to - ačkoli měl na stole popelník, zapalovač i cigarety, řekl, že kouření nemá rád a že by ocenil, kdybych to vydržela
Byla jsem tam ještě dvakrát, sdělil mi, že mi žádné prášky nenapíše, protože to zvládnu i bez nich. Měl pravdu.

Mimochodem za psychiatrem mě poslal přítel, byla jsem opravdu hodně dole, a on to už nezvládal.

A co Ti pomohlo?

Čas... a taky to, že jsem se neizolovala od ostatních lidí.
A navíc jsem za necelý měsíc zjistila, že jsem těhotná, takže moje pozornost se jaksi upnula jinam, než na sebe samotnou a moje trápení. Teda ne, abys to vzala, že ti radím jako terapii miminko

Jinak ti tu ostatní napsali moc hezky dobré rady.
Držím pěsti, drž se!

Zdravím. Je to pro mě trochu zvláštní ale byla jsem poslána od své kožní na psychiatrickou ambulanci, kam jsem objednaná na únor 2019. Mám z toho trochu strach, nevím, jaký mám z toho mít pocit. Ne že by mě rodina nepodpořila ale nelíbí se mi, jak tvrdí, že když tam půjdu ještě ze mě udělá blázna, dobře vím že mám problémy jen doteď jsem se to asi snažila nějak tutlat. I když mě prozrazuje mé neustále rozškrábané ranky na obličeji. Taky by mě zajímalo, jestli tu má někdo podobný problém jak já, a to neustále rozškrabávání si ranek, černých teček, boláků, škrábanců a tak. Já osobně už ani nevnímám že si třeba nějaký ten boláček na tváři rozškrábu, většinou mi to dojde až po tom, a to si pak připadám hrozně z toho, že jsem to zas udělala. Měl tu taky někdo takový problém? A jestli ano pomohl vám nějak při tom to psychiatr nebo ne? Mě osobně to totiž přijde jako hloupost, protože mi stále přijde že jsou na tom lidi kolem mě hůře. Děkuji za odpověď 🙂