Neporadím Ti jak na z toho ven, ale držím Ti palce. Já si dám tak třikrát týdně večer po práci jednu až dvě sklenky červeného, to asi není závislost.

winie napsal(a):

Ahoj Ametyst,
nevím, co jsi měla předtím za problémy, než jsi začala pít. Píšeš, že deprese. Já třeba zase trpím sociální fobií a věřím, že i mně na chvíli by alkohol třeba pomohl ve chvilkovém překonání nesmělosti. Ale nemá to cenu, za tu daň, kterou to nese.
Tvé pocity úzkosti a nervozity je asi ta tvrdá realita, taková se vším všudy, která se pro citlivější jedince dá hůř nést. Ale je lepší přijmout ji, než se otupovat.
Určitě budeš potřebovat pomoc psychologa nebo psychiatra.
Pokud máš problém se závislostí, tak antidepresiva, pokud ti je lékař napíše, by neměly způsobovat závislost, pozor si dej ale na léky, které krátkodobě a efektivně snižují úzkost. Ale věřím, že se dostaneš do rukou odborníka a že ti napíše přesně to, co potřebuješ pro svůj stav.
Jistě není dobré depresi řešit alkoholem.
Myslím, že jsi neuměla požádat o pomoc, přiznat sobě i okolí, že jsi slabá a už to nezvládáš, co myslíš? Já to mám taky tak. Člověk tak dlouho nosí masku, až tomu okolí uvěří a těžké je je pak přesvědčovat, že to, co hrál, aby se zdál silný, že to není on, ale že to, kdo on je, je naprosto někdo jiný, někdo slabý, se spoustou chyb.
A dalo mi pak spoustu práce ukázat se v tom pravém světle.
Píšeš, že máš výčitky svědomí, jak jsou k tobě hodní. A co ty, jsi hodná sama k sobě?
Amytyst, ty si to zasloužíš, lásku od nich, zkus se mít ráda, vím, že je to těžké, ale zkus to krůček po krůčku. Řekni si třeba, ale jo, něco jsem udělala špatně, ale v něčem jsem zase dobrá. Zkoušej vidět i to pozitivní v sobě.

Winie,
vystihlas to přesně.
Mé problémy původně způsobily úzkosti a soc. fóbie. U psychiatra jsem byla dnes, viz mé vedlejší vlákno:
http://fora.babinet.cz/viewtopic.php?pi … 6#p1333626

To, že to "prasklo", mi vlastně ulevilo, už se nemusím schovávat za alkohol. Je to ale téměř typické, že tyhle problémy řeší lidé alkoholem. Alkohol je hnusný, nechutná mi (kromě piva, ale bez toho taky můžu žít), jen pomohl na krátko překonat úzkosti.
Okolí je trochu v šoku, dost dobře se mi vše dařilo tutlat.
Doufám, že mi teď začíná nový život.

winie napsal(a):

Ametyst, držím ti palce. Počítej s tím, že to bude práce na dlouho, že se to nevyřeší hned. Já vlastně taky v podstatě začínám. Máme to těžké, ale jsem ráda, že se můžem navzájem podržet

A nechceš napsat taky svůj příběh, co Tebe donutilo ke změně?

Udělala jsem dnes důležitou věc.
Zajela jsem do práce, a ze své osobní skříňky jsem vylela do umyvadla všechcen alkohol, co jsem tam měla (asi 3/4 litru vodky). Hrozně se mi ulevilo, mám pocit, že jsem něco důležitého PUSTILA, že to je začátek odpoutání se.
Kéž by, kéž by, kéž by...

Aneri, kdyby to bylo tak jednoduché, jen si rozumem říct: nechlastat. Mnohdy ani ta motivace nepomůže.
Ženské mají problémy, a tak začnou chlastat. Muži začnou chlastat, a tak mají problémy.
Žádná ženská nepije jen tak. Ikdyž si mnohdy ten pravý důvod neuvědomuje, nebo nechce připustit.
Myslím, že Ametyst je na dobré cestě, zjistila, co bylo na počátku.
Já jsem na tom ještě nedávno byla dost podobně. Už absolutně nepiju, ale beru léky, nicméně, je to první krok k práci na sobě.
Ametyst, rozhodně to nekončí jen léky. Chce to psychoterapii. Platí se to, a stojí to víc sil, než polknout prášek. Ale je to jedna z cest. Lepší než alkohol.Prášek je jen první pomoc. Pak už je to na Tobě.
Držím pěsti.

Ametyst,

kočko, to že když někdo v životě uklouzne, přiná to, počítej s tím, že 80% naší populace (té "lepší") ti ukáže jaký jsi najednou povl. Připrav se na to a zkus se obrnit. Kašli na ně. Neboj, ono se jim to jednou taky vrátí, to funguje 100%.
Já jsem v 17ti měla mentální anorexii, prožila na psychiatrii půl roku. Pasťák,ale těch příběhů. Náctiletých feťaček, alkoholiček. Většinou startovací problém byly deprese,nedocenění atd. Málokdy jen tak z pelezíru.
Já jsem pak po návratu z nemocnice brala AD. Beru je dodnes, jelikož u mne byla stanovena endogenní deprese. Půl roku jsem se držela, dobrý. Ale pak se znovu začali objevovat silné stavy deprese, pocity méněcennosti a já začala pít. Nepropracovala jsem se k alkoholismu jako takovému, ale nájezd tam určitě byl. Brala jsem silné dávky Amytriptilínu (tricyklická antidepresiva) do toho nějaký Deprex atd a na to hodila třeba pět piv. Tři tequily. Doma jsem začala pít vínko. Nejdříve dvě dcl. Pak jsem vypila celou lahev. Nejdříve mě to brzy skonalo, ale pak jsem se "vypracovala" klidně za večer na akci na 12 malých piv a 9 tequil. Pánové už se mnou nechtěli pít, oni byli na šrot a já jsem držela. Potácela jsem se,ale dobrý. Ráno jsem šla do práce a bolela mě max hlava. Snesla jsem hodně alkoholu,dlouhou dobu. Ale pak nastal zvrat. Stačil panák a já se ocitla téměř v bezvědomí. Měla jsem neskutečná okna. Kamarádi se mnou nechtěli nikam chodit, protože jsem vypadala hnusně.
Jenže díky alkoholu se deprese samozřejmě rozvinuly ještě více. Ono to jde pomalu,ale pak tě to srazí. Vím jak jsem ve dvě ráno měla stav, kdy jsem myslela, že vyskočím z kůže. Seběhla jsem třeba pro kolo  a jezdila jsem dvě hodiny po městě. Děsně nabuzená.
Jednou jsem si prostě nacpala plnou hrst AD nějaký prášky na spaní, zapila to fernetem a šla si lehnout do parku. Pak jsem se probudila na ARO. Pokus o sebevraždu... několikáty.
Závislost mi nebyla diagonostikována,ale byla jsem týden na pychiatrii a pak jsem chodila na pravidelné terapie.
Nevím kdy nastal ten zlom,ale dnes to téměř 10ti lety po těchto stavech alkohol piji jen málo. Většinou pivko, dvě a konec. Max dobré víno nebo
šampaňske. Z tvrdého jen slivovici do čaje v zimě.
Držím ti moc palce.

Holky,
já jsem tu nebyla hrozně dlouho.
Jak se vede?
Já nepiju od začátku května, a je to bezva. Žádná okýnka, čistá rána, bez kocoviny.
AD už neberu, ale bez benzodiazepinu se neobejdu. Beru ho jen nárazově, když je nutné.

Co si myslíte o léčebnách? Já jsem žádnou neprošla, a někteří abstinující alkoholici mi proto říkají, že jsem se neléčila.
Ale můj problém je SF a ne alkoholismus (tedy ne primárně). To nikdo nechce slyšet. Všichni vidí, že jsem pila, tak jsem alkoholik, a hotovo.
3/4 roku nepiju ani kapku, bez problémů. Doufám, že to tak zůstane. Jsem sama za sebe ráda, že jsem to zvládla i bez léčebny.
Pokoušela jsem se zjistit, v čem by mi léčebna pomohla, když to šlo i bez ní, ale nikdo mi nebyl schopen uspokojivě odpovědět.
Měla jsem zato, že to je pro lidi, co se sami pokoušeli přestat a nedařilo se to. Většina lidí, co si prošla léčebnou, mou cestu neuznává.

Víte, jak to bylo zvláštní o Vánocích, dělat muži vaječný koňak, a poprvé si ani nelíznout? Nalévat návštěvám slivovici, a sedět s nimi u jednoho stolu, nasávat ty výpary ve vzduchu...nedá se říct, že by mě to lákalo se napít, spíš mi ta situace přišla zvláštní. To, že nepiju. Že NEMUSÍM pít. Že jsem se rozhodla nepít a že to jde. Ohromná svoboda.