Rozmarýna napsal(a):

winie, poslala jsem Ti soukromou zpravu:jojo:

Rozmarýnko...ale já ji nedostala

Vladena napsal(a):

Winie,škoda, že jsi nevyplnila u svého profilu město. Věřím,že v dalším Tvém příspěvku zkusíš sebrat odvahu a napsat odkud jsi. Četla jsem zde spoustu stesků od maminek,které na sebe nemají čas, jsou osamělé,dušičky,které si nevěří a hledají kamarádky,kamarády. Vyjdi jim naproti,zkus to! Nabídni přátelství,procházku či společné hlídání dětiček na pískovišti.Jedna zde psala, že byla v kojeňáku na návštěvě.Nevím, zdá se mi to bez zdravotního průkazu neproveditelné.Ale můžeš získat od ní informace. Ještě je tu na Babinetu spousta vláken, kde se řeší osamělost.Zkus reagovat i tam.Tak honem,život upaluje rychle!

Tak jsem to aspoň částečně napravila. Jsem z Valašska.

Já měla taky kamarádku, která se mi vdala a přestěhovala a s tou jsem chodila na návštěvy za mentálně postiženýma klukama (spíš chlapama). Byla jsem z toho trochu na rozpacích, tehdy ještě neotrkaná dvacítka, ale i mi to dělalo radost. Nejsem úplně ten typ, co touží pomáhat druhým, ale možná proto, že jsem sama "postižená"...táhne mě to k takovým lidem, ke všem, co trpí, a v tom kojeňáčku by se mi taky moc líbilo. Jen by mi jich bylo strašně líto, že je zas musím opustit.

Nejsem třeba úplně bez kamarádek, mám i kamarádku, která bydlí o pár vchodů ode mně a je na mateřské, přesto se vidíme tak jednou za měsíc. Proč to tak je, nevím. Jsem trochu i samotářka, no a s léty je to čím dál horší.
Ale chtěla bych to zkusit, poznat někoho nového nebo si s někým, kdo má podobný problém aspoň psát, i to povzbudí, sdílet své starosti a strachy.
Ale nejvíc se všeho bych chtěla najít nějakou blízkou dušičku.
S tím jsem měla vždycky problém. Vždycky jsem měla jen jednu...ale tu nejlepší kamarádku.
S odchodem ze střední školy se všechny nějak vytratily...

Upravil(a) winie (10. 6. 2008 21:19)

Winie,
tak vidis. Zkus to,mozna Ti to muze dat pocit ktery potrebujes ziskat,poznat. Prekonat zabranu.   
Je zajimavy jak pises ze radeji by jsi vydrzela sebevetsi bolest nez citit strachy. Nekdo ma zase strach z bolesti.
Strach je taky rekneme bolest ale psychicka,(tak to vnimam ja). Jedine jak se dostat za barieru strachu je,ten strach naplno prozit. Neuhybat pred nim,ale jit primo do jeho naruce. Zni to silene mozna,ale tak jsem to poznala sama. 

Majkafo,
no,vis co,ono to s tou parasutistkou u me neni zase tak uplne tak. Zazila jsem to ve snu.Nicmene verim ze od fyzickeho realneho skoku z letadla se to bude lisit jen minimalne. Muj pritel skakal a tak jsem si s nim sdelila navzajem nas vlastne neprenosny zazitek. Zda se to byt stejny. Az to ale zkusim v realu pak teprve zaziju oboji a pak posoudim.   

Upravil(a) hirondel (22. 5. 2008 15:25)

Winie,
ted jeste nevis,ale prijdes na to. Az prijde okamzik strachu,hluboce se zamysli nad tim jak moc Te svazuje,omezuje. Melo by Te to pekne nastvat.. Pak nadech a doprovod Tvych vlastnich slov-"Jdu na to"  a pak proste skoc-pust se,odhodlej se-vykroc udelat presne to ceho se bojis.
Tak jak by jsi byla schopna prekonat bolest ,presne tak muzes prekonat i strach.
Nebudes litovat az to dokazes ale to Ty vis. Zboris hradby strachu odvahou.
Skoda ze nebydlim blizko.  Posilam Ti proto alespon tyhle slova. Kuraz Weine!   
Drzim Ti pesti i na nohach.   

P.S.: Mám doma knížku Sociální fobie od Jána Praška a ten tam tyto léky uvádí ve skupině léku, které snižují sociální úzkost.
Tak se mi docela ulevilo. Hlavně i tím, že tuhle nemoc LÉČÍ a nemusím to brát trvale. že se to jednou, ta nemoc, vyléčí.

winie napsal(a):

Ahoj, pročítám postupně Babinet a k tomuhle názvu mě inspirovalo jedno vlákno na duchovním, ale můj problém spíš patří na psychologické  fórum, aspoň si myslím.
Celý život jsem nějaká zbržděná, a že je to už dost dlouho, blížím se k věku pod čtyřicet a dalo by se říct, že stále přešlapuju na jednom místě. Absolutně se v něj nic neděje a je to jedna velká nuda.
Od dětství vlastně nevím, co bych chtěla dělat. Snad je to tím, že jsem v mládí hodně četla a moc se nestýkala se svými vrstevníky a tak jsem si v sobě vypěstovala snad nějaké falešné vzory a ideály a je pro mě těžké přijmout nudnou skutečnost. Samozřejmě to taky moc nepomohlo v rozvoji mého sociálního cítění. Někdy si připadám, že mám srdce z kamene a mé okolí tím trpí, přestože i já sama se dost trápím a trpím různými neurotickými strachy.
K psycholožce jsem chodila, ale jaksi jsme si nesedly(už to byla má třetí) a vlastně jsem si od ní vzala to, co jsem potřebovala, to, co mi mohla dát ona a já to byla schopná pobrat.
Ale stejně si myslím, že další krok je na mně, proto jsem se rozhodla zatím nikam nechodit(je to už víc než rok).
Chvíli jsem si žila spokojeně(snažila se tak žít), být se vším spokojená, i když žiju sama(jak vidíte, nikdo mě nemiluje, a je to asi tím, že já sama v sobě nejsem schopná tu lásku dát).
Dalo by se říct, že bych měla být spokojená, mám dobré zázemí v práci, byt, slušný plat, myslím, že spoustě lidem, kteří tu píší, třeba tohle chybí, ale přesto si připadám horší než oni, nebo spíš - připadá mi, že oni jsou mnohem lepší, než já, a to myslím naprosto vážně, neříkám to z falešné skromnosti, ale proto, že to tak vidím, jak to tu tak čtu, i když se tu samozřejmě najde i něco špatného.
No ale moje tělíčko protestuje už dlouhé roky, jdu prostě sama proti sobě, a vidím to tak, že se asi snažím vyhovět přání svých rodičů, přání, abych ten život měla takto zabezpečený.
Trochu mi padají růžové brýle, tak se je samozřejmě pokouším znovu nasazovat, to ale za cenu potlačení pocitů.
A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.
Tak nevím, celý život toužím vrátit se do míst, kde jsem dělala au-pair, přestože jsem si tehdy přála odtud odjet, zvláštní. I se mi jednou podařilo se tam vrátit, a to se mi před tou cestou zdávaly sny, které byly plné nebezpečných šelem a svět mi najednou připadal, jakoby se rozsvítil.
Jenže se i bojím, že na to už teď tuplem nemám, neměla jsem ani tehdy, s mými fóbiemi z cestování a zdravotními problémy, které jsem si přivodila stresem.
Nevím, jestli se to dá tak z jednoho příspěvku zhodnotit, ale budu ráda, když se o to někdo pokusí. Třeba mě vyvede z omylu?
Děkuji za přečtení.

winie, jeste jsem ani neprecetla odpovedi ale hned ti pisu pre to mam hooooodne podobne.. zkousela jsem uz snad vsechno, zit sama, s pritelem, s rodici, s kamaradkou, cestovat, i necestovat, zmenit praci, zacit novou skolu v 27 atd.. proste zmen jsem zazila spoustu, jsem unavena z toho ze nemuzu najit to prave orechove.. obcas jsem docela spokojena, tak si rikam ze jsem asi takova, ze proste stereotypni zivot mit nebudu nikdy, ale pak zas upadnu do deprese, zvlast kdyz jsem unavena a pak premyslim jestli je chyba ve mne, a co (a jestli) delam spatne.. asocialni myslim ze nejsem, ale je fakt ze mam problem najit blizke pratele, protoze se rychle zacnu nudit. jak pises o te psycholozce, mam pocit ze rychle pochytim to co mi ten clovek muze dat a pak me to prestane bavit, vim jak to myslis. na druhou stranu mam pocit ze se hodne lidi nedokaze vstrebat to co jim rikam a to me taky prestane bavit.. tim musim porad hledat nove lidi do sveho zivota, proste v nem nevydrzi porad ti sami, hodne se menim, vnitrne, taky hodne ctu a hledam nove inspirace, ale tim padem se porad meni vse kolem me. znelo by to i docela hezky, ale ja jsem sama ze sebe unavena a zavidim lidem kteri dokazou mit vetsi stabilitu a rovnovahu v zivote, ja nevim jak na to. porad se nad tim zamyslim a ted o to vic,  mam takovy vetsi zivotni zlom, kdy bude zase vsechno jinak a ja uz bych si prala aby takovy velky zlom to byl posledni. stojim pred ruznymi rozhodnutimi i v pracovni i osobni sfere a nechci udelat chybu.. a jak pises, nechci do toho tahat to stare ja, ale jak to udelat?? taky mam pocit ze jdu v necem sama proti sobe, nebo alespon doted jsem sla, ale porad mi chybi.. neco a nevim vlastne co. akorat vim ze ten smer kterym bych se ted chtela ubirat, by mel byt nejak jiny.. no tak ja si jdu precist ty odpovedi, treba v tom neco najdu, nemohla jsem si pomoct abych se taky nesverila

Winie napsal(a):

A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.

konstance napsal(a):

...ale ja jsem sama ze sebe unavena a zavidim lidem kteri dokazou mit vetsi stabilitu a rovnovahu v zivote, ja nevim jak na to. porad se nad tim zamyslim a ted o to vic,  mam takovy vetsi zivotni zlom, kdy bude zase vsechno jinak a ja uz bych si prala aby takovy velky zlom to byl posledni. stojim pred ruznymi rozhodnutimi i v pracovni i osobni sfere a nechci udelat chybu.. a jak pises, nechci do toho tahat to stare ja,ale jak to udelat???

Zamerne jsem si vybrala tyhle Vase vety.
Domnivam se ze dokud se pevne neuzemnite,nenajdete sve pevne koreny tam kde chcete byt(kde si prejete byt=kde si preje byt srdce) budete se potacet v pochybnostech.
Strach je emoce,ktera je v poradku pokud nas varuje pred nebezpecim.
Jenze pokud strach chronicky vyvolava kazdy naznak jen nepatrne zmeny v zivote,ci pochybnost udelat ten ci onen krok,stava se strach jistym zpusobem zivota ,ktery v poradku neni,neni zdravy.

Vase cesta k pochybnostem je zpusobena rozpadem Vasi celistvosti.
To znamena,ze naslouchate jen rozumu,ale ne hlasu srdce,v tom prehluseni rozumem ho neslysite.
Obavy na ceste k Celistvosti(mam na mysli-zivotni rovnovahu,stabilitu),se vynoriji a tak je nutne poznat proc.
Podle toho co dnes vim je to prave o tom vyslyset srdce,nikoliv mozek. Vyzaduje to odvahu,nebot je to jisty krok do neznama.Krok vpred,pryc ze sveho dosavadniho hnizda.
Jestli neco vite o energetickych centrech zvane Cakry pak prave o tom to je.
Na Korenove Cakre,ktera musi mit pevny zaklad a stabilitu je mozne vystavet dalsi patra k Cakre Srdecni.
Nebo-li najit cestu od instinktu a zakladniho pocitu preziti a bezpeci k Srdci ,kde se nachazi odvaha jit vpred a CIT,dale cesta k intuici=vnitrnimu vedeni.

No,nevim zensky jestli mne pochopite ,ale verte mi ze se snazim psat jak nejlip dovedu.  Zbytek uz je na Vas.   

Upravil(a) hirondel (28. 5. 2008 12:46)

Jeee,Racice-rado se stalo.     

konstance napsal(a):

tak jsem to procetla. winie, AD beru take, ze zacatku je to krusne, spis horsi, ale pak se to postupne zlepsuje, beru je pul roku..
hir a ostatni co doporucujete prekonat strach: ja uz jsem ho prekonala hodnekrat a docela tvrde a uspesne, a opravdu jsem prekonala sama sebe ale situace se tim spis zhorsila, protoze jsem si nakonec uvedomila ze to neni dobra cesta, je to takove sebeznasilneni, co nejdriv pomuze, clovek ma pocit uspechu, ze to dokazal, ze je dobry, vychutna si ten uspech - a pak spadne jeste hloubeji a uvedomi si ze sel spatne, protoze problem je asi nekde jinde..
posledni dobou, uz docela dlouho premyslim o vete, kterou mi rekl jeden kamarad: stesti musis hledat sama v sobe, to ti nikdo jiny neda.. ten clovek je chorvat, ktery si prozil valku a sirotek, ktery prisel o rodice a staral se o 4 mladsi sourozence. ta veta se mi vryla do srdce asi proto ze vychazela z hluboke zivotni zkusenosti..

Děkuju za zmínku o AD...dneska se cítím fakt mizerně, tak to je pozitivní, že to pak bude lepší.
Už jsem se s tím i srovnala, že to beru, může snad být člověk v klidu v takovém nepřirozeném světě?
Snad silní jedinci.
Možná, s tím překonáváním strachu u tebe...jak píšeš, žes to vlastně dělala své osobnosti navzdory, těžko říct, jestli ji respektuješ, tu svoji osobnost, nebo se snažíš být jiná, taková, jaká bys chtěla být.

konstance napsal(a):

...a chvilemi jsem se bala abych se nejak cela nerozpadla to bych nerada.

Ono skutecne neni tak snadne docilit celistvosti.Ale dulezite je,ze je to mozne.   

konstance napsal(a):

...a doma mam spoustu let jednu knizku kterou jsem nikdy nevzala do ruky a ted najednou jsem po ni sahla.

Tohle asi zname vsichni.Kdyz jsme pripraveni naslouchat-ja to nazyvam vycitit flirt s projevy Ducha,pak nam nic neunikne.
Proto jak asi vis, Ti ta kniha vesla vstric. Rezonuje s Tebou.

Abych pravdu rekla,knihy primo zamerene na tohle tema neznam,az na jednu vyjimku. Je to od Anodea Judith-Eastern body,Western mind.
Netusim ale jestli se da v Cechach zakoupit.Snad ano.