|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Ahoj, pročítám postupně Babinet a k tomuhle názvu mě inspirovalo jedno vlákno na duchovním, ale můj problém spíš patří na psychologické fórum, aspoň si myslím.
Celý život jsem nějaká zbržděná, a že je to už dost dlouho, dalo by se říct, že stále přešlapuju na jednom místě. Absolutně se v něj nic neděje a je to jedna velká nuda.
Od dětství vlastně nevím, co bych chtěla dělat. Snad je to tím, že jsem v mládí hodně četla a moc se nestýkala se svými vrstevníky a tak jsem si v sobě vypěstovala snad nějaké falešné vzory a ideály a je pro mě těžké přijmout nudnou skutečnost. Samozřejmě to taky moc nepomohlo v rozvoji mého sociálního cítění. Někdy si připadám, že mám srdce z kamene a mé okolí tím trpí, přestože i já sama se dost trápím a trpím různými neurotickými strachy.
K psycholožce jsem chodila, ale jaksi jsme si nesedly(už to byla má třetí) a vlastně jsem si od ní vzala to, co jsem potřebovala, to, co mi mohla dát ona a já to byla schopná pobrat.
Ale stejně si myslím, že další krok je na mně, proto jsem se rozhodla zatím nikam nechodit(je to už víc než rok).
Chvíli jsem si žila spokojeně(snažila se tak žít), být se vším spokojená, i když žiju sama(jak vidíte, nikdo mě nemiluje, a je to asi tím, že já sama v sobě nejsem schopná tu lásku dát).
Dalo by se říct, že bych měla být spokojená, mám dobré zázemí v práci, byt, slušný plat, myslím, že spoustě lidem, kteří tu píší, třeba tohle chybí, ale přesto si připadám horší než oni, nebo spíš - připadá mi, že oni jsou mnohem lepší, než já, a to myslím naprosto vážně, neříkám to z falešné skromnosti, ale proto, že to tak vidím, jak to tu tak čtu, i když se tu samozřejmě najde i něco špatného.
No ale moje tělíčko protestuje už dlouhé roky, jdu prostě sama proti sobě, a vidím to tak, že se asi snažím vyhovět přání svých rodičů, přání, abych ten život měla takto zabezpečený.
Trochu mi padají růžové brýle, tak se je samozřejmě pokouším znovu nasazovat, to ale za cenu potlačení pocitů.
A strašně se bojím odvázat, ane nevím, jestli by to zas nebyl jen můj krok vedle, jen nějaký útěk do vysněné reality, která by pak byla úplně jiná - zas stejná jako ta, v které se nacházím, protože by v ní zas figuroval jen ten starý člověk - já, která bych byla úplně stejná.
Tak nevím, celý život toužím vrátit se do míst, kde jsem dělala au-pair, přestože jsem si tehdy přála odtud odjet, zvláštní. I se mi jednou podařilo se tam vrátit, a to se mi před tou cestou zdávaly sny, které byly plné nebezpečných šelem a svět mi najednou připadal, jakoby se rozsvítil.
Jenže se i bojím, že na to už teď tuplem nemám, neměla jsem ani tehdy, s mými fóbiemi z cestování a zdravotními problémy, které jsem si přivodila stresem.
Nevím, jestli se to dá tak z jednoho příspěvku zhodnotit, ale budu ráda, když se o to někdo pokusí. Třeba mě vyvede z omylu?
Děkuji za přečtení.
Upravil(a) winie (10. 6. 2008 21:18)
Není tady
Mně napadlo okamžitě "jak se spustit" :-))
Přijde mi, že celkem vzato víš, co bys ráda - cestování a au-pair a ještě něco. A taky, že víš, co nerada - věci, do kterých tě tlačí rodina a okolí.
Dokážeš si to asi i nějak popsat - což někteří lidé vůbec neumí. Ani si neuvědomují, že dělají naprosto něco jiného, než by chtěli (a ani to jejich tělíčko jim to není schopno říct a ten hlásek je tak slabý, že ho vůbec neslyší).
Já jsem si prošel (ne tím samým), ale něčím trošku podobným. A jsem asi tak na 33 - 60% cesty (záleží jestli mám optimistickou nebo depresivní náladu) k většímu sebeuvědomění. Dnes mám velký utlum, takže to s radostí nechám na jiných, ale napadá mě jedno malé instantní heslo:
- je to docela dobrodružství se občas odvázat, i kdyby to měl být zdánlivý krok vedle. Když ten krok neuděláš, tak stejně nebudeš vědět, jestli to vyjde nebo ne.
- a je lepší dělat "kroky vedle" a cítit se u toho dobře, než dělat kroky po dobře vyšlapané cestě a cítit se u toho pořád mizerně. Možná - nevím to na 100% :-)
Takže hodně zdaru a odvahy!!!
Není tady
Lavská!!! Našla sa Lavská k Lavskému! 
Inak, vážne: Možno psychológa, ale mne osobne pomohol homeopat, a mala som to aj s psychoterapiou a akupunktúrou 3v1. Odporúčam!
Upravil(a) Selima (20. 5. 2008 20:02)
Není tady
Winnie, já bych se podívala na Tvoje pocity z poněkud jiného úhlu:
Nemáš doma muže alkoholika a věčně nemocné problémové děti.
Netrpíš nouzí a nedostatkem. Máš práci a bydlení.
Máš rodiče, kteří stojí za Tebou a mají Tě rádi.
Pokud jsi ještě nepotkala lásku, co by s Tebou zacloumala, máš ji ještě před sebou.
Hodně přemýšlíš to znamená, máš na víc, než jak nyní žiješ.
Jsi nespokojená sama se sebou, máš motor, co Tě žene někam dopředu.
Winnie, spousta žen žije stereotypním životem, aniž by si užila nějakou tu radost. Mají na krku děti, problémy s manžely, finanční záležitosti řeší stále dokola a možná by některá z nich ráda s Tebou i měnila.
Víš, v čem je Tvůj problém? Že Ty to pořád tak řešíš dokola. Až si jednou řekneš, krucinál, já ty nejlepší roky proplácala ve vyrábění zbytečnejch starostí! Místo abych si večer i třeba sama dala dvě deci, nebo si vyjela bloumat po Karlově mostě , když Kampa kvete, nebo jela na kole, kam mě oči povedou....tak mám sedět doma a litovat se?
Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...
Není tady
winie = krásný nick :-) To byla jedna z "hlavních"-vedlejších postav seriálu Báječná léta, a byla moc hezká :-) To jen tak mmch, měla jsem ten seriál moc ráda,tak jsem si vzpomnela.
Není tady
Nicolas napsal(a):
Mně napadlo okamžitě "jak se spustit" :-))!
mi to pak napadlo taky 
děkuju...vstřebávám...
Není tady
Selima napsal(a):
Lavská!!! Našla sa Lavská k Lavskému!
Inak, vážne: Možno psychológa, ale mne osobne pomohol homeopat, a mala som to aj s psychoterapiou a akupunktúrou 3v1. Odporúčam!
Kdopak je Lavský? 
no...asi tuším...
Není tady
No jo... koupit si třeba horské kolo a pustit se někam do pěkné přírody na tom kole je taky moooc fajn !!!
S psychologií, růžovými brýlemi, knížkami či vzpomínkami na au pair si k životu nepřičichneš.
Zato když si naplánuješ nějaký menší okruh a zvládneš ho ve zdraví... to je RADOST !!!
A příště si troufneš třeba i na delší....
Nebo si udělej řidičák a kup si motorku.... Motorkáři jsou prima lidi, třeba některýmu z nich budeš sympatická
(a on tobě).
Příroda je u nás kouzelná a je velice příjemné ji poznávat ze sedla bicyklu nebo temně bublajícího čopru.
Upravil(a) Slavek17 (20. 5. 2008 21:02)
Není tady
kalupinka napsal(a):
Winnie, já bych se podívala na Tvoje pocity z poněkud jiného úhlu:
Nemáš doma muže alkoholika a věčně nemocné problémové děti.
Netrpíš nouzí a nedostatkem. Máš práci a bydlení.
Máš rodiče, kteří stojí za Tebou a mají Tě rádi.
Pokud jsi ještě nepotkala lásku, co by s Tebou zacloumala, máš ji ještě před sebou.
Hodně přemýšlíš to znamená, máš na víc, než jak nyní žiješ.
Jsi nespokojená sama se sebou, máš motor, co Tě žene někam dopředu.
Winnie, spousta žen žije stereotypním životem, aniž by si užila nějakou tu radost. Mají na krku děti, problémy s manžely, finanční záležitosti řeší stále dokola a možná by některá z nich ráda s Tebou i měnila.
Víš, v čem je Tvůj problém? Že Ty to pořád tak řešíš dokola. Až si jednou řekneš, krucinál, já ty nejlepší roky proplácala ve vyrábění zbytečnejch starostí! Místo abych si večer i třeba sama dala dvě deci, nebo si vyjela bloumat po Karlově mostě , když Kampa kvete, nebo jela na kole, kam mě oči povedou....tak mám sedět doma a litovat se?ano...tak jsem se na to snažila dívat, taky mi to psycholožka tak radila, dívala jsem se na svět pozitivně, snažím se doteď, vážím si toho, ale mojí duši to jaksi nestačí, asi v sobě něco zadupávám
já zas závidím těm ženám, ne ty starosti, ne to, že jsou vdané, a ani ty děti,ale že mají pro koho žít, možná si to už v tom spěchu neuvědomujou, ale žijou pro někoho a to životu může dát smyslNevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...
ano, to je asi to, co bych měla začít dělat, jen nabrat tu odvahu
Není tady
winie napsal(a):
kalupinka napsal(a):
Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...
Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky....
Není tady
Slavek17 napsal(a):
winie napsal(a):
kalupinka napsal(a):
Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...
Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky....
A proč ne ? když už tak už ...ať to stojí za to ... jen se odhodlat ... nač se šourat ? To chce akci ... 
Není tady
Slavek17 napsal(a):
winie napsal(a):
kalupinka napsal(a):
Nevím, co bych ti poradila. Potřebuješ nějaký krok, který je pro tebe neobvyklý...Jen ji nechte, ať se bojí! Vezmi si pár korun do kapsy, bágl na ramena, a projeď stopem Čechy nebo máš-li kuráž, třeba Itálii. Jdi na brigádu na dětskou onkologii. Přihlaš se do kurzu skákání s padákem. Co já vím. Jeď sama na relaxační pobyt. Neseď hlavně denně doma. Na to je života škoda...
Je dobré si klást postupné cíle - není třeba se rovnou hlásit na kurs pro kosmonautky....
Ale kedy, keď nie teraz? Keď bude bláznivá 90-ročná babka...? Nakoniec, prečo nie...
Není tady
no tedy...to mám dobře zamotanou šišku...takže já místo do Anglie poletím rovnou na Měsíc?
ale děkuju za názory...aspoň to člověk vidí z vícero stran...jak psal Slávek - přičichnout si k životu...
ten jsem viděla zatím jen zdálky, a moc by mě zajímalo, co je zač
Není tady
přičichnout si k životu...
Četla jsem moc hezké příspěvky,třeba začít s procházkou...na to nemusí být odvaha. .A co třeba začít s tím,že budeš pomáhat druhým...? Myslím si,že podvědomě toužíš po dětech, v životě to nějak nevyšlo,ale přeci nemusíš mít své vlastní, opravdu nevidíš ve svém okolí někoho, kdo potřebuje pomoci? Ve Tvé zpovědi čtu,jak jsi vlastně nespokojená nějak nezařazená....Nedělej na začátku velká gesta, začni postupně,procházky,kulturní zážitky... A hlavně, udělej něco pro druhé, začneš si sama sebe více vážit! 
Upravil(a) Vladena (21. 5. 2008 5:07)
Není tady
Já Winie naprosto chápu. Asi celý život cítím to samé.... a zatím radu pro sebe taky nemám....ono všechno tohle co tady kdo píše je sice moc hezké a asi pravdivé, ale najít tu sílu v sobě je ooooobrovsky těžké:-(((( ale to asi není omluva, ale spíš výmluva...
taky se snažím dělat drobné krůčky...někdy to nevýjde a aktivita, kterou si naplánuji nakonec dopadne katastrofálně, takže se akorát přesvědčím o tom, jak jsem neschopná a že příště nemá cenu se do toho pouštět...někdy to ale dopadne dobře. Je pravda, že já hodně spoléhám na jiné lidi...sama se neodhodlám někam vyrazit, ale jakmile mi někdo něco nabídne, snažím se toho chytit, ikdyž uvnitř se klepu strachy...třeba teď mi známá nabídla, že jedou do kojeňáčku navštívit děti. Vždycky jsem něco podobného chtěla zkusit, ale sama bych tam nešla....měla jsem strach, jak to tam bude vypadat, že mě to rozesmutní, navíc bych sama už chtěla děti...vůbec se nic takového nedostavilo ba naopak, byla jsem strašně překvapená, jak to bylo pohodové a veselé...a ikdyby kámoška příště nejela, klidně bych vyrazila i sama:-))))) beru to jako úspěch (malý bezvýznamný).
Není tady
Jak??...ta přání pomaličku, polehoučku, postupně, každodenně, si splňovat....
V tomto rozpoložení, se všemi Tvými popsanými okolnostmi - jako jsou strachy atd....těžké, ale jediná možnost, jak vykročit...
Znám to....bohužel Takže věř, že nejsi jediná, nejsi v tom sama.....
Vykročit se dá jen zrealizováním myšlenek, které jsou Ti příjemné a které opravdu zrealizovat bys ráda....
Já to dělala/někdy ještě dělám takhle: Každý večer či ráno jsem si naplánovala, co mám chuť dnes udělat pro svůj lepší vnitřní pocit (a klidně to může být i vyklizená skříň ), a i když mě přepadla někdy lenost, strach, úzkost, prostě tu malinkou věc, na kterou jsem myslela a přála si ji zrealizovat, jsem si splnila...
Je to obrovský přísun pozitivna, dává Ti to víru sama v sebe...., pocity- že ty strachy se zrealizováním toho příjemna rozplynou a životní obtížnosti (pocitově) pak jak by sami vymizely, nebo se staly snesitelnějšími, když si pro sebe něco dokázala udělat.....jak všichni zde píšou, chce to maličkosti, ale musí se s nimi začít....po krůčcích dělat kroky atakdále....
Upravil(a) Račice dračice (21. 5. 2008 10:27)
Není tady
Jako počáteční nakopnutí doporučuji konstelace. Možná ti to něco osvětlí a odblokuje.
Není tady
Vladena napsal(a):
přičichnout si k životu...
Četla jsem moc hezké příspěvky,třeba začít s procházkou...na to nemusí být odvaha.
ano, dneska jsem se procházela v dešti a přemýšlela o tom, jak složit básničku, takže jsem ten déšť ani nevnímala a bylo to moc fajn
ono ty děti - já toužím spíš po tom, být pro někoho potřebná, a když už je člověk takhle vtáhnut do rodiny, snad nemá čas myslet na blbosti a rozvíjet si neurózy
a když je nemám - ano...snad je to taky cesta někomu pomáhat, jen ta lenost líná, jsem úplně bez vůle, vím, jak to zní...hrozně...
Není tady
Mariska napsal(a):
Já Winie naprosto chápu. Asi celý život cítím to samé.... a zatím radu pro sebe taky nemám....ono všechno tohle co tady kdo píše je sice moc hezké a asi pravdivé, ale najít tu sílu v sobě je ooooobrovsky těžké:-(((( ale to asi není omluva, ale spíš výmluva...
taky se snažím dělat drobné krůčky...někdy to nevýjde a aktivita, kterou si naplánuji nakonec dopadne katastrofálně, takže se akorát přesvědčím o tom, jak jsem neschopná a že příště nemá cenu se do toho pouštět...někdy to ale dopadne dobře. Je pravda, že já hodně spoléhám na jiné lidi...sama se neodhodlám někam vyrazit, ale jakmile mi někdo něco nabídne, snažím se toho chytit, ikdyž uvnitř se klepu strachy...třeba teď mi známá nabídla, že jedou do kojeňáčku navštívit děti. Vždycky jsem něco podobného chtěla zkusit, ale sama bych tam nešla....měla jsem strach, jak to tam bude vypadat, že mě to rozesmutní, navíc bych sama už chtěla děti...vůbec se nic takového nedostavilo ba naopak, byla jsem strašně překvapená, jak to bylo pohodové a veselé...a ikdyby kámoška příště nejela, klidně bych vyrazila i sama:-))))) beru to jako úspěch (malý bezvýznamný).
jsem moc vděčná, že tu píšete vy, kdo máte podobné zkušenosti...a že nejsem sama, to člověka posílí, hlavně, když se má s kým podělit a poslechnout si, jak to prožívají ostatní
já se taky vždycky bála chodit někde sama, teď už je to lepší, jen mi někdy..opravdu moc, chybí ti lidi kolem
ano, když dopadne něco špatně, pro co jsem se hodně přemáhala a šla tam, tak je to pro mne dost trauma a taky mě to odrazuje pro příště vyhledávat podobnou situaci
ono se fakt říká, jdi do toho, jenže ty pocity, které u toho mám, když jdu třeba do společnosti - jsou někdy dost strašné a kdyby pocity, ale to tělo, jak protestuje
Není tady
Račice dračice napsal(a):
Jak??...ta přání pomaličku, polehoučku, postupně, každodenně, si splňovat....
V tomto rozpoložení, se všemi Tvými popsanými okolnostmi - jako jsou strachy atd....těžké, ale jediná možnost, jak vykročit...
Znám to....bohužel
Vykročit se dá jen zrealizováním myšlenek, které jsou Ti příjemné a které opravdu zrealizovat bys ráda....
Já to dělala/někdy ještě dělám takhle: Každý večer či ráno jsem si naplánovala, co mám chuť dnes udělat pro svůj lepší vnitřní pocit (a klidně to může být i vyklizená skříň
Je to obrovský přísun pozitivna, dává Ti to víru sama v sebe...., pocity- že ty strachy se zrealizováním toho příjemna rozplynou a životní obtížnosti (pocitově) pak jak by sami vymizely, nebo se staly snesitelnějšími, když si pro sebe něco dokázala udělat.....jak všichni zde píšou, chce to maličkosti, ale musí se s nimi začít....po krůčcích dělat kroky atakdále....
Děkuju, tohle je hodně hutné, budu to zpracovávat.
Rozhodla jsem se, že zkusím znovu navštěvovat psychologa, který tu bude nový, bude to muž, tak uvidím, též takový krůček dál, od mé fóbie z mužů
Není tady
K té změně Tě může přivést i nějaký zážitek, který třeba i nedobrovolně absolvuješ. I ten Tě může opravdu nakopnout požadovaným směrem. Jinak, víš, když si bude melancholik denně říkat...od zejtřka budu veselost sama...jsou věci, které když ze člověka jaksi přirozeně nevyplynou, nelze nutit! Měla bys brát život, jaký je a ne se pořád tlačit někam jinam. Pamatuj si, že když jsi srovnaná sama se sebou, lidi k tobě přistupujou jinak. Berou Tě jinak. Vnímaj Tě jinak. Pokud je Tvým největším koníčkem navštěvovat psychology, těžko najdeš nové přátele a nový směr v životě. Jistě může být užitečné a prospěšné něco pořešit s odborníkem. Taky jsem měla období, kdy jsem byla dost na dně. Ale nikdy jsem nešla radit se do poradny. Byla bych to občas i potřebovala. Vyplácala jsem se v tom sama a když jsem se zvedla...to se mi po světě radostně mašírovalo... Nikdy jsem nepotkala tolik fajn lidiček, jako po těch svých karambolech... Ty jsi určitě fajn holka, co by se sebou mohla být docela dobře spokojená. Ale...bohužel...Ty na sobě pořád vidíš nějaké mouchy a neumíš se radovat jenom z toho prostého faktu, že je na světě i přes to všechno docela hezky...
Není tady
Winie,škoda, že jsi nevyplnila u svého profilu město. Věřím,že v dalším Tvém příspěvku zkusíš sebrat odvahu a napsat odkud jsi. Četla jsem zde spoustu stesků od maminek,které na sebe nemají čas, jsou osamělé,dušičky,které si nevěří a hledají kamarádky,kamarády. Vyjdi jim naproti,zkus to! Nabídni přátelství,procházku či společné hlídání dětiček na pískovišti.Jedna zde psala, že byla v kojeňáku na návštěvě.Nevím, zdá se mi to bez zdravotního průkazu neproveditelné.Ale můžeš získat od ní informace. Ještě je tu na Babinetu spousta vláken, kde se řeší osamělost.Zkus reagovat i tam.Tak honem,život upaluje rychle!
Není tady
winie, poslala jsem Ti soukromou zpravu:jojo:
Není tady
Winie,jak se pustit???
Bez a zkus skocit z letadla padakem,pak poznas co to znamena -pustit se- navzdory tomu co citis nez to dokazes udelat. Kdyz to udelas,dokazes skocit,pocitis neskutecne nadhernej pocit ze si prekonala sama sebe.A verim ze priste to dokazes znovu.A o tom to je.
Tezko si to clovek dokaze predstavit,musi to zazit.
Tak hura na to! 
Zij dokud je cas.
Upravil(a) hirondel (22. 5. 2008 13:07)
Není tady
hirondel, jsi taky parapušista jako já?
Ten pocit, vyskočit nahoře z letadla a pak padat ve zvláštním tichu, jaké nikde na zemi není, je nepopsatelný a nezapomenutelný. Ten se musí zažít. Vše malicherné a nepodstatné zmizí. Je jen to, co je podstatné.
A co je podstatné? Že jsem. Že žiju. Tady a teď.
Upravil(a) majkafa (22. 5. 2008 13:24)
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
