Momentálně mám zkouškové období, trochu se to zlepšilo, zaměstnává mě teď učení, kupovidu jsem už pár zkoušek a testů úspěšně zvládla.

V jeslích, ve školce a na základce jsem se bála lidí, byla jsem jaksi sevřená a nechovala jsem se tam jako doma. Asi se jednalo o jistý stupeň sociální fobie. Na střední se to změnilo, dnes se ve společnosti cizích lidí necítím sevřená. Samozřejmě, že cizí prostředí mi dělá trochu problémy, ale je to nesrovnatelně lepší než kdysi.
Než přišla puberta, spolužáci mě nijak z kolektivu nevyčleňovali, byla jsem spíš outsider (na druhou stranu já nikdy nestála být oblíbená), ale pár "kamarádů" jsem měla. Jenže pro tyto "kamarády" jsem byla většinou na posledním místě. Vždycky jsem byla ta, kdo neměl sedět s kým v lavici (pokud to učitelka neurčila), být na pokoji na škole v přírodě, ... Pak přišla puberta a já se stala terčem psychické šikany (bylo mi jasně naznačováno, že nepatřím do kolektivu, spíš takové vyčleňování). V té době jsem moc stála o to, aby se se mnou někdo alespoň trochu bavil, aby se mě ostatní tak neštítili (přitom já jim nic nedělala, dolízala, nesmrděla, ...). Střední škola byla velká změna k lepšímu, asi s třetinou třídy jsem se normálně bavila, normálně mě vzali do kolektivu, jenže jsem pro ně zase byla až na posledním místě, ale vlastně mně to ani tak nevadilo. Já měla tehdy svůj režim a ten mně vyhovoval. Ve všení dny jsem chodila do školy, odpoledne se učila, večer si něco dělala (četla, dívala se na Tv, jen tak snila o různých věcech - mimochodem dnes to dělám taky hodně často), v pátek jsem chodila s určitou skupinkou lidí do čajovny, o víkendech jsem byla zalezlá doma, dlouho jsem spala (spánek je pro mě velice příjemná věc, i když se mi poslední dobou honí v hlavě nejrůznější myšlenky, spím dobře a ráda), občas někam šla s rodiči. Pro většinu lidí neuvěřitelně nudný život. Žádné diskotéky, pařby (ne že by mně to rodiče nedovolili, ale já o to vlastně nestála, mám o tři roky mladšího bratra a už v 15-ti letech přespával u kamaráda a chodil bůhvíkam). Nikdy mě nelákalo opít se do němoty nebo třeba podvést své rodiče, lhát jim (nejsem věřící, za hodnou dceru se nepovažuju, moc ochotná taky nejsem). Samozřejmě že mi byli a jsou rodiče v některých věcech nesympatičtí a říkala jsem si, že bych to udělala jinak, ale takové to klasické období vzdoru a období, že rodiče jsou úplně blbí,  jsem nikdy nezažívala.
Mám o 3 roky mladšího bratra, ten je úplně jiný, je cholerik, nemá problém s navazováním přátelství, má přítelkyni. Myslím, že vychováváni jsme byli stejně, jako starší jsem samozřejmě měla být ta rozumnější atd., ale to zažívají skoro všichni starší sourozenci.
Nenarodila jsem se do správné doby, nekomunikativní neatraktivní typy nejsou dnes žádané.
Můj problém mě trápí už asi od 17-ti let, zdaleka to nebylo tak intenzivní, jen jsem si tehdy říkala, že se snad jednou dožiju toho, že se do někoho zamiluju, že o mě bude někdo stát. Tehdy jsem to nijak vážně nebrala, říkala jsem si, že se to po maturitě změní, že se snad dostanu na VŠ, dostanu se zase do nového prostředí a třeba se s někým seznámím (to ale nehrozí, obor studují převážně holky).
Asi si říkáte, co celé dny dělám, když nemám žádné koníčky (naposledy jsem četla beletrii asi před půl rokem, už mě to prostě nebaví, ručním pracem se taky nevěnuju), nikde nepracuju, jen studuju, s lidma se taky moc nestýkám. Většinu času sním. Vymýšlím si imaginární osoby a s nimi prožívám různé situace. Nikdy tam ale nevystupuju já. Nejsou to sci-fi příběhy, žádné nadpřirozené situace, ufoni, nic takového. Toto dělám asi už od deseti let, začalo to u mých oblíbených seriálů, které jsem jako dítě sledovala (např. Život na zámku, Návrat do ráje atd.), rozvíjela jsem příběhy těchto seriálů, přidaly se to toho i některé mé oblíbené knihy. Vždycky mě jeden příběh vydrží asi tak 2 roky, pak přijde něco nového. Poslední dobou se neinspriruju seriály, ani knihami, příběhy si vymýšlím sama. Je to můj vnitřní svět, kam bych nikoho cizího nepustila, ani člověka, kterého bych velmi milovala.
Najde se někdo takový, kdo také často sní?

Vilemína napsal(a):

Vymýšlím si imaginární osoby a s nimi prožívám různé situace. Nikdy tam ale nevystupuju já. Nejsou to sci-fi příběhy, žádné nadpřirozené situace, ufoni, nic takového. Toto dělám asi už od deseti let, začalo to u mých oblíbených seriálů, které jsem jako dítě sledovala (např. Život na zámku, Návrat do ráje atd.), rozvíjela jsem příběhy těchto seriálů, přidaly se to toho i některé mé oblíbené knihy. Vždycky mě jeden příběh vydrží asi tak 2 roky, pak přijde něco nového. Poslední dobou se neinspriruju seriály, ani knihami, příběhy si vymýšlím sama. Je to můj vnitřní svět, kam bych nikoho cizího nepustila, ani člověka, kterého bych velmi milovala.
Najde se někdo takový, kdo také často sní?

Problém by časem mohl být ten, že nepoznáš sny od skutečnosti, ale až nastoupíš do práce, tak na sny asi moc času nezbude.

Vilemíno, vždyť ty víš moc dobře, co chceš a nechceš Z posledních příspěvků mám dojem, že spíš než radu chceš ujištění, že se svými pocity nejsi sama

Některé charaktery jsou možná méně společensky oceňované a žádané, ale všechny jsou potřebné, a každý život má smysl. Stejně tak jsou třeba studijní obory, které jsou považované za "perspektivní", a jiné za "neužitečné" - ale může nastat situace, kdy třeba znalec nějakého polozapadlého jazyka bude potřebnější než všichni inženýři ekonomie. Podobně s lidmi - podle mě život strávený v ústraní a zasvěcený kontemplaci vytváří důležitou protiváhu všemu tomu shonu a povrchnosti. Za předpokladu, že je člověk ve svém životě spokojený, a tady vidím u tebe otazník.

Zkus rozlišit, do jaké míry tvé pocity nepatřičnosti vyplývají ze snahy být jako druzí, z takového toho "měla bych", a do jaké míry jde o tvou niternou nespokojenost. Poznej sám sebe a uskutečni se, potom se budeš cítit na světě doma a potom se objeví i tví spolupoutníci, protože tě konečně poznají.

Dita.L napsal(a):

... neni pro me uzasnejsi odvaz nez pod vodou sledovat dlazdicky od bazenu. proste relax. na nic nemyslis, jen sledujes ty dlazdicky, treba dve hodiny. a pravidelne dejchas. nadech - vydech, bubliny, dlazdicky. jses po plavani jak znovu zrozena....
....

to je supr!

Siff,vezmi přítele za ruku a utíkejte spolu k psychologovi.Skoro nic si nenapsala,ale troufám si říct,že máš depresi.Sama ji vlastním,,tak,, dokokážu jen z obličeje někoho kdo se trápí, poznat depresi.Buď ráda,že máš vedle sebe někoho ,kdo ti pomůže,to já nemám.Určitě ti pomhou.

Maricka,deprese je tragedie.Sama nepřijde ,ani neodejde.Kdo nezažil,nepochopí.

maricka: to o tom asi moc nevíš..že existují psychický poruchy, jejichž součástí je deprese. to není ta depka, jak se řiká,dneska mám depku...tyhle stavy můžou člověka dostat k sebevraždě

oxi, neryj za pravopis

možná jsem trochu mimo, ale snad každý občas zažije nějakou depresi a to má hned letět k psychologovi?
Já tam párkrát byla, první mi hodně pomohla, ty druhé dvě mi řekli, že se nemám vídat s matkou a jinak nic

No ono to jde ruku v ruce s ostatními problémy..občas se stává,že jsem tak smutná,že nejdu ze strachu ani do školy a pak se to promítá na výsledcích..ve škole nemám vůbec žádné přátele,jsem tam za takovou tichou myšku,buď si čtu a nebo poslouchám muziku..a pak jsem strašně žárlivá a přítele to hrozně štve a mrzí..kdykoliv někam jde,tak za tím vidím nevěru..ale já si prostě nevěřím,že jsem pro něj dost dobrá..jsme spolu něco přes rok..já chci jít k psychologovi i přesto,že by u mě depresi neobjevil..potřebuju si s někým promluvit a probrat to,co mě trápí..

Barusja napsal(a):

možná jsem trochu mimo, ale snad každý občas zažije nějakou depresi a to má hned letět k psychologovi?
Já tam párkrát byla, první mi hodně pomohla, ty druhé dvě mi řekli, že se nemám vídat s matkou a jinak nic

Ťažko povedať. Ja s chrípkou k doktorovi nejdem, ale slabší a starší ľudia na ňu môžu zomrieť... alebo na komplikácie. It depends.

Vilemíno, to si dobrá s těma zkouškama. To je zase můj kámen úrazu, fakt vopruz. Jo, jsem velký snílek, ale v depresi (reaktivní) jsem moc nesnila, to jsem měla jenom úzkosti a naprostou demotivaci. Zkus psát, máš-li velkou představivost. Jinak mám pocit, že u tebe je to spíš velká introverze a otázka sociální oblasti. Neuzavírej se ale jen doma a do psaní, musíš sama jít ven a dělat si v tomhle ohledu násilí. Najít alespoň pár přátel a nějakou společnou aktivitu (sport?, tanec?, šachy? cokoliv). Pokud jsi ve své samotě šťastná, tak už nevidím vůbec žádný problém.

Siff,tak to s tebou nebude tak špatný,když chodíš ráda ven.Asi je potíž,že nemáš s kým. Můj syn 19let,má kamarádů spoustu,ale vykopat ho ven je těžký. A proč si ve škole za tichou myšku?Neberou tě mezi sebe?