Zbytečně o životě přemýšlíš, proč myslet na to, co bude za 10 let? V životě si něco naplánuješ a pak je to stejně jinak. Podle mě bys měla vyplnit nějak ten volnej čas. Co si najít práci třeba na částečný úvazek v oboru, který studuješ? Přijdeš na jiný myšlenky, budeš mezi lidma...

Judita : ano, studium mě moc nenaplňuje, zároveň nevím, co bych chtěla studovat jinýho, spíš nemám na nic lepšího (obor neuvedu, nestydím se za něj, jen prostě si říkám, že mě tady někdo může poznat), navíc mi přijde škoda zahodit dva roky.

estelle : bohužel žiju až moc budoucností a taky částečně minulostí, neumím si užívat života. Jinak si ale myslím, že je celkem běžný přemýšlet, co bude člověk dělat za deset let. Jsem prostě divná povaha, třeba já se neumím opít, protože si říkám, že mně bude akorát druhý den špatně a to mně za to nestojí.

Ugo Drago : co by mě bavilo? Dříve jsem hodně četla, vyšívala a pak ani nevím, nikdy jsem neměla žádné extra zájmy. Jako dítě a dospívající jsem se hodně věnovala ručním pracem, zajímal mě zeměpis, vypisovala jsem si např. největší města, dělala různé křížovky, které nikdo neluštil. Vlastně můj život byl vždy velmi pasivní, nemám žádný vztah ke sportu, jsem obrovské nemehlo, k hudbě taky nemám velký vztah (nemám hudební sluch), umělecky nadaná taky nejsem. Tak nějak jsem přežívala a ani moc nepřemýšlela, co bude dál. Na střední jsem se věnovala hodně škole, měla jsem téměř samé jedničky (hodně mi na tom záleželo, nedělalo mi problémy se třeba tři hodiny denně učit, dá se říct, že mě to i bavilo), na vysoké je mi úplně jedno, jestli mám A nebo E, učím se jen minimum, co musím, víc se mi nechce, nemotivuje mě to, je mi to jedno.
Jsem z Jihomoravského kraje.
Samozřejmě že bych si chtěla  najít někoho, koho bych milovala po zbytek života a on mě. Půl roku - to jsem napsala proto, že jsem ještě nepoznala ten pocit být zamilovaná či dokonce někoho milovat, přitom se o tom všude mluví, v hodně knihách se o tom píše - to je taky jeden z důvodů, proč jsem přestala číst.

Vil co studuješ? přijde mi že na ten život jdeš moc vědecky

Takže moje rada - ber nebo nech být (co taky jinýho, že? ): najdi si náplň dní. Jazykové kurzy, přiber si nějaké předměty mimo vlastní obor, klidně z jiné fakulty, rozšíří se ti obzory. Píšeš že tě bavily ruční práce - běž na brigádu, vydělej extra penzíe a vraž je do nějakého super kursu ručních prací: šití, pletení, košíkování, drátkování - cokoli! Cokoli jen nesedět doma u netu a nenudit se.
Zaprvé přijdeš na jiné myšlenky, poznáš jiné lidi (trochu se otrkáš), nebudeš mít čas se patlat v blbinách. Nemyslím to zle, sama mám manžela, barák, pracuju - ale vím že když jsem dýl doma (třeba na neschopence) a začnu celý dny vysedávat na netu, nudit se, jde to všechno do kytek. Nejlepší lék na takovéhle deprese je práce (nejlépe tvořivá), to bych ti doporučila dřív než psychologa nebo psychiatra.

Studuješ v Brně? Chceš se někde srazit a pokecat? klidně písni SZ.

Vil, v první řadě bych asi hledala sama sebe, spíš než přátele. V tomhle souhlasím se suny Z tvého příspěvku mi opravdu přijde, že nemáš ráda sama sebe. Ale neboj, první krok máš za sebou, přišla sis pro pomoc, tak hlavu vzhůru, nějak to zmákneš

Btw, to že se neumíš opít bych neviděla zrovna jako příznak toho, že seš "divná", taky mi přijde zbytečný pak celej den objímat záchod

ahoj Vil
taky jsem na tom byla zle. pomohli antidepresiva a psycholog. Ted se divam na zivot jinak. Nasla jsem svoji hodnotu a to je myslim to, co bys potrebovala i ty.
Zkus si rozmyslet, co by te bavilo, na skole muzes preci prestoupit na jiny obor. alespon to tak byvalo. nebo si zkus najit alespon jeden konicek a venuj se mu dvakrat, trikrat tydne. ja mam plavani. neni pro me uzasnejsi odvaz nez pod vodou sledovat dlazdicky od bazenu. proste relax. na nic nemyslis, jen sledujes ty dlazdicky, treba dve hodiny. a pravidelne dejchas. nadech - vydech, bubliny, dlazdicky. jses po plavani jak znovu zrozena....
a pocitac na nejaky patek zapomen. ten lidi nemotivuje.

Rei : sama sebe zřejmě moc ráda nemám. Již od dětství mně bylo vytýkáno, že mám být jiná, než jsem. Jako dítě jsem moc jedla, rodiče mě museli hodně omezovat v jídle. Doktoři mně vyčítali, že jsem moc velká (měli pravdu, vypadala jsem tak o 3 roky starší, než jsem byla), že bych měla zhubnout (určitě jsem měla a mám pár kilo navíc, rozhodně jsem ale nikdy nebyla obézní). Moji vrstevníci mně často říkali, že si konečně mám pořídit rifle či jiné moderní oblečení, které bylo tehdy "in", že si mám pořídit mobil atd. Já se na jejich rady nedala. Proč toto ale vůbec píšu? Nikdo mě moc nebral takovou, jaká jsem, všichni mě chtěli nějak přetvářet. Ačkoliv jsem vždycky věděla, že nejsem tuctová, že v jistých směrech hodně vybočuju, nesnažila jsem se nějak zapadnout a dnes je to stejné. S mnohými věcmi jsem se smířila, ale stejně se nedokážu mít moc ráda. Možná to souvisí s tím, že na mě odmalička ostatní tlačili, ať změním to a to. Nevím, nejsem psycholog, psychologie je jistě zajímavý
obor, ovšem mě zase tak moc nezajímá.

Selima : najčudnejšia - mohla bys mi to přeložit do češtiny? Je mi 21, sice bydlím v Jihomoravském kraji a Slovensko je odtud kousek, přesto ale jsem z generace, která všemu ve slovenštině nerozumí.

rpáve rpeot = právě proto

Ještě bych chtěla říct, že jako melancholik (labilní, pesimista) nebudu nikdy hýřit energií, jen bych chtěla mít aspoň nějakou energii (nějakou energii mám, ale moc jí není a dřív - tak před dvouma rokama, od té doby to jde z kopce - to bývávalo rozhodně lepší).
Ráno mám celkem dobrou náladu, zato večer ,nebo někdy už to začne odpoledne, je to špatné. Někdy je to lepší, někdy horší. Dost často se mi stává, že se mi nálada zhorší potom, co slyším, že se nějaká známá např. mých rodičů  bude vdávat. Vždycky si řeknu sama pro sebe : A co ty budeš ve 30-ti dělat? Bydlet s rodičema, sama, zřejmě dělat někde v kanceláři (to by mi nijak nevadilo, naopak bych byla celkem ráda).

DitaL : Máš pravdu, že počítač lidi nemotivuje, já si ho bohužel musím každý den zapínat, protože veškeré přihlašování na zkoušky a dalších termínů je přes internet.

Pokud ti na sobě něco nevyhovuje, pak máš dvě možnosti, bud to změníš a nebo přijmeš. Řekla bych, že stále hledáš sama sebe a svoje místo v životě. Taky tě už přestalo bavit studování. Je to dost psychicky náročný stav.

Zkus vybočit z toho stavu stejnosti. Zkus si najít brigádu, dostat se mezi jiné lidi. na čas ti to přinese rozptýlení.

MonkaCZ : Jsem velmi introvertní člověk, nemám moc ráda společnost, hlavně ne hlučnou, velmi se mi hnusí opilci (i společnost, která má trochu popito mi není zrovna příjemná, sama piju velmi málo alkohol). Navíc jsem zjistila, že vlastně ani nedovedu navázat hlubší přátelský vztah. Pokud někde pobývám delší dobu (škola nebo třeba jazykový kurz), dokážu se i bavit s lidma, jenže až se rozejdeme, už je nikdy nevidím (střední škola a asi dvě lidi jsou výjimka), prostě jako by mi ti lidi vůbec nechyběli. Těžko se to asi chápe, pokud někdo nemá stejnou povahu jako já.
Vlastně já o lidi nikdy moc nestála. Jsem takový ten typ, že nechci žít vyloženě sama (teď žiju s rodičema a s bratrem, ale ten je pořád někde pryč), ale volný čas trávím nejraději sama (alespoň polovinu).
Jsem ráda sama, ale samoty se velice bojím. Doufám, že ostatní pochopili, co tím myslím.
Shrnuto : jsem melancholik (labilní pesimista), vysoká, při těle, trpící drobnějšími komplexy (velká noha, v 21-letech asi šestina šedivých vlasů, je to genetická porucha, vlasy si barvím), malá chuť do života, téměř žádná motivace.
Monko, díky za radu, řídit se jí ale nebudu, i když vím, že jsi to myslela dobře.

haiel napsal(a):

Proč by sis tu nudu a zdánlivou bezvýchodnost nemohla prožít se vším všudy? Je to součást zrání a kdo to neabsolvuje a snaží se být neustále on-line, brzy vyhoří a nakonec mu taky někdo doporučí psychologa. Tak si to užij, ono se ti to dříve nebo později začne zajídat a někde v tom čase se konečně najdeš

tak to je dobry
vilemino, ale k psychologovi si klidne zajdi, kazdy clovek ti muze neco dat, neco poradit, necim te inspirovat, a je jedno jestli je psycholog nebo ne, a klidne zajdi k 5 psychologum, jestli by to pro tebe bylo jednodussi nez si hned hledat pratele tak proc ne, dulezite je ze NECO udelas a s NEKYM o tom budes mluvit, je jedno kde zacnes, ale zacni!
taky me napada, pises ze zijes s rodici, ze jsi vysivala, ze jsi mela klidnou pubertu.. pripada mi ze tvoje rodina je trochu staromodni mozna, a ty jsi mlady clovek ktery potrebuje zit.. nezacinas se tam trochu dusit? neni cas na druhe kolo puberty? ja to tedy tak mela, pubertu jsem mela klidnou a az o dost pozdejc jsem si uvedomila ze to je vlastne moje milovana rodina, ktera me brzdi, a to predevsim citove, a dala jsem si dalsi kolo puberty. puberta podle me neni o veku, ale o citovem odpoutani se od rodicu a o samostatnosti - v rozhodovani a v prebrani zodpovednosti sama za sebe

čauky Vilemíno,
notosemcelejázamlada dada
konstance to trefila: ...a dala jsem si dalsi kolo puberty. puberta podle me neni o veku, ale o citovem odpoutani se od rodicu a o samostatnosti - v rozhodovani a v prebrani zodpovednosti sama za sebe...
ovšem xPetrovo CARPE DIEM! jéjje . To až vevyšších ročnících života
Každopádně ty nápady na odpoutání od rodičů ber to. Najít podnájem s dalšími studentkami...
Ještě mně napadá, zkusit systemické (rodinné) konstelace (http://www.cisk.cz ), nejlépe víkend, pro začátek pro ženy. To je fakt dost dobrý. Já byl nedávno na mužských a že jsem  kos starej dost, hodně mi to dalo.
Taky je moc dobrá Modrá alfa, nebo odvozeniny, jaxeto všelijak jmenuje. Udělat  ty (po)kroky ve smyslu "mít ráda sama sebe".
Hodně štěstí.
A jdi na to. Hned!!!!!!!!!!!!!!!