S partnerem jsem 14 let, z toho 8 let manželé a peníze prostě máme společné. Je jeden společný účet, o velkých věcech rozhodujeme společně, jinak dennodenní starost o finance a vše související mám já.  Otázka, jak je to, pokud jeden z partnerů vydělává více - tak to opravdu neřešíme, já jsem teď už s druhým dítětem na mateřské, takže jsem to já, kdo má výrazně nižší příjem a přišlo by mi víc než podivné, kdyby na to manžel nějak poukazoval nebo to chtěl nějak řešit. Jednou máme dvě děti, jsou to snad i jeho děti, tak se holt musíme uskromnit. Vše jde, když se chce.

Já nevím, ale my nikdy nic nedělili napůl, prostě se obě výplaty daly dohromady, a  z toho se platily poplatky, žilo, kupovalo jídlo a ošacení, snažilo něco ušetřit a tak.  Jednou jsme dvojice, tak si prostě nehrajeme na moje a tvoje. Navíc, když příjdou děti, je to pak už úplně jiné.

amba napsal(a):

U nás se také nic nedělí napůl. Dáváme peníze dohromady, z nich platíme poplatky a všechny rodinné výdaje. Když si cokoliv kupuju jen pro sebe, myslím tím kosmetiku a oblečení, manžel nikdy nic nenamítá, spíš ještě chce, abych si udělala radost. Nikdy mi peníze nekontroluje, důvěřujeme si. Ví, že je zbůhdarma nerozházím a umím i ušetřit.
Právě dnes mi kolegyně říkala, že se rozchází se svým mužem. V době, kdy měli zhruba stejný příjem a neměli dítě, platili všechno napůl. Teď má on příjem o mnoho vyšší než měl dřív a ona je na mateřské. Celkové výdaje rodiny jsou mnohem vyšší, než když byli dva, ale on stále trvá na platbách napůl. On se má skvěle a ona po zaplacení "polovičky" má bídu. Bohužel, zajetý dřívější model už nemůže změnit, on to vůbec nechápe.

Nerada bych takhle skončila :-(

Máme každý svůj příjem a svůj účet, ke společnému se možná dobereme po svatbě. Přítel navíc nějak neuznává platební karty, takže vybírá hotovost v bance v práci. Kupodivu největší nedorozumění u nás bylo, když jsme spolu začali bydlet a já jsem chtěla peníze na domácnost (všechny nákupy obstarávám já), měla jsem představu, že někam postavíme kasičku a každý do ní přisype určité procento ze svého příjmu. To se příteli dost zásadně nelíbilo, což se zase nelíbilo mě - představa, že ze svého platu hradím všechny běžné výdaje a skončím každý měsíc na nule, zatímco jemu každý měsíc z výplaty zbyde pětimístná suma... Nakonec se ukázalo, že mu vadila jenom ta představa "kasičky", pro mě to mělo docela symbolický význam, že se z mých a jeho peněz stanou naše peníze... Nakonec je to tak, že si beru peníze z jeho peněženky, což zní možná zvláštně a zpočátku to ve mně vyvolávalo různé pocity, i když hůř bych se asi cítila, kdyby mi je přiděloval osobně a "na ruku".

Pointa pro Martinku: Pokud se s přítelem nemůžete dohodnout, možná je zakopaný pes v nějaké podobné maličkosti. Přes poněkud zvláštní praktickou stránku našeho uspořádání se mnou přítel jedinkrát nediskutoval, proč potřebuju tolik a na co, nikdy mi neřekl, že moc utrácím, i když zpočátku byl trochu překvapený, kolik stojí nákup na týden, protože do obchodů nechodí a nemá moc přehled o cenách. A já jsem si zřídila spořící účet, kam posílám 10% svého příjmu čistě pro svou případnou potřebu a další částkou krmím svoje stavební spoření, které dám jednou k dispozici pro naše společné bydlení.

Shrnuju: každý by měl mít svou finanční rezervu, své peníze "na útratu" a každý by měl procentem ze svých příjmů přispívat na výdaje společné. Konkrétní podoba spoluúčasti je věcí vkusu a dohody.

U nás je partner ochránce a živitel a já hospodyně a strážkyně domácího krbu, oběma nám to vyhovuje. On mi poděkuje, když vyžehlím košile, já jemu poděkuju, když donese výplatu. Mě těší připravit mu v sobotu rafinovanou snídani a jeho těší, když mi koupí auto. Já jsem spokojená, že to auto je psané na něj, protože netoužím stát ve frontě na registraci motorových vozidel a vyřizovat předvolání k přestupkovému řízení za překročení rychlosti

Problém jsem začala vnímat až ve chvíli, kdy jsem změnila práci. Předtím jsme vydělávali zhruba stejně, tak bylo jasné, že společné výdaje budeme platit přibližně napůl. Teď mám práci s nižším platem, on stejnou. V současné době pokud vezmu svoji výplatu jako 100 procent, přítel vydělává 150 procent. Přitom výdaje platíme stejně jako předtím (tj. zhruba na půl - ale abych mu nekřivdila, platí asi o tisícovku víc než já). Jenže mně ty peníze prostě chybí.
Chtěla jsem abysme peníze měli společné, ale přítel o "přerozdělení" (zatím) nechce slyšet.
Bojí se, že bych utratila jeho peníze. Možná už zapomněl, že jsem byla schopná si sama (a bez podpory rodičů) pořídit garsonku (na hypotéku) a zařídit ji.
Z praktické stránky vím, že si můžu sama za to, že jsem změnila práci a vydělávám míň. Ale z pocitové stránky cítím, že bych chtěla, aby byl přítel ochoten se o svoje peníze rozdělit.
Necítím to dobře, ale momentálně nemám argumenty, jak ho přesvědčit.
Oba chodíme do práce, děti nemáme. Mám ideu, že bysme dali peníze dohromady, všechno zaplatili, a zbytek si rozdělili... (Technické řešení není pro mě důležité - jako z kterého účtu co bude placeno - jde mi o princip).

Docela mě (příjemně) překvapilo, že převážně hospodaříte společně :-)

Lesana napsal(a):

U nás to bylo tak, že dokud jsme nebyli manželé, tak každý zaplatil polovinu nájmu, přítel větší část na telefon a jídlo (víc jedl i prokecal) a jinak si jel každý za své. Teprve po uzavření manželství jsme začali jet tím stylem, že se sesypaly peníze na jednu hromadu ) (protože teprve manželstvím vzniká společné vlastnictví manželů a tudíž jsme do manželství vstupovali v době, kdy jsme si byli jisti, že chceme žít stylem "co je moje, to je tvoje").

No já mám pocit, že tohle bychom si měli vyřešit PŘED tím, než budeme manželé... Nechtěla bych v manželství hospodařit stylem "každý za svý"...
Ještě se asi vzít nemůžem

yellow108 napsal(a):

Marti, a to platíte nájem napůl a na hypotéku ti nepřispívá nic?

Nevím, jak by bylo spravedlivé hospodařit, když jeden z partnerů si před začátkem vztahu pořídí bydlení na hypotéku a byt plně zařídí. Přijde mi, že partner, který se přistěhuje na samostatnosti toho prvního tak trochu "parazituje", protože má velmi nízké náklady na bydlení (polovina nájmu). Za to by nikde jinde bydlet nemohl..... Fér by mi přišlo, aby partner, který se přistěhoval, platil polovinu tržního PODNÁJMU. Kde by jinde tvůj partner bydlel, kdyby se po začátku vztahu nemohl nastěhovat k tobě??? Nebo u rodičů?

Ahoj :-)
Hypotéku si platím sama. Přítel platí hypotéku na svůj byt, který ještě nepřevzal.
V mojem bytě bydlíme 2 roky (teda první půlrok u mě "jenom" přespával když byl ještě student).
Je předpoklad, že až převezme svůj byt (větší), a zařídí ho (on sám, já už žádné peníze nemám), že tam budeme bydlet spolu, a moji garsonku pronajmeme.

Ale děkuju za nápad - Ty máš co se týká financí vůbec dobré myšlenky :-)

Předtím byl student a bydlel u rodičů v baráku.

Já jsem zezačátku chtěla, aby mi dával půlku mých výdajů - tj. i na hypotéku. Jenže pak začal mluvit něco o tom, že když platí hypotéku, měl by mít nárok i na část bytu - jak jsem mu peníze vrátila (asi za 3 měsíce) a hypo platím sama.
Ale on téměř stejnou dobu (asi o 1/2 nebo 3/4 roku míň) platí zase svoji hypotéku. Takže výdaje s tím má.

Nepřemýšlela jsem o tom, aby mi platil půlku tržního nájemného... Když je to můj byt... Možná jsem měla?

Začínám si připadat jestli nejsem co se týká peněz hloupá?

yellow108 napsal(a):

Marti, a to platíte nájem napůl a na hypotéku ti nepřispívá nic?

Poplatky za byt a jídlo platíme zhruba půlkou, přítel asi o tisícovku víc. Hypo na můj byt sama. Hypo na přítelův byt, ještě nepřevzaný si platí sám.

yellow108 napsal(a):

Vím, jak to máte, už jsem to tu na Babi četla - a možná jsme se o tom i osobně bavily

Myslím si, že partner, který se přistěhoval (obecně) by si měl uvědomit, že díky samostatnosti toho prvního má zlomkové náklady na bydlení a k tomu ještě používá zařízení (lednička, pračka, nábytek), do které ho on (nejspíš) neinvestoval. Takže já osobně bych se s regulerní polovinou poplatků (nájem, voda, internet, .... atd.atd. ) rozhodně nespokojila a vůbec bych to nebrala tak, že on mi financuje moji hypotéku. Např, pokud provoz bytu stojí 6.000 a k tomu ještě 6.000 hypotéka, tak bych po něm chtěla (třeba) 4.500-5.000. A i tak by si myslím mohl gratulovat, jak levné bydlení má

Stejně tak - pokud nedáváte peníze na jednu hromadu, nesouhlasila bych aby se jídlo platilo přesně napůl, protože chlap toho většinou sní nesrovnatelně víc než ženská a navíc většinou jí dražší věci. To je moje zkušenost

Ohledně jídla to u nás tak není, já jsem větší žrout (si myslím). Ale zase přítel má u mě doma počítačovou síť, takže hodně utratíme za elektriku (některé počítačové věci běží 24 hodin denně).

Ale s placením "nájmu" - to je zajímavá myšlenka :-)

Martinka1 napsal(a):

Lesana napsal(a):

U nás to bylo tak, že dokud jsme nebyli manželé, tak každý zaplatil polovinu nájmu, přítel větší část na telefon a jídlo (víc jedl i prokecal) a jinak si jel každý za své. Teprve po uzavření manželství jsme začali jet tím stylem, že se sesypaly peníze na jednu hromadu ) (protože teprve manželstvím vzniká společné vlastnictví manželů a tudíž jsme do manželství vstupovali v době, kdy jsme si byli jisti, že chceme žít stylem "co je moje, to je tvoje").

No já mám pocit, že tohle bychom si měli vyřešit PŘED tím, než budeme manželé... Nechtěla bych v manželství hospodařit stylem "každý za svý"...
Ještě se asi vzít nemůžem

To určitě je potřeba vyřešit ještě před uzavřením manželství či před početím dítěte (podle toho, co přijde dřív). Mám dvě netové kamarádky, které mají s přítelem dítě a jejich přítel si to vysvětluje tak, že když nejsou manželé a dítě si porodila žena, tak ať se o něj taky stará, takže oni sice žijí společně, ale z rodičáku kamarádky živí dítě i sebe (a to i v době, kdy byl rodičák 3,5 tis... prostě sáhly do úspor) a jejich přítel občas něco přispěje

U nás to byl postupný vývoj - nejdřív pocit, že fajn, žiju s přítelem, ale nebudu přeci do něj strkat peníze, když vydělává sám... až po pocit, že vlastně by nám nevadilo, kdybychom se vzali a hospodařili společně. Ale samo, že to byla jedna z věcí, kterou jsme před svatbou probrali a kdyby měl přítel pocit, že i v manželství si každý pojede za svoje a žena si nejlíp na sebe i dítě vydělá i na mateřský, tak bych do svatby nešla

No , mně by přístup tvého přítele vedl k nebývalé ostražitosti a úvahách zda v době kdy budeš na mateřské ti přispěje třeba ba rifle, když nebudou jeho, a jeslti budeš mít na pleny, když z mateřské sotva zaplatíš polovinu nákladů na dítě a vše za sebe.

Marti, taky mi to přijde podivné, že se příťa brání společným financím (a nebo platit trochu víc), po té co bydlí 2 roky  U TEBE v bytě a po té, co se ti plat snížil o tu částku, o kterou si myslím. To už je dost velká suma a není podle mě možné táhnout to dál půl na půl... To by ses zničila (finančně)