Napadlo mě, že asi všem, kdo se mi snažil poradit, dlužím pokračování.
Včera jsem s kámoškou mluvila. Prý už se cítí líp, už tolik nebrečí.
Když jsem se jí ptala na psychiatra, řekla mi, že šla k obvoďákovi (průser je, že tam musela stejně pro doporučení k odborníkovi, a to je chyba, tam to zvadlo), a ten jí (vůl) řekl, že to zatím nemusí řešit u psychiatra a dal ji prášky na uklidnění.
JENŽE! Ona mu neřekla asi všechno, že za ty stavy může její manželství a týrající manžel. Že to má prostě nějakou příčinu... Nevím, jestli nechtěla, nebo čekala, že se jí zeptá, každopádně to neudělal. Jinak by jí snad pomohl...? Doufám. Řekl jí, že je nějaká sešlá (bodejť po 5 dnech neustálých depresí a pláče), ona si to hned vztáhla, že už je stará (má Kristova léta!), a vypadá blbě, a jen jí to podpořilo její teorii, že je nepřitažlivá, jak říká její muž...
Takže děvče jede do pekel. Ona to nechce řešit. Má kontakty na krizová centra, na linku důvěry...ale ona se momentálně cítí líp, jen unavená (prášky na uklidnění). Tím to pro ni hasne. Ach jo... Věděli jste, že to takhle dopadne, co? Já jsem doufala, že ne. A teď můžu jen sledovat, jak se to bude pomalu zhoršovat, jak děti budou trpět, a jak možná dojde k neštěstí...

Myslím, že je i chyba v systému. Člověk když potřebuje psychiatra, musí k obvoďákovi pro doporučení, tam vše vysvětlovat.
(Taky jsem to zažila, a sestřička se mě ještě v čekárně vyptávala, jestli jsem nemocná, proč tam jdu. když jsem řekla, že pro doporučení k odbornému lékaři, zajímala se ke kterému, v čekárně lidi...no to je docela ponižující). Pak se objedná k psychiatrovi (to může trvat i měsíc, než Vás vezmou, u dětí jsem zažila i tříměsíční čekací lhůtu), do té doby se to buď vyřeší samo, nebo rezignujete.
Řešit se to musí HNED! Okamžitě. Ne za měsíc.
Když máte chřipku, taky máte šanci jít na pohotovost. Ikdyž chřipka odejde fakt sama, a vlastně se vůbec nedá léčit. Jen se musí vyležet. Deprese se vyležet nedá. S depkou chodíte měsíce po světě, a připadáte si, chvílemi na umření, a chvílemi (když se to na chvíli zlepší) jako simulant-vždyť mi vlastně nic není...a pak máte přijít k psychiatrovi, a vyprávět mu, co se vám děje, když zrovna nic takového  necítíte. To je jakoby jste měli vyprávět obvoďákovi o chřipce, která už pominula, a jistě zase někdy přijde, ale vy nevíte kdy, a doufáte, že nikdy. Máte pocit, že je to zbytečné, mluvit o stavu, který teď už není, a tak raději k psychiatrovi nejdete. A pak přijde nová ataka, a jste v Pr..deli. A tak pořád dokola.

Upravil(a) Damila (21. 5. 2008 5:40)

Pisatel napsal(a):

Ono jedna rada je, je to sice násilí na kamarádce, ale sbal jí odvez do nejbližšího psychiatrického ústavu a tam přes příjem to zvládneš. Musíš s ní až do ordinace.

Jednak bych nikdy takto nepřípustně nezasahovala do svobodné vůle jedince, a jednak bych to neudělala hlavně kvůli jejím dětem. Co by s nima bylo? Nikdo kromě jí je nemá rád. On by je trápil.

Pisateli,
zlobíš! Nesnaž se ve mně vzbudit pocit viny. Nemůžu spasit celý svět. A nemůžu zasahovat do osudu ostatních. Mohu tu jen být, a pomoci slovem.

Nezbavuji se povinnosti. není to povinnost. Ani morální.

majkafa napsal(a):

Damilo, není třeba jít k obvoďákovi. Můžeš se rovnou objednat k psychiatrovi. Já jsem to tak udělala. Nikde takové pravidlo není.

A Pisatele si nevšímej. On je řekněme - zvláštní.

Pisatele mám ráda, proti němu nic nemám, všímám si ho.


Ale s tím doporučením jsi mě překvapila, po mně to psychiatr (jak u mě tak u dětí) fakt chtěl.  Stejně jako i u jiných odborných lékařů. Neurologů, gastroenterologů, apod. Snad jen gynekolog je výjimka. Tak jak to tedy je???
Kde je to napsáno???
Znamená to, že i já jsem se ztrapňovala před celou čekárnou našeho "závoďáka" zcela zbytečně?

Nikde to není napsáno. Já tam šla sama, zavolala jsem, objednali mě a bylo to.

Dam a nemůžeš k ní prostě vletět, sbalit kamarádku i s dětma a vzít je na chvíli k sobě ? Ne na pořád, jasně, máš svoji rodinu, starosti... ale jen na čas, pomoct ji třeba sehnat bydlení, práci. Byli by daleko od toho blba, začali si nový život někde jinde.
Já mám pocit, že ona na ten krok odejít a řešit to, mít nikdy nebude. Bude se třepat strachy co on a bude jen hůř a hůř. Ty děti, co to mají proboha za život ? S chlapem, kterej je nenávidí ?
Já nevím, být to moje kamarádka, vlítnu tam a spakuju ji i s dětma. Neměla bych na to koukat na to, jak žijí a trápí se a jestli je to násilí by mi v té chvíli bylo asi úplně fuk

Upravil(a) PPavlaa (21. 5. 2008 10:09)

Tak si pročítám tuhle rok starou diskuzi, kterou jsem tehdy založila.

Kamarádka byla nějakou dobu  po této situaci u psycholožky, což byl totální p.r.ů.s.e.r. Kdesi o tom jsem tu taky vedla diskuzi ohledně etiky psychologa. Dost ji ta psycholožka rozhodila. Kamarádka z toho vyšla docela psychicky oškubaná.
Když jsem o tom mluvila nedávno se svým psychologem, řekl mi, že výpovědi těchto žen je třeba brát s velkou rezervou.
A má pravdu v tom, že tahle holka totálně bez sebevědomí bere jako útok na svou osobu už úplně všechno. Jakákoliv otázka je vykládána jako kritika a útok. To o ní vím, obrací si tak proti sobě i mou snahu o objektivitu. Nicméně některé výroky psycholožky si kamarádka patrně nevycucala úplně  z prstu, to by mi musela vyloženě lhát. Ale podle toho, jak byla rozhozená, tak si fakt nesedly. Některé věci, co jí psycholožka řekla, byly skutečně mimo mé chápání, to by se v profes. praxi nemělo objevit, takové "boty".

Rok se s rokem sešel, a kamarádka má jít teď v pondělí opravdu k psychiatrovi. Dala jsem jí číslo na toho svého, protože vím, že je skvělý, a schválně by jí neublížil. Chtěla jsem jí tam doprovodit (nezná tak dobře naše město, je z vesničky kousek odtud), ale zrovna když tam má jít, vyprovázím své děti-odjíždějí do školy v přírodě- k autobusu. Takže nemůžu.   
Poslala jsem jí aspoň podrobný plánek s návodem, jak se tam dostane. Zašla bych tam pak hned za ní a počkala v čekárně. Ale už se mi neozvala. Tak ani nevím, jestli to nakonec nevzdala.

Celý ten rok žila vlastně stejně, jako předtím. Jen se pomalinku propadá stále hlouběji a docházejí síly.

Pořád píše, že se cítí blbě, jak by si ráda vzala život, kdyby děti neměla... Pak napíše, že už je jí líp, a dál funguje nějakou dobu. Ty prolapsy jsou stále častější. Děti už se netají tím, že tátu nesnášejí. Když jim umřelo morče, plakaly, proč radši neumřel tatínek...! To říká hodně o jejich vztahu.

Uvažuji nad tím, že tihle lidé v depresi jakoby volají o pomoc, ale zároveň žádnou pomoc nechtějí. Když jim člověk konkrétně podá ruku a ukáže cestu, najednou nemají dost síly, aby po ní šli.
Říkají často : "Já nemůžu."
Chtěli by něco změnit, ale zároveň se změny bojí. I to temno deprese je pro ně jakousi jistotou lepší, než je nejistota neznámé cesty. Jako by si lebedili a rochnili v tom bahně beznaděje.
Asi nezbude než je nechat vyrochnit.

Upravil(a) Damila (23. 5. 2009 20:27)

Jde tam poslat sociálku, ale v tom případě nebude zapírat jen chlap, ale i ona - bohužel, tak už to bývá. Myslím, že nemůžeš dělat nic.
Snad jedině zkusit jeho. Tihle týpci nebývají zase takoví hrdinové, jaké dělají na své nebohé ženy. Před ostatními jsou  za ctihodné občany a nic si k nim nedovolí. Oni přesně vycítí, ke komu mohou a ke komu ne.
Možná by situaci zlepšilo, kdyby se dověděl, že někdo ví, co se děje za zdmi jejich bytu a že hodlá udělat cokoli, aby jeho žene pomohl. Napsala bych dopis jemu.

Strach, že se ji bude mstít a bude ještě horší, bych neměla - oni si zakládají na své pověsti slušného člověka - podle mě by nic neriskoval, když se to ví.

Měla jsem kamarádku v podobné situaci, s tím rozdílem, že jsem ho osobně znala. Napsala jsem mu mail, že pokud se nic nezmění, napíšu dopis jeho zaměstnavateli, aby věděl, co to tam má za hovado. Znal mě a věděl, že bych to skutečně udělala, tak poněkud zvolnil - natolik, že jeho žena měla alespoň trochu prostoru k nadechnutí, její strach se zmírnil a sama došla k odhodlání se rozvést.

Upravil(a) mashanka (24. 5. 2009 7:43)

Kamarádka skutečně došla k tomu psychiatrovi. Dostala AD a benzáky na zklidnění. Je sice zpočátku spavá a apatická, ale velice si to chválí, že už se nehroutí, když po ní chlap řve, že se nezačne třást a chytat hysterické záchvaty...

No mám z toho spíše smíšený pocit. Je to takový danajský dar.

Kámoška se rozhodla léky brát do konce života, že jí to pomáhá a hotovo. Udělala ze sebe nemocnou. A namísto toho, aby jí to jen pomohlo postavit se na nohy, A ZAČÍT NĚCO ŘEŠIT, tak ji to ukolébalo v tom, že to s těmi léky jde snášet mnohem lépe, a tak nic měnit nebude.

Poněkud pozapomněla na své děti, které nenadopovala (chválabohu!), a musejí výpady toho chlapa  snášet naživo!
Teď už nemůže říct "nemám sílu". Teď už se nemá na co vymluvit....

Dalo se to čekat, co?

Já vím...ale za pokus to stálo.

Upravil(a) Damila (4. 6. 2009 17:29)

Ne, bohužel, to si nemyslím.
Už teď prohlašuje, jak je to všechno dobrý, jak chce brát léky do konce života (děsí se toho, že by se to "zlepšilo" a doktor jí léky vzal).
O řešení ani slovo. Chce to vydržet.
Když bych jí řekla, že se sice "zachránila"(=otupila léky), ale své děti zachránit doopravdy nechce...akorát bych byla další z těch, co jsou "proti ní".

Jak to tak čtu, napadá mě takové trošku zákeřné řešení, no ale na hrubý pytel.... Otázka je, zda by ta kamarádka byla při své současné apatii takové akce vůbec schopna. Potřebovala by diktafon. Pokud se ten její chlap projevuje častými slovními útoky, výhrůžkami, ponižováním, může si průběžně tyto jeho výlevy nahrávat.  Samozřejmě s diktafonem dobře maskovaným. Záznam, pořizovaný v průběhu dejme tomu několika týdnů či měsíců, je jasný důkaz. Pomocí takového důkazu je tyran manipulovatelný, protože se bojí vyzrazení. (Mashanka má pravdu, oni to jsou často navenek vzorňáci.) Ta kamarádka nemá totiž vůbec sílu něco měnit, na rozvod si zatím netroufne, to je pro ni moc náročný, psych. by to neustála a kromě toho je teď přitlumená....tudy zatím cesta nevede. S pomocí výhrůžky, že se záznam z diktafonu dostane na patřičná místa,(přesný scénář něčeho takového nenastíním, neznám poměry, to budeš vědět ty, Damilo, jak na to) by se ale dalo docílit alespoň toho, aby se od nich zdekoval a platil na děti. K rozvodu může dojít, až se ona trochu zberchá.

Ona nemusí nikde nic dokazovat (diktafonem-mmch. žádný nemá, a mít nebude, žije ze soc. dávek), když se chce rozvést, tak chce a nemusí vysvětlovat proč. To až u soudu.
Ale ona se rozvést nechce.
Je pohodlnější setrvávat v roli oběti, když nevíš, jak jinak se chovat. Vždy totiž byla v roli oběti, a nic jiného nezná.

Na jednu stranu jí rozumím. Na druhou mě to naplňuje beznadějí.