Několikrát mě v těhotenství napadlo,jak jednou budu smolit slohovku .Tak se o to pokusím.Omlouvám se za chyby...
Neděle 27.4.byl den,skoro jako jiný.Jen jsem byla trošku nervóznější a nějakým šestým smyslem tušila,že se něco děje a do čarodějnic bude Verunka na světě.
K večeru mi začalo v břiše vlnobití.V klidu jsme se koukali na film,ale bříško mi začalo tvrdnout pravidelně po čtvrt hodině.Jinak se nic jiného nedělo.Šla jsem se osprchovat,ale ani po sprše se nic nezměnilo,takže jsem se rozhodla,že si půjdeme lehnout a dál se uvidí .
A najednou jsem poznala,že mi začíná odtékat plodovka...bylo mi jasný,že jedeme... Bylo kolem desáté hodiny večer.Přítel zavolal mému taťkovi,aby přišel pohlídat Vašíka.Přišel za chvilku.Ještě jsem mu říkala,že mám strach...
V porodnici mě přijala sestra a mužského posílala domů,že za hodinu mu určitě dám vědět,co a jak.Tak si šel sednout do auta...
Následovalo vypisování papírů a nezbytné formality.Přišel doktor,vyšetřil mě,sestře řekl,aby mě připravila.Takže klystýr,holení...1/2 mě nechala sedět na wc,pak šup do sprchy.Tam už jsem si prodýchávala kontrakce,ale s pocitem toho,že vše zvládnu a na Verunku se moc těšíme.Sestra pro mě po delší době přišla,vyšetřila mě,řekla,ať si tedy zavolám tatínkovi,že už může přijít.Mezitím mě odvedla na porodní sál.Za chvíli přišel přítel a já byla moc ráda,že tam se mnou je.Už mi začaly docela silné bolesti.Sestra mě začala ujišťovat,že vše bude za chvilku odbyté a přidala kapačku .Přišel doktor a už se to rozjelo.Bolest hrozná a měla jsem pocit,že se asi roztrhnu.Taky jsem si pěkně zařvala ...přišlo mi všechno strašně nekonečný. Na třetí zatlačení,kdy už jsem myslela,že to opravdu nedokážu,mi sestra hupsla na břicho a Verunečka vyklouzla ven s omotaným pupečníkem.Bylo 2:38... malou odnesla sestra k ošetření a když jsem slyšela,kolik váží a měří,myslela jsem,že se mi to zdá.Pak nám jí přinesla zpátky a mě rozbrečelo,že je holčička  fialová... Zkoušeli jsme jí dát napít,trošku se přisála,pak jí sestra vzala pryč.
Byla jsem hrozně vyčerpaná,chtělo se mi zvracet,hrozně mě bolelo v zádech.Moje největší opora mě pořád hladil,otíral vlhkým "hadrem"a uklidňoval... Sestře jsem říkala,že je mi špatně,ale nijak na to nereagovala a doktor šel pryč,hned po narození miminka.Následovala klasika...na břicho led,vymačkávání krve a nohy křížem.Ještě přidala poznámku,že jsem bolístka a myslela si prý,že jsem větší bojovnice.Celé dvě hodiny jsem si nepřála nic jiného,než abych si mohla lehnout na bok a spát.Pak sestra řekla,že tatínek už může jít domů.Ještě mi říkal,že tam se mnou bude,posílala jsem ho pryč,že nemusí mít strach...chce se mi jen hrozně spát.Poslední pusa,slzičky a šel.Ještě mi slíbil,že na jarňátka dá určitě vědět o narození Verunky.
Mě sanitárka odvezla na šestinedělí.Verunka byla v postýlce,já si přelezla taky.Sestra mi říkala,že budu kojit každou hodinu a mám hodně pít a trochu se prospat.Bolestí už jsem skoro brečela a nevěděla,jak si lehnout.Přišla další sestra a ptala,jak mi je,říkala jsem,že mě hrozně bolí záda.Řekla mi,že mě vezme do sprchy a pak se uvidí.Pak šlo všechno v mlze.Sprcha,krvácení,měření tlaku...převoz na operační sál...
Ještě jsem prosila doktora,že nechci uspat,že se bojím toho,že se neprobudím... A najednou mi došlo,že tam třeba umřu s roztaženýma nohama a už nikdy neuvidím Vašíka,ani Verunku...NIC.
Dostala jsem narkózu,pamatuju si jen nějaký hluk.
Vzbudila jsem se zaintubovaná,se zimnicí a okolo postele stálo plno lidí.Jeden z doktorů mi řekl,že ležím po operaci na ARO.Ztratila jsem prý spoustu krve a že jsou rádi,že to takhle dopadlo.Pak za mnou pustili přítele...ten se rozbrečel,ptala jsem se,jestli se něco stalo s Verunkou,jen koukal,kroutil hlavou,hladil mě po ruce a pusinkoval.Nechali ho tam jen chvilku.Pak mi tedy doktor řekl,co se stalo.V břiše mi praskla céva,krev se začala vylévat dovnitř a utlačovat všechny orgány .Zalila mi ledviny,dělohu...a udělala se mi veliká krevní sraženina.Dostala jsem 6 transfuzí,nálož fízáku a plazmy.Tím patří mé díky lidem,kteří darují krev !
Na aro jsem si poležela 4 dny,pak jsem si vyprosila přeložení na šestinedělí k Verunce.Všechno šlo pomaloučku.Vstát,odvodnit se,rozhýbat...
Zařekla jsem se,že se i rozkojím.I to se nám povedlo .
Po neděli pak následoval tolik vytoužený návrat domů.
Tak jsem moc ráda,že jsme tady všichni spolu.Na spoustu věcí se teď koukám trošku jinak.
Jen moc děkuju svému MUŽI ,který byl se mnou u porodu a za to,že je.

Všem maminkám,co mají porod za sebou,přeju hodně štěstí.A těhulkám...holky,držte se.Ta bolest,to všechno,co k porodu patří,vyváží ten nádherný pocit štěstí a radosti z miminka .

Upravil(a) penizek (9. 5. 2008 15:05)