|
9.dubna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 9.dubna : Vaření na chatě či chalupě bez stresu: Tipy na vaření z jedné pánve nebo hrnce. 1.dubna : Jak vznikla záhada ďáblova trojúhelníku: Odhalil ji už Kolumbus? |
|
|
Tak trochu mě inspirovalo jedno smutné vlákno tady na Babinetu.
Ať byli moji rodiče jacíkoliv... tak dvě úžasná poselství mi (a sestře) předali:
1) smysl pro humor
2) lásku ke zvířatům.
Vyrostla jsem v paneláku, ale měli jsme celkem 11 psů (pravda, těch 9 byly dva vrhy štěňátek, tak u nás byly jen 8 týdnů 
), dva křečky, dva pískomyly, moc akvarijních rybiček, dva velké bílé kouzelnické holuby, co neumějí lítat, několik kočiček na přespání, než si je někdo vzal. Taky jednu dobu táta pěstoval na balkóně kus shnilého masa, kde se líhly masařky, aby měl na co chytat ryby...no mamka na to tenkrát přišla až po dvou týdnech, když tam věšela své voňavé prádlo...to byl tenkrát mazec. 
Párkrát tatík přines v rybářském batohu rejska či nějakou myš, jednou šíleně velkého slimáka, který v noci lezl mamce po polštáři...
Prvního psa tatík taky dostal místo peněz za oddělanou "fušku". Tatík si nikdy neuměl říct o peníze, tak jednou dostal psa s PPP. Opravdu "terno". Chudák mamka. Dvě malé děti, peněz minimum, a chlap přinesl ještě psa. No, neměla to lehké. 
Já měla tenkrát rok, ségra pět, a malé štěně, co do všeho kousalo.
Zkrátím to.
Díky za to, že jsem mohla vyrůst postupně se dvěma pejsky. Když mi bylo nejhůře, plakala jsem jim do kožíšku, vzala je ven, mimo domov (kde nebylo vždy vlídně). Když nám umřeli, brečeli jsme všichni. Strašně. Ještě teď mám slzy v očích, a jsou to desítky let. Láska se nikdy nezapomene.
Myslím, že by každé dítě mělo mít zvířátko (pokud chce), kde si dokáže vytvořit opravdový vztah.
Obě děti, ale hlavně náš mladší syn žadonil o kočku několik let. Teď máme kočky dvě. A to dítě, co to s ním dělá...no nepoznávám ho.
Sice je stejně vzpurný a hyperaktivní a drzý ke mně, ale když jde o "kočenky" (jak on říká), to jde všechno stranou. NIKDY by jim neublížil. Rád se celou noc nepohne, aby měly obě kočky v jeho posteli dost místa, zastává se jich, když něco potvory chlupaté rozškrábou...
Už teď se děsím, až jednou zemřou. Budu se muset dívat, jak mí synové prožívají první velkou ztrátu, jako jsem kdysi prožívala já. Moc, moc to bolelo. Ale staálo to za ty roky krásného přátelství se zvířátkem.
Jak na tom jste se zvířátky vy nebo vaše děti?
Není tady
Já je měla naopak vždycky zakázaný....takže jsem následně svůj dům taky zaplnila zvířaty Počínajíc psy a končíc papoušky, křečky a výchovou dvou poštolek, vypadlých z hnízda - ba dokonce u nás dožilo nádherné káně s prostřelenou pažní kostí....tehdy nebyli žádní pořádní veterináři - dneska už by to bylo jinak 
Co my jsme s tím zvířetem nadělali ve snaze, zachránit mu křídlo! Nikdy na nás nezaútočilo.
Zvířata? Já jsem asi nějaká Indiánka, Dam, bo co.....moje nejmilejší byla Kniha Džunglí a zvířata jsou moje sestry a bratři. Není ničeho, co by je mohlo nahradit - a nevadí mi ani poněkud opičí láska, jíž se jim dneska nezřídka dostává. Myslím si totiž, že je to jen malinká splátka za obrovský dluh, který vůči nim máme.
Každý, každičký živý tvor (včetně rostlin) je obrazem jedinečné cesty k obrazu božímu - a každý k tomu má co říct 
Není tady
Ja som mohla všelijaké zvieraá, len môjho milovaného psa nie... Preto som sa odjakživa vrhala na všetkých psov... a ako 24-ročnej sa mi konečne splnil ten sen. Môj prvý pes mal dušu, normálka funkčnú dušu - neviem, ako prečo a tak, ale mal(a). A poslala mi krátko po svojej smrti, z ktorej som sa nevedela spamätať, utešiteľa - ale to celkom neklaplo. Po čase sme sa rozišli a po poldruha roku odišiel aj on tam, kde už bola Linda.... Druhá psina mi tiež niekoho poslala, dokonca krátko pred svojou smrťou, keď sme už ale tušili... a uvidím, ako dopadne toto. Moji psi sú sprievodcovia mojej duše. Mala som obdobie, keď som si lepšie rozumela so psami ako s ľuďmi(ale nie som na to nejako mimoriadne pyšná). Niekedy čakám, kedy mi začnú rásť pazúry a srsť - no, tá už začala. 
A dlhé uši... Som psia duša v ľudskom tele, asi.
Není tady
He, he, se mi chtělo napsat - no, krává dává mléko, prasátko maso, ovce vlnu, slepice vejce....ale pak mi došlo, že to nejni moc duchovní, co?
Takže - my měli celý můj život psiska a občas i kočky, sem tam se mihl křeček, teď máme tři psy, suchozemskou želvu, potkana a rybičky (kočku ne kvůli alergii).... A co mi to dalo? Vím, jaký je to prima pocit, když vezmete psa na vycházku a dělá vám radost, jakou on má z toho radost. Naučilo mě to zodpovědnosti - nejdřív jde pít a jíst zvíře - němá tvář a pak já. Naučila jsem se chápat je z výrazu tváře a podobně komunikovat s nimi. Mám ráda i kočky, i když jsou velmi své. V tom vidím i nějakou podobnost se mnou. Pes je víc "otrok". Každé zvíře má duši, říkám si. I když tedy v případě té naší želvy a rybiček občas pochybuji
A víte, jak otestovat pravou lásku? Zkuste zavřít do kufru auta vašeho muže a vašeho psa. Po hodině otevřete. Kdo vás bude s radostí a s láskou vítat? (To pro odlehčení.)
Není tady
Dávají strasně moc.
Považuju ale svoji lásku ke zvířatům a zejména psům za neštěstí - tedy pro mě.
Takřka už se nemůžu dívat na zprávy, vyhýbám se některým dokumentům v TV, děsím se při mých častých jízdách kdy zase co uvidím a najdu. Nemine snad týden, aniž bych někam nevolala - útulky, policii - k opuštěným , toulajícím se psům. Už jsem si i do auta dala (mám velké) skládací klec, abych to měla jednodušší.
Mám doma 2 zvířata - pejsky. Přesto, že je s nimi práce, koupání, česání, venčení, chlupy, značkování...atd, přesto to jsou pro mě poklady. Strašně se těším, než dorazím domů, jak se ozvou rány - to naskáčou na dveře a pak, když otevřu, každý vezme jednu moji botu(domácí) a běží do místnosti, kde provádíme takové vítání s válením se. Toto je moje každodenní odreagování, kdy se dokážu úplně uvolnit. Pustím z hlavy desítky problémů a nevyřešených telefonátů a jsem šťastná. Pro mě je balzám držet to psí tělíčko v náručí a vstřebávat tu bezelstnou plnotučnou lásku a radost....
Je to zase spojeno s opačným extrémem, se strachem o tyto miláčky apod., ale to je zbytečné psát, to všichni vědí.
Není tady
Když jsem byla dítě tak pro radost jsme měli pejsky, kočičky rybičky,
pro maso jsme chovali prasata, slípky, králíky, krůty.
Po narození mého syna to byli křečci, morčata, pískomilové, papoušek, kočky a psíci, teď už zůstal jenom pejsek zlatý retrívr a je úžasný teda úžasná je to holka... asi před půl rokem jsem jí řekla-fuj ty smrdíš, bylo zrovna po dešti...ona na mně tak zváštně koukala jako nikdy předtím a pak jsem ji řekla, však my lidi ti můžem taky smrdět...a v tom si ona kýchla
Není tady
Eva36 napsal(a):
A víte, jak otestovat pravou lásku? Zkuste zavřít do kufru auta vašeho muže a vašeho psa. Po hodině otevřete. Kdo vás bude s radostí a s láskou vítat?
Evo,tohle je naprosto uzasny. 
Není tady
No tak mně připadne příměr s kufrem trošku jakoby obrácený. Nevím, jestli v kufru auta pes "vítá" nebo je rád, že už není ve tmě a má dostatek kyslíku . S trochou nadsázky můžu říct, že po otevření kufru bych samou radostí Evě skočila na krk i já (jakkoli obě víme, že se v ledasčem neshodujeme) .
Já vůbec ta zvířata podezírám, že mě nevítají při příchodu domů proto, že bych byla kdovíjaká úúúžasná, ale proto, že konečně půjdou ven, dostanou žrádýlko, prostě prozaické věci
Ale chápu, zlehčuji a souhlasím s dosud napsaným
Taky si myslím, že by děti měly mít zvířátko a vůbec ne jen proto, aby se o něj "musely umět" postarat, ale tak pro radost, pro pohlazení, pro "dušičku". A jak tu někdo psal, že si jejich retrívr kýchl - tak my se taky smějeme, že náš pes je alergický na své chlupy , zatímco my je statečně dennodenně vysáváme bez kýchání.
Taky jsme odchovali několik generací křečků, měli mluvící andulku, pak korelu, kočku, stále chovám rybičky (zrovna máme mláďátka) a psa. Ale je teda fakt, že při naší pracovní vytíženosti si někdy říkám, jak by bylo fajn, kdybych po 13 hodinách strávených v práci nemusela venčit.... A zas je fakt, že se pak na toho psa kouknu - on ví, kdy ty oči správně vykulit .... a je to jasný.
Na to, co píše Selima, sice u sebe nějak nevěřím, možná je to spíš sugesce, ale je to zajímavé.
Upravil(a) Tercila (23. 4. 2008 23:02)
Není tady
Pochválim sa aj ja, čo chovám... mám doma tri akváriá, dve veľké s cichlidami, jedno malé, v ktorom odchovávam rakov.
Mám agamu bradatú 
stredoázijského ovčiaka
jedného čierneho kocúra... takého klasického, pouličného...
a zajtra si idem pre fenku Jacka Russela Terriéra... na tú sa moc teším...
Všetky fotky okrem akvária sú ilustračné, to akvárium je fakt moje...
Není tady
mooc hezké akvárko!!! 
Není tady
Ty fotky mě dojaly. Skoro rozbrečely. Už zase 
Jsou to krásnííííí tvorečkové
Měli jsme 9 let psa, teď máme kocoura a nedovedu si už život předsavit bez chlupatýho kamaráda :-)
Nevím, ze zvířat cítím něco vyjímečnýho, zvláštního, kouzelnýho a moudrýho. Trpím i když si náhodou zapnu Novu s nějakým stupidním filmem (omlouvám se milovníkům Novy), kde trpí zvířátko a znova brečím, když se uzdraví... Někdy si připadám jako šílenec, ale mám to v sobě od narození 
Takže říkám, bez zvířecí říše ani ťuk
Není tady
V době, kdy už jsem neměla psy, a ještě neměla kočky, jsem přímo fyzicky toužila po chlupatém čtyřnohém tvorovi.
Normálně mi to chybělo. Měla jsem se s kým mazlit (děti, manžel), ale zvířátko je něco jiného. Dnes mám dvě čičinky, a naprosto naplňují mou "citovou nádobu".
Upravil(a) Damila (24. 4. 2008 21:48)
Není tady
Od malička jsem vyrůstal se zvířaty a ani bydlení ve "velkoměstech" tomu nezabránilo. Pes pro mne znamenal kamaráda a povinnost, ale přínosnou, donutilo mne to chodit ven i když se mi nechtělo. Ostatní zvířata pro mne byla zdrojem pobavení, odreagování a jakéhosi zklidnění. A v neposlední řadě i inspirací a zdrojem poznání. No a samozřejmě, jsem masožravec, takže zvířátka chovaná příbuznými (některá) jsem i baštil.
1.1. 2004 mi spolu s bytem, ktery jsem si pronajala, prisla do zivota kocicka Meggie. Zpocatku jsem moc nadsena nebyla, muj zivot se zdal prilis komplikovany i bez zviratek. Ale pani majitelka jinak nedala, byt byl proste s kocickou a basta. Ono to ani jinak nemohlo byt, Meggie, moje dcera a ja jsme si proste byli souzeni. Bylo to jako setkani starych pratel. Pocatek toho roku byl obdobi svetla i temna, pocatek velke transformace pro mne. Pritomnost Meggie prosvetlila mnoho dnu i noci, prinesla mnoho radosti a usmevu na srdci a na tvari, jeji pritulnost a sladke predeni ucarovalo vsem pratelum, navstevam, i klientum, kteri k nam prichazeli --nebylo to jen pro konzultace a Reiki, ale i ta mala lecitelka a carodejka Meggie byla toho vseho soucasti. V cervenci 2007 v brzkych rannich hodinach cekala na mne az se probudim a v me naruci vydechla naposledy. Ve vzpominkach je s nami navzdy.
Není tady
Odmalička jsem vyrůstala se zvířátkama... měli jsme patnáct let fenku, která měla každou chvíli štěňátka... tu jsme měli ještě dřív, než jsem se já narodila... když mě máma dala na dvorek v kočárku a jen jsem malinko zakňourala, fenka to šla hnedka mamce hlásit, ať se jako jde podívat... pak jsme měli další fenku, vlastně její dceru... opět dlouho, deset let.... a donedávna jsme po ní měli její dvě štěňata, tentokrát psí kluky... o toho staršího jsme bohužel loni o Vánocích přišli, bylo mu už 12 a byl nemocný... toho mladšího, 10letého, ještě máme... oba přežili autonehodu, ten, co ho teď máme, na tom byl hůř, pamatuju si, jak jsem mu dávala léky a brečela mu do kožichu, zprvu vypadal, že to rozhodně nemůže přežít nebo že nebude chodit nebo tak něco... chodí, běhá, dokonce i vyskočí na vyvýšená místa... myslím, že se od něj hodně učím - tu vůli k životu ... má v očích radost, i když vím, že ho ten nemocnej hřbet musí pořád bolet ... a je zajímavý, jak měli oba dva naši poslední psíci každý svou povahu, ačkoli to byli bratři... ten starší byl takový vážný, řekla bych melancholický, tvrdohlavý odjakživa... ten mladší zase odjakživa veselý, tulivý... jsem za ně všechny ráda, že jsme je měli a že toho jednoho stále ještě máme a doufám, že s námi ještě dlouho zůstane a že bude relativně zdravý...
Není tady
Tato diskuze je pro mě balzámem.
Scházejí se tu milovníci zvířat a mě to hřeje. Nejsem vůbec romantik ani snílek, ani mazlivý tvor, ale pro zvířata mám obrovskou slabost. Někdy je mi až na obtíž. Jsem ráda, když vím, že je takových lidí víc a že zlí lidé, kteří dokážou zvířeti ublížit jsou jen vyjímky. Myslela jsem si vždy, že ten můj vztah ke psům není normální, že jsem divná.
Není tady
Marku, už máš doma Jacka? My máme Jack russella už měsíc a je to poklad... přeji spoustu zábavy. Akvárko je nádherné, agamy mne neslosvily a pesa je úúžasný.
Fotky naše Jacka tady http://qhodnoceni.atlas.cz/profil.php?u=67898
Já nemůžu napsat, co mi zvířátka v životě dala. Miluju všechny, krom hmyzu, pavouků, hadů, žížal a podobných stvoření. Mám je raději než lidi, jejich leckdy smutný osud se mne dotýká více než leckdy smutný život lidský. Asi je to špatně, ale je to tak.
Není tady
Samum, idem si pre ňu až večer a už sa nemôžem dočkať... keď budem mať niekedy čas a hlavne chuť , tak dám fotky... ten Tvoj je roztomilý...
Upravil(a) Marek_ (25. 4. 2008 13:16)
Není tady
Marek - krásne aqárko........
Fati, nic si z toho nedělej - mně se taky leckdy dotýká víc osud zviřat. ale ono je to asi tím, že lidí se (zaplaťpámbu) dneska vždycky zastanou nějcí jiní lidi....a tak vidím ráda, když se třeba surikat zastanou....no jiný surikaty ne, takže zase lidi A jakto, že nemáš ráda hady a pavouky?? 
Dyť to jsou taky lidi..... 
Není tady
Takový kočičí kožíšek a hlazení a nufńání s číčou - úžasné antidepresivum.
Pořád musím myslet na to jak mi před třemi dny ta králičice umírala v dlani. Pořád si říkám, možná jsem mohla něco udělat...
Myslím, že ač to dcera prožívala hodně silně v tu chvíli, byla to ohromná lekce i pro mě, já to však mám v tichosti a na dlouhou dobu. Na některé věci co člověk vidí, prostě jen tak nezapomene.
Tu noc jsem spala, hluboká noc a najednou ve snu vidím Pacinku(ten králíček) jak vesele hopká, všechno očuchává a drbe se tlapkou za ušima a olizuje tlapky. Byl to sen, ale v tu chvíli jsem v tom spánku věděla, že umřela a že se jen přišla rozloučit. To jediné mě utěšuje, že jí pak už bylo dobře.
Není tady
Se mnou se přišla rozloučit moje minulá fenka Ančka - a při té příležitosti jsem zjistila z toho snu, že jsou to vlastně všechny naše mrtvý fenky v jedný
Ančka byla ja říkala Sel- můj psychopompos, průvodce duše.
Není tady
Ja jsem bojovala s prisernymi pocity viny, kdyz jsem tu svoji kocenku drzela umirajici v naruci. Taky jsem si rikala, ze jsem mohla neco udelat, zabranit tomu. Ale byla to a stale je obrovska lekce na tema "if you love somebody, you set them free" a taky, ze proste nemohu mit absolutni kontrolu nad vsim. Timing je vzdy perfektni at se nam to libi nebo ne.
Není tady
Tak mně ještě před očima zvířátko neumíralo, to mě teprv ještě čeká. :-(
Není tady
Na dvoře jsme měli slepice, husy, někdy kozy,kůzlata, ovce, jehňata, psy, kočky..
Ve chlívku jsme měli prase, v králíkárně králíky,na půdě holuby a na zahradě včely.
Co mě dala zvířata? Poučení o životě. A o tom co je důležité a co není. Zvířata dovedou být šťastná,dovedou si život užít lépe než spousta lidí, umí trpět, dovedou umírat. Nejsou malicherná a na rozdíl od lidí jsou duševně zdravější, je mezi nimi málo šílenců, většina z nich je obrovsky moudrá.
Mají svou osobnost.
Pro mne je to svět, který respektuji a kde se cítím být hostem. Nikdy jsem neměla zvíře jako stálé zvířátko na mazlení, ale jako živočišného partnera, kterému jsem dávala a od kterého jsem brala a od kterého jsem se učila, několik z nich by se dalo označit jako Velký učitel.
Upravil(a) Bláža.. (25. 4. 2008 19:53)
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
